Drcení dolomitských průsmyků 2015 - nejen po válečných cestách

17.7. San Boldo a Brocon (259km)

     Snídaně je bez vajec. Asi včera rozuměli našim kecům o kohoutkovi, slepičkách a Rómech. Číšník je snědší a nejspíš soucítí se svými bratry, Leflošovo sousedy. Opatrně oťukáváme Martina, jak se vyspal s chrapounem Leflošem, máme strach, že nám bude vyčítat přiděleného nocležníka. Martin jen lakonicky, že Lefloš chrápe, ale že jemu to nevadí. Vyhodnocuji to tak, že jsem dosud nevěděl, že je Martin úplně hluchej, protože Lefloš umí chrápat ve znění počínaje motorovou pilou a konče utrženým uhelným vlakem.

     Dnes razíme zase na jihovýchod, rozhodujeme se urychlit cestu údolím řeky Brenta. Do Feltre jedeme rychlostní silnicí a pak už směřujeme do kopců k Passo San Boldo. Provoz je na nule. San Boldo je strmý kopec protkaný silničkou, kde serpentýny jsou v zakroucených tunelech. Opravdu výjimečná stavba. Motorkářsky jsme trochu zklamáni, tunely se jede krokem, silnička úzká, řízeno kyvadlově semaforem. Je to ale nesmírně zajímavá technická památka. Stavěli to zase rakušáci před ofenzívou na Piavě. Účelem silničky bylo, aby se tam vyhnuli dvě kolony oslíků, jedna s náklady munice nahoru a druhá s rakvemi vojáků dolů. Nebo naopak? To už je teď jedno. Projedeme to dolů a pak zase zpátky nahoru.

     Pak na chvíli ztrácíme Martina, který se pokoušel za motorkou tahat mobil na kablíku od nabíječky. Martin na pár stech metrech posbíral součástky mobilu, slabý provoz zabránil jejich přelisování. Dokonalý to přístroj, po složení dokonce i funguje. Budu si muset opsat typ, ať to můžeme kupovat do firmy.

     Potom nás zajímá údolí s jezerem Lago del Mis v národním parku Dolomiti Bellunesi. Krásné údolí s úžasnými rozeklanými divokými kopci, vše se zužuje do soutěsky.  Přijít bouřka, tak bych si tu připadal jak u pekelné brány. Tady se příroda vyřádila, kopce jsou hodně syrové. Ani nám nevadí ne zrovna parádní cesta, jedeme na koukačku. Pak se vydrápeme z údolí, trochu se povozíme po místních silničkách a přes motorkářsky zajímavé Passo Careda frčíme ke Canal San Bovo, odkud nás čeká pořádná kuřba na Passo Brocon. Projíždíme dlouhým tunelem, který nás parádně ochladí. Celý tunel stojím ve stupačkách a už nevím, co všechno vystrčit do příjemně chladivého průvanu. Všechno teda nevystrčím.

     Výjezd na Brocon od severu je parádní. Už to tu dobře znám. Devatenáct kiláků klikatka do vršku a jen asi tři serpentýny. Výborný asfalt, chybí jen, aby to byla jednosměrka a člověk se nemusel omezovat v nepřehledných zatáčkách. Ale to bychom se tam asi pozabíjeli. Jestli platí, že mužské vyvrcholení trvá jen několik vteřin, tak tady to pánové je skoro čtvrt hodiny. Chce to ale mít pod sebou pořádnou mašinu, která si nemůže stěžovat, že ji zrovna bolí hlava. To moje honda zcela splňuje, nahoře mám pak pocit, že trenky opravdu zvlhly. Véna hází machry, ať mu na gumách jeho tygra ukážeme poserproužek, že žádný nemá, jak to klopil. Stíhal nějakého germána na géesu a že ho hrnul před sebou. Samozřejmě, že mu dal. Po chvilce ale upřesňuje, že mu tedy dal, ale pak ho zase pustil před sebe. No jo, strejda kecka. Já jsem honil Martina. Byla to fuška, ten jeho trypl jede, rider to také umí. Dojel jsem ho jen s vypětím všech sil a hlavně díky tomu, že Martin netušil, že já závodím a on jede na koukačku.  V obavách z blížících se mraků sjedeme dolů do Pieve Tessino a mažeme do Levico.

     Bazénování nám zruší déšť, který i tak jen vítáme. Bojím se chodit vedle do pokoje ke kámošům. Zatím platí, že kdykoliv jsem tam vešel, oba byli úplně nazí. Fakt je, že vedro je strašné, vím, že oba jsou dlouhá léta ženatí, ….. Raději se neptám, kdo je máma a kdo táta. Uvidíme, kam až se vztah za tři noci dostane. Třeba v nich pár let před šedesátkou bouchnou saze.

     Nejsme zrovna originální, zase míříme do známé picérky. Forstík je zase o něco studenější. Předevčírem jsem měl těstoviny, včera pizzu, tak dnes zase špagety. Sedíme na terase, lámeme piváče a klábosíme o tématech pracovních a motorkářských. Tu náhle Martin procedí mezi zuby: „Jsou to silikony nebo ne?“. Všichni startujeme na první šlápnutí, jsme už tři dny na cestách. Jde se to hned řešit. Objekt sedí za mými zády, jsem v prdeli, nic nevidím. Abych pomohl „komisi“ k posouzení, potřeboval bych se otočit a juknout, to by bylo ale více než trapné. Bystře si vzpomínám na záležitost podobného ubohého šmírování z plachetnice na pláž u Dubrovníku, tenkrát se posuzoval bobr/nebobr jedné nudistky. Lépe než dalekohled to tenkrát vyřešil foťák s objektivem. Taktika je tedy hned jasná, upadne mi něco na zem, shýbnu se a Lefloš to bleskurychle zfotodokumentuje. Povedlo se. Foťák putuje z ruky do ruky. Displej je hned ohmatanej, zkoušíme, jestli není v 3D. Komise neumí rozhodnout, překážkou je tričko objektu. Čeká se, až objekt někam půjde, bude lépe vidět, co s tím dělá gravitace. Dočkáme se. Hruď vypadá hodně pevně, ale zase nejsme schopni stoprocentního rozhodnutí, spíš jo a spíš ne je v poměru 1 ku 3. Po intenzivním rentgenování vybrané části objektu si většina členů komise nemůže vzpomenout, jaké měl objekt vlasy a co měl vlastně na sobě. Přinesené další pivko ukončuje silikonové starosti puberťáků ve věku mezi padesáti a šedesáti.

     Limončelo stihneme odmítnout, grappu už ale ne. Pálenka z hroznových šlupek, také nic extra, ale dáme to, chutná to jak poslední pomazání před popravou. Snad nám zítra nedají obojí. Polehčující okolností pro oba jedy je to, že jsem teď téměř abstinent, z množství jsem přešel na kvalitu a pokud něco můžu, tak dobré karibské a jihoamerické rumy. No jo, ale ty nám nikdo zadarmo nepřinese.

Denní trasa

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE