Alpy, zase Alpy, už ani Pinďa to nežere

Ráno se stavíme ve městě k doplnění zásob a navštěvujeme zdejší "mercato". Já mám při výběru naprosto jasno a v regáu mezi salámy hledám rovnou prosciutto, na které jsem se do Itálie tak těšil. Mimochodem druhý den si ho na sváču koupili již téměř všichni a stalo se tak naprostou samozřejmostí výbavy, stejně jako například lékárnička. Máme nakoupeno a vyrážíme opět přes Passo Cibiana, ale v opačném směru, dále pak přes Agordo směrem na Monte Grappa.

Od listopadu 1917 se stala hora Monte Grappa významným místem, na němž se uskutečnily těžké boje, které jsou nazvané pod souhrnným názvem bitva na Piavě. Opevnění na hoře bylo posledním obranným pásmem Italů, které leželo před městem Benátky. V těžkých bojích zde zahynuli desítky tisíc italských, anglických, francouzských, rakousko-uherských a německých vojáků. Mezi mrtvými byla i řada Čechů, bojujících jak v rakousko-uherské armádě, tak na straně Spojenců jako legionáři. Tolik citace z Wikipedie. 

Grappu jsme navštívili již před dvěma lety, ale byla tehdy obrovská mlha s viditelností tak 10 metrů, takže se to vlastně nepočítá. Tentokrát se počasí povedlo. Po příjezdu na vrchol všichni dojídali oschlé řízky, jen já se jak dokumentarista z Nacional Geografic nejprve vrhám na focení a dělám dobře. Ani nevím odkud, se totiž během několika minut přihnala oblačnost a bylo rázem po výhledu. Počítám, že náhlá změna oblačnosti tady bude poměrně častý jev. Postupně k nám dorazila i celkem početná skupina Taliánů na strojích různého stylu a značek. Od enduráka, střelce na nové Multistrádě, po maníka na choppru. Po delší pauze se jeden přihrkal dokonce na Vespě, ale možná si jen Taliáni zapomněli sváču a nechali si přivézt pizzu. "Prý je mezi námi nějakej Tydít? Asi jinej gang." Rozeřvané Italy nešlo přeslechnout a za chvilku nebylo rozumět vlastnímu slovu. Sami na přeplněné Grappě. Pochopili jsme, že tam pro nás už není místo a dali se tedy znovu do pohybu. Věděl jsem, že má oranžová Káťa budí respekt, zvlášť po montáži laďáků. Ovšem skutečnost, že před ní berou do zaječí i krávy, které bezhlavě přeskakuji svodidla, to už je fakt hustý.

 Ale abych si třeba zbytečně nefandil. Možná jen mají panickou hrůzu z oranžové barvy, když je v minulosti vzali cestáři omylem přes packy křoviňákem při sekání pangejtů.

Dalším bodem na dnešní trase mělo být Passo San Boldo.

Už si přesně nevzpomínám, od kterého z kamarádů jsem v minulosti obdržel email s prezentací této technické zajímavosti, ale rozhodně mě nadchla. Nakonec i zde na Motorkářích najdete o této stavbě několik zmínek, ale snad nejtrefněji ji popsal v jednom ze svých cestopisů HonzaSuchy. Cituji "Stavěli ji rakušáci během první světové války před ofenzivou na Piavě. Účelem silničky bylo, aby se vyhnuli dvě kolony oslíků, jedna s nákladem munice nahoru a druhá s rakvemi vojáků dolů, Nebo naopak? To už je teď jedno". Sám bych to lépe nevystihl a tak mě snad autor promine, že jsem ho citoval. Nakonec schoduji se s ním i v tom, že z motorkářského pohledu nejde o bůhvíjakou záležitost, navíc je průjezd poměrně krátký a je otázkou pár minut, když nepočítám čekání na semaforech.

Jsem ale rád, že jsem ho viděl na vlastní oči. Po průjezdu pokračujeme dál směrem na Longarone. Městečko, ke kterému se pojí tragedie z 9 října 1963. Po dvou letech provozu přehrady Vajont, (s 261 metry šlo ve své době o nejvyšší přehradní hráz světa), došlo k dosud největšímu sesuvu půdy. Do přehrady se tehdy sesunula tří kilometrová část hory Monte Tok. Šlo přitom skoro o dvojnásobek objemu nádrže. Sesuv je patrný i po letech, kdy utržená část kopce již nezarostla a stala se tak dominantou údolí kolem zavalené Vajontské přehrady.

Teprve na vlastní oči se člověk přesvědčí o rozsahu celé tragédie. Jako zázrakem hráz tuto katastrofu přečkala téměř bez úhony. Za to městečko Longarone ležící pod přehradou takové štěstí nemělo. Gigantická vlna cunami ho tehdy téměř vymazala z povrch země. Je to opravdu působivé a člověk si zde uvědomí svou nicotnost a zranitelnost. Asi nejlepší pohled do údolí přehrady skýtá vesnička Casso, ležící na svahu po pravé straně přehrady. Po zdokumentování se vracíme zpět do kempu, dnes nemusíme stavět stany a tak valíme rovnou do pizzerky jako včera. Obsluha si nás pamatuje, jak by ne, když jsme tu byli včera snad jediní. Vše téměř jak přes kopírák, dáváme si pizzu, pivo a klábosíme o dnešních zážitcích. Také dojde na kontrolu předpovědi počasí. Zítřek má být zlomový a na odpoledne již hlásí déšť a bouřky. Nic se proti původní předpovědi nezměnilo a tak se smiřujeme se skutečností, že při návratu rozhodně zmokneme. Pokud se ještě vrátím k vybavenosti kempu, nic nám v zásadě nechybělo, ve stanech komáři, ve sprše studená voda a v restauraci dokonce wifi. Do jisté míry snad působil i exoticky, to však jen při vzpomínce na turecké záchody, ale zase za tu cenu? Tuším že 18 euro/noc za 2 osoby, stan a motorku, no nekup to.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE