Portugalsko 2016

14 dní/7000 km

Portugalsko 2016

Kapitoly článku

Tak do Portugalska....přípravy pro nedostatek času nula, timing ideální.....a ať se práší za kočárem. Počátkem června, popoháněn stem koňských sil mojí Helen, vyrážím směrem na Stelvio. Neb jako každý machometán musí alespoň jednou do Mekky, tak spalovači fosilních paliv musí alespoň jednou na Stelvio. Proč, to netuším......když se vlastně zamyslím nad tím, jak by dovolená na motorce neměla vypadat, tak je odpověď snadná. Špatné počasí je špatně, moc dobré počasí je špatně, dálnice je taky špatně....jenže jsem vyčkal na dobu každoročních záplav, kdy i francouzští žabožrouti začali vyklízet Louvre když jim voda stoupla nad kotníky. Pokud náhodou vysvitne slunko, tak okamžitě žene rtuť nad 30 stupňů, no a protože Helen nemá varpový pohon, jako měl Jean Luc Pickard na svém Enterprise, tak se to prostě musí vodsedět na dálnicích. Od mojí garáže na portugalskou hranici je to totiž 2700 km.

Taže Stelvio. Rozechvěn posvátnou úctou, která trochu vyhasíná s klesajícím atmosferickým tlakem a houstnoucím deštěm a mlhou, stoupám nahoru na horu. Rozmlácená, kluzká silnice s bahnem a sněhem, vítr, sníh, ideální. Nahoře toho moc vidět není, cmrndá mi do kokpitu a nedaří se mi odtrhnout přimrzlou helmu od lebeně. Dechovka a mažoretky taky nikde, takže když to srovnám s tím výletem na Kokořín....


S večerem se doplácám k Lago di Lecco, kde po 500 km nocuji.

Ráno je zataženo přes celý perimetr a dost prší, takže se soukám do kondomu (rozuměj nepromoku) hnedle po ranním kafi a jedu na Miláno, kde se mi zdá, že by snad mohlo, kdyby chtělo....ale po dokončení okruhu kolem města vyjedu zase na jih a tedy přímo do srdce Mordoru. V Janově už si pohrávám s myšlenkou, že dovolená ve středomoří by měla vypadat diametrálně odlišně a že bych mohl počkat někde v suchu na trajekt do Barcelóny. Na francouzské hranici se uděje dramatická změna, na 7 vteřin mám stín, což znamená, že to slunko tam prostě někde je! Následně se ale zase rozprší, takže standart, na který si pomalu začínám zvykat.  Ale u Cannes se to už prostě nedá,  kloužu z dálnice směrem na pobřeží a po 550 km v dešti nocuji.

Další den je alespoň sucho a jede se o poznání příjemněji. Nejprve jezdím v kopcích směrem na Saint Tropez, což je příjemné, ale jakmile jsem na pobřeží, tak se provoz zasekává, což příjemné není. Peču na četníky a jedu zase na dálnici. Najednou je hezky, teploty letí nahoru a tak jedu jen v triku.

Zastávka v Narbone, malé historické centrum s katedrálou, moc příjemné, no a v dálce už jsou vidět Pyreneje. Na španělské hranici sjíždím z dálnice a jedu na Figueres. Dost to tu žije, holky mávaj jako v našem pohraničí.

Ve Figueres je historické centrum, vojenská pevnost ( největší baštní opevnění v Evropě a to ne že by se tam jako bašťilo, ale jako vojenská bašta, to znamená, že s výdejem menáže to nemá ani zbla společného ........no prostě Castell de Sant Ferran byl postaven pro 6000 vojáků a 500 koňů! ) a hlavně muzeum Dalího, po jehož prohlídce docházím k závěru, že to byl pěknej klingon.

Po noclehu ve městě jedu na Gironu s moc hezkým centrem, v oknech katalánské vlajky, počasí je prima, ale dělám chybu. Koupil jsem si mapu Š-P. Ta země je nějaká velká, či co? Jdou na mě chmury. Před Barcelonou houstne provoz a špatně odbočuji na okruh kolem města, takže mě to vede centrem, je to docela mazec. Jedu kousek od Sagrada Familia. Gaudi, další španělskej klingon.

Nakonec dojedu jenom do Terragony, kde mě s podvečerem déšť spláchne ze silnice do levného hotýlku. Jdu ale ještě do města, katedrála jako bejk, moc hezké muzeum a zbytky římských staveb. I když ten amfiteatr je v porovnání s tím co jsem viděl v Italii, Turecku nebo Řecku fakt trapnej....

 Večer ještě studuji tu novou mapu, budu sebou muset trochu pohnout, nebo do Portugalska dorazím 3 týdny po skončení dovolené a to by asi nešlo.....

Takže na druhý den skočím do sedla a nenechávám se zlákat městy zvučných jmen a bezchybné pověsti. Jen mě trochu udivuje, že když jsem byl posledně se synkem v Barcelóně, tak jsme jeli vlakem na výlet do Valencie jenom 2,5 hodiny, přitom podle mapy je to skoro 400 a podle mojí zadnice minimálně 800 km. Sitzfleisch si podkládám nafukovacím polštářkem (hele jako fakt se mi nesmějte....), abych zredukoval opotřebování biologického materiálu na minimum, ale po 500 km získává i vzduchový baldachýn konzistenci dubové fošny. Zastávka v Xátivě s pevností na kopci nad městem a v Andalusii ve Velez Rubio a Velez Blanco. V jednom nesmyslně klikaté uličky, opilci na náměstí, co na mě pokřikují Hola hombre, como esta? a kostel jako bejk.Ve druhém bílé domky nalepené na skále a pevnost na kopci. Nocleh kousek od Granady ve městečku Guadix s katedrálou. Najeto 750 km.

Další den je hic od samého božího rána. Jede se ale moc příjemně. Je to tady samá Sierra. U silnic čilimníky, které krásně voní a dosahují velikosti dvou chlapů ( postavených na sobě ). Za Granadou ale začíná větší rovinka, která se táhne až k portugalské hranici. Nejhorší je to kolem Sevilly. Zácpa, smog, teplota se ustaluje na 37 stupních. S podvečerem konečně Portugalsko a kemp v Albufeiře. Najeto 600 km.


Turistická romantika, i když si dovedu představit, že než tadle pobřežní městečka zkazili turisti, tak tu bylo hezky.

Další den je nelehký. U Helen se dělá inspekce po každých 6000 km, a i když je v okolí asi 5 servisů suzuky, tak je s nima domluva jak s Portugalcema. Do prvního servisu mě doprovází vrátný  z kempu, kde jsem spal. Skočil prostě do svého Mercedesu (asi dělám něco špatně...) a navedl mě tam. Tam na mě ale baba kouká jak na třídního nepřítele a žene mě o dům dál. Podobně dopadám ještě v dalších dvou, ale nakonec se zadaří ve Faru. Tak si alespoň prohlížím svěží městečko, muzeum, katedrálu, kde je kaplička s lebkama ( capella dos ossos ) - asi byly levnější nežli dlažební kostky. Takže pohoda.

No a s odpolednem ještě na Cabo de S. Vincente. Nejjihozápadnější kout země. Skokově klesá teplota o 15 stupňů a vostře fouká od moře. Rozeklané pobřeží a surfaři. Následně jedu po pobřeží moc sympatickou silničkou na Aljezur, kde spím. Večer grilované sardinky, sýr, pivko a sardinková paštika, prostě delikateska.

Ráno se to trochu honí, ale nakonec je hezky. Jedu poklidnou, venkovskou krajinou na Beju. Cestou slunečnicová pole, čapí hnízda na každém třetím komíně a oloupané korkové duby, hrady a sem tam větrný mlýn. V Beje jsou domy vyzdobeny hodně kachlíkama, najmě světle modrejma, jinak převládá bíla barva s okrem a světle modrou ( ono taky na tmavo by to v tomdle počasí natíral jen marťan...) Kachlíky tady mají dokonce i kostely v interiérní výzdobě, takže si tu kolikrát připadám, jako na fakt pěkným ajnclíku. Po prohlídce města jedu na Évoru. Historické centrum s katedrálou a sloupy antického chrámu na náměstí, muzeum a samozřejmě kachlíky.

Kousek od města je několik nalezišť menhirů. Navštěvuji dvě z nich, ale přístupová cesta je už spíše off road. Není to sice žádné Stoned Henge, ale za vidění to stojí.


No a s večerem dojíždím do Tomaru, kde následující den navštěvuji Kristův konvent, což je stará maltézská pevnost z původně 12 století, s přilehlým kostelem a obytným komplexem. Impozantní stavba. Nejhezčí je kostel s velmi ozdobným vnitřním hexagonálním sloupem. Krásná ukázka gotické architektury. Nepřehlédnout aquedukt, který pochází z pozdější doby, je 5 km dlouhý, ale ztráci se v podrostu.  Město dále nabízí hezký kostel a synagogu. Kostel samozřejmě s kachlíky.

Po prohlídce Tomaru - příjemné město, kdo by to byl do něj řek, že ?, jedu dále na Coimbru, kde jsou katedrála a kostel na románských základech a slavná universita. Kostely jsou impozantní, ale u pokladen do university to odsýpá, jako když se s..e a maluje ( už jste to někdy viděli?, není to nic pěkného na pohled...) a navíc vstupné je vírazně přes můj práh bolestivosti. Takže stánek vědy nakonec nenavštěvuji. No a po Coimbře zpět na pobřeží, do Porta. Je to pulsující město s hodně uvolněnou atmosferou. Spousta kostelů, katedrála, nábřeží řeky Rio Douro....ale špatně se tu parkuje, změť jednosměrek a dostat se do centra taky není jen tak. Rozhodně nevynechat kostel sv. Franciska, jehož výzdoba je dechberoucí.

No a s večerem na pohodu dojíždím do Guimaraesu. Vyšplhám se do kempu vysoko nad město, kde jsou rozházeny balvany velikosti náklaďáků, do toho zapadající slunce a dramatické mraky.

Město samo je památka Unesco za zachovalé historické centrum s malým hradem, rozhodně stojí za vidění.

Jenom ta ryba z mistní kempingové superrestaurace mi na druhý den nedělá dobře. Po mnoha dnech instantních, čínských nůdlů, jsem - maje vlčí hlad - do sebe nasvištěl smažené brambory a hodně mastnou rybu. No co bych vám povídal, nebyl to dobrý nápad. Nakonec se ale vše v dobré obrací, takže na hradbách hradu už skotačím spolu s bandou důchodců, kteří hašteřivě lezou po cimbuří, jako vosy po lízátku...Místní kostely nebimbaj jako všude jinde, ale hrají zvonkohry.

No a z Portugalska už zbývá jenom Braga a překročit hranici směrem na Santiago de Compostela. Kazí se počasí a pověsti o tom, že tam často prší nelhaly. Hodně poutníků, co došli a objímají se v dešti před katedrálou, má to své kouzlo. Historické centrum i kaderála jsou impozantní. Jak velikostí, tak výzdobou.

Jak je vidět, došel jsem taky až na konec....Hnidopyši ať si svoje chytrý poznámky o pěším pochodu nechaj pro sebe, nikdo na ně není zvědavej.....a navíc, ten kilometr od motorky jsem šel jak ? PĚŠKY!

No a z města už jedu zase za deště, ale dotlačil jsem to až do Vilalby. Tady nocuji v penzionu u dvou stařenek, barák jak vystřižen z předminulého století. Keramické, otočné vypínače a malá postel, ve které musím spát šikmo, abych se do ní vešel.

Ráno leje jako z konve. Jedu na pobřeží, kde to vítr rozfoukává. Takže katedrála v Oviedu. Monumentální. Teď už to ale musím valit, anžto že mám zamluvený trajekt z Barcelóny do Janova a do Katalánie je do docela dálka. Takže jenom krátká zastávka v Covadonze v Picos de Europa, ve skalní kapličce s panenkou Marií, co dělá zázraky a vršky skal obsypané sněhem ( když jsem jel posledně okolo, tak lilo jako z konve  a kopce, pokud tu tedy tenkrát vůbec nějaké byly, nebyly vůbec vidět...) a pak už dále a ještě dál. Stavím až ve Viktoria Gasteiz. Příjemné staré centrum, kostely jak bejk, katedrála jako hrad.

Při telefonátech domů zaznamenávám lehce vzrůstající napnelismus. Ono vychovávat dva dozrávající pubertální adolescenty bez tátovy padné ruky, to nejní zádná pedagogická příručka.

Na druhý den ještě Pamplona ( to je to město, kde se honí šílenci s bejkama ulicemi ) s katedrálou a krásným, moderně pojatým muzeem, které se vyplatí navštívit.

No a pak ještě bloumám v líbezné krajině kojem Jaky. Modrá voda, skály, nebe s bílými mraky. Kochám se, až na mě Helen začne blikat, že už jsem ji měl dát dávno napít. Mačkám čudlíček a board computer poslední generace mi sděluje, že mám dojezd 13 km. Co? Jsem uprostřed pustiny, ale computer ne a ne svoji výpověď přehodnotit. Jedu 50km/h, z kopce bez motoru a snažím se držet spotřebu pod 3 litry. V době kdy už jsem měl dávno, dávno tlačit, nalézám pumpičku. Fakt se do té nádržky vejde skoro 21 litrů. To jsem netušil.

Sem tam hrad, sem tam klášter. Opravdu moc příjemné svezení. Nakonec tady skotačím 3 hodiny a zjišťuji, že do Andorry už se nedostanu. Musím rychle do Barcelony, je to tam ještě přes 300 km. Večer v 8 jsem asi 30 km od města a tady to začíná. Najít hotel v Barceloně a okolí není nic jednoduchého, jezdím od čerta k ďáblu, setmělo se a silnice na mapě kolem města mi najednou připadají jako hlava Medůzy. Nakonec na pobřeží snad na 15 pokus nacházím po dnešních 800 km hotel, který není plný. Jsem rád, že si vyčistím zuby, rozlučková večeře odpadá. Následně omdlím a proberu se až za ranního kuropění.

 

Na druhý den už zase pohoda. Vlevo snímek Barcelony od vody. No a v pravo přístání v Janově. V noci je mlha a prší, houkáme do tmy jako naTitanicu. Ještě, že poslední kry tady roztály těsně po poslední době ledové. Loď jede z Tangeru a tak je tu spousta Arabů, kteří si pustuli Al Jazeeru, nebo co, tak se společně koukáme na arabskou telenovelu v originále. Moc se v tom neorientuji, tak si otvírám červené zakoupené na La Rambla a se stoupající hladinou červeného v krvi mi to začíná být čím dál jasnější. Kadlík, to je ten klučina s loknama, má problém a pláče. Maminka, to je ta výstavní krasavice s očima okolo hlavy, neví co má dělat a tak volá taťkovi. Taťka, to je ten postarší, vše chápající elegán, zdvihne telefon a ptá se: "Cože, Kadlík ztratil lízátko?" " Jo!" "To se zelenejma puntíkama?" "Jo, to s puntíkama!"  Taťka se hluboce zamyslí a vytáčí číslo na Kojaka. Policije s tasenými kolty skáče do aut a za řevu sirén se řítí k domu oběti....Prostě dost silný kafe i po 14 dnech na cestách. Navíc je film co 15 minut rušen nábožensky orientovanou reklamou, kde jakýsi mouřenín v turbanu vypráví o tom, jak potkal Alláha a teprve od té doby má jeho nicotný život smysl a porád při tom kulí vočima... no, raději si na tabletu pouštím prastarý film Dny zrady o tom jak nás v 39 roce bezmála zachránili komunisti spolu se Sovětským Svazem a je to sice jenom o něco málo lepší, ale vydržím u toho až do dna. V Janově jsme kupodivu přesně. Vyjíždím nad město, kde mám sraz s Pavlem od Ženevy. Moje Helen vypadá vedle jeho nablískaného GSu trochu jako ušmudlaná Madla z Borku.


Ten den jedem jenom 200 km, protože zase leje, že to nejni žádná romantika a jak známo, mokrá bota, holé neštěstí. Spíme v Novaře. Zdejší kostelní věž má 121 metrů. Dost dobrá večeře. V okolí města se pěstuje rýže, což při tomdle počasí docela chápu. Další den je zase azůro. Do Švýcarska vjiždíme kolem Lago Magiore. Impozantní, skalní stěny po obou stranách, nahoře modré nebe, zelené potoky, pohlednicová krajina. 

Simplon, Furka, St. Gothard,Julier a Bernina Pass. Vše nad 2000 metrů. Postupně se zhoršuje počasí. Klesá teplota, stoupá vlhkost, navlékáme nepromoky a jede se dál. Zaléhají mi uši, takže neslyším, jak mi cvakaj zuby. Ta drobná postava vpravo dole, osamoceně stojící na krajnici, to je Pavel. Až pojedete do Švýcarska, tak ho tam určitě potkáte. Takže mávat, jasný?!  Hnedle vedle moje maličkost, ktrerá se chytá za hlavu ( pardon, za helmu ) nad rozmary počasí. Mělo být pohádkově krásně, ale asi chybka v logistice....

Sníh je místy na dva metry a teplota okolo nuly. Konečně máme teprve červen. Pavlův teploměr ukazuje o 2 stupně méně, tak se chodí ke mě do kokpitu ohřát.

 


Vítězství. Přežil jsem v arktických podmínkách, i když mám jenom gatě z bavlny bez jakékoli membrány  ( a místy už jsou dost řídký ) a nemám vyhřívané hefty. Hotovej Ironman!

Spíme v Livignu, dobrá večeře, dobré chardonnay. Ráno to moc nevypadá, ale sedláme a jedeme přes kopec na Stelvio. Přístup od západu je mnohem lepší. Je víkend a tak je to tu docela na těsno. Nahoře tentokrát svítí slunko a je tu fakt hezky. Odbočujeme do severního udolí a pod kopcem se loučíme. Pavel to má domu skoro 700 km a ta předpověď....no uvidíme. Já se stavuji ještě v Münsteru na freskách z 11 století a pak se snažím proboxovat do Landecku. Je hustý provoz a tak těch necelých 70 km jedu přes hodinu.

Do Insbrucku jen tak normálně prší, od Insbrucku až před garáž zahradní hadice se světýlkama a bubnováním. Ale jsem doma, vínko, řízek, štrudlíček.

Co na závěr? Krásná dovolená, pršelo vlastně jenom 2x - celou cestu tam a celou cestu nazpátek. Problémy na cestě celkem žádné. Moc jsem s sebou toho nevezl, takže když na mě psi začali štěkat a mouchy přestaly sedat ( asi se bály aby nezdechly...), přemáchnul jsem tričko a byl klid.

Každá evropská země má jiný systém placení mítného na dálnici. Italové jasný a přehledný, Francouzi k uzoufání, v každé části země jinak, Španělové mají vedle placených dálnic i neplacené ve stejné kvalitě, no a jak to chodí v Portugalsku se mi nepodařilo zjistit. Na dálnicích jsou v pravidelných rozestupech cedule, na kterých píšou, kolik jako mě to bude stát, ale nikde žádná kadibudka a nikdo nic nevybírá. Moc jsem toho sice v Portugalsku na dálnici nepojezdil, ale stejně mě zaskočilo, když jsem u Porta najednou musel zaplatit 3,65 EU. Prostě mystérium.

Je to ale dost daleko a chtělo by to více času, ale to je stará písnička. Cesta trajektem je rozhodně příjemné zpestření, usětřila mi 800 km po francouzských dálnicích a to jen za 115 EU. Na loď nebrat chameleony. Ale pokuď máte rádi mozoly na zadnici a světle modré kachlíky, tak je Portugalsko jednoznačně vaše vysněná destinace.

Část fotek je od Pavla, kterému tímto ještě jednou děkuji.

No a mopeda už jsem vydrh.....ano to není kolomaz, ale voda která tímto vznikla.

 

Omluvte prosím gramatické chyby. Jsem uš tloucho v Ausland a uš neumí šesky.

No a na závěr ještě několik řádek od švýcarského dokumentaristy, jeho příběh začíná přibližně v době, kdy já se snažím v Barcelóně neúspěšně najít hotel.

V noci leje. Budím se ráno o půl páté s leknutím, že mi píská pager. Nepíská, jsem doma, ve vlastní posteli a nemusím běžet na sál, nebo do vrtulníku. Už mi asi z toho špitálu doopravdy jebne ( pro nezasvěceného by to mohlo vypadat, že je Pavel pomocníkem leteckého mechanika, dočasně izolovaným na uzavřeném oddělení nějaké horské nemocnice , ale není tomu tak...) Bubliny na kalužích nevěstí nic dobrého, ale když už jsem to slíbil, přeci nenechám kamaráda bloudit pustinou samotného ( jezdím bez GPS, takže to pro mě není vůbec žádný problém ).

Ještě musím dodělat na příští týden přednášku. Venku se jasní, sluníčko vykukuje a zavírám počítač s posledním slidem. Uf, je to. Rychle balím, moc toho nepotřebuji, sice Aleš hrozil stanem ( to není pravda, ve stanu se spí jen v neděli a ve svátek ), ale myslím, že ho po dvou týdnech nalákám na hotel. Do toho zmatku přichází Gloria, naše milá, portugalská uklízečka. Lítám okolo v trenclích s náručí hadrů a helmou na hlavě. Koulí očima a dělá jen ó jéé.

Vyjíždím směr Ženeva, jak jinak než po dálnici. Stačil jsem si ještě udělat rezervaci ve městě Cuneo, mám to asi 400 km a rád bych jel trochu přes kopce. Ženevu mám za sebou a koukám, že nad Chamonix se to pěkně vaří, snad ještě nezačnou svářet. Uhýbám směr Col du Colombier, po 5 kilometrech je cedule, že je průsmyk zavřený. Nadávám na frantíky, proč to nemůžou někde napsat. Naštěstí silnice na Megeve a dál už je bez potíží sjízdná. Přehoupnu se přes pár kopců a jsem ve Val dÍsere.  Na kopcích je sníh, ale silnice vrchem je otevřená. Bariery sněhu po stranách silnice jsou impozantní, sněhová fréza má snad ještě teplý motor. Nebe je černé, snad to  ty Alpy ještě chvíli podrží. Silnice na Bonneval-sur-Arc je jedna z nejkrásnějších v této části Alp, navíc je všední den, sezóna daleko a tak si to užívám. Lac du Mont  Cenis je v cárech mraků, naštěstí italskou stranu trochu opravili, minulý rok to byl pěkný tankodrom a můj zadek si letos ještě moc nezvykl. Jedu jak jsem přivykl v konfederaci , podle předpisů. Pak mě ve vesnici předjíždí městský autobus v závěsu s policajty. Začínám chápat, že tady se jezdí jinak.

 

 

Mám to ještě asi 150 km do Cunea, v dálce blesky a po sjezdu z kopců se začínám přehřívat, to už dojedu. Stihl jsem to akorát s prvním krupobitím. Hotel má za 2 Eura garáž, moc se nerozmýšlím, sice nejdříve vjedu do nějaké jiné a až teprve dost divně se tvářící domorodec mě nasměruje do správného vjezdu.

Ráno si píšeme s Alešem, upřesňujeme místo setkání. Přeci nepojedu po dálnici, pojedu přes kopce. To byl blbej nápad. Mlha hustá, že by se dala krájet, za každou zatáčkou jsem čekal Rákosníčka. Helmu otevřenou a opravdu jen krokem asi 20 km. Každý zážitek nemusí být pozitivní.

 

Přijíždím na odpočívadlo, kde čeká Aleš, ale na druhé straně dálnice. Máváme na sebe  a já mažu směr Janov, na prvním sjezdu to přes plnou otočím a za pár minut  vidím po letech známou tvář. Je fakt, že je dost jetej, ale poznal jsem ho. ( osobyté rysy mého jinak dobromyslného obličeje po 14 denním cestování o čínských nudlích poděkud povadly, to se stává...)

Dál už to napíše Aleš. Má na to větší talent. Bylo to bezva, bohužel moc krátké, alespoň pro mě. Domů jsem přijel utahaný a šťastný, jen příště vyměním Aleše za milenku. Italové nechápou, že když objednávám hotel  a nechci manželskou postel, tak že ji opravdu nechci. No a parťák když se do toho večer opře..... ( tak počkat počkat, aby tady nedošlo k omylu, prostě někdy trochu chrápu, v pylové sezóně mám ucpaný nos!, a k té milence....určitě by její promočené motorkářské boty neměly tak výrazné charisma, hlavně potom, co jsem je postavil na topení to bylo skoro k nesnesení ).

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.30
Známkováno: 20x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist