Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů - Peru krásná i krutá

Cestování přináší nové kamarády

Na hranicích strávíme dobré dvě hodiny. Z toho hodinu přesvědčujeme úřednici, že Jawa skutečně existuje. Jde to až do takového extrému, kdy jí kolegyně hledá náš model na internetu včetně stránek výrobce. Kvůli tomuto nečekanému zdržení začínáme stoupat do hor již se západem slunce. Sice je oproti Chile časový posun dvě hodiny zpět, ale to punťovi nikdo neřekl, takže v šest večer je nečekaně tma jako v řiti.

Tma nám nevadí, alespoň se ochladilo, ale sprchovali bychom se raději až u Alfonse v Arequipa než tady při stoupání do 2 500m n. m. . Posledních 20 km je za trest. Serpentiny z kopce do kopce a před námi se plouží kamion asi tak 30 km/h. Předjet ho není moc kde. Když konečně dojedeme do Arequipa, kamioňák mění směr. Správně vytuší, že díky jízdě za ním nevoníme zrovna po fialkách a dopřeje nám sprchu od hlavy až k patě v první hluboké kaluži, které by se dalo už říkat brod pro začátečníky. Jak už to tak bývá, bez GPS se ve městě lehce ztratíme. Moc tomu nepřidají ani všelijaké uzavírky kvůli zaplaveným ulicím. Rozhodneme se najít orientační bod, podle kterého by nás Alfonso snadno našel. Nejlepším řešením jsou vždy velké obchodní centra. Snadno zjistíte adresu, je tam teplo a wifi.

Po domluvě s Alfonsem čekáme v bufetu Seňor Papá. Je to vážně kabrňák. Jeho plněné smažené brambory nemají chybu! Alfonse jsme potkali několikrát při cestě Argentinou a při osobním setkání řekl něco v tomto smyslu:,,To není náhoda, že se tolik potkáváme. Musíte přijet za mnou do Peru!“. Tak jsme tady! Jelikož v Peru právě začali povodně, zdržíme se u Alfonse 4 skvělé dny. Město Arequipa nemá chybu. Historické centrum okouzlí snad každého, stejně tak místní kuchyně. Ochutnáváme také jejich pivo. Špatné není, ale na Kozla to nemá. Chutná to trochu zvláštně, kyselo -sladko-hořká chuť. Nejvíc se nám však do paměti vryla situace, kdy jsme potřebovali koupit SIM kartu.

Ve všech okolních státech nebyl problém přijít k operátorovi, zaplatit za předplacenou SIMku, nabít a volat. V Peru je však všechno trochu složitější. Navštívíme čtyři operátory, jenže vždy dostaneme stejnou odpověď:,,Musíte mít peruánský občanský průkaz, jinak Vám předplacenou SIMku nemůžeme prodat.“. Už to chceme vzdát, když se nám nabídnou dvě mladé slečny, kterým jsme vyplnili turistickou anketu, že SIMku koupí na své jméno. Zázraky se prostě dějí, pokud jim jdete naproti.

Největší radost je dětský smích

Po čtyřech dnech přestává pršet. Na doporučení od nových kamarádů jedeme do Cusca nejpřímější cestou, kde je nejširší silnice. Míříme na město Juliaca. Kousek za Arequipa stoupáme opět nad 4 000m n. m. . Zhruba ve 3000m n. m. Vyndaváme z Doris vzduchový filtr a hned se jede lépe. Nemá problém se vyškrábat až na 4 500m n. m. Rychlostí kolem 60km/h. Na rovinkách pak stále držíme 100km/h. Cesta ubíhá a okolí příroda nemá chybu. Všechno kolem se nádherně zelená, říčky se v odrazu slunce jenom třpytí a silnice je takřka prázdná až na pár kamionů. Zmiňovaná krása však neplatí o městě Juliaca. Za těch pár měsíců jsme viděli ledaco, ale tak ošklivé město ještě ne. Uprostřed tržiště skládka, před i za městem skládka a ulici vedle docela hezkého náměstí opět skládka. Všude neskutečný zápach a hlavní tah na Cusco bez známky asfaltu. Spíše bych tu našel naše vyklepané kosti. Na každé benzínce cedule VISA jako kráva, ale o platbě kartou tu ještě neslyšeli. Naštěstí se pár kilometrů za městem vše vrací do normálního stavu. Na doporučení kamarádů opouštíme od stanu a hledáme večer ubytování. To není problém. I v té nejmenší vesnici je vždy nějaký hospedaje, který stojí 20Solů/2os. Žádný luxus, ale teplá postel, střecha nad hlavou a nějaké sociálky. Víc není přeci potřeba.

Odtud vyrážíme do indiánské vesničky, se kterou spolupracuje nadační fond Inka (více o nadačním fondu zde). Ve spolupráci s Ergo pojišťovnou máme pro děti přichystané zábavné odpoledne. Mezitím, co se děti skvěle baví u Pata a Mata, nafukujeme přes 50 balónků. Nikdy bychom nevěřili, že to naše plíce ve výšce kolem 4000m n. m. dají. Nikdy nezapomeneme tu nefalšovanou dětskou radost a smích, když si mohli vzít balónky a dostali od Ergo pojišťovny pastelky, propisky a bloky. Jak málo stačí k dětské radosti. Většina z nich si ihned utíkaly malovat nebo hrát s věcmi, které dostaly.

Z Machu Picchu přes mlhu hustou tak, že by se dala krájet

Na Machu Picchu se sice nechá dostat na motorce, resp. pěkný kousek pod něj, ale cesta to není nijak lehká. Úzká (ne)cesta nad vysokým srázem, několik brodů a ve spojení s hrozícími i předchozími dešti, stavem našich tlumičů to ihned zavrhujeme. Raději se ubytujeme v nádherném Cusco, které doporučuji každému navštívit a vyrážíme autobusem. Cesta na Machu Picchu je zajímavá. Z autobusu přesedneme do vlaku Inka Rail, ze kterého pozorujeme džungli, vysoké hory i řeku, podél které jedeme. Nahoře je samozřejmě, jak se dalo čekat, milion lidí. Pohled je to sice krásný a setrváme zde několik hodin, ale popravdě nás víc fascinuje okolní příroda. To je však našim založením, kdy ani jeden památky moc nemusíme.

Předpověď opět není veselá. Na Andy se ženou průtrže mračen a je nejvyšší čas přejet na pobřeží. Máme na výběr dvě trasy. Jedna je přímá do Nasca. Druhá vede skrz Andy. Ta by byla sice zábavnější, jelikož je to zatáčkovitý orgasmus, ale kvůli předpovědi zvolíme tu první. Ani tak není o nekonečné přehazování motorky ze strany na stranu nouze. Čtyřikrát přejíždíme 4000m vrcholky And. Mezitím vždy klesáme zhruba do 2000m n. m. O výhledech nemá cenu psát. Člověk by to musel zažít, ale takové tankování od vysokohorské babičky, kdy přinese galon benzínu v kýblu je vážně k pokukání. Stejně tak, jako že spočítat finální cenu, jsme museli my. Jinak bychom tam možná byli ještě dnes, protože ani jeden z jejich dospělých synů nezvládl sečíst pod sebou 3 x 18. To je mimochodem o 7Solů více za galon než kdekoliv jinde. Za blbost se platí. Měli jsme natankovat pod horami.

Několikrát jeden druhému říkáme, že jsme rádi za kurz Bezpečně na motorce. Proč? Protože párkrát šlo vážně do tuhého. Takový balvan hned za zatáčkou nebo rozvášněný Peruánec, který dostane řidičák na počkání a šněruje si serpentiny v protisměru, opravdu nepotěší. Jako třešnička na dortu je fakt, že je schopný na Vás ještě troubit a nadávat, co sakra děláte ve svém pruhu! Naše rozloučení s Andami, které ten den projíždíme za celou cestu již naposledy, neproběhne moc příjemně. Jakmile vystoupáme do 4 390m n. m., do hlemy nám začínají bušit kroupy. Ty sice na druhé straně kopce přestanou, ale vystřídá je mlha, za kterou by se ani ta z Rákosníčka nemusela stydět.

www.facebook.com/sjawouvsrdci
www.jawanacestach.cz
www.jawaklub.cz

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE