Retro Moto Gang - jak jsme se nevykoupali v moři.

Retro Moto Gang - jak jsme se nevykoupali v moři.

Retro Moto Gang - jak jsme se nevykoupali v moři.

Kapitoly článku

Úvod

                Po loňské moto dovolené kolem hranic naší krásné zemičky jsme se letos rozhodli maličko potrápit naše veterány i za hranicemi. Zároveň měla jedna z účastnických motorek kulaté výročí, takže si zasloužila vyjet na tu nejprovařenější horu u našich jižních sousedů. Je to neuvěřitelné, ale přes to, že se člověk s Jawou stále vzteká, každou chvíli má ruce po lokty od oleje a neustále něco spravuje, tak už tady jezdí šedesát let a pořád je to stejná sranda, jakou si užívali naši dědové.

                Trasu jsme tedy tradičně vyladili na zasedání v restauračním zařízení. Dofouknuli pneumatiky, přeleštili, co přeleštit šlo, vyměnili nějaké to Euro a mohlo se vyrazit. Ubytování jsme žádné domluvené neměli, jelikož u těchto strojů člověk nikdy neví, kam večer dojede.

1. Den

                Odjezd jsme měli naplánovaný na druhou hodinu a překvapivě jsme se i s akademickou čtvrthodinkou skutečně kolem druhé sešli (to se snad ještě nikdy nestalo). Chtěli jsme dojet někam na Šumavu, co nejblíže k hranici. Hlavně se nikam nehonit a vychytat poslední mušky, než přejedeme čáru.

                První kilometry ubíhaly bez problémů. Počasí nám přálo, provoz žádná hrůza a stroje spolehlivě vrčely. Pak si ale začal čuník stavět hlavu a co dvacet kilometrů si vyžádal drobnou „opravičku“ v podobě nahození vypadnutého plynového lanka. Do toho ještě Radek kousek před Příbramí přerval lanko od spojky, takže se musel spoléhat na poloautomat – naštěstí má pořádný stroj, který si poradí i bez spojky.

                V Březnici jsem pro změnu zjistil já, že mám sice plnou nádrž, ale bohužel sucho v peněžence. Museli jsme tedy přibrzdit kvůli dotankování u bankomatu a při té příležitosti jsem odhalil vůli u držáku na nosič. Po zkušenostech s loňským svářením, jsem raději doladil pevnost elektrikářskou páskou, která kupodivu vydržela až do konce zájezdu (no přiznám se, že je tam dodnes :-)).

                S čuníkem to bylo horší a když přestalo být nahazování lanka takovou zábavou, rozhodl se Radek k radikální opravě. Lanko šlo ven a po otočení vzhůru nohama zase nazpět. Oprava se zdála úspěšná, ale čas se nám trochu krátil. Začali jsme tedy pomalu pokukovat po nějakém noclehu. Ten se nám podařilo sehnat v Kubově Huti.  Teplou večeři jsme sice už v místním Hotelu nestihli, ale i tak se o nás postarali výbornou paštičkou s brusinkami a pivkem z nedalekého strakonického pivovaru.

Najeto:  248 km

 

2. Den

                Ráno jsme si trochu přispali a jelikož nás k večeru čekalo první zahřívací stoupání do Alpských kopečků, tak bylo ještě potřeba vyměnit přetržené spojkové lanko na praseti. Start se tedy posunul na jedenáctou hodinu. Ještě před hranicemi došlo i na Maneta, když se nám najednou Marek ztratil ze zrcátek (ne že by tam přes ty vibrace bylo normálně něco vidět).  Odešel mu kondík zapalování.

                Jelikož jsme s Radkem usoudili, že bychom při opravě nebyli moc platní, tak jsme zakotvili na poslední benzínce před hranicemi a u kafíčka a plechovkového piva bez piva čekali ve stínu, až se Manet vyřítí ze zatáčky. Naštěstí prokázal Marek svůj neobyčejný opravárenský talent a za půl hodinky byl u nás.

                Přeci jen jsme ale začali propadat lehké nervozitě, že s tímto počtem závad na kilometr, bude umění vůbec do Alp dojet, natož se přes ně předrápat. Naštěstí se motorky po přejezdu hranic rozhodly, že si začnou cestu užívat s námi a na poruchy v Čechách nechaly zapomenout.

                V Německu jsme se pokochali krásným nábřežím v Passau a pak už přejeli do Rakouska. Cesta až k jezeru Attersee už tak zajímavá nebyla, ale zase rychle ubíhala. Zato hned u vody nejprve synchronně došel benzín v obou skútrech (naštěstí rezerva ještě byla) a pak se opět vytrhlo plynové lanko u čuníka. Bylo tedy nutné najít nějaké dlouhodobější řešení. Nakonec pomohla narychlo vyrobená zarážka z kabelového očka. Ta už fungovala na jedničku a nebýt marného hledání benzínky a sevřených půlek z dojezdu, tak mohl Radek hned tahat za plyn jako o závod.

                Naštěstí se pumpa objevila, hned po výjezdu k dalšímu z jezer, Wolfgangsee. Po doplnění suchých nádrží (u některých strojů i poloprázdných hadiček ke karburátoru), jsme začali stoupat na první menší průsmyk, Post Alm. Tady konečně došlo na prověření výkonu strojů. Přeci jen to u nás není kde potrénovat (i když Šumava dokáže občas také potrápit). Překvapivě jsme se nahoru hrnuli vyšší rychlostí, než turisti na kolech, takže s prvním testem panovala spokojenost, ale na jedničku v pár úsecích také došlo.

                Po přejezdu do údolí, směrem k Bishoshofenu, si ještě Marek neodpustil drobnou „legraci“ a zadřel motor u Maneta. Podobné záležitosti se dějí zásadně ve chvíli, když spěcháte hledat ubytování a není čas ztrácet čas. Naštěstí po vychladnutí Manet naskočil, jako by se nechumelilo a mohli jsme jet dál.

                Ubytovali jsme se chvíli před setměním v pensionu hned u hlavní silnice. Pan Majitel nám ochotně vystrkal svou zánovní Audinu na déšť, abychom si mohli schovat motorky k němu do garáže. Tenhle přístup mě prostě baví. Technické problémy byly zapomenuty a my měli za sebou další parádní den.

Najeto: 301 km

 

3. Den

                Dnes byla v plánu nejnáročnější část. Čekal nás přejezd přes GrossGlockner. Je mi jasné, že místní ostřílené motorkáře to spíše popudí, jelikož ho mají přejetý stokrát tam a zpět, ale pro nás a hlavně naše stroje, to byla opravdová výzva. Navíc jsme byly na veteránech v takových kopcích poprvé. Ještě ráno při odjezdu, se jeden z přihlížejících turistů chytal za hlavu, když jsme mu oznámili, kam jedeme a hlavně kolik kobyl si vezeme „pod kapotou“.

                Na poslední benzínce pod kopcem jsme ještě pro jistotu doplnili nádrže. Nebyli jsme si totiž jistí, kolik kilometrů se dá na jedničku ujet a Radek navíc odhalil, že mu praskla butylka s olejem, takže měl pod sedlem hezky mastnou potopu. Začátek dne tedy sliboval, že bude veselo. Nicméně za chvíli už jsme stály u brány a kochali se pohledem na zasněžené vršky, na které se budeme za chvíli sunout.

                 Cestou nahoru se projevila první nevýhoda Jawičky. Kluci měli na skútrech nucené chlazení ventilátorem, takže jim delší jízda za jedna na plný kotel, nedělala problém. Za to já jsem musel cestou nahoru několikrát stavět a chladit motor. To ostatně nejvíce „ocenil“ každý náhodný cyklista, co se nám připletl do cesty. Když už se radoval, že ten smradlavý dvoutakt konečně zastavil a on se mohl nadechnout čistého vzduchu, tak ho měl za chvíli zase před nosem. No co se dá dělat, tohle prostě k veteránskému cestování patří.

                Za hodinku a půl jsme pěším tempem zdolali první parkoviště pod Edelweissspitze a i přes lehké obavy nakonec vyjeli i na vyhlídku na nejvyšším bodu trasy. Počasí bylo parádní a výhledy stály za to. Po povinné vrcholové fotce a následném přejezdu na druhou stranu kopců jsme začali klesat k odbočce na Glockner. Zde se projevila druhá nevýhoda kývačky, a sice nedostatečně dimenzované brzdy, na mojí „atletickou“ postavu a plného Páva na návěsu. Takže zastávce kvůli hořícímu obložení jsem se dolů nevyhnul. Alespoň bylo více času na kochání se okolními panorámaty.

                Samotný Glockner už byla jen třešinka za parádní cestou. Mraky zmizely úplně a ledovec naproti parkovišti pod nejvyšší horou Rakouska jen zářil. Tenhle výhled se prostě neomrzí, ať si říká, kdo chce, co chce.

                Po sjezdu dolů (a dalším chlazení dýmovnice v zadním kole) jsme zamířili do městečka Kotschach-Mauthen, kde jsme se rozhodli přenocovat. Nakonec se z dnešního horského přejezdu, i přes počáteční obavy, vyklubal asi nejhezčí zážitek zájezdu.

Najeto: 209 km

 

4. Den

                Ráno se nám majitel pensionu pochlubil vlastním veteránem, což byl starý dobrý Puch s pevnou zadní stavbou ala Pérák. Bohužel jsme si ho nestihli vyfotit, tak nevím, co to bylo přesně za typ. Ještě jsme udělali ve městě rychlou otočku k reklamě se starou Čezetou u hlavní silnice a po chvilce pózování německým důchodcům na GSech jsme vyrazili směr Itálie. Stoupák to byl málem jako na Glockner, ale dvojka to nakonec utáhla až nahoru na hranici.

                Na druhé straně byl parádně zakroucený sjezd do údolí k říčce But. Ve sjezdech člověk ocení jednu z vychytávek poctivých československých strojů, a sice neutrál mezi trojkou a čtyřkou. U dvoutaktu se stejně motorem moc brzdit nedá a tohle nemá chybu (když zrovna nehoří brzdy). Na Japonci mi ten druhý neutrál pořád chybí.

                Říčka se postupně vlila do další a rozestoupila se do obrovského koryta, nyní téměř vyschlého. Pří jarním tání tady musí téct neskutečné množství vody.

                Cestou na pobřeží se znovu rafnul motor u Maneta, navíc na rozpáleném úseku bez kousku stínu. Naštěstí se podařilo odhalit příčinu v příliš chudé směsi (to je tak, když se ladí karbec k maximálnímu výkonu, až na hranici limitů stroje :-)). V pekelném vedru trvalo vychladnutí motoru trochu déle, takže jsme se parádně připekly a ani se nám nechtělo sedat zpět na rozpálené sedlo. Navíc v Itálii úplně zmizeli benzínky s obsluhou a možností koupit něco studeného k pití. Z nějakého důvodu měly také kolem naší trasy zavřené i všechny stánky se zmrzlinou. Asi nějaké spiknutí.

                Přes Udine jsme dojeli do pevnostního města Palmanova. Tady místní Ital „trochu“ rozhněval Radka, když jeho legendární skútr Čezeta, označil s opovržlivým mávnutím ruky za kopii Vespy (nebyl bohužel poslední). Tak jsme raději mazali dál, aby nebyl nějaký konflikt.

                Do Grada, což měl být nejjižnější cíl naší cesty, jsme dojeli po poledni a po hodinovém marném hledání přístupu k moři, kde by jsme mohli udělat fotku motorek s vodní hladinou „kousek od ráfků“, jsme je odstavili u jedné z nedohledných pláží a šli ochutnat místní mořské speciality. Pátrání po příjezdu k vodě nás tak otrávilo, že jsme se ani nesmočili a plážovačku definitivně odpískali.

                Raději jsme tedy po obědě zamířili zpět k horám do Slovinska. Vedro bylo pekelné, čemuž nepřispívaly ani naše rozpálené motory, ale ještě za světla jsme dorazili do Slovinského Kobaridu. Ubytování se nám podařilo domluvit v místním rafťáckém pensionu, kde byl shodou okolností český průvodce, takže jsme mohli zase po nějaké době pokecat v češtině. Na další den jsme dostali tip na jezero Bled, které jsme v plánu neměli, ale nechali jsme se ukecat (stálo to za to).

Najeto: 273 km

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.12
Známkováno: 48x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist