Na jih za mořem, horskými průsmyky a vysokohorskými silnicemi zase trochu jinak.

Den 0.

   Rozhodnuto, potvrzeno. Kolega si převzal v pondělí ráno agendu, a tak příprava na cestu může začít. Rychle koupit nový Castrol, výměna nezbytná, sbalit pár věcí, okouknout opětovně počasí a na Googlu si projít a uložit do hlavy mapu předpokládané trasy. Stále jezdím na jih dle mapy  Alpy 1:800 tisícům,  a tak je u úseků, které na mapě nejsou, případně jen zcela nezřetelné, velice přijemné  okouknout situace na googlemaps před cestou v teple domova a snažit se vrýt si důležité body do paměti. Znáte to: těžko na cvičišti, lehko na bojišti.

   Původně jsem chtěl olej vyměnit v autorizovaném servisu, snažil jsem se práci na dvacet minut objednat již asi ve čtvrtek. V pondělí nejsem, je jen kolega, máme toho hodně, no zkuste zavolat. Tak jsem ho nevolal. Okoukl jsem, kde koupím dobrý olej a odpoledne v deštivém dni se vydal 20 km pod střechu s vercajkem olej vyměnit. Cestou jsem nejen zkontroloval gumy, ale i pořádně promokl. Vyměnil jsem olej, zkontroloval brzdovku a chladící kapalinu, dotažení kol a vyrazil domů. Zase jsem pěkně promokl a tak to u nás v kuchyni vypadalo jako po návratu děcka z jarního lyžařského výletu. Ověšené prosychajícím oblečením bylo topení i všechny židle. Musím uznat, že žena na moto nesedne, ale pochopení pro skůtraře má.

Úterý- deštivý přesun.

  Ráno jsem vyrazil do krásného počasí, i když již ranním zářijovým chladem před osmou. Tentokrát jsem to vzal přes „ asijské„ České Velenice. To jsem snad ještě neviděl. Česká masna, škola, tři čerpací stanice , nádraží ČD a asi dost, jinak ostatní restaurace, obchody, starší i nová nákupní centra v držení asiatů s německými nápisy. Dal jsem si českou dršťkovou, dotankoval a vypadl do hezkého Gmundu.  Cestu jsem si dál naplánoval přes Weitru s hezkým zámkem a po 119, krásně se klikatící silnici směrem k Dunaji. Vzhledem k předpovědi počasí , u nás hezky, v Alpách a před nimi déšť , jsem se preventivně navlékl do nepromoků.  Než jsem dorazil k Dunaji, strhlo se to. Ještě, že jsem si užil tu 119, je fakt primová.

  Cesta ubíhala dle plánu, akorát to byla hodně mokrá varianta. Přes Amstetten na Amondt, kde bylo již jen šest stupňů ,  vyhlédl jsem si krásný přejezd přes sedlo silničkou L 713, kde byla cedule, že není ani GPS signal , do Preibichelu.  Odtud  jsem již šplhal komfortní trasou přes Vysoké Taury směr Klagenfurt. Naštěstí pomalu přestávalo pršet, což bylo asi po čtyřech hodinách deštivé jízdy celkem přijemné. Přepnul jsem se do modu osychání a postupně sundal návleky na rukavice, boty a bundu.

   Asfinag, správce rakouských dálnic mi kladl překážku ve dvou placených úsecích rychlostních komunikací. Ten první jsem snadno objel, ten druhý jsem chtěl objet, ale pak jsem to tam pustil bez známky. No, kdo by kontroloval, jestli nějaká pcxka má v úterý v šest večer dálniční známku? No nikdo, protáhl jsem to na centrum města , kde jsem trochu s pcxkou  pocoural a pak vyhledal výpadovku na průsmyk Ljubelj, teda Loibl  pass , směr Slovinsko.

   Smutná věc, nepromoky mě fakt kompletně uchránily a díky chladu a včasnému navlečení jsem pod nimi neměl saunu. Já expert však nechal na dešti moji super cestovatelskou taštičku s doklady a telefonem. Nevím, jestli ztratila nepromokavost, či byl příval vody takový, ale telefon byl zmáchaný a kaput, a tak již od pumpy v Admontu jsem nevěděl, budu-li během cesty moci fotit a mobilovat.

   No, je září a pomalu se začalo smrákat, tak jsem již koukal, kam to píchnu.  Gasthaus u cesty, který byl nepřehlédnutelný, mně nabídl slušný pokojík se snídaní za 35 éček. Na chodbě jsem objevil i kotelnu, tak jsem vše parádně dosušil. Večer jsem ještě stihl česnečku a jedno pivko a ráno jsem měl po 540 kilometrech a dlouhé cestě v dešti co dělat, abych stihl snídani po půl osmé, jak jsem si ji objednal. Nevídané, takhle dlouho spát.

Středa – v poklidu i dobrodružně na Grado.

    A již si začnu užívat, dobrá snídaně, raději alespoň základ nepromoků, pořád se to mračí. A hurá do Slovinska. Průsmyk Ljubelj je přijemné svezení, když včas střihnete autobus, který se před stoupáním motá před  vámi. V Tržiči již při tankování sundat vše proti vodě a pomalu otvírat větráky na bundě a kalhotách. Modro a teploučko, tak to má být.

   Odbočil jsem na krásnou vesničku Kropa, která stojí za podívanou. Zajímavé domky ve svahu nad prudkou říčkou, městečko kovářů. A pak již nahoru do kopců, úzké silničky s horším povrchem a každou druhou zatáčkou do které nevidíš. Nádherná panoramata,  příroda. Zastavil jsem na pauzu u krásného výhledu na kostelík sv. Primoža a pak u památníků partyzánům. Rozhled na okolní i vzdálenější kopečky- nádhera.

    Sjel jsem do  městečka  Železniky , jel směrem na Tolmin a pak odbočil vlevo směr Donji Novaki/ani v mé mapě nebylo/ přes horské lyžařské středisko Brdo. Cesta nahoru na jedničku, no je to jako všude, hradila Unie. Dále již pak samá zatáčka na úzké silničce směr Crkve. Zaujala mě odbočka na partyzánskou nemocnici Partizanska bolnica Franja. Stočil jsem to tam, na parkovišti dal v bistru kapučíno, požádal přijemnou servírku o odložení přilby a bundy a vydal jsem se k nemocnici umístěné v úzké strži s bublajícím potokem. Šplhal jsem 500 metrů do kopce a za 5 euráků jsem si prohlédl rekonstruovanou nemocnici v dřevěných barákách nad tokem potoka. Nemocnice fungovala od roku 43 do konce války a prošlo jí více než 600 raněných a nemocných partyzánú. Byl tam i roentgen a operační sál. Celkem zase něco nového co jsem ještě neviděl.

  Vydal jsem se dál a dle mapy jel po krásné klikatici podél řeky Idrijca a pak odbočil vlevo na v mapě žlutě značenou silnici z Donje Trebuše do Čepovaru . No, to byl adrenalin. Po dvou kilometrech se silnice zúžila a následně změnila v makadamovou. Velké stoupání, rozbitá vozovka vyplavená dešti, lavóry jako hrom, ostré kameny. Spolu se zatahující se oblohou, silným vichrem a srázy, které byly ohraničeny jen praporky. Na dvanácti kilometrech jeden barák kus od silnice, jinak ani živáčka. Nepochopil jsem, že silnice měla značení kilometrovníky. Nahoře to již bylo lepší, a tak jsem udělal i foto. Ve stoupání jsem na to neměl ani pomyšlení. Doporučuji pouze pro endura. Když to máte za sebou s dobrými gumami, tak se na ten úsek dobře vzpomíná, fakt to byl super zážitek.

  Dále mně cesta do Nove Gorizie uběhla dobře. Bylo již vedro. Koupil jsem si v nějaké malé prodejně vodu na pití, které jsem od rána šidil. Gorizii jsem objel a rovnou to vzal ještě přes pumpu  ve Slovinsku k centru té Italské. U pumpy měla obsluha stále co dělat, každý druhý Ital, který tam přijel tankovat tam přeplnil nádrž,  a tak se stále měnily uzávěry stojanů, kde nastupovala obsluha s vapexem, koštětem a lopatou. Asi dle hesla, když levnější benzín, tak hezky do plné. Po 55 směr Terst a pak odbočit již v úmorném vedru na Monfalcone, odkud je to do Grada, cíle mé cesty, již jen 22 kilometrů.

   Telefon zase kaput, ani jsem nemohl hledat ubytko dle internetu. Zkusil jsem tedy camping. Jedno přespání 65 eur, už jsem byl pryč. Zajel jsem k centru města, dal si presso se zákuskem a přemýšlel, kam se vrtnu. Náhoda mi příhrála jednoho primového pětasedmdesátníka z Rakouska, který již 30 let opravuje v Gradu v marině lodní motory. Dovedl mě k hotelu, kde mi nabídli o deset euráků dražší spaní , než si myslel, asi tady již dlouho nikoho neubytovával. Ale jo, nově opravený hotel se vším ,co jeden potřebuje, včetně bezchybné klimy a bohaté snídaně za 46 chechtátů. Objednal jsem dvě noci, abych mohl zrekonstruovat můj plechový zadek a poznat městečko a okolí. Po restartu telefonu jsem si na bookingu našel, že bych stejně nic v centru u vody za lepší peníze nesehnal.

Zabydlel jsem se, o vybalování nemůže být řeč. Hlavně plavky, pantofle a ručník a šup k moři. Poloha hotelu ideální. 6 minut k moři, šest minut do historického centra. Moře bylo přijemné, i když znáte sever Itálie.  150 metrů po kolena, dalších padesát po prsa a pak za padesát metrů zase po pás.

Večer ještě procházka historickým centrem města, pcxka za plotem, a tak po dnešních asi dvě stě kilometrech a mnoha zážitcích za pomoci klímy v parné noci zase prima usnutí.

Čtvrtek- rekonstrukce plechového zadku.

Zbudil jsem se nečekaně  již po páté, a tak jsem se vydal na procházku Gradem. Přístav rybářů, speciální lodě na lov mušlí, drobné úlovky rybářů a probouzející se staré město. Alespoň mi pak po dvouhodinové procházce chutnala bohatá snídaně.  

   Dnešním cílem bylo městečko Aquelia, především pak jeho pozůstatky po Římanech. Vydal jsem se tam , dnes hezky na lehko, pětikilometrovým náspem, druhou možností, jak se do Grada dostat. Mauzoleum, pozůstatky fora romana, vykopávky římského říčního přístavu a ohromná basilika s nádhernými mozaikami. Nebylo to marných deset kilometrů z Grada. Vstup zdarma.

   Odpoledne jsem dal dvě hodiny na pláži převážně ve vodě a pak hurá na lodičku na ostrov Santa Bebara se svojí basilikou a soškou Santa Marii de Bebara.  Pětadvacet minut plavby tam, hodinka na prohlídku kostela a občerstvení a za dalších pětadvacet minut jste na pevnině, celkem přijemná změna za šest euráků.

    Grado má výhodu, že má historické centrum a není tak nabubřelé oproti ostatním letoviskům směrem k Benátkám. Jinak Laguna mezi Gradem a Lignanem plná snad stovek ostrůvků a vyvýšenin.

    K večeři kousek pizzy, pro změnu u chorvatského pizzaře, který má za ženu Slovenku,a tak si rád popovídal. Ještě nádavkem pivko, tyčinky a k tomu trocha mortadely. Stojí deset deka kolem jednoho eura a mám ji rád. Zážitkem je pro mě vždy způsob prodeje uzenin a lahůdek v Itálii. Žádné mačkání u pultu, vše v klídku, jako v bance k pultu na lísteček. Žádné hromady předkrájených salámů, vše vám nakrájí na přání, množství i sílu plátků, a to balení, plátek vedle plátku, vrstvy proložené folií, a to ať kupujete nejdražší prosciuto, či obyčejnou mortadelu. Radost nakupovat. Jo a nesmím zapomenout na vínko, které jsem si koupil krabicové, v jedné krabici tři samostatně balené čtvrtlitrovky, primové balení, lépe se chladí v umyvadle i transportují.  Před večerní procházkou centrem plným restaurací a cukráren jsem si dohodl snídani již na sedmou. Ještě jednu porci zmrzliny, i když do dnes nevím, jaká to vlastně byla a spát. Dnes jsem to jen polechtal necelými čtyřiceti kilometry.

Pátek- průsmyky a vysokohorské silnice.

   Vyrazil jsem po dobré snídani s lavorem kafe před osmou do Palmanovy. Zajímavé město- pevnost, postavené původně Benátčany a dosud tak vypadající, jako devíticípá hvězda na ochranu před Turky do kterého se dá dosud vjet pouze třemi historickými branami. Jak mi řekl Rakušák s kroutící hlavou, tenkrát se všichni bránili proti Turkům a dnes, dnes jsem jdou úplně bez problémů, snad je ještě někdo zve. Nepochopitelné.  Město bylo samá uzávěra, na hlavním náměstí se chystal nějaký ohromný koncert. Po krátké zastávce u katedrály jsem se vydal směr Udine a dále na sever.

    Udine jsem projel ve špičce bez problémů. Na výjezdu z města jsem se chytil asi pěti harleyářú. Měli jsme stejné tempo. Ani se neohlíželi, že jim kazím image.

    Zanedlouho jsem se odpojil a vydal přes Tarcento na rozcvičku,  první průsmyk Passo di Tanamea.  Nepotkal jsem 25 kilometrů živáčka a vyjel ve slovinské Žage, kousek do Bovce. Nebyl to žádný stoupák, ale pěkná silnička samá zatáčka. A  již nahoru přes Log pod Mangartom  na Passo del Predil. Silnice se najednou plnila protijedoucími motorkami, převážně Harleyi.   

    Předtím ale doprava na jeden z mých snů na této cestě, silnici pod Mangart. Zaplatil jsem eko daň pět euráků a vydal se úzkou silničkou nahoru do výšky přes dva tisíce metrů. Silnička, kde se někde i dvě motorky těžce vyhýbají, krásné tunely, srázy i nezapomenutelné výhledy. Nahoru fajn, maximální stoupání bylo značeno na 22%.  Trošku jsem si říkal, že dolů to asi půjde hůř. Úplně až nahoru se jezdí do zákazu. Okoukl jsem Mangart, na jehož vrchol vede několik cest pro turisty a především krásné výhledy na další velikány i pohledy do utopených údolí. Boží podívaná, zvláště, když je azuro.

    Cestou dolů jsem se stavil pod vrcholem cesty na Koče na Mangrtskom sedle.  Výjezd k chatě úzkou betonkou má nevím kolik procent, ale zvládli jsme to!  Dobil jsem telefon, koupil samolepku, dal kapučíno, nafotil co mohl a dal řeč s jedním Italem na bávu. Ten mi s palcem nahoře prozradil, že v Rakousku je sraz harleyů na kterém bude celkem od úterý do neděle přes sto tisíc lidí a moto převážně Harleye. Cesta dolů byla bez stresu a Harleye se staly až ke Grossglockneru No.1 na silnicích i horských passech. Originály, vlastní stavby, klasiky, no nádhera to potkávat.  Pod Predilem u jezera jsem dal řeč s třemi Moravany, teda jedna z nich byla sličná Moravanka. Jeden měl Hondu, největšího goldwinga, pcxka vypadala vedle ní jak jednohubka. Přesvědčil jsem je k výjezdu na Mangart o kterém neměli ani tušení. O ten se prostě nedá přijít, zvláště, když je vymetená obloha a teploučko.

    Sám jsem pokračoval na Passo Sella Nevea a dolů do údolí. Hmm, lepší by to bylo do kopce opačným směrem.  A na hlavní již na sever přes Pontebu na poslední italské passo, které jsem zařadil do mého itineráře, Passo di Pramollo. V nejvyšším bodu krátké občerstvení, dobití telefonu u krásných Slovenek, které tu servírovaly spolu se srbským výčepním a zase dál, směr Grossglockner. U pumpy jsem s jedním Vídeňákem probral ještě pár informací ke srazu a šupajdil jsem ke GG.

   Jel jsem ho na pcxce v roce 2013 ze severu na jih, dnes ho dám opačně od Heiligenblutu na sever. Prolétl jsem Isesberg pass a brzy platil 25 euráků za průjezd GG. Jojo, inflaci nezastavíš. V roce 2013 23 euráků a ještě jsem měl dvě eura slevu z ubytování. Nad GG byly mraky, a tak jsem pohled na ledovac vynechal a vydal se na Edelweisspitze. Ještě u vjezdu za mýtnicí jsem si odskočil a seznámil se s párem mladých Mnichovanů, kteří se vraceli každý na své motorce ze čtrnáctidenní dovolené do Provance a Itálie. Byli moc milí a poradili mi s mým plánovaným programem na další den. Zase jsem nabil telefon/ prostě už se nebudu opakovat, pár fotek a šlus/ a pomalu se vydal klesat do údolí. Bylo to prima, až v dolní části sjezdu mi začalo drobně pršet. Přibrzdil jsem si na kanále, plechovém krytu uprostřed vozovky/ u nás standart, v Rakousku překvapení/ a měl jsem co dělat, abych to ustál.

 Lehce zmoklej, po šestý hodině, tmavnoucí údolí. Prostě zkusím to již zapíchnout.  Před třemi lety jsem udělal velmi dobrou zkušenost s ubytováním ve Fuschu pod GG. Zajel jsem dle paměti k penzionu Imbachhorn hned u silnice. Nic tam nevěstilo provoz, za chvilku ale přiběhla paní majitelová, jak jsem již psal před třemi léty, penzion vedou polští manželé, kteří umí slušně česky, osm let měli kuchaře z Prahy. Že mají již po sezoně, ale že slíbili ještě nocleh třem Polákům ,  kteří se ženou pod GG od Varšavy, a tak mě tedy ubytují. Než jsem se po náročném dni osprchoval, ubytovali ještě pět Vídeňáků. Pozvali mě k rodinnému táboráku a paní mi udělala improvizovanou večeři. No, mísu rajské polévky jsem snědl opravdu s chutí a obložené prkénko jakbysmet.   Narazit na tak milé lidi, kteří mi mohli říct zavřeno, ať si dojdu na večeři někam do obce, ale oni se mě ujali jako vlastního, to je radost. Ubytování ve Fuchsu v pensionu Imbachhorn je pro cestu přes GG přímo ideální, všem doporučuji.

  Dobré jídlo jsem zalil jedním pivkem a zalezl jsem do pelechu. Dnes jsem dal 350 km převážně po horách, tak jsem toho měl tak akorát. Zatáčky bych ani nespočítal a nastoupané a sjeté kilometry by vydaly na pár tisíc výškových metrů. Prostě paráda!

Sobota-Berchtesgádenské Alpy a přesun domů.

   Ráno jsem se po snídani rozloučil s mými ubytovateli i partou Vídeňáku a odfrčel směr Zell am See a dále do Německa přes Lofer.  Cesta byla dobrá, ale směrem do Alp táhly davy víkenďáků. Po přejezdu do Německa jsem brzy odbočil vpravo po 305 směr Berchtesgaden. Krásné výhvedy i zastávka na jednom z parkovišť s vyhlídkou. Dojeli mě tam i Česi v citrónu, které jsem cestou předjel, neb se táhli spolu s dalšími auty v kopečkách za autem s vlekem s koníkem. Prohodili jsme pár slov, něco o motorkách, trochu společného kochání pohádkovou krásou výhledu a já se vydal k další atrakci- jezeru Koenigsee, kousek od Berchtesgadenu. Zaparkoval jsem na již skoro plném parkovišti a vyrazil po obdržení letáků v info centru k jezeru. U placeného parkoviště jsou i schránky na uložení věcí, šikovné. Asi deset minut mezi restauracemi a stánky, lidí jako o pouti. Jezero hezké, ale vidět to, co stojí opravdu za to, to chce čas a výletní lodí, které tu jsou více než sto let na elektrický pohon, kolem jezera. Dle propagačních materialů to musí být nádhera. Tak někdy příště.

  A pak již k poslednímu dnešnímu cíli, horské vyhlídkové silnici nad Berchtesgadenem, která je pojmenována jako Rossfeld Panoramastrasse. Stoupání 24%, mýtné se platí v automatu, 4,5 euráků. Vjel jsem na silnici jižním vjezdem. Perfektní silnice do výšky šestnáctset metrů s několika krásnými vyhlídkami do všech světových stran. Vidět je i Orli hnízdo. Fakt paráda ! Z jedné silnice vidíte do všech světových stran. Severním vjezdem ven a přes Berchtesgaden směr Inzell. Městečko rychlobruslařů, kde jsem se chtěl podívat na místní halu. To se mi také povedlo, a tak v zimě budu vědět, kde se závody v Inzellu konají.

   Další cesta byla již přesunová směr Passau za úmorného vedra. U jednoho Aldi jsem si dal něco malého k zakousnutí na obrubníku, lahev jablečného moštu, trošku se okukoval s uprchlíky a pokračoval v cestě stylem větrej jak můžeš. V Passau jsem měl již rozepnuté i boty a těšil se na chládek šumavských hvozdů.

  Přišel, ale s ním i motocykloví závodníci našich silnic. Jen jsem zíral a na mé cestě mi to dosud nescházelo. Riskantní předjíždění, řvoucí výfuky a tempo často jak na přírodním rychlostnim okruhu.

   Ve Vimperku jsem dal poslední občerstvení, když jedu, tak moc nejím, doháním to bohužel večer. Káva, kofola a štrůdl se zmrzlinou mi přišly vhod. Po nabití jsem zavolal domů, že dorazím do osmi a vyrazil jsem k domovu.

    V serpentinách jsem jel za Roverem s přívěsem a zezadu to začalo bublat. Hned za zatáčkou šel dojíždějící na předjetí mě i auta, ani jsem nepostřehl, co je to za motku, ale byla pěkná. Po pravé kousek rovně a zase doleva a už vidím černou přilbu v příkopu. Naštěstí neležel, příkop byl zatravněný, celkem mělký a hlavně bez můstku. Šáhl jsem po brzdách, strčil tam blinkr a zastavil co nejblíže za „příkopníkem“!  Byl v pořádku, akorát pěkně vykulenej a podařilo se mu po chvilce vyjet samotnému. Poděkoval, že jsem měl snahu mu pomoci a dál již jel za mnou tempem odpovídajícím pravidlu bezpečného návratu.  Ve Strakonicích na semaforech jsem se dozvěděl, že má Yamahu novou, no byla fakt krásná a známa tak i pravá příčina vyjetí ze silnice.

Domů jsem to dotáhl po osmé a byl rád, že není neděle. Představa, že se prodírám v neděli zácpama vracejících se pražáků  mě děsila. Stejně to bylo dnes náročné vzhledem k vedru a taky jsem dal asi 550 km.

Závěrem

   Vše dopadlo suprově. Zářijové počasí mi přálo, vrátil jsem se ve zdraví s fungujícím strojem plný dojmů a zážitků. Moře, stovky kilometrů krásných silnic, ale i kus dobrodružství, stoupání, klesání, nepřeberné množství zatáček, dvakrát přes 2 000 m.n.m, stoupání 24 a více %, horská passa. Co více si přát. Jedna kaňka přece jen přišla. V neděli mi totálně klekl telefon, oprava a stažení fotek dle dvou nezávislých servisů nemožné. Tak ještě že jsem jich pár poslal z cest domů a to nejkrásnější mi zůstalo v hlavě / no, pár z těch posledních dvou dnů jsem alespoň nafotil z propagačních materiálů, scházelo by mi to a vám to snad nebude vadit/.

Pcxko děkuji!  Běhala jsi skvěle, bez sebemenšího problému, spotřeba přes to, že jsem tě honil, do 2,5 litru. Náklady na pohonné hmoty tedy v podstatě nepatrné.

   Tak ať je již alespoň trošku teplo a můžeme na strojích zase vyrazit, ty ruce již začínají přece jen svrbět . Snad to u mě bude opět přes kopečky k nějakému moři a snad i někam dál . Je to prostě fajn.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE