Kterak jsme chtěli do Barcelony, aneb nakonec severní Itálie a po stopách Hannibala Lectera

1.den

Cesta po dálnici je dobrá, ucpáno je jen u Vídně, ale na mašině lze krásně prokličkovat. Vezmeme to tedy přes severní Itálii, do Barcelony je to sice dál, zato horší cesta. Ale zajímavější.

V pohodě dojíždíme kolem 16.hodiny k objednanému Penzionu Allogi Marin v městečku Mira, což je kousek od Benátek.

Vítá nás velmi vstřícný majitel, motorku schovávám za bránu pod přístřešek před Penzionem. Super. Ubytování vřele doporučuji. Přemýšlíme co bude zítra, rozhodně dáme Benátky a popojedeme někam dále. Bouře na Azurovém pobřeží se spíše zhoršuje, Barcelonu oplachují gigantické vlny. Nechat se zmáchat opravdu nechceme. Opět měníme plán, zkoušíme co se nachází v okolních městech. Na prvních fotkách na netu nás ihned zaujalo Koloseum ve Veroně - fíha, bookujeme ubytování hned na dva dny a jdeme večeřet do blízké restaurace.

Ráno po snídani, která byla na můj vkus dost nasladko, vyjíždíme do Benátek. Kolem 10. jsme na místě. Stroj necháváme na sběrném parkovišti vpravo před vjezdem do města. Parkování motocyklů gratis, ale mám trochu obavy, kolem se motá parta všiváků v čepicích a kalhotách s rozkrokem až někde pod koleny. Doufám, že dál nebudeme pokračovat pěšky. Procházíme město, oživujeme staré vzpomínky z předcházejících let. Moje drahá má dnes narozeniny, takže ji přeji všechno nejlepší a sedáme do hezké restaurace na výborný oběd s krásným výhledem na jeden z mostů a na vodu. Debatujeme, jak se Benátky za těch 10 let změnily, gondoly téměř nejsou vidět, po kanálech projíždí mraky motorových lodí se zásobováním, rybáři, pekaři, popeláři, výletníci…  Mazec…   Lidí jak sr..ek.  Kam se poděla ta romantika?  Ještě procházka, pár fotek, několik suvenýrů a odpoledne se vracíme k motorce. Míjíme obrněný transportér a na každém kroku vojáky v mundůrech se samopaly a prsty na spoušti. Co se má sakra zase přihodit?

2. a 3.den

Cestu do Verony vzhledem k malé vzdálenosti volíme jako vyhlídku po okreskách. Moje drahá je nadšená, já už tolik ne. Střídají se 50-ka, 70-ka, 30-ka, radar a zase radar. Jsem zvědav, kolikrát jsem se nechal vyfotit. Do každého radaru jsem se pro jistotu vždycky zazubil, ať mám aspoň hezkou fotku.

Kolem 16.hodiny jsme před naším ubytováním ve Veroně. Vytáčíme číslo a anglicky se snažíme domluvit. Z telefonu se ozývá nějaký taloš „Non ti capisco, parlo solo italiano” a pokládá telefon. Nerozumí, když to udělá potřetí, přepadá nás melancholie. 150 éček v pr..li.  Naštěstí vedle kouří před kadeřnictvím nějaká holčina, ta už anglicky trochu rozumí a pomůže nám se s ním domluvit. Z baráku vychází italský “Kuleváloš” v teplákách a po tom, co nás přeměří nedůvěřivým pohledem, nás pouští dovnitř. Motorku parkuju ve dvoře za plotem a přikrývám plachtou, super. Chechtáme se formulaci “Kuleváloš” ještě druhý den u piva, trefili jsme to přesně. Taloš - nefakčenko byl docela překvapen, že jsme vůbec přijeli. Pro sledování televizní obrazovky ani neměl čas kouknout do počítače a zjistit, že mu jedou klienti. Uživení rodiny nechává na své ženě. Nemám rád chlapy, co nedokáží uživit svou rodinu a ještě hůř, co se nechají od své ženy živit. Pokoj samozřejmě není připraven. Kuleváloš volá své ženě, ta se kvapem vrací z práce a připravuje pro nás pokoj. Vynadá kuleválošovi a my se po asi dvou hodinách, co jsme sedli do blízkého baru na škopek, vracíme na pokoj, který je teď perfektně připraven, včetně vlastní koupelny. Vše perfektně připraveno, vše se blyští. Je naprosto jasné, čím paní živí rodinu. Přiznávám, že jsme nikdy nebydleli u někoho v soukromém bytě. Ale zkusit se má všechno. Ubytko je asi dva kiláky od centra. Vrháme se do víru velkoměsta a procházíme památky, míjíme plastovou asi pětimetrovou sochu Aidy, ale mě zajímá to jejich Koloseum.

Stmívá se a kolem Kolosea je spousta lidí v obrovských frontách. Jdu zjistit co tam rozdávají zadarmo. Ale ale, v Aréně je koncert. Překvapuje mě, že starověká Aréna je i dnes uživatelsky plně funkční. Mrkneme na sebe a pět minut před začátkem koncertu vstupujeme už bez fronty k pokladně pro vstupenky. Slyším čtyřicet Euro, super, lovím drobné. Stočtyřicet Euro opakuje moje drahá. Pozvedl jsem obočí a ptám se, jestli tam hraje aspoň Metallica? Bohužel nějaký Francesco, ale množství lidí, co stálo na vstupenky, mě přesvědčuje, že to bude stát za to. Vstupujeme do Arény, kde na nás dýchne atmosféra středověku. Lístky jsou s čísly sedaček, blbý.  Hm, jsem zvědav, jak ty svý fleky ve tmě mezi 30 tisíci lidmi najdeme, zhasínají a začíná znít hudba. Při vstupu do hlediště se nás ujímá dívčina s baterkou, podle čísel nás vede uličkou, předává další dívčině, ta pak další dívčině, po minutě už sedíme na svých místech. Paráda, tomu říkám vymakaná logistika. Hvězda koncertu, nějaký Francesco, nevím jak dál, na můj vkus, by se měl líp oblíknout, sportovní bunda a kšiltovka podle mě na podium nepatří, ale zpíval výborně a Italové ho milují. Všechny jeho italské písničky zpívá celá Aréna. Takový italský Kája. Ale potkat ho na ulici, určitě bych mu hodil nějaké drobné do klobouku.

Vážení, jestli jsem někdy řekl, že je někde skvělá akustika, tak to jsem kecal. Protože to, co jsme slyšeli v Aréně, předčilo veškerá má očekávání. S tak vynikající akustikou v kombinaci se skvělým nazvučením jsem se v životě nesetkal. Ti architekti, co Arénu navrhli a stavěli, byli fakt machři.  VŘELE VŠEM DOPORUČUJI !!!!

V polovině koncertu začíná být chladno, přece jen jsme nepočítali, že budeme sedět tak dlouho do noci na koncertě v Aréně. Taloši s tím počítali a oblíkli si zimní bundy. Jdu do občerstvení pro něco na zahřátí. Stojí tam čtyři holky a tři mladíci. Já před pultem sám. Prohlížím vystavenou nabídku lihovin a nacházím asi jedinou důvěryhodnou flašku. Sděluji obsluze anglicky “two Jameson double please.”   Sedm obsluhujících nebylo schopno lávev vůbec identifikovat. Musel jsem nasurovo přelézt přes pult a na láhev ukázat prstem. Bez komentáře.

Ale Aréna, úžasný zážitek. Bývá tam prý i opera. To musí být super. Pokud někdy budete mít takovou možnost, využijte ji. Nebudete litovat.

Druhý den procházek vede i kolem velkého showroomu Ducati, neodoláme a strávíme tam víc než hodinu. Těch mašin tam bylo tak padesát, včetně staroušků a veteránů (jednoho mám doma). Škoda, že tam ještě nebyl nový Streetfighter.

Ráno na bytě perfektně připravená bohatá snídaně, usměvavá majitelka, usměvavý kuleváloš. Po krátké debatě s paní majitelkou se dovídáme, že pochází z Moldávie, oprašujeme tedy ruštinu ještě z dob bolševika. Jakmile paní uslyší ruštinu, úplně se rozzáří. Při našem odjezdu po dvou dnech snad i uronila slzu, co se dá dělat. Musíme frčet dále. Ubytování B&B MD Verona Via Roveggia 36. Nekonec velmi slušné, ale mluvit na ně pouze rusky, anglicky a německy neumí ani slovo. Kuleváloš bohužel neumí nic.

Přemýšlíme, kam popojedeme dál, bouře se posunula mezi Monaco a Janov, začínám tušit, že Barcelona neklapne, fronta sice slábně, ale prší tam pořád a hodně. Zahloubala ve mně myšlenka na Florencii, chtěl jsem se tam vždycky podívat. Navíc si dobře pamatuji několik záběrů z hororu “Hannibal”, což je volné pokračování “Mlčení jehňátek”. Ta myšlenka mě docela rozehřála. Bookujeme ubytování na dva dny a ráno v osm jedem.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE