sumoto_leden



Ve dvou po dvou aneb přes hory a moře vedla naše cesta

Píše se leden roku 2016, kdy se v jedné malé vesničce blízko Vsetína zrodil náš letní dovolenkový plán. Letos nevyrazíme do zahraničí s cestovkou, ale po vlastní ose, na krásné motorce Hondě Hornetu 900. Začali jsme tedy pomalu plánovat, Roman se soustředil na důkladnou přípravu stroje, Denča vymýšlela trasu a program….

Kapitoly článku

 

A je to tady! Poslední červencový pátek jsme vyrazili na 16 -ti denní dobrodružství, jehož cílem bylo poznat tajemství země, ve které jsme se vždy cítili skvěle a kde se stále rádi vracíme- Itálie.  Naše cesta, jak už nadpis napovídá, vedla i přes Rakouské Alpy a nechtěně jsme se octli i na Slovinsku.

 

V pátek po práci jsme připevnili připravené brašny a vydali se do kempu Apollo v Lednici. Cestou nás stihl déšť, díky kterému nám navlhly všechny věci v brašničkách, ale nedalo se nic dělat. Večer jsme si zašli na delší dobu na poslední české pivo a ráno nás čekal nejdelší úsek naší dovolené.

Lednice- Villach (492 km) : Roman se, jako správný chlap, ráno postaral o zadání cíle do deset let staré navigace, Denča jej, jako správná holka, nezkontrolovala. Výsledkem bylo zoufalé shánění papírové mapy Rakouska na pumpě za Vídní. Po ,,zorientování´´ jsme se posunuli směrem na jih. Když jsme si mysleli, že budeme pomalu u cíle, objevily se před námi Slovinské hranice. Opět se snažíme orientovat v mapě…

 

Do Villachu jsme nakonec dojeli. Cestou jsme v dálce viděli zasněžené vrcholky hor, jeli jsme podél jezera Wörthersee až do campingu Gerli, kde jsme nabrali sílu na další cestování. Ráno nás nemile překvapila naše stoletá turbo navigace, která bohužel vypověděla službu. Zbytek cesty jsme tedy pilně studovali na mapách a orientovali se podle cedulí.

Villach-Eraclea (324 km) : Cestou do Caorle jsme projížděli Italskými Alpami, což byl neuvěřitelný zážitek, příroda se probouzela po nočním dešti a z mlhy začaly pomalu vystupovat majestátní hory. V Caorle jsme měli naplánovanou koupačku, pláže byly však tak přeplněné, že jsme to po chvíli vzdali a přejeli do blízkého Jesola, kde jsme se vyřádili. K večeru jsme se snažili najít místo k přenocování a po domluvě jsme přespali v altánku na zahradě u příjemné a vstřícné italské rodiny.

Eraclea- Lido degli Scacchi (318 km) : Brzy ráno jsme opustili naše hodné hostitele a jeli hlouběji- do města Treviso a do Padovy. Nasávali jsme atmosféru, procházeli uličkami, cpali se zmrzlinou a kochali se památkami a mimo jiné jsme si všimli, že cestovat po Itálii na motorce má plno velkých výhod plynoucích z toho, že v této zemi je motorka téměř stejně používaný dopravní prostředek jako auto. V městech jsou přímo v centru zbudovány motoparkoviště, což je super, když má člověk nabitý program. Z Padovy jsme následně putovali do města Chioggia, které se nachází pár km jižně od Benátek a právem je mu také přezdíváno ,,Malé Benátky´´. Toto malé, barevné, přístavní městečko je méně známé a proto zde byla naprosto skvělá atmosféra. Poté jsme vyrazili podél pobřeží Jaderského moře, našli si cenově přijatelný kemp ve městě Lido degli Scacchi a díky krásnému počasí zůstali ještě i další noc u moře.

 

Lido degli Scacchi- San Benedetto del Tronto (352 km) : Cestou do San Benedetta jsme navštívili město Ravenna a Rimini, kde jsme původně ani nechtěli zastavovat, ale do centra města nás dohnal hlad. V minulých kapitolkách jsme zapomněli zmínit, že větší jídlo se konalo maximálně jednou denně a zbytek tvořily mini svačinky, takže Denča byla věčně hlady a Roman se tvářil jakoby nic. Ale zpátky k Rimini- na oběd jsme si dali lasagne s boloňskou omáčkou, k tomu hrál místní umělec na housle a ve městě se v tu dobu zrovna konaly obrovské trhy, tak jsme poznali zase o něco více Italy v běžném životě. Jelikož na slunci bylo tak 100 °C, cestou jsme se stavili na pláž a blbli ve vlnkách. K večeru jsme opět hledali ubytování. Nutno dodat, že spaní nadivoko je v Itálii zakázané, chtěli jsme se tedy šikovně zašít, to právě ale nebylo možné, už jsme uvažovali, že pojedeme přes noc, ale nakonec jsme zakempili v kukuřičném poli, kde jsme ze strachu, že nás někdo uvidí, téměř nezamhouřili oči. Po této zkušenosti jsme dospěli k závěru, že na takové cestování je lepší kemp- člověk musí být na tu cestu alespoň trošku čerstvý.

San Benedetto del Tronto- Řím (295 km) : Po probdělé noci jsme se posbírali, otřeli slizké stopy od slimáků z bund a kalhot, sbalili od rosy mokré spacáky a s pozitivním mottem dne: ,,zážitek nemusí být dobrý, stačí, že je silný. ´´ jsme vyrazili směr Řím přes národní park Gran Sasso. Krásný zážitek nastupuje na scénu poté, co najedeme na apeninskou vysokohorskou silnici. Nádherná krajina, nečekané výhledy a čistá jezírka nám vyrazily dech. Před Římem jsme zastavili na pumpě a horko těžko zprovoznili naší bleskurychlou navigaci určenou do auta, protože bez ní bychom Římem nejspíše bloudili doteď. V hlavním městě jsme na tři dny odložili motorku a cestovali MHD, navštívili jsme známé i méně známé památky, ochutnávali tradiční italskou kuchyni. Ubytováni jsme byli v hotelu Jonico na docela špinavém předměstí, ale hotel sám byl pěkný. Po třech dnech nám záhadně zmizely otlačeniny a modřiny na nohách, placaté zadky dostaly opět původní tvar a my se začali pomalu vracet zpátky na sever.

 

Řím- Sovicille (300 km) : První zastávkou v Toskánsku byl kemp v Sovicille, který byl nedaleko Sieny. Odpoledne jsme si postavili stan a jeli se podívat do Sieny. Cestou nás uchvátily malé kopečky s lány olivovníků, uprostřed kopečku se tyčil menší osamocený domeček nebo statek. Vše izolované od velkých měst a všude kolem klidná a krásná příroda. Siena je pěkné staré město podobné Florencii bez davů turistů.

 

Sovicille- Levanto (331 km) : Tento den byl hodně nabitý a únavný. Chtěli jsme dojet až do Cinque Terre, tak nebylo času nazbyt. První město, které jsme navštívili, byla Florencie, kde jsme obdivovali Dóm, Most zlatníků, Michelangelova Davida a spoustu dalších památek. Na snídani jsme si dali, po americku, pizzu s colou- to jsme ještě netušili, že následujících 10 hodin budeme bez jídla. Z Florencie jsme přejeli do nedaleké Pisy, udělali pár fotek ,,našikmo´´ a vydali se k pobřeží do Levanta. Navečer už bylo složité sehnat kemp, ale nakonec jsme měli štěstí.

 

Levanto- Torri del Benaco (326 km) : 12. den jsme se vydali na cestu časně ráno, abychom se stihli vykoupat v Lago di Garda naposled v teple, než pojedeme zpět přes studené Alpy. Poprvé za celou dovču jsme si koupili dálniční kupón a zrychlili si cestu. Na jižní straně Laga byly hotely, luxusní restaurace, vymódění lidi, ale to nebylo nic pro nás, tak jsme pokračovali po východní straně až do vesničky Torri del Benaco. Našli jsme si kemp, navštívili nádhernou tradiční tavernu a na břehu Laga sledovali, jak se na nás ze všech stran valí bouřkové mraky. Po noci, kdy lilo jak z konve, byly některé stany v kempu vyplaveny a my se rozhodli zůstat ještě jednu noc. Opět jsme šli do taverny, kde jsme ten večer dostali půl litru limoncella. Poslední italskou noc jsme měli mírnou opičku.

 

Torri del Benaco- Lienzing (302 km) : Cestou do Rakouska již začalo pomalu přituhovat. Jeli jsme směr Brennero a u Bolzana jsme stočili směr na východ přes Cortinu d´Ampezzo, kde se konaly v roce 1956 zimní olympijské hry. Jižním Tyrolskem a Dolomity jsme projeli s otevřenou pusou. Oba jsme totiž byli v Alpách poprvé a doufáme, že ne naposledy.

 

Lienzing- České Budějovice (485 km): Největší alpské dobrodružství jsme dnes měli před sebou- Grossglockner Hochalpenstrasse. Počasí nám moc nepřálo, dojeli jsme do města Heiligenblut a koupili si lístek na průjezd silnicí. Paní u okýnka nás upozorňovala na tvorbu ledovky. Na vyhlídku Kaiser Franz Josefs Höhe jsme dojeli promočení a zmrzlí, ale i tak nadšení z průjezdu. Nejvyšší hora Grossglockner se sice skrývala v mlze, ale viděli jsme alespoň její ledovec Pasterze. Ne ledovku jsme naštěstí nenarazili a cestou dolů jsme se orientovali jen podle bílých čar na vozovce, vše ostatní bylo schované v mlze. Na konci dovolené už nám nadobro došly peníze, rozhodli jsme se tedy přespat kousek za Budějovicemi, kde jsme osušili sebe i věci a další den jsme odcestovali domů na Moravu.

 

Shrnutí: Celá cesta nás stála kromě dvou bolavých zadků ještě 40 Euro všeho všudy na den. Celkově jsme najeli kolem 4200 km za 16 dní. Letos máme v plánu podobnou vyjížďku, trochu více času však věnujeme rakouským vysokohorským silnicím a snad už uvidíme Grossglockner v celé své kráse J. Taky nutno dodat, že příští dovču už na navigaci zvysoka prdíme, podle mapy je to stejně větší sranda :D.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (19x):


TOPlist