Severní Itálie - Poprvé do velkých kopců

Tým jsem tvořil já se svou Multistradou 620 a Honza s Triumfem Thunderbird Sport. Dva téměř youngtimery, které se snažíme udržovat v takovém stavu, aby byly schopné větší cestu se ctí absolvovat. Loňský čtyřdenní výlet nám dal představu, co je potřeba si s sebou zabalit a co je naopak zbytečné. Přesto jsme doplnili svá loňská zavazadla ještě o nějaká další (já přidal boční brašny Bagtecs a Honza ještě jeden motoválec). Příprava probíhala v klidu a dostatečně dopředu. Vyráběné rámečky pro brašny na Multistradu jsme montovali asi dva dny před akcí, povrchovku dostanou až jestli se osvědčí… 😊

Výlet jsme měli naplánovaný na první červencový týden, který byl tento rok velice příznivý k počtu volných dní. Vzali jsme si dovolenou jen na jeden den a rozhodli jsme se, že k tomu vyrazíme už v úterý (poslední pracovní den před svátky) hned po obědě z práce a posuneme se tak blíže Alpám, abychom ve středu začínali rovnou v kopcích. Plán jsme měli ambiciózní a zahrnoval velkou denní porci kilometrů. I přes relativně detailní plánování jsme specifikovali hlavní body, které chceme navštívit, a denní plán jsme pak přizpůsobovali okamžitým podmínkám. A teď již na cestu!

Úterý 4.7.

Konečně je to tady! Dlouho očekávaná cesta začíná… Motorka čeká už od večera téměř zabalená v garáži. Ráno se mi moc nechce vstávat, kdoví, jak se další dny vyspím… Počasí vypadá dobře. Dávám ještě ranní kafe, sedám na motorku a vyrážím do práce. Poslední věc, která mi chybí, jsou návleky na boty. Jen pro jistotu. Když je budu mít s sebou, určitě je nebudu potřebovat. Znamená to udělat si v Praze zajížďku do Běchovic, kde je fajn motoobchod a vím, že tohle tam zrovna mají. Než dorazí zboží ze skladu, obdivuji vystavené historické kousky Jawy. Nezklamali mě, ale akorát mají na skladě jen jednu velikost. Naštěstí úplně přesně sedí. Do práce přijíždím skoro na oběd. Dneska už toho tady asi moc nepředvedu.

Honza už parkuje na hale našeho pracoviště. Cestou do práce si taky užil svoje. Otestoval upevnění futrálu s plachtou, která se nevešla do válců. Ukázalo se to jako nedostatečné, respektive udělal dobře, že popruh protáhl i poutkem na futrálu. Musel to být krásný pohled, jak táhne balíček za sebou „na špagátku“. Nicméně plachta přežila. Já doplňuji tandem svým strojem, čímž je předstartovní výstavka pro kolegy kompletní. Řešíme poslední plánované drobnosti a také nezbytné pracovní úkoly, bez kterých nemůžeme odjet. Ve dvě určitě vyrazíme, chceme se dostat k Walchsee v Rakousku, kde jsem vyhlídl kemp.

Honza zapomněl doma boty na přezutí. Bydlí ale při trase, takže vyrazí napřed a dáme si sraz na OMV v Chuchli. Fajn. Já zatím dorazím nezbytnou práci a ve dvě určitě vyrazíme…

Po třetí hodině konečně ukládám práci. Ve čtyři je sraz na pumpě. Honza tu ještě není, proto tankuju a pozoruju velkou bandu motorkářů, z nichž velká část sedlá rovněž stroje Ducati (jen novějšího roku výroby) a vyrážejí zřejmě podobným směrem jako my. Po chvíli odjíždějí. Nervozita trochu vzrůstá, touhle dobou jsem se viděl skoro na čáře. Konečně vidím blížící se oranžový stroj. Rychle tankuje, potvrzujeme si trasu v navigacích a vyrážíme za předchozí bandou, kterou už nikdy nedoženeme.

Jedeme po D4 na Strakonice a vůbec nestavíme. Společnost nám dělá jeden pár na Harleyi, se kterým se držíme docela dlouhý kus cesty. První zastávka je vlastně až těsně před hranicemi, kde kupuji rakouskou dálniční známku. Vím, že minimálně jeden úsek pojedeme, chci mít klid a jistotu. V 19:00 přejíždíme přes čáru ve Strážném a míříme na Pasov. Máme za sebou večeři u pumpy. Ohřáté hotovky za moc nestály, ale byl hlad a nebyl čas to nějak jinak řešit. Úkol zněl jasně, dvě dávky, však to znáte…

Sjíždíme do Pasova dvěma krásnými serpentýnami a neodoláme zastávce na fotku u břehu Dunaje. Trochu pochybuji, jestli se nám podaří dorazit do cíle, ale každý kilometr blíž k Alpám dneska bude dobrý.

Jedeme dál podél Německo – Rakouské hranice vstříc horám a blížící se noci. Jako každý rok máme výlet naplánovaný poblíž letního slunovratu, což nám umožňuje jet do pozdějších večerních hodin. I přes tuhle výhodu nás zastavuje blížící se tma a my končíme za městem Burghausen na německé straně hranice. Horizont osvětlují vzdálené bouřky a my musíme najít místo na spaní. Nacházíme malou kapličku v polích kousek od silnice, která nám dává šanci se ukrýt, kdyby přišlo nejhorší. Honza rozbaluje celtu a máme pěkně schované místo za kapličkou pod širákem. Mokrá varianta je zajištěná, motorky jsou pod plachtami a my hodnotíme první kilometry u pár plechovek piva, které si vezeme od české pumpy. Vzdálená bouřka nadále osvětluje obzor, ale pohled na radar nám dává relativní jistotu, že dnešní noc zůstaneme v suchu.

Středa 5.7.

V noci jsem toho moc nenaspal. Půjčil jsem si nafukovací karimatku svojí ženy a zjistil jsem, že je píchlá. K tomu mi u mého skutečně letitého (ale skladného) spacáku definitivně odešel zip… No začíná to tedy pěkně. Honza, zkušený horal z opravdu vysokých hor, mě přesvědčuje, že až budeme spát ve dvou tisících, tak s tímhle moc nepochodím a že nutně potřebuju něco, v čem přežiju… Takže až bude příležitost, půjdeme dneska na nákup…

Oproti včerejšku jsme pozadu a dnešním plánovaným cílem je dostat se nějakou zábavnou formou pod Stelvio. To je prý ještě nějaká větší modla, než ten slavný Grossglockner, který jsme sice původně chtěli absolvovat, ale nějak nám do toho letošního plánu nechtěl vůbec pasovat. Tak jsme ho škrtli a nechali na někdy jindy.

Abychom si už konečně užili nějaké to alpské údolí, pokračovali jsme v původně naplánované trase. Tedy kolem jezera Chiemsee (ještě před ním jsme si dali moc dobrou snídani v rodinné kavárně Stumhofer u místního Lídlu ve vesnici Egerer), přes Marquartstein k jezeru Walchsee a na západ k dálnici na Innsbruck. První údolí na nás samozřejmě udělalo dojem. Po dlouhých rovinkách kolem Dunaje najednou údolí, lesy a zatáčky. A taky cedule s upozorněním, že následující úsek je „kurvenreich“.

Před nájezdem na dálnici zastávka na pumpě, Honza potřebuje dálniční známku. Tankujeme a čeká nás nudný hodinový přesun do Innsbrucku. Byla to otrava, maximální rychlost 100 km/h doplněná výhružným IG-L. Vedro, uspávající monotónní opruz. V Innsbrucku cola, v Honzově případě energeťák a zkoumáme, kde se tu dají nakupovat outdoor potřeby. Naštěstí hned u dálnice je Intersport. Tuhle epizodu máme do půl hodiny za sebou a plánujeme další cestu. Původně jsme chtěli projet co nejvíc sedel, ovšem čas nás trochu tlačí, a proto místo plánovaného Seldenpassu jedeme po staré silnici na Brenner. V plánu je dojet do Bolzana přes Passo Pennes a vrátit se pak do Merana po horské silnici přes vesnice Meltina a Verano.

Samotná cesta na Brenner je zpočátku zábavná, ale pak už je to dost stejné a vlastně s odstupem po dalších zkušenostech je to prostě taková silnice skrz vesnice. Nahoře v průsmyku fotka a pak pokračujeme na Passo Pennes. Honza bývá rychlejší, před odbočkou jsme se trochu hledali. Našel jsem ho u lavičky s výhledem na hrad Sprechenstein. Zde jsme pochopili, že nemá smysl jezdit ty zábavné kopce spolu, proto jsme si dávali vždycky sraz na vrcholu, každý si tak sedlo užije po svém. Honza vyrazil do sedla za mnou, aby pak po dvou kilometrech jízdy mezi skalami zjistil, že nemá brýle. No, vrátil se a nebyly tam. Naštěstí tentokrát si už všiml, že je má chycené za jednu nožičku pod síťkou na bagáži. Od té doby tento kus výbavy nesmírně vychvaluje.

Mimochodem v tomto úseku je nezachytitelné fotogenické místo, kde se projíždí v zářezu mezi stěnkou a pěkně odštěpeným/vysekaným kusem skály. Fotit se tam rozumně nedá, protože není moc kde zastavit. Jak jsme v dalších dnech zjistili, takových nezachytitelných míst bude na naší trase více.

Passo Pennes bylo vlastně moje první passo v životě, proto pro mě asi zůstane svým způsobem speciální. Píšu to sem hlavně pro sebe, abych to v té hromadě dalších, které v příštích dnech následovaly, vlastně nezapomněl 😊 Dole je to úzké, místy relativně prudké, asfalt různý, ale dojezd k vrcholu otevřený se širokým rozhledem, že tam člověk může dorazit jako vítěz.

Cestu dolů jsme začali hodně pomalu, nevěděli jsme, co nám při dlouhém klesáni budou dělat brzdy. Tyhle obavy nás přešly asi ve třetí zatáčce pod vrcholem, kdy nás předjeli úplně všichni a nechtěli jsme se táhnout za osobákem který byl ještě pomalejší než my (ten ty obavy měl možná oprávněné).

Sjezd do Bolzana byl pohodový, město samotné bylo pěkné, aspoň co jsme během průjezdu zaregistrovali. Trocha kufrování a nahánění se nás dovedlo k pumpě, kde jsme si mohli dát ohřátou bagetu a kafe a nasávat místní atmosféru. Vedle pokuřovali místní páprdové a opodál omladina túrovala na celé okolí Monstera. Prostě Itálie jak vyšitá…

Do plánu nám ale hodilo vidle počasí. Vyrazili jsme na sever, ovšem po pár kilometrech nás zastavila šedá stěna deště. Do toho jet opravdu nechceme. Jiná cesta pod Stelvio nevede a podle radaru to je na dlouho. Prostor se otevírá na západ a my, i vzhledem k ujetým kilometrům a aktuálnímu času, volíme diverzní trasu směr Fondo. Poblíž je kemp v obci Sarnonico a hlavně nahoru se jede přes passo Mendola. Je to suprová silnice do kopce (se slušným převýšením), hravá, s proměnným charakterem a zpětně ji po tomto výletě hodnotím jako jedno z nejzábavnějších sedel, které jsme zažili. Možná to bylo kouzlo toho, že bylo jedno z prvních nebo je fakt pěkné, nevím… Pro čtenáře asi bude nejlepší vyzkoušet osobně a pak nám dát vědět. Asi po dvaceti minutách neuvěřitelné zábavy a posléze drobném navigování parkujeme v kempu. Nikoho nezajímá, kolik máme vozidel, stanů nebo psů. Za 20Euro máme nocleh, bar zavírá v devět a hotovo. Pivo mají slušné, leč dražší. Myslím, že útrata v baru mě stála víc než nocleh, ale bylo to fajn. V baru také potkáváme pár motorkářů z Brna (tímto je zdravím), kteří se vraceli až z Francie, a kteří nám kromě příjemného pokecu předali i pár doporučení.

Pak už rychle do hajan. Já spím komplet v novém (stan jsem koupil před odjezdem, spacák a karimatku v Innsbrucku). Noc byla klidná, déšť se nám vyhnul.

Čtvrtek 6.7.

Ráno vstáváme, všechno je suché. Balení nám trvá trochu déle, ještě to neumíme úplně efektivně. Snídani neřešíme, tu si dáme někde po cestě. Jedeme dolů do Merana. Je to přes Passo Palade, akorát nahoru to odsud byly asi tři zatáčky a pak už jen klesání. A i cestou dolů to pro mě byla spíš silnice než nějaká zábava. Ale možná je to tím, že jsme jeli z kopce, že jsme byli po ránu ztuhlí a že bylo trochu mokro. Honza měl jiný názor, prý si to užíval. Má ale živější starty než já 😊

Z Merana pod Stelvio to je zase trochu opruz po frekventované silnici, kde se jede v jednom štrůdlu. Za Meranem po prvé straně jsem si všiml pivovaru Forst, jehož produkt jsme včera s chutí absorbovali po dlouhém dni za řídítky…

V průběhu výletu jsme občas polemizovali na téma dodržovaní rychlosti v zemi proslavené nekompromisně rychlými stroji. A jak jsme se táhli v těch kolonách, občas bylo potřeba to trochu kompenzovat. A zde bylo experimentálně ověřeno, že italský policista ve službě se za rychle míjejícím strojem leckdy raději zasněně zahledí, než aby vytvořil dusno. Možná za to mohly i ty laufy z Mandella které nezlepšují jen průběh krouťáku…

Tankování jsme naplánovali na samotný konec údolí těsně před odbočkou k našemu ambicióznímu cíli. Zde jsme projevili přirozený talent pro načasování, kdy Honza natankoval a zakoupil lehkou svačinku a já už pouze natankoval. Začínala polední siesta a přijet o pár minut pozdě, budeme řešit problém... Vedle zůstala otevřená kavárna, kde kromě kafe měli taky na baru ošatku s vajíčky natvrdo za půl Eura. No neberte to. Přišlo mi náramně k chuti. S trochou obav jsme koukali směrem, kde jsme tušili to slavné sedlo. Bylo zahalené v mracích. Asi to nebude úplně zadarmo…

Honza vyrazil napřed. Já jsem ho v prvních zatáčkách minul, když stavěl na focení. O pár metrů výš jsem ho viděl projíždět v zatáčce, když jsem se oblékal do nepromoku. Došlo taky na ty návleky, které jsem si kupoval pro jistotu. Byl jsem rád, že je mám a už jsem je tenhle den nesundal. Ne, že by kdovíjak pršelo. Spíš kapalo a rozhodně to nebylo nic zásadního. Jen bylo příjemnější jet nahoru v suchu, zvlášť když jsem nevěděl, co by případně mohlo přijít.

Upřímně mi pořád není jasné, co na tom Stelviu je tak strašně super. Je to asi padesát vraceček, kde se musí na jedničku krokem, při tom to nepoložit (případně si pomoci odšlápnutím), a pak rovinka do další vracečky. Je to takový žebřík. Vlastně bych řekl, že je to něco mezi ježděním a horolezectvím. Nesmysl 😊 Po padesáté už mi to vlastně nepřišlo ani vtipné, spíš něco jako opakovaný vtip, který přestává býti vtipem. Je to defacto taková tréninková rampa, protože než dojedete na vrchol, máte dost pokusů na to se to aspoň provozně naučit. Nakonec jsme rádi, že poprchává právě tady. Za pěkného počasí bychom litovali, že netočíme opravdické zatáčky a výcvik na mokru se zdá být ještě o něco hodnotnějším než za sucha.

Osobně si cením toho, že jsem to v těchto podmínkách zdolal, což v mých očích není nic proti tomu, když to někdo dá na kole. Nebo ti borci, co tam třikrát denně vyjedou s autobusem (mám na mysli řidiče). Příjemné rovněž bylo, že nebyl víkend a že jsme vlastně měli celkem volnou silnici.

Na vrcholu jsme si dali samozřejmě pauzu, nacvakali jsme mraky fotek a taky koupili pár suvenýrů domů. Déšť ustal, takže paráda. Na chvíli mezi mraky vykouknul bílý hřeben Ortleru a i klasický výhled dolů se ukázal. Jeden z velkých cílů jsme tedy zdolali. Teď ještě cesta dolů do Bormia. Druhá strana se zdá být záživnější. V první zatáčce pod odbočkou do Švýcarska potkávám v zatáčce zdánlivě povědomého motorkáře na Transalpu, který na mě civí jak na zjevení…

Asi před měsícem jsem byl u svého spolužáka z gymplu, se kterým jsme kdysi společně začínali na Babettách. A když jsme se bavili o svých plánech na léto, zjistili jsme, že budeme ve stejný čas v Itálii a že oba se chceme podívat na Stelvio. Rozešli jsme se s tím, že se tam třeba potkáme… A tak jsme na sebe narazili těsně pod vrcholem. Kdybychom to plánovali, tak to určitě nevyjde. Nemáme moc času, ale pořizujeme aspoň selfíčko, krátce pokecáme, uznale pozorujeme dvě Alpiny honící se směrem k vrcholu a zase se loučíme. Náhoda jak prase. Směju se ještě teď.

Směrem dolů se kapky postupně mění v déšť. Cesta pokračuje dlouhými galerkami a pak méně přehlednými zatáčkami, kde se naháníme s cyklisty. Další cesta se nejeví moc nadějně. Stoupání do dalších sedel je nesmysl, už je docela pozdě. Na pumpě v Bormiu přemýšlíme, co dál. Je tam i parta Čechů, kteří již řeší Booking. My vzápětí míříme k nejbližšímu kempu. V tuto chvíli je to už definitivní ceďák, naštěstí je kemp blízko. Na recepci potkáváme pána, který se nás ptá, jestli chceme bungalov a po velmi krátké, spíše formální úvaze, jestli nám nestačí si postavit stan, neváháme a bereme skvěle vybavený domek. Sušíme mokré věci, zaháníme akutní hlad a chválíme se za rozumné a dospělé rozhodnutí. Navíc asi dvacet metrů od nás je místní pizzerie, kam odcházíme zahnat žízeň a vyřešit večeři. Já navazuji rozhovor s pizzařem, který se ptá odkud jsme. Jakmile řeknu Repubblica Ceca, zvolá radostně „Pavel Nedvěd!“ a chlubí se, že je fanoušek Juventusu. Nechal jsem si od něj doporučit pizzu a neudělal jsem chybu.

Po večeři hodnotíme dosavadní průběh cesty. Jsme pořád ve skluzu oproti plánu, ale těch zážitků jsou mraky. Jsme nadšení z těch silnic i z toho, jak bezpečně se na nich jezdí. Před cestou jsem se trochu vyptával zkušenějších a prý je potřeba si dávat pozor na radary v obcích. Je pravda, že před každou obcí je cedule, že tam je radar. Je fajn, že tu informaci řidič dostane předem a pak by musel být fakt idiot, kdyby se nechal změřit. Nikde se tu policajti neschovávají s radarem za bukem. Řidiči tady rychlost v obci dodržují. Dává to smysl, pohybuje se tam hodně chodců. Mimo obce to je jinak. Pochopili jsme, že plná čára platí pouze pro auta a že rychlost na značkách je jen doporučená…😊

Usínáme v měkkých postelích a těšíme se na zítřek. Čeká nás přesun do Dolomit.

Pátek 7.7

Vstáváme do slunečného rána. Balíme už trochu efektivněji a na parkovišti před kempem ohříváme stroje. Vracíme se asi tři kilometry zpátky do Bormia, kde jsme přerušili naši včerejší trasu. Přes obec Sant Antonio, které nás překvapuje svým téměř středověkým vzhledem, stoupáme na první dnešní sedlo – Passo Gavia. Je to úzká silnice, připomíná mi to, jako kdybych projížděl vrcholky Krkonoš po těch místních asfaltkách. Nahoře stavíme u památníku první světové války, kterých tu je spousta, a kolem fotogenického jezera přijíždíme do sedla. Tam opět pár fotek a vzápětí sjíždíme dolů na jižní stranu, kde zastavujeme znova, protože pohled dolů na ještě mnohem fotogeničtější jezero se prostě nedá vynechat. Pak už nestavíme a sjíždíme několika galerkami po silnici, kterou bych v našich končinách nazval slušnou cyklostezkou. Občas potkáme nějaké to auto, za zmínku stojí veterán Triumph, který nám utkvěl v paměti. Klesání do města Ponte di Legno je technickou disciplínou vyžadující dobrou práci se všemi páčkami a pedály při nízké rychlosti. Taková jakoby cyklistika s trochu těžším kolem.

V Ponte di Legno se naopak zásadně změnil charakter jízdy. Odbočili jsme na východ na město Dimaro a vystřelili po široké silnici s nádhernými zatáčkami na Passo Tonale. Ono se asi víc jezdí z východu. Odsud jsme projeli pár zatáček a byli jsme tam, ale byl to snad nejzábavnější úsek přinejmenším dnešního dopoledne. Ta změna rytmu, plné tahání za plyn, skládání mašin do zatáček bylo naprosto fantastické. Strašně moc jsem se smál do helmy. Jen to uteklo nějak moc rychle. Na Passo Tonale jen standardní dokumentační fotka a pak už následoval dlouhý sjezd do Dimara, na kterém jsou mimochodem dvě galerky do zatáčky, přes které padá dolů vodopád. Hezký vizuální prvek, který rozhodně za jízdy nestihnete zdokumentovat, ale jen ho zažít.

V Dimaru kratší pauza na svačinu – řešeno nějakými položkami v místní sámošce a vyrážíme na jih ve směrem na sedlo s takovým blbě zapamatovatelným názvem: Passo Campo Carlo Magno. Vede skrz středisko Madonna di Campiglio. Cesta nahoru byla zábavná a Honza mi po pár zatáčkách mizí z dohledu. Já si to začínám taky užívat a zanedlouho ho zase vidím, jede pomaleji. Proženu se kolem něj a vzápětí pochopím. Protijedoucí motorkáři signalizují, ať zpomalíme. Ve středisku nahoře na sedle jsou Carabinieri. Neomylně si nás vybírají a odstavují bokem. Vidím to černě, v kopci jsme za to pěkně tahali. Jestli dostaneme flastr, můžeme jet rovnou domů a budeme rádi, jestli nám zbyde na benzín. Naštěstí to byla jen běžná kontrola. Četníci jsou hodně v pohodě, ptají se odkud jsme, jak se nám tu líbí a pokecáme i o motorkách. Mají velice pěkné služební Aprilky. Kápo naopak hledí na moji zasloužilou Multistradu s neskrývanou sympatií. Po pár minutách se s námi loučí se slovy „Enjoy Italia“.

Za sedlem první výhledy na vysoké kopce s rozeklanými skalisky a pak už sjíždíme dolů do Tione di Trento. Cesta byla trochu nepříjemná, samé obce, padesátky a stoupající teplota. Sraz jsme si dali v Ponte Arche u pumpy. Doplňujeme hlavně tekutiny. V plánu jsme měli jet přes Monte Bondone, ale nedostatek času a dohánění základního plánu nás nutí si nechat tuhle horu na někdy příště. Aspoň se máme kvůli čemu vracet.

Do městečka Sarche klesáme majestátními serpentinami s výhledem na dechberoucí skalní stěnu Parete del Limarò. O kousek dál míjíme malebný klášter na jezeře na pozadí hor. Je to takový ten záběr, o kterém víte, že by byl geniální, ale nestihnete včas zastavit. Vracet se nemá cenu, to bychom nikam nedojeli. Až tam někdo pojedete, včas přibrzděte. Plac tam je.

Přijíždíme do Trenta. Kousíček se přesouváme po dálnici pár kilometrů na sever. Naprostou dominantou je obrovská skalní hradba na západní straně údolí, která snad nikde nekončí. Brzo sjíždíme do obce Lavis a po krátkém stoupání se vydáváme údolím Val di Cembra po silnici, která vede po vrstevnici na jeho severní straně. Je to nekonečná klikatice, která se dá jet v příjemném tempu, občas přerušená průjezdem naprosto autentických italských městeček. V jednom takovém dáváme oddychovou pauzu u pumpy. Pumpař s úsměvem plní všechny jednostopé stroje, které se cestou zastavily doplnit palivo. Občas prohodí nějakou hlášku, opětné startování dunivých motorů, někdy doplněné práskáním výfuku. Nemá tu k prodeji žádné serepetičky, jen sortiment servisu, který stojí hned vedle. Před ním stojí zaparkovaná nezbytná tříkolka Piaggio (mimochodem se ukazuje, že v Itálii mají na všechno jen jednu žlutou barvu). Poklidné a uspávající páteční odpoledne. Nikdo nikam nespěchá.

Pokračujeme údolím. Široká silnice se klikatí zaříznutá ve svahu v borovém lese. Cestou je několik mostů, ten největší je pěkně do zatáčky. Tu a tam se na silnici vyskytne nějaká spára – už jsme odvykli. Ale je tu perfektně hrubý asfalt. Řádí tu dost chopperů. Že by místní route 66? Na konci údolí Val di Cembra navazujeme na údolí Val di Fiemme. Přibývá civilizace a provozu. Ve městečku Predazzo dáváme větší přestávku. Je skoro podvečer, máme toho už dost odjeto, ale potřebujeme se přeci jen dostat ještě o kus dál. Navštěvuji kavárnu, dávám kafe a dortík, Honza hlavně doplňuje tekutiny.

Míříme opět trochu do přírody a stoupáme na Passo Valles. Nahoru je to pěkné, malý provoz, dobrý povrch a taky nějaké ty výhledy. Těch je hodně i při sjezdu do městečka Falcade. Už moc nefotíme, snažíme se to dotáhnout do kempu. Údolím jedeme do Concenighe Agordino a zde odbočujeme na Alleghe. Dále na Caprile, doprava na Selva di Cadore, kde začíná stoupání na Passo Giau. To ale až zítra a my teď pokračujeme ještě asi čtyři kilometry rovně do kempu Cadore, který leží přímo pod obrovským masivem Monte Pelmo. Kemp je relativně plný, ale místo na stan mají. V obchůdku na recepci kupujeme pivo, něco k večeři a vše konzumujeme na kusu dolomitové skály s výhledem na výše zmíněnou dominantu a pozorujeme, jak se mění její barva při postupujícím západu slunce. Těšíme se na zítra a večerku moc neprodlužujeme. Máme toho dneska docela dost.

Sobota 8.7.

V noci se spalo dobře. Ráno sklízíme suché stany a balíme motorky. Popojíždíme k recepci, srovnáme účet a dáváme si k snídani něco sladkého a kafe. Zatímco se zabývám administrativou a nákupy, Honza startuje Triumpha. Dopřává mu obligátních sedm minut. Pro vodní chlazení a karburátory je to prý tak akorát. V závěru už nedočkavě nandavá helmu jenže ouha. Vyjádřil se, mimo nějaké to klení, že ho štíplo do ucha něco asi tak významnosti vosy. Chvílí zběsile klepe helmou a já pak vítězoslavně prohlašuji: „Výborně je venku, startujeme.“ Pod nohama nám zmateně pobíhá takový trochu jiný škvor. No nevyjeli jsme. Honza objevil pod polstrováním pohyb dalšího. Vyjmutí samotného polstrování nestačí, ta svině zaleze ještě hlouběji do útrob helmy a ukázalo se, že je jich tam víc asi tak kolem deseti kousků. Vyklepat nejdou. Potřebujeme vyrazit. Navrhuji neekologické vypuzení nasazením na koncovku výfuku. Honza se ošívá, že to zanechá odér. Jako zázrakem naštěstí pomáhá horské slunce. Nyní tedy už i modří vědí, že helma patří na řídítka pod plachtu a ne na zem pod celtu vedle karimatky, případně také možno do stanu, jako jsem to měl já. Cestou si Honza štípnutí ještě pochvaluje, je to prý jako injekce adrenalinu rovnou do srdce. Podle toho taky jede.

Rovnou vyrážíme na Passo Giau. Už odspoda je to nádhera. Dokonalý asfalt, pěkně utažené zatáčky, prostě paráda. A pak dojedeme do sedla, tam ty skaliska a výhled, to se nedá popsat, to se musí zažít. Parkujeme, nafotíme, co jde a pak klesáme směrem do Cortiny. V protisměru potkáme asi dvacet kousků Porsche Carrerra, jak se honí nahoru. Nebyl to dneska jediný sraz. Ještě jsme během dne potkali Mustangy, nějaký Lamba a hromadu dalších typů pro ty, kteří nemají na auto se střechou, musí jíst plesnivý sýry a k tomu pít jen starý víno.

Před Cortinou otáčíme zpátky do kopce a stoupáme na Passo Falzarego. Tady je evidentní, že jeho atraktivnější část je směrem k Arrabě, nikoli do Cortiny. Je taky znát, že nastal víkend a že provoz zhoustl. Přesto jsme se nějak dopracovali na vrchol. Tam opět povinná dokumentační fotka a pokračujeme do Arraby, abychom obkroužili celou Sella Rondu. Po cestě se rovněž s jedním rakouským párem učíme, jak natankovat benzín na bezobslužné pumpě. Uspěli jsme. Cesta do Arraby byla pěkně klikatá s hlubokými výhledy do údolí a také na okolní kopce. To zásadní ale začínalo až v Arrabě.

Asi nemá cenu příliš představovat Sella Rondu. Ta čtyři sedla obkružující centrální kopec jsou zřejmě profláklá až dost. Začali jsme passem Pordoi a jedeme po směru hodinových ručiček. Krásný asfalt, dole neuvěřitelné zatáčky. Trochu mi to připomíná takové ty úseky pro děti na alpských sjezdovkách. Ale zábavnější. Míjím spousty cyklistů, občas předjedu nějaké to auto a najednou jsem nahoře. Jestli jsou další sedla taky taková (a to tedy jsou), pak musím odvolat své úvodní podezření o jakémsi motorkářském spiknutí. Fakt je to tu boží!

Jedeme dolů z kopce, i to je zábava. Pak odbočka na passo Sella. Když se dole, v prvních metrech stoupání na Sellu, podíváte nahoru, vidíte jen špičky smrků a pak už jen vysoký masiv hor. Nic jiného. Neuvěřitelný pohled. Pak už zas jen mraky zatáček se super povrchem. Škoda, že jsem před vrcholem chytl autobus. Ale nedá se nic dělat. Nakonec jsem ho dal. Těch pár ztracených zatáček v celkové dnešní náloži fakt není problém. Paso Sella je fotogenické. Asi jedno z nejhezčích, které jsem zatím zažil.

Pokračujeme na passo Gardena. Klesání ani stoupání zde nejsou tak výrazná, spíš je to hezky točivý úsek, občas je vidět i za nejbližší zatáčku. Oproti předcházejícímu sedlu je to drobná změna rytmu. Před sedlem je to ještě otevřenější, vizuálně opravdu krásné. Louky, skály, zábavně klikatá silnice a na ní samé pěkné stroje. Včetně těch našich samozřejmě.

Na sedle opět fotka, pochodíme a klesáme dolů do městečka Corvara. Zatáčky opět excelentní, ale cítíme, že už máme něco odjeto. Přes Corvaru ještě dneska jednou pojedeme. Na kruháči otáčíme zpět do Arraby a absolvujeme poslední sedlo – Campolongo. To je ze všech nejslabší. Je to vlastně jen spojnice obou měst bez významnějšího vizuálního efektu. Nejlepší mi přišly zatáčky nahoru z Corvary. Ty jsou zábavné a jsou tam i nějaké pěkné výhledy na sever.

A jsme zpátky v Arrabě. Okruh byl uzavřen. To, co jsem v posledních dvou a půl hodinách zažil, bych zařadil mezi nejkrásnější zážitky na motorce vůbec. Kousek od kruháče nalézáme parkoviště a u něj hotel s restaurací. Neváháme a usedáme k zaslouženému obědu. Špagety Carbonara se jeví jako vhodná odměna za právě absolvované kolečko. Pak ještě kávička a znovu ke strojům. Tentokrát již zpátky na sever, směrem k domovu.

Ale on to je ještě kus cesty. Dáváme znovu Campolongo v opačném směru. V Corvaře odbočujeme dál na sever, údolím Badia. Je to pěkná klikatá silnice podél řeky. Úplně jiný ráz krajiny, jiný styl jízdy. Kmeny poházené v korytě říčky působí dost ležérněji než vypiplané alpské louky. Připomíná to východ. Pokračujeme až do městečka San Vigilio di Marebbe. Tam začíná stoupání na Furkelpass. Z těch sedel, které jsme zatím absolvovali, mi přišel asi nejprudší. Dolomity už jsme nechali někde za sebou na jihu a tady už je to zase trochu jiné. Nahoře dáváme pauzu na pití a zjišťujeme, jak je to s kyvadlovým provozem na passu di Stalle, neboli Staller Sattel. Ladíme čas a vyrážíme dolů.

Všechno vychází až do prostřední Anterselvy (Anterselva di Mezzo), kde nás zastavuje drobnější deštík, přes který vůbec nejsou vidět ani nejbližší kopce. Stojíme hned vedle kempu a garážujeme v takové dřevěné boudě, do které pasují akorát dvě motorky. Následuje složité rozhodování: Déšť odchází směrem na sever (do sedla), ale končí interval na semafor. Pokud vyrazíme, možná trochu zmokneme, ale protáhneme se do Rakouska. Tady už neprší, ale šedivá clona je před námi pořád viditelná. Do poslední chvíle nevíme, nepromoky máme pořád zabalené. Jejich oblékání by nás stálo cenný čas. Nakonec jedeme. Po chvíli vjíždíme do deště a v čím dál hustších kapkách pokračujeme. Bohužel nevíme, kde je ten semafor. Jestli už je za rohem nebo musíme ještě mnohem dál. Nakonec jsme k němu dorazili a dopadlo to nejhůř, jak mohlo. Asi o tři minuty jsme nestihli interval a u toho jsme zmokli.

Asi sto metrů od semaforu je výborná past na motoristy. Je tu totiž hospoda, která odchytává přesně takové zoufalce, jako jsme my. A jelikož si jsou vědomí svého výhradního postavení, dávají to najevo v ceníku. Jídlo si tu fakt nedáme, objednáváme jen nealko pivo. Místa se postupně plní s dalšími dorazivšími čekateli na průjezd. Ve finále to možná nedopadlo úplně blbě. Počasí se ještě zlepšilo a nahoru to bude fajn. Taky jsme v klidu stihli přidat na vrstvách oblečení.

Když se blíží vytoužený okamžik, nacpeme se s ostatními motorkáři před auta. Poslední minuty před startem jsou plné očekávání. Všichni startují motory, nervózně otáčí hefty a hluk i adrenalin narůstají. A start, jedeme! Konečně rozumím, proč je tu kyvadlovka. Je to opravdu uzounká silnice (byť s pěkným povrchem). Honza, kterého ani teď neopouští chuť jet pilu, mi posléze vyprávěl, že nedokázal předjet ani motorku, a to fakt chtěl.

Nahoře na sedle je hranice. Sesedáme a já fotím údolí s jezerem směrem na jih a pomyslně se loučím s Itálií. Jsem rád, že jsem Ducatku vzal na chvíli domů, ale teď už musíme zase zpátky. Taky domů.

Rádi bychom se dostali co nejdál. Ideálně někam do Zell am See, kde je civilizace a kempy a domů už to je v relativně normální dojezdné vzdálenosti. Ale počasí není ideální, na radaru je barevná celá Italsko – Rakouská hranice, bouřek je hodně. My v tuhle chvíli jedeme za sucha a klesáme ze sedla dlouhatánským údolím až do Hubenu. Tam odbočujeme na Mattrei in Osttirol a po delší době za to zase pěkně taháme. V Mattrei in Osttirol zastavujeme u pumpy natankovat a rozhodnout se, co dál.

 Na sever od nás zase vydatně prší a nezdá se, že by to do večera mělo nějak ustat. Zkoušíme místní kemp, ale nemají volný pokoj. Jsme trochu mokří a pro Honzu není řešením stavět celtu na mokru. Nakonec Honza zkušeně nachází bokem od města na staveništi budoucího akvaparku geniální suchý výklenek, kde lze v pohodlí přenocovat. I motorky jsou relativně dobře schované. Zprvu s nelibostí rozkládám spaní (představoval jsem si, že budu dnes sušit spíš uvnitř nějaké vyhřáté budovy), nicméně se toto řešení ráno ukázalo jako velmi taktické. Zkoumáme stav zásob a montujeme večeři. Honza má těstoviny s omáčkou, já nacházím dvě balení tyrolských klobásek a láhev italského piva (mají větší objemy než ty naše). Takže v našem honosném sídle královsky povečeříme o dvou chodech a po náročném dni uleháme do loží téměř s nebesy. Ze vzdálenějšího okolí zní dunění nějaké diskotéky, nicméně únava vítezí…

Neděle 9.7.

Probouzím se brzo, ještě před budíkem. Dneska máme manko 100km proti plánu a musíme se dostat domů, protože od zítra již pracujeme 😊 Budím Honzu a balíme. Do hodiny jsme ready (včetně mazání řetězů) a odjíždíme. Musím uznat, že jsme to dost od začátku našeho výletu vylepšili. Po včerejších bouřkách není nikde ani památky a takhle brzo po ránu občas potkáváme jen nějaké cáry mlhy. Při ohřívání motorky zjišťuju, že vzadu nesvítím. Úplně to problém není, spíš to bude nepříjemné, když budu muset ostře brzdit. A taky nás čeká tunel. To asi přežiju.

Vyrážíme na sever a jedeme údolím až k tunelu. Před tunelem jsou pěkné výhledy do údolí včetně několika vodopádů. Taky ty serpentiny nejsou úplně k zahození. Platíme mýto za tunel, s účtenkou dostávám i samolepku. Aspoň něco, když už mě zkasírujou. Dalších pět minut si hrajeme na metro.

Za tunelem svištíme ranními vesnicemi bez provozu a zastavujeme až v Zell am See. Honza je trochu zmrzlý, není tu úplně vedro. U pumpy dáváme kafe a croissant a hned je nám líp. Rozhodujeme se, jestli jet co nejdřív domů a nebo zkusit nějakou zábavnější variantu. Čas máme dobrý, proto volíme zábavu. Ze zimních pobytů si pamatuju středisko na Hochkönigu. Vím, že to nahoru do sedla bylo trochu klikaté, ale je rozdíl to jet v zimě v autě s dětmi a v létě na mašině. Byla to jednoznačně dobrá volba a způsob, jak i cestu domů učinit zábavnou. V Saalfeldenu jsme odbočili na Maria Alm a postupně přes Dienten stoupali na sedlo Dientner Sattel. Pak následoval sjezd dolů a hezkým zatáčkovitým údolím jsme dojeli až do Bischofshofenu. Tam jsme zastavili na pumpě natankovat a doplnit tekutiny. Podle množství místních motorkářů nám bylo jasné, že jsme se právě projeli po místním hřišti.

Nechtěli jsme se zbytečně trápit po dálnicích, a tak jsme chtěli ještě využít poslední šanci na alpské kopce a projet si Postalmstrasse. Je to placená silnice přes hřeben, díky které se můžeme vyhnout Salzburgu a pokračovat domů kolem malebných jezer. Vyrazili jsme od pumpy a asi po dvou kilometrech na dálnici jsem zjistil, že v držáku na řidítkách nemám mobil. Zapomněl jsem ho utáhnout. Okamžitě zastavuji u krajnice a s úlevou ho nacházím v útrobách motorky viset za konektor. V tomhle okamžiku u mě zastavuje asistenční vozidlo (jsou fakt rychlí, nestojím tu ani minutu). Zdvihnutým palcem nahoru ho posílám zase pryč. Vylovím mobil, vracím do držáku a UTAHUJI.

Pak pokračuju na Pichl a za ním hledám odbočku na Postalmstrasse. Stejně jako dva další motorkáři ji těsně míjím a musím se pár metrů vracet. Začíná stoupání s pár pěknými zatáčkami a po chvíli zastavuji před závorou s mýtem. Honzovi to celé bylo málo, takže pod záminkou zakufrování si vyjel ještě jeden pěkný vedlejší kopec k místnímu statku, aby pak mohl machrovat, že měl o jeden navíc. Nicméně jsme se nakonec na tom správném kopci sešli. Útěchou u závory nám bylo, že mýto vybírala velice hezká slečna, díky které to placení bylo o něco méně bolestivé. Když jsem pak viděl, jaká paní vybírá mýto na druhé straně kopce, bylo jasné, že jsme dneska rozhodně jeli tím šťastnějším směrem.

Nahoře jsme již tradičně měli sraz. Byla tu spousta lidí, probíhala tu mše pod širým nebem i s živou hudbou. Atmosféru doplňovala vůně párků a klobás a zcela jistě i naražené sudy piva ve stáncích. Pěkně si to tu umí zařídit. Pokud jim to tedy zrovna nenaruší dunění motoru Harley – Davidson.

My jedeme dál a pěknou soutěskou sjíždíme z posledního alpského kopce dolů. Pokračujeme kolem Traunsee a ve Gmundenu stavíme na oběd. Řeší to mekáč kousek od dálnice. Zde se vyskytl první drobný technický problém. Triumph nestartuje. Při cestě se žhnoucím sluncem v zádech mobil ve snaze držet krok vysál baterku. Chvíle přemlouvání a pokračujeme. S trochou ostražitosti už se to neopakuje. Pak musíme absolvovat strašných 40 minut na hrozně hrbaté dálnici do Linze. Tam nutně potřebujeme občerstvovačku na pumpě. Je děsné vedro. Pumpa je klimatizovaná, chvíli tam sedíme, ale pak se znova musíme vrátit ven do toho pekla.

Linzem projíždíme relativně hladce a pokračujeme na sever po silnici na Vyšší Brod. Tady už je to trochu výš, silnice se už opět klikatí a zase se dá mluvit o relativně záživné jízdě. Přejíždíme státní hranici a jsme v Čechách. Je ještě relativně brzo a nechceme jet tupě domů. Využíváme hezkou silnici podél Vltavy přes Rožmberk do Krumlova. Pak to teprve srovnáme do Budějic, kde se prosmýkneme přes centrum a najedeme na dálnici.

Naše společná jízda skončila o pár desítek minut později na poslední pumpě na D3 před Miličínem. Cvakli jsme závěrečnou společnou fotku a Honza vyrazil po silničkách domů na jih Prahy. Já si to užil s půlkou Prahy v osobních autech v nedělní špičce po klasické trase do hlavního města a dále po jižní spojce až na výpadovku na Turnov. Pak už jen hodinka po dálnici až domů.

Doma na dvorku jsem shledal, že motor je poněkud zmáčený olejem. Zřejmě nevydrželo guferko rozvodů. Ducatka si to ovšem nechala až na doma. Je to prostě mazlík…

Tak skončil nejlepší výlet na motorce, jaký jsem kdy zažil. Každý den byl tak plný zážitků, že když jsme vzpomínali, co bylo včera, připadalo nám, jako kdyby se to událo minulý měsíc. Bylo to hodně koncentrované. Hodně míst, hodně ježdění, hodně kilometrů. Ale taky jsme se hodně na těch motorkách naučili. Nechali jsme tam spoustu tras, které jsme nestihli a na které se určitě musíme vrátit. Taky jsou sedla, která bychom určitě chtěli jet v opačném směru. Řekl bych, že jsme potenciál té krajiny tam úplně nevyčerpali a že rozhodně bude milión důvodů se tam znova vrátit.

Závěrem mě napadá taková věc, která sem možná úplně nepatří, ale vlastně mi celou dobu vrtá hlavou. Za celou tu dobu, co jsme jezdili v těch horských zatáčkách, ve kterých jsme potkávali motorky, rozběsněné sporťáky, autobusy, občas náklaďáky a mraky cyklistů, jsem tam vlastně nezažil jedinou krizovou situaci. Vždycky jsme si všichni tak nějak s přehledem vyhověli, a i když nikdo z nás pravděpodobně úplně nectil dané předpisy (myšleno plné čáry a rychlost), nebyl nikde zásadní problém. A tak si říkám, jestli tady u nás třeba neděláme něco špatně…

Hlavně jezděme kolama dolů a zase někdy na cestách!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE