Maroko, cesta na Saharu

Z modrého města míříme směr Atlas. Chlápek co nám hlídal motorky celou noc vypadá docela zničený a z domluvené snídaně není nic. Zde je potřeba si rychle zvyknout na to, že mnohdy je dohoda pouze jednostranná a domluvit se na něčem exaktně je téměř nadlidský úkon. To ovšem neplatí pro snídani samotnou někde na vsi, tu si domluvíte rychle, a tak nakonec sice se zpožděním, ale jíme v modré kavárně. Ráno při balení si všimneme, že z baworáku kape benzín, volba padá na těsnění palivové pumpy, je sice nové ale Jakub to doma rozebíral, tak jestli to neštípnul.

Rozebíráme, měníme gumičku hned za městem, taková šotolinová odbočka nikam, kde si to Kuba téměř ustlal. Ještě trochu vystresovaní z nepoznaného, dnes nestojíme o případnou šmelinářskou společnost, proto radši stranou, mimo silnice. Teplota stoupá na pořád zvládnutelných 25°C a hodina práce je za námi. Výsledek je, že neštípnul, tak uvidíme. Když jsme už měli téměř hotovo, přichází starší pán, zdraví nás "bonžúr" a podává ruku, něco spolu prohodíme, protože neumím jazyk, kterým bychom se domluvili, vytahuji rodnou slovenštinu. Podáme si ruce a den jde dál, že je to pastýř koz, jsem se dověděl z výrazného pyžmó.
Zatím jezdíme docela kvalitní asfalt, jen místy v opravě, tedy takové malé šotolinové zpestření.

Tankujeme na benzínce a nakonec se shodujeme, že ten visící pejsek musí být koza, ale napjatí jsme byli. Za chvíli projíždíme hezkou soutěskou do města Moulay Idriss nebo Moulay Idriss Zerhoun, město je považováno za svaté. Právě zde totiž v roce 789 Idrís I. Marocký (považován za zakladatele dnešního Maroka) založil vládnoucí dynastii a rozšířil šítský Islám. Cestou jsme znovu potkali Itala na Ducati Panigale V4, to je smrt pro moje záda již jen od pohledu.
Zastavujeme navštívit ruiny hlavního města království Mauretánie římské říše, Volubilis nedaleko města Meknes ležícího 4 km od Moulay Idriss, které bylo vybudováno práve z trosek opuštěného Volubillisu. Trasu nemáme, jenom v mapě vyznačené POI. Je to skutečně zajímavé místo, kterému se zemětřesení v polovině 18. století stalo osudným a zůstali zde jenom ruiny staveb. Jako jedna z mála Marockých památek je to zde dobře zaopatřené a platí se vstupné. To je pozůstatek francouzské kolonizace. Jako téměř všude platíme také strážce motorek, i když by tady nikdo nic neukrad. Odmítáme průvodce a jdeme zkoumat mozaiky, sloupy a výhledy na olivovníky poseté louky na vlastní pěst.

Dobrá zpráva je, že zde funguje booking, tak zajednávám nocleh ve městě Midelt. Jakub dostává rýmičku, prý pravidelná jarní, ač já si myslím, že to máme z neregulovatelné klimatizace v lodní kajutě, protože mě také trošku kape z nosu. Druhá špatná zpráva je, že z BMW benzín kape i nadále, daň za podomácku rozšířenou nádrž.
Stoupáme a stoupáme, kraj podobný N.P. Biokovo nadmořská výška 1.800 m.n.m. řídká vegetace přítomna na okolních kopcích a kolem cest se pasou krávy nebo ovce. Včera jsme byli v minimální nadmořské výšce -2 m.n.m. dnes polovinu dne jezdíme ve výšce kolem 2000 m.n.m. tohle kdyby mi někdo říkal tak asi nevěřím. Právě zde, kolem národního parku Ifrane potkáváme starý Renault, říkám Koubovi že to musí být ti němci z lodi. Ne pánové, to je jiná rallye, francouzská. Rallye Renault 4, a tak je od téhle chvíle potkáváme každý den, každý jeden den putovaní, až do Barcelony. Maroko asi země pro rallye zaslíbená. Kdybyste tady byli, tak zde můžete navštívit nejstarší cedrový strom v Maroku, kde žijí endemické opice, stejné jak na Gibraltáru, ovšem to jsem se dozvěděl až po návratu, cestou jsme poutač vůbec neviděli.
Zastavuji na parkovišti, protože potřebuji zapnout větráky, slunce je nízko a je mi zima poslední hodinu. Nikdy bych netušil, že mi bude v Maroku zima. Pozdravil nás chlápek, si říkám, co asi nabídne, ale byl vskutku příjemný a po docela dlouhé konverzaci, kam jdeme a odkud jsme se ptá, jestli víme, co jsou to fosílie. Povídám, že vím, on mi říká, že je hledá, že je to jeho práce, po chvilce již sedíme na patníku a on servíruje různé zkameněliny. Ke každému kameni říká úžasný příběh, třeba že toho trilobita nebo co to bylo, našel v hloubce 26 metrů, velkého šneka našel v jeskyni 20 kilometrů odsud. Prý je berber a půl roku hledá zkameněliny a půl roku prodává turistům, přičemž my prý nejsme pro něj biznis, protože pravidelně prodává obchodníkům do Meknéše. Hoře na kopci je vesnice, ve které bydlí, jestli prý nemáme kde spát tak můžeme u něj. Původně jsme nechtěli koupit zhola nic, ovšem pak si človek uvědomí, že radši koupím dětem něco s příběhem, jako neosobní magnetku někde na tržišti u moře. Dodnes nevím, jestli je skutečně horník jak nám tvrdil, nevím, jestli jsem to zjednal na dobrou cenu, ani netuším, zda alespoň polovina toho, co říkal je pravda. Jsem však spokojen, ale dnes už žádná medína, aby nám tam zase náhodou někdo něco neprodal.
Klesáme na náhorní plošinu ve výšce 1.500 m.n.m. kolem rovina ohraničená zasněženým hřebenem Atlasu s výškou kolem 3.700m.n.m., krásná podívaná. Za šera jsme dorazili před hotel, přišel recepční, kterému jsme důvěřovali tak na 10% ovšem jak se ukázalo, tohle byla velká škola pro naše stereotypní evropské smýšlení. Motorky prý máme složit dole do garáže, pak jsme zjistili, že je to vlastně takové malé kryté tržiště. Nic zde není problém, chlápek co přes ulici popíjí čaj musí přeparkovat auto, abychom mohli dostat motorky dovnitř a celá tato služba nestála ani jeden děravý dirhan. Recepčního se ptáme, kde bychom mohli sníst tažin k večeři, jasně pojď a již nás vede. Přes ulici je malá špinavá vývarovna, co vůbec nevypadá na stravovací zařízení, a vůbec, zdá se, že je právě závěrečná. Když se ptáme chlápka, zda má tažín, říká, že již nemá, ale má jinou tradiční specialitu. Za chvíli jíme tradiční kuře s tradičními hranolkami.

Překvápkem je, že cena byla poněkud vyšší jak kdekoliv v domovině, evropan zde musí platit a my jsme udělali chybu, že jsme se nezeptali na cenu dřív, s plným žaludkem se zjednává blbě. Jak jsme čekali na jídlo tak si k nám přisednul chlápek. Byli jsme utahaní, vůbec mi nebylo do řeči. Ptá se, kam jedeme, odkud jsme. Povídám, jdu spát, jen co sním večeři, aby byl připraven, že skutečně nikam nepojedeme. Prý že kam máme namířeno zítra, Jakub říká směr, vytahuji mobil, že mu to ukážu, on říká, jestli nemáme mapu, on prý má. Máme mapu, on má prý lepší, detailní, tady za rohem, ukáže nám skvělou cestu na Ilmichil. S Jakubem se společně ujišťujeme, že s ním nikam nepojedeme, Jakub se srkze rýmičku cítí mizerně, jsme utahaní a musíme spát. Za dvacet minut již sedíme u něj v obchodě a vytahuje mapu za mapou, ovšem všechny jsou mimo oblast, kde se právě nacházíme a kam zítra směřujeme. Takhle je to v Maroku vlastně pořád.

Tak nám alespoň ukáže tepichy, prý když nekoupíme tak mu můžeme věnovat publicitu. A tak vytahuje ty koberce jeden za druhým, já je fotím, jedním okem spím. Pak ještě vedlejší místnost, šperky a drobnosti, ejhle zkameněliny, otáčím se na Jakuba a ten má již hlavu omotanou beduínským šátkem. Vyprsknul jsem smíchem. Loučíme se, nic jsme nekoupili, asi to byl slabý obchodník, nebo jsme přišli jak na ně?

V hotelu se nás ptá nový recepční Lâmïñé, který kromě práci v hotelu dělá automechanika, jestli si dáme čaj, tak si říkám, proč se nedat do klidu šálkem mátového čaje. To jsem ovšem nevěděl, že mátový čaj se zde pije přes den, večer se pije černý. Otáčím se na posteli jak to naše večerní tradiční kuře na grilu asi hodinu, pak se ozve Jakub: „Marek, spíš?"
Tohle byl den fofr.
Lâmïñé říkal, že kdybychom cokoliv potřebovali, prý je tady pro nás. Tak se mu ráno svěřuji s naší drobností, a sice že nám teče nádrž BMW. Před jídlem jdeme do garáže, resp. na trhoviště, je již 25 stupňů a v trhovišti kde právě porazili 20 krav a 40 ovec to nevoní zrovna příjemně, obzvlášť na lačný žaludek. Skládáme nádrž a kontrolujeme místo úniku, potvrzuje to moje nejtemnější vize, nádrž teče čím dál tím víc a problém je v bodovaném zadním úchytu nádrže. Mimo to jsem posunul motorku, aby nezavazela, to víš, že zrovna k jedinému syfonu, tudíž posléze nalézám hovězí ouško omotané kolem stojánku, spolu s tím smrádečkem se mi mírně pokroutil žaludek, obsah však naštěstí zůstává vevnitř. Celé Maroko spí hodně dlouho. Člověk zvyklí vstávat v ranní hodiny s prvním loučem slunce to zde nemá jednoduché. Domluvit snídani na 8 ráno je Marocká loterie, sice vám řeknou, že ano, ale jestli je to pravda, se dozvídáš až ráno, a jestli vůbec snídaně bude. Po jídle jdeme ukázat našemu novému kamarádovi, kde to vězí, poněvadž komunikace přes google translator má svoje limity. Kouká na to klučina a všecko se zběhlo hodně rychle a za chviličku sedíme s oběma recepčními ve starém rozbitém VW Golf 1 zvaném „Ferrari“ a nádrž je v kufru, jen křičím na Jakuba, aby alespoň zamknul kufry a vzal si batoh s peněženkou a doklady. Jako ne že by to někdo ukrad, ale kdyby, tak by se změnil výlet v administrativní peklo.

Autem jsme se dostali do autoservisní čtvrti městečka Midelt, klukům jsme vysvětlovali od rána, že nám stačí smirkový papír a odmašťovač, tekutý kov máme sebou, protože nepřístupné místo nedovoluje sváření ani TIG ani MIG a pálit elektrodou půlmilimetrový plech smrdí průserem. Proto jsem překvapením oněměl, když jsme zastali vedle svářeče, ten naštěstí potvrdil moje slova. Proto jsme se s nádrží posunuli o pár garáží dál ke klempířovi, který nám rovnou podal nádobu, kde jsme vypouštěli benzín, v téhle chvíli skutečně nevím, co se bude dít. Když šikovný marocký mechanik, kterému jsme vytlačili rozdělané auto z dílny horákem foukl do nádrže, tvář mu ošlehl plameň, povídá asi že je vše v pořádku a opaluje barvu kolem tekoucího místa. Si říkám že jsme se nakonec možná domluvili a můžeme to patlat tím epoxidem. Omyl, protože chlápek vytahuje měděný drát a nádrž pájí mědí. Krásná práce, klučina ví, co dělá a umí se všude dostat, na tak kvalitní opravu jsem ani nepomyslel. Říkám si, tohle stojí za to, ať už bude chtít jakoukoliv sumu. Celá sranda vyplachování a pájení trvala hodinu a půl, když je hotovo, tak se ptám kolik, chlápek kamarádům řekl sumu, oni se na sebe podívali, zakouleli očima a těžce povzdechli. Prohodili spolu pár arabských vět, ale bylo patrné, že cena je pevná, možná pro znak BMW na nádrži. Lâmïñé se na nás otáčí a smutně sděluje sumu 300 dir (30€) Jakub vytáhne 200, načež mistr sápne po papíru, usměje se a povídá, že je to dobré, že mu to stačí.

Lijeme benzín zpět, sedáme do Ferrari a zpátky na hotel. Ještě v autě přemýšlíme, kolik si klučiny za tenhle servis vyžádají, shodujeme se, proč ne, bez nich by to nešlo. K našemu překvapení stačilo podání ruky a přátelský vděk, za víc než 2 hodiny jejich času. Zde je všechno jinak, lidi si na tebe rádi udělají čas, i když je v práci a hotel byl bez recepce přes dvě hodiny. Loučíme se s Lâmïñém který sedá na bicykl a má oči jako angorák po probdělé noci. Montujeme motorku na plácku před hotelem a vyrážíme směr Atlas, konečně.
Čas je neúprosný, míříme směr Ilmichil, zkusíme se navigovat mimo cestu, ovšem Garmin si to počítá opět po svém, a tak po 50 km krásné offroadové zajížďce a jedným setkáním s domorodci, přicházíme na stejnou křižovatku. Zbytek tedy on-road, nebo podélnými offroad stezkami jezdíme krásným Atlasem. Tady na jihu je již patrná chudoba, domky z upatlaného písku s rovnou střechou, tedy pokud střechu vůbec mají, malé obchůdky jsou v každé větší vesnici a školy pouze ve městech. Vzdělání, které považujeme u nás jako samozřejmost, je v Maroku hodně poddimenzované, třeba v roce 2010 bylo 43.8% obyvatelstva bez jakéhokoliv školského vzdělání. V šedesátých letech bylo bez vzdělání víc než 90% obyvatel. Dnes budeme kempovat, ve výšce téměř 2.400 m.n.m., ale před tím než rozložíme stany tak se jdeme najíst do Ilmichilu, Kouba vymyslel takovou zkratku, označenou jako offroad track. Tedy jestli takhle vypadá nějaká rallye tak bych se podělal strachy. Šikmý kamenitý sráz mírně posypaný šutrama o velikosti kočičích hlav. Když se koleso dostalo na šutr tak smyklo směrem dolů, čili ač jsem si myslel, že půjdu dopředu, mašina se z ničeho nic sesunula půl metra dolů, tak radši zpomaluji na jízdu jedničkou do 20km/h. Jsem rád, že jsem se nevyválel. Každý večer jsme se snažili konzumovat tajine, shodli jsme se, že ten nejlepší byl právě v Ilmichilu. Sedáme do restauračního zařízení a opět poutáme pozornost, jeden chlápek od Jakuba neumí odtrhnout oči, čemu se dosti divíme v téhle turistické obci. Pohledem neuhne ani tehdy, když mu čuměndu vracíme. Dostáváme dva velké tajine talíře, jeden hovězí, druhý kuřecí, pak domácí přinesl jednu porci hovězího grátis. Hodně milé, ovšem cena byla trošku vyšší. Vyšší na zdejší poměry, přirozeně za to jídlo bylo přiměřené.

Kolem jezírka Lac de Tislit jsou hromady odpadků, ještě než se stačíme rozbalit přichází čokl, co nás bude hlídat až do rána. Posléze slyším zvuk motorky, to se přišel místní chlápek zeptat, jestli je všechno v pořádku a jestli nechceme čaj. Odmítli jsme, pak sledujeme, jak v dálce sbírá smetí, to kdyby zde chodil každý den, tak to nevyčistí ani jeho potomci. I tak všechen odpad pořád bereme vždy sebou, je-li místo, tak i jiné odpadky. Nikdo domácí si s tím hlavu neláme. Pro mě, je pohodit smetí jen tak do přírody absolutně nepříjemné. Ovšem vyhodit do koše také není výhra, smetí končí často na úpatí měst nebo vesnic v plamenech, tady je odpadové hospodářství trnem v oku pořádkumilovného (a možná i bordeláře) Evropana.
Pejsek ráno poslušně hlídá, ovšem my ho nenakrmíme, ale z lítosti jsem mu dal zbytky snídaně, za chrabrost. Ještě než se pustíme do útrob Atlasu, zaliju čaj z večeře podruhé, pořád dobrý. Jezdíme měsíční krajinou s velice skromnou vegetací, výšky kolem 2.000 m.n.m., všude vesnice, kde v zimě je sníh a v létě úmorné suché teplo několik měsíců. Podél malého koryta polovyschlého potůčku jsou v kontrastu s tou písčitou bledou barvou zářící pestrozelené políčka, na které s oslíkama právě putují místní obyvatelé.

Školy zde nejsou a obchod byl naposled v Ilmichilu. Když přicházíme k hodně fotogenické vesničce, Kouba říká, že by proletěl dronem a jako by mi četl myšlenky, páč jsem to chtěl odfotit. Stojíme na vyvýšeném místečku a už z dálky řvou děti, přiběhli k motorkám, jediné co rozumíme tvářím s natrčenou dlaní je „dirhan, dirhan“ tak spustím slovenštinou idiánské přísloví „nedej mu rybu, dej mu oštěp“ s vysvětlením. Pak začnou sahat na všechno co je na motorkách, abych jim dal alespoň láhev s vodou z motorky, za chvíli je musím okřiknout jako toulavého čokla.

Ze záběrů nic nebude, tak vytahuji mobil a jako prvého jsem cvaknul toho malého hajzlíka, co po mě křičel „NO FOTO!“, letíme dál. Překonáváme nejvyšší bod naší dovolené, aniž bychom to čekali, no po zbytek cesty jsme výš nebyli, Col de Tizi Tigherrhouzine (2645). Posléze klesáme kolem výstavby vodní přehrady dolů do palmového údolí naplněného turisty. Umýváme motorky, Jakub ráno málinko přelil olej v GS a tak má celou levou stranu – nohu, kufr, vodu, botu – všechno pěkně impregnované. Já jsem byl za ním, na mě zůstal jenom takový poprašek. Ovšem znovu stejná chyba, neptáme se na cenu předem, a tak minutový oplach vodou slabým proudem stojí 20 dir na jeden stroj, opět platí pravidlo, Evropan je ten co platí. Z jižní strany Atlasu už vidíme také černochy, ovšem žádná černoška nahoře bez. Nudný přesun do Merzougy zpestřil pouze žlutý meloun za 6 dir. Veškerá vegetace se vytratila ve výšce kolem 1.000 metrů a na té rozlehlé pláni jsem viděl nefalšované chovatele velbloudů. Vidět zde velblouda není nic speciálního, protože jsou tady pro turistický biznis, ovšem pravého, pracovního velblouda se svým chovatelem, co oře půdu a tvrdě pracuje, to je docela vzácné. Ubytovali jsem se, 18 € snídaně v ceně, domácí klučina povídá, a ukazuje fotky, že on sice byl na dunách, se svou Hondou Super Cub, ale bylo to po dešti. Prý my nemáme nejmenší šanci s těžkými motorkami. Prý na duny je to lepší ve vedlejší vesnici, není to tak „busy place“ jako profláknutá Merzouga. Věříme mu. Šplháme na písčinu, Jakub to vzdává a já plným plynem pálím na dunu, malou jsem projel a šplhám na vyšší. Plyn je sice plný ale motorka zpomaluje, tak točím, aby nájezd nebyl tak strmý, přejel jsem ještě pár metrů a konec. Hotovo. Motorka stojí a já jsem po těch 200 metrech v 35 stupních zcela vyřízen. Tak si fotím mašinu, házím ji na bok, postavím a otáčím směrem dolů. Chtělo by to přijít ráno. Jdeme na duny pěšky, na západ slunce, místňák nám povídá že pohlídá motorky, zkušení cestovatel se ptá na cenu, prý 50 dir jednu, to víš že žerem písek vole, nakonec pohlídal obě za 10 dir. Na večeři opět tajine v hospůdce vedle, hodně sympatický majitel malé restaurace co se pořád usmívá a sálá pozitivní energii, tajine byl po Imichilském ten druhý nejlepší z výletu.

Ubytování se jmenuje Chez Belkacem, sice je to v poklidné části Merzougy, dál od dun, ale domluvíte se anglicky a motorky jsme měli v garáži. Ráno jdu pěšky na východ slunce, Jakuba s rýmičkou ani nebudím, ať to vyleží. Teplota v noci snad neklesla pod 26°C. Tady je to opravdu nejlepší místo pro nájezd do písčitých dun, domácího mladíka jsme nemuseli poslechnout. Dá se tady s místním průvodcem projet mezi dunama prý i na hárleyi. Zde bych příště zůstal na voraz aspoň jeden den a naučil se jezdil v písku, také bych zaplatil tomu průvodci na Motobécane 881. Po snídani opouštíme vesničku, však ještě se potkáváme s němci na T7 a Africe Twin 1100, prý jestli nevíme, kde se dá koupit pivo, nevíme. Oni prý vědí, no ještě mají zavřeno, no tohle vědět včera… Dojíme snídani a teplota je přes třicet, ale opravdu tropická vedra mají přijít až pozítří. Němci říkali že trasa kterou jsme chtěli jet je pro těžká endura s bagáží neschodná, prý se to dá zvládnout, ale bez bagáže. Tak jedeme normální asfaltkou, rovná, dlouhá, nudná. Projeli jsme si vedlejší šotolinkou jen tak pro zpestření, mysleli jsme, že půjde souběžně s hlavní silnicí, ovšem když se otočila nesprávným směrem, otáčíme i my. Nemáme komunikátory a tak nemůžu zastavit, abych odfotil pastýře velbloudů, který žene stádo asi 50 kusů na motobécane. Podruhé a naposled jsem nedokázal vyfotit skutečné stádo, škoda, možná příště. Vyprahlou krajinou cestovním kilečkem, teplota zde šplhá na 35 stupňů. Všude kolem je písek, když stavíme, Jakub se zahrabal, alespoň nemusí dávat stojánek. Smáčíme trička a hlavy vodou, abychom to zvládli. Ovšem krásnou šotolinu jezdíme mezi Tazzarine a Zagora. Z prašné široké šotoliny se stává úzká kamenitá cesta a já si to valím jak na rallye. Tu a tam si poskočím a těším se skvělé ovladatelnosti KTM v terénu, oproti BMW 1150, na které jsem najezdil téměř 80.000 km je to ježdění v terénu o hodně bezpečnější a rychlejší.

Video z první části

Informace o redaktorovi

Marek Janoušek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE