Mongolsko 2007

Ráno mě probudilo škubání trávy těsně vedle stanu. Vykouknu ven a kolem je velké stádo jaků. Poklidně se pasou. Večer, když jsme stavěli stan vedle řeky, tak pastevci přehnali přes řeku stádo koní, těsně kolem našeho stanu. A za soumraku se kolem propáslo stádo ovcí a koz. Pastevci se u nás zastavili a velmi přátelsky komunikovali – rukama nohama, neznají žádný cizí jazyk. Psi od blízkých jurt nás nejdříve odháněli, ale pak přišli a celou noc leželi kousek od našeho stanu. Tak to je Mongolsko!

Mongolsko 2007

Kapitoly článku

Mongolsko, země nekonečných obzorů, spousta stád koní, půl poušť, půl zelené hory, úžasně pohostinní lidé. Ale taky obrovská dálka tam přes Rusko dojet, v Mongolsku neexistuje značení cest, nejsou pořádné mapy, občas nebývá benzín, města jsou šeredné pozůstatky komunismu. Jen nevím, jestli pro většinu lidí je absence asfaltu, upravených cest a dopravního značení plus nebo mínus. Pro mě to bylo rozhodně plus.


Do Mongolska jsem se poprvé chystal už před dvěma roky s Petrem, Sqwerem, Vláďou a Dudysem. Jenže práce mi moje plány překazila a tak jsem seděl doma a záviděl. Teda jak komu, třeba Sqwerovi a Dudysovi, kteří to museli zabalit za Barnaulem, jsem nezáviděl ani trochu. Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí, že pokud pojedu do Mongolska, tak se vykašlu na nudnou cestu Ukrajinou a Ruskem a necestu stepí Kazachstánu. Přípravě jsem věnoval několik měsíců, nejvíce mi pomohly GPS body od Petra a podrobné studium všech možných konferencí na internetu. Vybavil jsem se sovětskými vojenskými mapami, které už klukům dobře posloužily, a nechal doma všechny mapy, co se dají běžně v Evropě koupit – jsou na nic. Během jara jsem se také domluvil s kamarády z expedičního týmu Gazela, že pojedeme společně. Vezmou mi náhradní pneumatiky, olej na výměnu a pár věcí. Gazela je ruské auto podobné Ford Tranzit, ale na vysokém podvozku a s náhonem na všechna čtyři kola. Koupili jsme si lístky na vlak Moskva – Novosibirsk. Zpáteční lístky jsem chtěl koupit až na místě, že budou levnější. Chyba lávky, když jsme je v Novosibirsku kupovali, byly více jak dvakrát dražší. Poslední týden v červnu jsem naložil náhradní věci na Gazelu a zabalili jsme si vše na motorku, tak abychom přežili bez Gazely, kdyby nedorazila na sraz. Já jsem vyrazil s motorkou přes Polsko, Litvu, Lotyšsko do Moskvy a Zdeňka o dva dny později do Moskvy přiletěla. Dva tisíce km Moskvy nestojí za zmínku, asfalt, déšť, 4hod na ruské hranici – dva a půl dne na cestě. V Moskvě jsme měli azyl u našich přátel v Českém domě. Během pondělního dopoledne jsem absolvoval pochůzku po nádraží spojenou s prosením a přesvědčováním, aby mě naložili motorku do vlaku. Na Jaroslavském nádraží, odkud jel náš vlak, jsem propadl naprosté beznaději. Vše problém, nic nešlo, všichni nepříjemní. Zcela bezradný jsem došel na Kazaňské nádraží. Tady byl naprosto úžasný náčelník bagažného oddělení, nic nebyl problém, vagón odjíždí poštovním vlakem tentýž den večer. Dojel jsem metrem do Českého domu a šíleným moskevským provozem dovezl motorku na nádraží. Tam jí zvážili a samozřejmě se začali kroutit, že je moc těžká. To jsem čekal, okamžitě jsem nabídnul peníze bokem a pak už šlo vše jak po másle. Jako prémii jsem dostal telefon na průvodčího vagónu, abych mu zavolal, kdy přijede do Novosibirska. Obávám se, že bez dobré znalosti ruštiny by to bylo rovnou ztracené. Jen jsem to vyřídil, už jsem pádil metrem na letiště pro Zdeňku, která zrovna přiletěla. Prohlédli jsme si betonovou krásu Moskvy, dali si příjemnou večeři s našimi hostiteli a večer jsme seděli ve vlaku Moskva-Novosibirsk. Vlak byl velice čistý, kam se na to hrabou ČD. Za tři dny jsme byli v Novosibirsku. I tady nás překvapilo, jak mají krásné nádraží – čisté, nově zrekonstruované a s hotelem. ČD a Hlavní nádraží v Praze se můžou stydět. Zavolal jsem průvodčímu a dozvěděl se, že ho v Omsku připojili k jinému vlaku a přijede o hodinu později. Opravdu přijel a s ním i motorka.


Večer jsme dojeli do GornoAltajska, kde nás v noci ubytovala hodná majitelka hotelu na podlaze v hale. Začaly prázdniny a hotel byl úplně plný. Altaj je překrásná, balzám na nervy po tom pekle v Moskvě. Zajeli jsme na místo, kde se nasedá na splutí řeky Katuň pod nejvyšší horou Altaje Běluchou. Tady nás čekalo překvapení, oblast je nově jako příhraniční pod vojenskou kontrolou. Dovnitř nás pustili bez problémů, ale ven jen na povolení. Ty musí být dvě, jedno od policie a druhé od vojáků. Jenže byla sobota večer, policajti byli nalití a úplně blbý. Zachránili nás vojáci, kteří byli úplně v pohodě, velitel dokonce uměl anglicky. Ráno nám vystavili propustku a zavolali vysílačkou na post, aby nás pustili.


Po cestě nás v jedné vesnici čekalo překvapení. Všechny cesty byli šotolinové, značky zrezivělé nebo prostřílené, ale tady policajti měřili 40 ve vesnici. Měli ruční radar Iskra1, že by jim ho mohli český policajti závidět. Naštěstí byli v pohodě a zase nás pustili. A pak jsme se konečně setkali na Čujském traktu s Gazelou. Společně jsme dojeli zbývajících 600km na mongolskou hranici. V posledním vesnici před hranicí jsme nakoupili benzín, jídlo, balenou vodu . Zbytečně, v Mongolsku nebyl problém cokoliv nakoupit. Hranice byla obtížná, čekali jsme tři hodiny, než jsme ukecali ženskou, co vpouštěla do prostoru, že jsme mezinárodní expedice a ona nás nechala předjet celou kolonu. Hranice je otevřena pouze od 9-18hod, z toho mají hodinu na oběd a další dva nebo tři dny je zavřená, protože je v Mongolsku státní svátek. Tak to byla klika.





Asfalt končí přesně čárou dělící obě země. Vojáci otevřou zrezavělou železnou bránu v plotě a z asfaltu se sjede přímo na rozbitou prašnou cestu. Hranice jsme úspěšně překonali po šesti hodinách. U jezera Dunb-Nur, kde táboříme, máme první opravdové setkání s Mongoly. Všichni milují focení, děti i dospělí a jsou úplně unešení, že si můžou fotky prohlédnout na displeji. Příště s sebou rozhodně malou tiskárnu a fotky jim vytisknout. Přezouvám pneumatiky na terénní Michelin Desert. Místní jsou hrozně všeteční, všechno berou do ruky, na motorku sedají, páčky a vypínače mačkají, a kdyby dosáhli na zem, tak se s motorkou bez ptaní projedou. Nebál bych se, na motorce a na koni se narodili.


Od jezera byla nádherná cesta přes sedlo do města Ölgy. Vypadá to, že z města se už staví silnice na hranici. Ölgy je príma mongolské město – krávy na náměstí, Mongol přijede před banku na koni a uváže jej na ulici.


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.80
Známkováno: 5x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist