Alpy 2015

Myšlenka na cestu za hranice se nám s kolegou z práce zrodila v hlavách někdy v loňském roce a cílem měl být samozřejmě Grossglockner. Jelikož jsme neměli s tímto druhem cestování žádné zkušenosti, požádali jsme o pomoc kamaráda, který už projel „kde co“ a tak nám pomohl naplánovat tematický okruh Alpami, abychom měli co nejvíce zážitků. Cesta vedla přes rakouský Mariazell do Slovinského Kobaritu, kde je muzeum první světové války a dál přes italské passo Falzarego až na vysněný Grossglockner. Po krátkém plánování a dlouhém těšení nastal den odjezdu, já s baťůžkem Klárou a Jarda s baťůžkem Káťou. Oba sedláme Honda NT 700V Deauville.

Alpy 2015

Kapitoly článku

13.6. – 444 km.

Ráno vyrážíme s hodinovým zpožděním. Jarda zdržuje s transportem auta do servisu, ale máme na cestu celý den, tak nespěcháme. Na hranice se jede pohodově. V Českých Velenicích nakrmíme stroje, sami se ládujeme bagetou, Jarda nastavuje navigaci a vyrážíme do ciziny. Už 500 m za hranicemi bloudíme, Jarda přes tankvak nevidí na navigaci a tak nestihne správně odbočit.  Uháníme rakouskou krajinou a vše vypadá dobře. Překvapuje nás nečekaný déšť z jasného nebe, na  nepromoky není čas a tak jedeme dál. Déšť ustane, Jarda zase kouří a my pozvolna usycháme. Nad kopci se to pěkně mračí, ale po zkušenosti s krátkou přeháňkou se neunavujeme oblékáním nepromoků, protože za chvíli zase stejně uschneme. Chyba odhadu, déšť je mnohem vydatnější, jsme nacucaní jako houby, takže vyndávat nepromok už nemá význam. Přes déšť nic nevidím a Jarda se mi ztrácí v dálce na mokré silnici, protože si pořídil gumy přímo na takovéhle počasí. Bloudíme a zase za to může Jarda, který nekouká do zrcátek, když dělá navigátora a když zjistí, že nás nevidí, už je pozdě. Odbočka sice byla vpravo, ale zase ne tak moc, jak jsem zatočil, takže silnice je užší a užší, až je nejužší na celém světě a my se proplétáme mezi horskými masivy. Úžasný výhled. Potkáváme turistický vyhlídkový vláček a asi jsme pro něj velkým překvapení v těchto končinách. Zastavujeme a fotíme panoramata.  Tuším, že dnešní tematická zastávka v Mariazellu padá a tak nastavuji na navigaci cílové místo kemp ve Wildalpenu. Cestou sice přestalo pršet, ale vlhkost vzduchu je vysoká, takže vůbec neschneme a promáčení přistáváme v kempu v 19.00 hodin. Recepční je borec, rozumí mojí němčině, obere nás o 19 éček a jdeme se ubytovat. Promočené hadry rozvěšujeme po stanu a doufáme, že si je nikdo nepřivlastní. Je to čistě vodácký kemp, takže do kanoe by se asi nikomu motohadry nehodily. Čechy tady dobře znají, protože tu jsou nápisy v češtině, ať neděláme bordel a třídíme odpad. Kemp je lehce socialistický, centrální budova, nebo spíš chýše, ukrývá sprchy a WC a pod napojeným přístřeškem je společná jídelna, jeden dvouplotýnkový vařič a několik dřezů s teplou vodou na mytí ešusů. Nechybí ani vysloužilá televize se satelitem, ale v provozu jsem to neviděl. Elektrika do stanu neexistuje, tak vypínáme founy, ať nám baterka vydrží i další den. Jarda je stále někde na cestě, tak jdeme na procházku. Malebné horské městečko je úchvatné. Je tady studánka s přírodním alpským pramenem a u něj volně visí půllitr, který nikdo neukradne. Mají tady i muzeum, z nápisů jsem přeložil, jen že je to něco s vodou, asi vodníci, ale otevřeno mají jen v létě, a to dvakrát do měsíce. Takže prohlídka byla pouze z venku. Je 20.30 a doráží Jarda s baťůžkem, jen lehce navlhčeni, protože zkušeně zainvestoval a mají opravdový motorkářský nepromok, který si během čekání na nás na terase jedné z hospůdek oblékli. Postaví bydlení vedle nás a jdeme vařit večeři. Kempingový vařič funguje na výbornou a za chvíli už se cpeme kuřetem na smetaně s těstovinami made in Kaufland. Máme zásobu těchto laskomin, takže to bude rituální jídlo každý den. Po večeři odcházíme do jídelny naplánovat další den. Bloumáme nad mapou a nakonec se shodujeme na tom, že až počasí dovolí, pak teprve přijde Gustav. Ani jsme dnes neviděli všechno, co jsme chtěli, takže se ráno musíme vrátit do Mariazellu a pokochat se místní bazilikou. Usínáme a vedle nás spí mokré věci. No ráno to nevidím moc růžově. Cesty mám plné kecky, protože jsem zatím jezdil jen kolem komína a taková porce kilometrů a v dešti byl fakt docela záhul.

14.6. – 298 km

Vstáváme brzo ráno a chystáme se na cestu. Moje předtucha vlhkosti se potvrdila, takže na sebe navlékáme několik savých vrstev suchého prádla a balíme stan. Motorka je naložená, natahujeme vlhké motohadry a vyrážíme vstříc dalšímu dobrodružství. Sluníčko nikde, všude opar a spousta bláznů na motorkách, co cestují v tomhle počasí. Ale mají nepromoky. Míříme směr Mariazell pokochat se místní bazilikou a ochutnat řízek, který nám doporučil kamarád, když nám pomáhal plánovat cestu. Po 20 km jízdy vidíme sluníčko, to je radosti na Starém bělidle, když nám motohadry začínají konečně pozvolna usychat. Jsme v cíli, ověnčení vlhkými motohadry, helmou, foťákem a tankvakem přes rameno vyrážíme na obhlídku města. Bazilika se nedá přehlédnout a tak stoupáme z parkoviště šíleným kopcem do centra městečka. Opět malebné městečko, čisté a udržované. Na náměstí zjišťujeme, že tady parkuje fůra motorek. A já myslel, že jsme jediní motorkáři ve městě, když jsem dole na parkovišti žádnou mašinu neviděl. Ale kdo to měl vědět, když vás všechny šipky vedou na parkoviště s tím, že do centra se nesmí, což platí jen pro auta. Co mě absolutně dostává je, že na těch zaparkovaných motorkách jsou volně tankvaky, helmy a dokonce i nějaká ta zavěšená bunda se najde. No máme se co učit. Bazilika je úžasná, přicházíme právě včas, tak nás vítají její zvony. Sluníčko pěkně pálí, tak se sušíme na lavičce a obdivujeme tu nádheru. Samozřejmě fotíme vše, co se dá. Jen uvnitř se fotit nesmí, tak se alespoň kocháme nádherným oltářem a zvukem božích varhan. Projdeme stánky na přilehlé tržnici, kde kromě mnoha variací vyobrazení svatých, svíček a křížků mají i slušivé kloboučky patřící k místnímu koloritu. Jde na nás hlad a tak míříme k restauraci na doporučený řízek. Přicupitá servírka a já čekám, že čerstvá maturantka objedná jídlo a pití… neobjedná… stydí se. Objednávám já a kupodivu domorodkyně chápe, co po ní chci, jsem dobře jazykově vybaven. Řízek bude až v 11, hlásí, a tak budeme muset těch 20 minut počkat, protože ten řízek prostě chci. A čekání se vyplatilo. Obrovský řízek přes celý talíř, výborné brambory a zajímavý salát. Nacpali jsme si pěkně pupíky. Nechce se nám ani vstávat od stolu, ale musíme. Jsem stále vlhký až zapařený a s vidinou nejistého počasí nakonec opouštím původní plán cesty do Slovinska, vynechávám dva body trasy a mířím rovnou do Zel lam See. Jarda se chce držet původního plánu a splnit kilometrový limit, tak se loučíme. Přicházíme k motorkám, zapínáme navigace a zadáváme cíle našich cest. Jarda hlásí úctyhodných 390 km, je přesně poledne, tak mu tu dálku fakt nezávidím. Moje navigace na mě mrkne číslem 220 km a už mám úsměv na rtu. To bude pohoda, klídek, tabáček. Vyrážíme a cestou stavíme na každé mezi a fotíme úžasná panoramata. Nezapomínáme ani na památky, a tak objektiv zamíří i na nádhernou katedrálu v městečku St. Johann. Sluníčko svítí, takže oba pěkně dosycháme. Jízda je naprosto úchvatná. Do cíle nám chybí 100 km a obloha se na nás pěkně mračí. Než mi hlavou proběhne myšlenka, kde se schováme, začíná pršet. Zastavuji u krajnice pod lehce prořídlým stromem a oblékám laciný nepromok. Klára žádný nemá, což je horší, takže se musí improvizovat. Během několika sekund vyrábíme slušivé nepromokavé kalhoty z multifunkčních odpadkových pytlů made in Lidl. Bunda má vložku proti dešti, tak máme vyhráno. Po největším slejváku pokračujeme dál. Ujedeme asi 20 km a zase slejvák, počasí v horách se prostě mění každým okamžikem. Přistávám na pumpě, kde čekáme asi hodinu, než se počasí umoudří. Dočkali jsme se a pokračujeme, zase zastavujeme a fotíme. Zbytek cesty už svítí sluníčko, tak jsme sundali nepromoky a do kempu přijeli jako frajeři. Kemp vypadá moc pěkně, jen recepční moc německy neumí, protože mi skoro nerozumí i přesto, že se všemožně snažím kombinovat svoji slovní zásobu deseti slov, které jsem se naučil v dobách, kdy jsem kamionem brázdil Evropu. Nakonec recepční projeví svůj umělecký talent a do místní mapky nám namaluje, kudy se dostaneme ke svému stanovému fleku, kde bude i elektrika. Nafasujeme čipovou kartu, která nás pustí do kempu a všech jeho zákoutí. Parkujeme a budujeme stan. Ale ty kolíky do těch šutrů nejdou vůbec zabodnout. Vytahuji z motorky nářadí a jeden ze speciálních klíčů používám jako bacítko. Podařilo se a bydlíme, jupííí! Jdeme na obhlídku terénu a zase fotíme. Končíme v místní restauraci a objednáváme pivo, které nám přináší klučík v kožených kraťasech s laclem. Maturantka se zapojuje do konverzace a na dotaz, zda budeme i jíst odpovídá „ja“ a objednává pizzu. Píšu Jardovi sms, že už paříme a jak je na tom on. Po chvíli se mi vrací nezáviděníhodná odpověď, ještě 100 km do cíle. S ohledem na členitý terén a samou zatáčku odhaduji jeho dojezd do cíle tak za dvě hodiny. Nedaleko nás sedí skupinka lidí, taky motorkáři a dokonce Češi. Zvou nás ke stolu a udělují rady kam a kudy jet a na co se podívat. Rady byly skutečně cenné, protože informaci, že po průjezdu placeným tunelem je cesta zpět po předložení původní účtenky za polovinu, se v žádném turistickém průvodci fakt nedočtete. Po pár pivech s novými kamarády se chystáme spát. Horká sprcha je super. Kemp je výborně vybaven včetně pračky a sušičky, takže až zase zmokneme, prostě si to usušíme. Uspává nás šplouchání vody místního jezera a během chvíle jsme oba v limbu.

15.6. – 0 km

Ráno nás budí bubnování deště na stan a já tuším, že je něco špatně. Ani se nám nechce vystrkovat hlavu ven. Asi po dvou hodinách déšť pomalu ustává, ale počasí se nemoudří. Kamarádi z předešlého dne využívají chvilkového bezdeští a balí se na cestu domů. Moc jim to v tomhle počasí nezávidím. Za chvíli začíná znovu pršet, okolní vrcholky hor jsou zahaleny v oparu, v němž je občas vidět siluetu sluníčka. Jdeme si udělat snídani a rozjímáme, co dnes vymyslíme. Na cestování to rozhodně není, tak zůstáváme v kempu. Máme ještě od předvčerejška pár vlhkých věcí, tak si je jdeme přemáchnout do místní prádelny a atrakcí pro dnešní den se stává sušička a žehlička. Sedíme v teple prádelny a pozorujeme, jak se nám prádlo za 1 éčko točí v bubnu. Sice je to jen na 28 minut činnosti stroje, ale na těch pár hadříků by to mělo stačit. Program je u konce a my se vrháme ke dvířkům v očekávání suchého prádla. Stroj nad námi zvítězil, evidentně 28 minut kroucení bubnu na usušení nestačí. Prádlo je sice krásně teplé, ale mokré jako hnůj. Lovím další éčko a na stroji nastavuji lepší volume. S napětím čekáme, až se buben zastaví. Opět otevírám dvířka a už tuším, že tenhle výherní automat nám prostě výhru nedá. Prádlo je sice sušší, než před půl hodinou, ale chce to ještě doladit. Neohroženě instaluji žehlicí prkno a beru do ruky erární žehličku. Práce mi jde od ruky a prádlo pěkně dosychá. Po 15 minutách časovač žehličky ukončuje moje trápení, ale prádlo není ještě úplně suché. Nakonec přijde na řadu jeden z erárních sušáků na prádlo, kam svoje oděvní součástky rozvěsíme a zaparkujeme ho vedle již stojícího sušáku plného ručníků a hadříků někoho z kempu. Vyčerpaní namáhavou prací odcházíme vařit oběd. Dneska si dopřejeme, takže ke kuřeti na paprice přidáme i čínskou polévku. Obídek byl velmi chutný, tak si na tabletu pouštíme film na zpestření odpoledne. Usínám a z filmu moc nevidím, ale byl pěknej. Po posilujícím spánku vyrážíme umýt nádobí a zkontrolovat prádlo. Nakouknu do prádelny a světe div se, nikdo naše oblečení nepotřeboval, takže pěkně suché visí tam, kde jsme ho nechali. Ve stanu ještě koukáme na mapu, kam zítra vyrazíme. Další den v kempu ležet nebudeme a pojedeme i za deště. Aspoň pořádně provětrám nepromok. Lezu do spacáku a romantické pleskání kapek deště o stan za doprovodu hudby z youtube mě dokonale uspává.

16.6. – 145 km

V noci se občas budím a neslyším déšť, vypadá to nadějně, a tak zase rychle usínám. Brzy ráno jdu do centrální myčky opláchnout ksichtík, ať vidím vycházející sluníčko. Venku je mokro a já skáču radostí přes kaluže, protože konečně neprší. Vařím ranní kávu a Klára pořád spí. Cucám kávu u zpráv z netu a Klára pořád spí. Najednou slyším dobře známé zvuky pleskání kapek o stan a Klára se budí, pozdě, zase prší. Po snídani je rozhodnuto, jedeme ať se děje co se děje. Navlékáme nepromoky, teda já nepromok a Klára pytle z Lidlu, a vyrážíme k vrcholkům hor s představou, že nad mraky bude líp. Přijíždím k první pumpě za městem doplnit palivo na tak náročnou cestu do hor. Na pumpě nikdo nestojí, rolety stažené a mezi stojany se na mě tlemí displej automatu. No nic, tady tankovat nebudu, chci si pokecat s nějakým domorodcem, ať dopiluji němčinu, kterou jsem se mimochodem nikdy neučil. O pár vesnic dál je pumpa s živou obsluhou a jak hlásá nápis před vesnicí, je to poslední pumpa na dalších 50 km. Plním nádrž, pumpař nám přeje „gutefahrt“ a vyrážíme vstříc deštivému dobrodružství. Před mýtem stojí jedna motorka a kolem ní běhá malá zelená postava. Statný motorkář nám kyne, ať pokračujeme dál, že si bude dělat s baťůžkem selfie. No to mi chceme přece taky, tak zastavuji na opačné straně a jde se fotit. U kasy sedí statná Rakušanka a má co dělat, aby se do té budky vešla. Za mýtem stejná motorka, hele Češi a dokonce z Vyškova, jedou na dovču do Itálie, jak se posléze dozvídáme. Prohodíme pár slov a jedeme nahoru. Silnice je mokrá a klouže, spíš se plazíme, než jedeme, kapky deště mi masírují ksicht, ale jedeme neohroženě dál. K dešti přibývá i mlha a silnice se začíná ztrácet. Nic nevidím, ale jedu dál s vidinou, že nahoře bude skutečně líp. Blížím se k odbočce na Edelweisspitze a je mlha, že i ptáci chodí pěšky. Při představě, že nahoru vede prudké stoupání z nezničitelných a kluzkých dlažebních kostek, míjím zbaběle odbočku na tenhle „bike point“ a pokračuji dál ke Grossglockneru. Počasí se začíná zlepšovat, déšť ustává a my stoupáme vzhůru k nebesům. Klára všechno dokumentuje foťákem a kamerou, takže bude doma na co koukat. Cesta už je mnohem příjemnější, za chvíli se vyhoupneme na parkovišti na Franz Josef Hüte a konečně taky dojíždím Vyškováky. Zase prohodíme pár slov, uděláme nějaké fotky a jdeme na obhlídku návrší. Než opustíme stroj, dorazí další dva týpci z Čech jedoucí do slunné Itálie. Jeden z nich sedlá taky Deauvillku, tak vyměníme zkušenosti s tímto úžasným strojem a shodujeme se na tom, že doplňujeme jen benzín a jezdíme. Nic jiného tenhle bezúdržbový stroj nepotřebuje. Na výšině je spousta zajímavostí a atrakcí pro turisty. Jdeme navštívit soustavu tunelů, je jich celkem pět, jsou různě dlouhé. Je zima, tak ve třetím tunelu končíme a vracíme se zpět. Navštívíme luxusní WC a jdeme na úžasnou nudlovou polívku za nekřesťanské peníze, ale příjemně hřeje v bříšku. Ani se nám z toho tepla nechce a venku pořád lije. Zdržíme se ještě v místním krámku, kde se dá koupit spousta suvenýrů, ale i léčebných alpských mastí a dokonce i mikiny a čepice, kdyby snad někomu bylo chladno. Cesta dolů jde jako po másle, přestalo pršet a je úžasný výhled. Opět fotíme a točíme a nezapomínáme na selfie. I stoupání k Edelweisspitze vypadá slibně, ale ne na dlouho. Situace se opakuje, takže déšť, mlha a silnice zase mizí před očima. Ale teď už to tady trošku znám, tak bravurně střihám zatáčky a blížím se do údolí. Před Zel lam See přestává pršet a my přistáváme v jednom supermarketu nakoupit nějaké zásoby. Tady srovnávám ceny a zjišťuji, jak velká je vysokohorská přirážka tam na kopci. Za cenu jedné housky tam na kopci si v údolí můžu koupit celé akční balení, kde je těch housek deset. Ale i tak to stálo za to. Když už je takhle bez deště a docela přijatelně, padá rozhodnutí navštívit ještě Kaprun, kde by měla být přehrada a dvě jezera. V Kaprunu lije jako z konve, šipky nás vedou bezchybně k přehradě. Nahoře na parkovišti zjišťujeme, že pokoukaní není zadarmo a navíc se musí jít kus pěšky, což v tomhle počasí fakt nehrozí. Potkáváme stejně bezradné motorkáře z Francie a po chvíli velíme k ústupu směr kemp, ochutnat místní pivo, co jsme nakoupili v supermarketu. Konečně jsme v kempu, mažeme laciné housky ještě lacinějším sýrem a navrch klademe dražší šunku. Radši si dáme dva plátky najednou, ať si pořádně pochutnáme. Pivo je ucházející a tak do mě padá jedno za druhým. Pouštíme film na dobrou noc a jdeme čerpat síly na zítřejší cestu k domovu.

17.6. – 516 km

Ráno vstáváme docela brzy, čeká nás slušná porce kilometrů k domovu. Snídaně je dneska trošku slavnostnější, protože jsme cereální tyčinku vyměnili za croisanta s čoko-oříškovou náplní a byla to pochoutka u nás nevídaná. Po snídani balíme kufry a já jdu na recepci zaplatit ubytování. Recepční kupodivu rozumí, co chci, asi se za ty dva dny doučila němčinu na moji úroveň, a posílá mě zpátky ke stanu, že jako na placení je čas a že nám nejdřív odpojí kabel z elektriky. No tak pokračujeme v balení, recepční přifrčí na kole, vysápne kabel a zmizí. Vydám se zpátky na recepci třímajíc peněženku v ruce, že chci platit. Opět úžasná pohoda, ať si jdu v klidu pakovat motorku, že to ještě nemá spočítaný. Oni ty moje éčka snad nechtějí nebo co. Nebo má recepční potíže s matematikou, když není schopna spočítat ubytování za tři noci. Jdu tedy ještě na exkurzi WC, naložíme motorku a vykročím udělat třetí pokus. Rechnung fertig, hurááá, konečně platím. No kdyby nic nechtěli za to, že jsem tu byl poprvé, tak mi to taky nevadí. Vysázím na pult 72 éček, což mi za 3 noci, dvě osoby, motorku a stan přijde celkem dobrá cena. Máváme kempu a frčíme k domovu. Cestou ještě doplňujeme palivo, volím značku Shell, protože ta je i u nás, jenže tahle je úplně jiná. Při vstupu do prodejny se musím pořádně rozhlédnout, jestli jsem se nespletl. Sice u kasy stojí usměvavá blondýna ve firemním tričku, ale všude okolo visí salámy, klobásy, uzené, no prostě jako v pohádce. Neodolám a k plné nádrži přihazuji u kasy klobásky na ochutnání. Cestou ještě točíme a fotíme, ať máme pořádnou památku. Sluníčko svítí, a tak jsou ta panoramata naprosto úžasná. Ani si nevšimneme, že už jsme v Německu. Žádná hranice, budky po celnících, ani závora. Jediné, co vás upozorní na jinou zemi je velká cedule, kde jsou vyobrazeny rychlostní limity v obci, mimo obec a na dálnici. Německo je nudné, cestu zpestřují klasické značky „umleitung“ (objížďka), které neúměrně prodlužují pobyt na cizím území. Výjimkou je průjezd Passau, moc pěkné městečko, takže točíme a pak už je nuda až na hranice. Vítá nás klasická socialistická konstrukce budov v celním pásmu, což je znamení, že přejíždíme státní hranici. Nechybí ani duty free shop. Projíždíme Volyní a v hlavě mi bleskne Troškova trilogie Slunce, seno….., hledám směrovku na Hoštice a mám jí. Vlaková zastávka je na stejném místě jako ve filmu a tak se jedeme podívat na místo činu. Poznáváme filmovou náves a fotíme se u domu s jelenem. Docela se ochladilo a fouká vítr, ale cesta je zatím snesitelná. Je odpoledne a protože svačinu jsme snědli už na kraji Německa, začínáme mít hlad. Přistáváme u pěkné restaurace Na Knížecí v Čimelicích. Moc pěkná restaurace, jen ten vrchní je nějakej divnej. Projevili jsme tu drzost chtít hotovku po třetí hodině, když je přece nabízejí jen do tří. Přinese nám jídelní lístek, kde jsou pravděpodobně přepočítány německé ceny, protože stovka za plněné bramborové knedlíky je fakt raketa. Ale prej jich je 400g, tak uvidíme. A bylo, ale i s tím talířem. Za vrchním přišla na návštěvu rodinka, takže než nám v kuchyni vyrobili předražený pokrm, hrál si se svým synkem a vesele konverzoval s manželkou. No jiný kraj, jiný mrav. Nepřecpáni leč syti frčíme dál k domovu. Za Prahou si dáváme sladkou tečku v podobě McFlurry a k večeru dorážíme do rodného města, kde nás čeká úžasná večeře v podobě dušených kedluben s uzeným. Vyprávíme rodinně zážitky a pozdě v noci totálně vyčerpáni usínáme. První delší cestování jsem si skutečně užil a příští rok určitě opět někam vyrazím.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.09
Známkováno: 11x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist