DOLOMITI, červenec 2009

Když se sejde dobrá partička je to fajn. Horší je, když do ní infiltruje prudící, otravující a problémy dělající individuum. Já jsem zatím měl vždycky kliku na pohodáře a dost slušný jezdce. Nechci to zakřiknout. A taky se zatím nikdy nikomu nic vážného nestalo. Jasně, že tu a tam někdo upadne s tím se musí počítat. A to se občas jezdí dost z ostra a často v počasí, že by psa nevyhnal.

DOLOMITI, červenec 2009

PROLOG – ŠUMAVA

Tentokrát využíváme prodloužený víkend a dopřáváme si pět dní alpského ježdění. Cesta do pořádných hor je dlouhá a trnitá, a tak se sjíždíme ve středu odpoledne u pardubické pumpy Lukoil, dříve Jet. Po trase Čáslav, Votice, Písek, Strakonice přejíždíme 252 km do šumavských Řetenic, kde přespáváme. Celou cestu se docela úspěšně vyhýbáme dešti, jenom mezi Pískem a Strakonicema nás chytá sice dost prudká, ale krátká přeháňka. Spíš jen tak pro připomenutí co nás čeká a určitě nemine.

ČTVRTEK – DEUTSCHE ALPENSTRASSE

Po snídani jedeme po příjemných šumavských silnicích přes Vimperk do Strážného. Spíš z tradice tankujeme plné nádrže a pospícháme na nákup do passauského Louisu. Hned za hranicí nás čeká objížďka s dost silným provozem. Dá se to zvládnout a v předpokládaném čase dojíždíme na parkoviště u Louisu.
Nakupování v dobrém motorkářském krámě, jak každý zná, není několikaminutová záležitost. Asi po třičtvrtě hodině začínám pokukovat po hodinkách, protože cesta je ještě dlouhá a ve Wallgau (Ga-Pa) nemáme zajištěné bydlení.
Z Passau jedeme kousek po dálnici na Linz a před rakouskou hranicí odbočujeme na rychlou silnici č. 12, po které slušným tempem pokračujeme na Braunau a Burghausen. Odtud k Tachinger See, Traunsteinu a v Ruhpoldingu najíždíme na Deutsche Alpenstrasse. Tady začíná alpské ježdění.
Pohoří Chiemgauer Alpen, kterým projíždíme, je oproti centrálním Alpám téměř romantické, plné krásných malých jezer, potoků, říček a upravených městeček, a ve všední den odpoledne je tady velice příjemný provoz.
Přes Reit im Winkl, Kranzach a Oberaudorf dojíždíme na první „horskou prémii, kterou je přejezd Sudelfeldu s povinnou zastávkou v místní „motorkářské“ hospodě. Odtud už je to takový zrychlený přesun přes Bayrischzell, Rottach Egern, Achenpass, Sylvenstain-see a Vorderiss do Wallgau. Posledních asi 12 km stojí sice mýtné 3,00 EUR, ale tato investice se rozhodně vyplatí. Úzká, soukromá silnice vede podél krásné řeky Isar a skýtá nepřeberně příležitostí k focení. Za námi se ale ženou dost výživné dešťové mraky a tak není čas na nějaké hrdinství. Ve Wallgau na třetí pokus bydlíme a motorky ukládáme na noc do garáže. Asi půl hodiny po nás dorachotil Hypermotard s kamarádem Petrem z Brna, který sice před deštěm neutekl, ale hlavně že dojel v pořádku.
Celých 397 km bylo velice příjemných a hlavně bez problémů.

PÁTEK – PASSO DI PÉNNES

Asi v půl sedmé mne probouzí hukot pěkného slejváku. Koukám ven a tam skoro není vidět. U snídaně napanuje zrovna optimistická nálada i když se každý snaží tvářit že se vlastně nic neděje. Den nuceně strávený v bavorském hotýlku by nám asi dost sáhnul do rozpočtu. Kolem půl desáté se začínají na asfaltu dělat bubliny a to je osvědčené znamení, že jednou fakt přestane pršet.
Po desáté tlačíme motorky z garáže a sice s úsměvem, ale neochotně lezeme do nepromoků. Po zkouknutí předpovědi počasí měníme trasu a místo na Reschenpass přes Vorarlberg, Silvrettu a Landeck, jedeme přes Brenner nejkratší cestou do Itálie.
Když startujeme tak drobně prší a do silnějšího déště vjíždíme jen mezi Mittenwaldem a Seefeldem. V Innsbrucku u pumpy svlékáme nepromoky a už cestou po staré silnici na Brenner si užíváme jízdu po krásně suchém asfaltu. Když má člověk kliku a nechytne zrovna před hezky zakrouceným úsekem náklaďák nebo kolonu svátečních řidičů s obytňáky, dá se už tady docela pěkně tahat za plyn. Ve městečkách se jezdí max 50 km. Nejenom že je to slušnost, ale zdejší policie je zdravě nekompromisní.
Na Brenneru si dáváme dobrý oběd a po něm pokračujeme dolů kopcem do Vipitena. Už několikrát jsem měl namířeno na jeden z nejkrásnějších průsmyků, ležící trochu mimo hlavní turistické trasy a sice 2214 metrů vysoký Passo di Pénnes. Tentokrát se mi to daří a navíc za krásného počasí. Ale jak se někdy stává, jezdecký zážitek měl tentokrát silně navrch před fotografováním. Takže víc fotit se bude příště.
V Passo di Pénnes zastavujeme na pár fotek a odtud sjíždíme do kouzelného Val di Pennes. Před, už z pohledu z dálky, příjemnou restaurací stojí hodně motorek. Smíšená italsko-německá partička tu spokojeně relaxuje a tak obsazujeme zbývající stůl a děláme totéž. Bolzáno projíždíme okrajovou částí a trochu se zamotáváme v jenosměrkách. Nechce se mi věřit, že by mne GPS vedle skrz dost nízký tunel. Nakonec jím projíždíme a ono je to správně. Díky chybnému nastavení nás navigace vede úžasnou silnicí, často vysoko nad údolím řeky Adige do Chiusa (Klausen) a tady odbočujeme na nesmírně půvabnou, často dokonale parkovou silnici vedoucí do Passo di Erbe (2004) a našeho cíle v Antermói. Na této poměrně frekventované, zvláště o víkendových dnec, vyhlídkové silnici je zajímavé to, že vede Rozsáhlým národním parkem a nikomu to nevadí. Jezdí se zde s citem a každý se tady chová ohleduplně.
V Antermói přijíždíme k penzionu Frapes, kde mám rezervované ubytování na dvě noci, motorky parkujeme do prostorné garáže a jdeme relaxovat, a připravit se na vydatnou večeři.
Za sebou máme hodně příjemných 245 km, což je vzhledem k odloženému odjezdu z Wallgau a náročnosti terénu tak akorát.

SOBOTA – SELLA RONDA

Horský okruh okolo skalní skupiny Sella je pojmem mezi cyklisty, lyžaři i motorkáři. Víc než 50 km nádherných zatáček vedoucích přes čtyři vysokohorská sedla, z nichž pouze Campolongo má „pouhých“ 1875 m n.m.
Nám by to ale, na jeden celý den ježdění na lehko, bylo trochu málo. Od penzionu sjíždíme San Maertino in Badia, odbočujeme doprava a čím dál hustším provozem aut, motorek a hlavně desítek a nakonec stovek cyklistů, se prodíráme do La Villa. Tady odbočujeme doleva na krásnou silnici vedoucí do „našeho“ prvního průsmyku, kterým je Passo di Valparola (2192). Našinec by tam s úctou smekl klobouk, kdyby u sebe nějaký měl, nejenom před cyklisty, ale také motorkáři tradicionalisty, kteří se tam projíždějí na motocyklech z dob oprvdu již dávno minulých. Například na tomto Standardu.
Z Passo di Valparola sjíždíme do o něco nižšího Passo di Falzarego (2105) a známého sportovního a rekreačního střediska Cortina d`Ampezzo. To jen projíždíme a zase stoupáme a hodně zatáčíme do Passo Tre Croci (1809) a k jezeru Misurina. K původně zamýšlenému výjezdu k rifugio Auronzo nedochází, protože za ty prachy co chtějí Italové za výjezd to fakt nestojí. Pohled na skalní skupinu Tre Cime di Lavaredo je krásný, ale najdou se i jiná vyhlídková místa.
Odtud děláme menší okruh přes sedlo Cimabanche zpátky do Cortiny a cestou potkáváme kolonu krásných Ferrari. V Pocolu odbočujeme doleva na Passo di Giau (2233), první ze sobotních vrcholných jezdeckých i „diváckých“ zážitků. Popisovat co tyhle silnice dělají s člověkěm preferujícím kopce před rovinama nemá cenu. To by byl dlouhý text. Toto by si měl každý prožít a užít sám. Je sobota, navíc krásné počasí a tak je v horském sedle problém zaparkovat šest motorek aspoň trochu u sebe. Daří se nám to a jdeme se postavit do fronty na zasloužené kafíčko.
14% sjezd k Selva di Cadore je stejně parádní jako předchozí 15% výjezd. Za vrcholem stoupání, směrem na Andráz je nalevo od silnice nádherná výhlídka do hlubokého údolí a hlavně protější štíty s dominantní Marmoladou. Pokračujeme na Andráz a Arrabu, kde si dáváme lehký oběd. Čeká nás Sella Ronda.
Nejprve absolvujeme desítky zatáček do Passo Pordoi (2239). Zastavujeme na focení a povinný nákup samolepek, a po chvíli sem přijíždí nádherně dlouhá kolona Corvett snad všech modelů a ročníků. Nejde jinak než stát a koukat na nádheru těchto dnes již klasických amerických sporťáků. Sjíždíme do Luppo Bianco a vrháme se do dalšího hodně zatočeného stoupání, tentokrát do Passo di Sella (2244).
V sedle není kde našich šest motorek zaparkovat a tak jenom já zastavuju pro pár fotek. Cvak cvak a volně pokračuju za ostatníma do Val Gardeny k první pumpě, protože většina z nás začíná mít hluboko do nádrže.
Po natankování až po hrdla děláme čelem vzad a jedeme na poslední průsmyk, kterým je Passo di Gardena (2121). Stejně jako na všech okolních sedlech i tady vrcholí přípravy na nedělní cyklistický maraton. Centrum závodu je v Corvaře, kterou se pro množství cyklistů, karavanů a obytných aut skoro nedá projet. Policisté si docela máknou aby to fungovalo. Skoro krokem se posouváme společně s kolonou motorek a aut a odbočujeme na silnici vedoucí údolím Badia. Provoz se postupně uvolňuje a v klidu dojíždíme do San Martino in Badia, odkud nás čeká už jenom poslední stoupání k penzionu.
Počasí bylo celý den naprosto dokonalé a tak těch 221 km vysokohorského ježdění bylo pro všechny velmi příjemným zážitkem.

NEDĚLE – MARIAZELL

V neděli nás čeká nejdelší trasa. Aby nám toho na pondělí nezbylo moc, chceme se dostat ke štýrskému Mariazell, kde známe pár penzionů a statků ve kterých se dá dobře a ne draho nocovat. Je to ale bezmála 500 km, většinou přes hory a doly.
Bez velkého otálení vyjíždíme hned po snídani. Silnice tady sice znám dost dobře, ale po páteční dobré zkušenosti nechávám navigaci na satelitu a těším se na nějaké příjemné překvápko. První přichází už po několika kilometrech, kdy nás ZUMO odbočuje doprava na San Vigilio a Passo Furcia. Kronplatz máme tedy po levé ruce. Až teprve za Novale najíždíme na frekventovanou, poměrně rychlou silnici 49 po které si to upalujeme na Dobbiaco a do Rakouska. Zastavujeme až v Lienzu u pumpy. Odtud vede naše cesta přes Eiselsberg a údolím Mölltal do Spittal a.d. Drau. Město necháváme stranou a protože trochu hrozí dešťové mraky posouváme se svižným tempem, krom průjezdů vesnic, do Innerkremsu. Cestou nás chytá sice krátká, ale prudká přeháňka. Než dojíždíme k mýtu výhlídkové Nockalmstrasse je zase všechno v pořádku a tato nádherná silnice je úplně suchá, takže se dá hezky tahat za plyn.
Tohle je zcela objektivně (podle mého názoru) jedna z nejkrásnějších silnic v Alpách a širokém okolí. U nás něco takového nikde a nikdy nenajdeme. Trasa vede přes dva hřebeny, většinou je do všech stran krásný výhled a díky absenci skalnatého terénu je jízda velmi bezpečná. Dva vyhlídkové hřebeny, to jsou dvě zastávky. První na nealko pivo a focení, druhá na kafíčko a taky focení. Mezi tím spousta krásných zatáček a krav pasoucích se v ne právě bezpečné vzdálenosti od krajnic.
Každá zábava ale jednou končí a tak i my míjíme mýtnou budku a po chvilce odbočujeme na silnici 95 po které pospícháme přes Turacher Höhe k severu. V Predlitzu to bereme doprava na Murau a směr Judenburg. Odbočujeme ostře doleva na silnici 114 na Admont. Až sem je to spíš rychlý než moc zajímavý. Ale budiž. Pořád jedeme po perfektních silnicích. Od Admontu je to zase parádní svezení. Podél řeky Enns a hlavně údolím řeky Salza vede krásná silnice. Trochu provokuje k rychlejší jízdě, ale rozumnější jezdec si spíš užívá než by to jen tak proletěl s klapkama na očích.
Projíždíme Mariazell a na druhý pokus bydlíme v penzionu Wieland v Moshubenu. Žádný luxus, ale čisté pokoje, příjemné večerní posezení před domem a dost dobrá kuchyně.
Bylo to opravdu necelých 500, ZUMO to spočítalo na 493 km. Bez jedinýho bloudění.

PONDĚLÍ – EPILOG UŽ SKORO KLASICKÝ

Ráno balíme a od spolubydlícího vídeňského spoluobčana si necháváme cvaknout poslední kolektivní fotky.
Trasa je už opravdu klasická a proto se soustředím pouze na to nejzajímavější. Návraty na české silnice bývají většinou neveselé a to dokáže trochu negativně ovlivnit celý den. Navíc po několika denním fakt parádním ježdění.
Prvních 35 km oddrtíme po údolní silnici 21, ze které odbočujeme doprava k hospodě Kalte Kuchl. To je povinná a příjemná zastávka. No a odtud jedeme více méně stále na sever na St. Pölten, Krems, Horn a přes Retz na Znojmo. První „problém“ s počasím na nás číhá na půl cesty mezi St. Pöltenem a Kremsem. Před námi je černo černá stěna, které se nedá vyhnout. Tak holt zastavujeme u první autobusové zastávky a jdeme do nepromoků. Všichni. Není čas na hrdinství. Jen ce se rozjedeme je to tady. Slejvák jak má být a užíváme si ho dobrých 60 km až do Hornu. Před Hornem ze sebe nepromoky stahujeme. Dál na sever už to vypadá celkem nadějně. Brzo se ukázalo, že opak byl pravdou. Další vodní příval na nás čeká asi 20 km před Jihlavou a tím jedeme až za Ždírec nad Doubravkou. Protože už to není domu zas až tak daleko, rozhoduju se nevybalovat zase nepromok a vyzkoušet své nové textilní oblečení. A ono to fakt funguje. I přes místy hodně silné nápory vody a větru jsem naprosto v suchu a teple. Na povrchu to sice bylo lehce vlhké, ale do vnitřních vrstev se nedostalo vůbec nic.
Pominu-li déšť a díky němu dost nepříjemnou objížďku kolem Havlíčkova Brodu, bylo těch 383 km docela v pohodě.
Teď máme letní přestávku a víc jezdit budeme zase v září a říjnu, kdy je klidnější provoz, víc možností ubytování a často také mnohem příjemnější počasí.

Petr Fryč
Autor je vydavatelem publikace "Alpský průvodce". Objednat si můžete posledních 50 kusů na emailové adrese: alpy@motorkari.cz za 199 Kč + poštovné 80 Kč.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.45
Známkováno: 11x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist