Rozlučková cesta splněných přání

4. Slovinsko – Mangart - Vršič

Přede mnou je přesun do Slovinska. Už se těším, po volném dnu je třeba zase makat, že jo. Nejdříve ale oblíbené balení. Od rána je celkem horko a tak odkládám jak to jenom jde, než se nasoukám do hadrů. A tak ještě v tričku a kraťasech zajdu načerpat vodu a umýt plexi na přilbě. Když už jsem u umyvadel, hned zajdu na WC ať pak nemusím zastavovat. Nemám kde odložit přilbu a tak si ji dám na hlavu a zalézám k pisoáru. Otáčím se a jdu ven ze záchodku. V kraťasech, tričku a s integrálou na hlavě. Ještě že jsem nikoho nepotkal. Asi bych byl za blba. Nějak mne to vevnitř nenapadlo.
Projíždím městečkem Auronzo Cadore a zastavuji u malé ušmudlané Shelky. Benzinka s rozhrkaným stojanem a vysmátým pumpařem. Terminál má na opasku u sebe. Credit card? No problemo :-) .

Opouštím městečko a začínají první vlásenky. Beru to jako zahřívačku na dnešní den. Za ty uplynulé dny jsem už namotal tolik vraceček, že jsem úplně v klidu.

Občas cesta připomíná spíše cyklostezku. Tak nějak jsem při plánování uvažoval, že když je cesta v oficiální mapě pro motorkáře, tak i když je bílou barvou, tak by měla být sjízdná.

Po levé straně se začínají objevovat velké hory – Julky a nad nima se dělalo černo. S každým metrem, kdy jsem se blížil ke Slovinsku, jsem se blížil k nevyhnutelnému střetu. Kolem druhé hodiny mne v otevřeném úseku chytla bouřka s neskutečným lijavcem. To byl takový buchec, že jsem musel jet krokem a jako na spásu jsem čekal až dojedu k nějaké benzince a schovám se.
Pokračuji lesníma cyklostezkama, cesta je úzká, celkem prudce stoupá serpentýnama. Je to spíše taková šotolina, na zemi je plno popadaných větví po bouřce a všude mokro. Mám smíšené pocity, je to nádherný průjezd, ale musím dávat pozor, abych neudělal nějakou chybku, jsem tu široko daleko sám. Najednou sjezd dolů do miniměstečka Platischis a je tady Slovinsko. Ještě jedna minihorská lesní etapa a uháním na Kobarid a dále na Bovec, kde mám v plánu postavit stan. A těším se na véču, meloun a pivo.

Když jsme tu byli posledně autem a projížděli jsme údolím Soči a dále pak přes Vršič, byl jsem totálně nadšen. Říkal jsem si jak dlouho asi musí člověk jezdit na mašině, aby si mohl troufnout jet přes Vršič nahoru i dolů …
 

5. Rakousko - Nockalm, Solker

Ráno rychle snídám a vyrážím. Dnes mám v plánu vyjet pod Mangart a potom přes Vršič směr Rakousko. Tak na tenhle dlouhý den se opravdu těším. Dneska i zítra mne čekají samé bonbónky. Co mne moc netěší, je předpověď počasí. Má být celý den spíše zataženo a odpoledne asi budou i deště. Jsem tak natěšený, že si zapomenu zkontrolovat stav nádrže a možnosti benzinek po cestě. Když jsem nahoře pod Magartem a zjišťuji, že bude sucho, hledám v navigaci po cestě pomoc, ale nenacházím, Nakonec volím tankovací variantu odskočit si do Itálie do Tarvisia.

Cestou v Itálii zkoušejí moji pevnou vůli v podobě tabulí směrem na Kranjskou Goru. Bylo by to výrazné zkrácení trasy a také úspora času, ale odolávám vábení Sirén a vracím se po dotankování zpět do sedla Predel a dále na Vršič. A plním si tak třetí přání.
Mrzí mne, že to Slovinsko je takhle letem světem, rád bych tu pobyl déle, ale nejde to. V pondělí musím do práce. Ale teď směřuji na Villach a dále na Nockalm a jsem opravdu zvědavý. Spouští se déšť, ale nedbám a jedu. Akorát si budu muset hlídat točenky. Na druhou stranu, jsem tu téměř sám.

Hodin přibývá a mne je jasné, že původní mlhavá představa, kde jsem chtěl stavět stan, je v čudu. Ale neřeším to a nasávám. Jako za odměnu navečer vylézá slunko a dokresluje tu nádheru. Ani nevím, kde vlastně jsem. Jedu kopcema mezi loukama, podle navigace vím, že mám dobrý směr, ale jinak mi to je šumák. Mám vše co ptřebuji – stan, vodu, vařič a nějaké jídlo. Když, tak se domluvím u nějaké farmy nebo baráčku a postavím stan na jejich trávě. Večer zastavuji na nějaké malé benzince. Při tankování registruju upoutávku na kemp. Při placení chvíli plkáme a pak se ptám jestli to je camp i pro stany. Je a je tady kousek po cestě. To byl skvělý objev. Malý, skvěle vybavený a neskutečně ochotní lidé. Cena 9E za vše vč. stanu, moto, sprchy.

Ráno se snažím pospíchat, čeká mne dlouhá cesta. Bohužel jako na potvoru, dávám do vaku nedotažený kanystr s pitnou vodou a když pak válec na motce stahuji kurtama, jde voda ven. Všechny papírové informace, které jsem sesbíral během své cesty jsem měl bezpečně schované ve vaku, ale chráněné byly pouze proti napadení zvenku. Takže jsem musel vše vyndat, rozložit a sušit.

A čas mi tekl. Za chvíli přišla holka z vedlejšího stanu a nabídla mi svůj ručník abych si mohl vysušit Louise. Prostě mi jenom nějak chtěla pomoct. O něco později přišel chlapík z karavanu a přinesl mi presso. Celkem zbytečně ze mne vypadne, že mám veškerý servis v bagáži. Pak tam tak stojíme, popíjíme kávu a vyprávíme. On se mne ptal odkud jsem, co jsem projel a kam jedu. Poslouchá a potom vykládá, že má doma skůtra a že by si přál někdy v životě takhle vyjet. Pak ho od karavanu celkem netrpělivě odvolává manželka a já tuším, že jeho přání bude asi dlouho jenom přáním. Ještě hrábnu do věcí a nesu mu slovinské pivo Laško. Jeho paní tam ještě něco drnčí německy, ale on se usmívá a pivo si bere. Prostě chlapi sobě.

Konečně i já vyrážím. Trochu musím zkorigovat dnešní plán. Přejedu přes sedlo Solker, ale vynechám vyhlídku na Dachstein, kterou jsem původně plánoval na začátku cesty a kterou jsem kvůli špatnému počasí vypustil. Díky tomu získám velkou část času, který jsem ztratil vysoušením promočených věcí. Hlavně se nestresovat. Objevuji jiné krásy Rakouska než jak to znám. Mám tady už prolezených docela hodně hor, ale tohle je něco jiného. Úzké zapadlé silničky, louky, kopce. Mám pocit, jako bych byl na nedělní vyjížďce někde u nás v Beskydech a ne na cestě domů Rakouskem.

Ale kochačky mají i svá úskalí. Za Mariazellem jsem se zapomněl a domů mi pak přišel pozdrav s žádostí o úhradu pokuty za rychlost. No co už.
V nějakém městečku zajíždím dokoupit proviant. Sedím si tam, žvýkám svačinoobědmožnaivečeři a vedle zastaví offroad. Poctivý, špinavý jako prase, sání má vyvedené až ke střeše. Z auta vylézá starší pán (děda), po chvíli se vrací z obchodu a než odjede dá se do řeči. Koukl na SPZ a ptá se odkud přesně z Česka jsem. Odpovídám a on se začne bavit o Tatře a o Ostravě. Měl tam nějaké pracovní spády. Pak se ptá na cestu a proč jedu tak komplikovaně (autobahn na Vídeň je tak trochu z ruky). Odpovídám po pravdě – mám rád Rakousko a tohle je pro mne jiná dimenze poznávání. Na očích mu vidím změnu, usmívá se a pokyvuje hlavou. Plně chápe a už se neptá. Ukazuji mu na navigaci svůj další směr. Říká, že jsou tam ještě pěkné úseky.

To tuším, ale také vím, že už jich bude stále méně. Jak se blížím k Vídni, představa, že někde kolem hranic budu hledat místo na spaní, mne moc nenadchla. Změnil jsem si trasu v navigaci a nejkratší cestou jsem najel na dálnici. Rozhodnul jsem se, že to už dorazím až domů. Do uší jsem si poslal Metallicu a jel jsem. Sice mne ještě cestou chytla jedna pořádná bouřka, ale po půlnoci a 700 km jsem byl doma.

Epilog

A tak zkončil můj první motočundr. Splnil jsem si tři svoje tajná přání – vrátit se s mašinou na mista, která mne nějak oslovila. A taky jsem na svém čundru dozrál k poznání, že chci změnit stroj. Chci cestovat, co nejvíce po malých a nezpevněných cestách a na tohle Rebel není stavěný. Takže po téhle cestě jsme se rozloučili a já si koupil svého Alpa. Teď se připravuji, abych byl schopen zvládat lehké offroudy a myšlenkama už brouzdám po Rumunsku, Turecku a Gruzii a dál ... . A budu hledat parťáka na offroadové putování. To bude asi ořech.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE