Gruzie Přes Turecko

Kavkaz díl 3. Omalo dolů a Užguli

Ráno se probouzíme a první naše kroky vedou k malému podkrovnímu okénku našeho skromného příbytku a kontrolujeme situaci venku.

Déšť už zeslábl, jemně mrholí a okolní hory jsou zahaleny hustou mlhou, která sestupuje do údolí. Je nám jasné, že dnes to bude těžké. Jaké mýdlo se vytvořilo z dvaceticentimetrové vrstvy prachu se dozvíme, až na něho najedeme, ale to už nebude cesty zpět.

Chci se pečlivě připravit, tak nejenže si třikrát odskočím na záchod, no vlastně do budky s dírou, jsme na Kavkaze a to k tomu patří, ale také si upustím tlak v pneumatikách. Chci si dobít mobil z motorky, a tak zapojuji konektory do mých nabíječek, které mám na svém GS čtyři. Nevšímám si však kapky vody na konektoru, který zasouvám do mobilu. Po chvilce cítím, jak se konektor zahřívá a dochází mně, že je něco špatně. Rychle kabel vytahuji, ale už je pozdě a konektor v mobilu se deformuje. První ztráty na technice jsou tady. Ještě se mně propadá zadní brzda. U BMW to není takový problém, protože v režimu enduro, když zmáčknete přední brzdu, brzdí i zadní a na předku zasahuje ABS. Přesto improvizuji a špagátem přivazuji kámen, tak abych zdvihnul kontakt páčky s mou botou. Předpokládám, že alespoň při prudkých sjezdech využiji tento zlepšovák. 😊

Naše paní domácí nám připravuje snídani. Všichni jsme nadšeni, protože se servíruje sýr s chljebom a to my moc rádi😊. Balíme těch pár věcí, co jsme si vzali do Omala, sedáme na stroje a za mírného deště, se sevřeným zadkem, se spouštíme z Omala.

První stovky metrů osaháváme terén a pomaličku zjišťujeme, že to nebude tak hrozné a že konzistence hmoty, která se z prachu a deště vytvořila, bude za velké opatrnosti sjízdná. Jedeme velmi opatrně ,a jelikož nikdo z nás nechce zvedat svoji GS z toho marastu, tak jsou místa, kde taháme nohy po zemi tak zvaně na kačáka. Nevypadáme u toho zrovna dobře, ale všude je mlha, tak nás snad nikdo neuvidí. Sjíždíme k řece, kde se už pomaličku rozjíždíme a potkáváme i nějaká auta, která vyrazila z Omala před námi.

Na těchto horských cestách není dost prostoru, ale o to více ohleduplnosti. Také všichni víme, že se dnes ještě několikrát potkáme, a proto si projevujeme vzájemný respekt a úctu při každém manévru naší společné jízdy. Autaři nám uvolňují cestu tak, aby nás nevystavili riziku pádu ze skály, takže často předjíždíme zprava.

Dorážíme na úpatí Abano Pasu, kde začíná kamenitá cesta. Bláta už máme dost, takže jsme nadšení z krásných zatáček, které se snažíme projíždět v mírném driftu a strašně si to užíváme. Tlemíme se do helmy a neskutečně pálíme na vrchol Abano Passu. Překonáme vrchol a já přitápím pod kotlem, abych popojel zastavit a klukům udělal nějaké videjko. Kluky už v zrcátkách nevidím, tak zastavuji v krásné levotočivé zatáčce, abych počkal na agresivní průjezd, který plánuji natočit, abychom měli doma co ukazovat.

Čekám, čekám, ale nikdo nejede a po chvilce se mi to zdá podezřelé. V tom projíždějící turista gestikuluje něco v tom smyslu, že na hoře je nějaký problém. Sedám na motorku a uháním zpět do kopce. Po pár stovkách metru vidím, jak kluci stojí nad Pedrovou motorkou. Defekt na zadním kole by nebyl problém, kdybychom měli vše s sebou. Zapomněl jsem ve stanu prodlužku ke kompresoru, kterou také používám k nafukování matrace. Nezbývá, než sundat kolo a pak si vystačíme i s krátkým kabelem. Doktor Pedro nám sděluje, že defekt nikdy neřešil, tak je to na nás. Když už pomalu sundáváme kolo zjišťuji, že Pedro nemá senzor tlaku v pneumatikách, a tak se ptám, jestli náhodou nemá sprej na opravu pneumatik. Pedro přikyvuje a nám se ulevuje. Se slovy, ty vole, proč jsi to neřekl hned, strkáme do díry dva knoty a sprejem dofukujeme Pedrovu zadní gumu. Opravu jsme zvládli raz dva a už si to uháníme dolů. Po pár kilometrech vidíme pár aut stojících v obou směrech. Na těchto horských silnicích moc aut nejezdí ,a když už se potkají a musejí se komplikovaně vyhnout, tak každý tento složitý manévr je pro ně důvodem k oslavě. Vytáhnou své zásoby místních destilátů a navzájem koštují. Už z dálky na nás mávali, abychom zastavili, a protože poznávat zdejší kulturu je naším úkolem, už jsme sahali na brzdu. Než jsme stihli sundat helmy, už jsme měli nalito. My však místo alkoholu potřebovali kompresor pro dofouknutí Pedrovy pneumatiky.

Gruzínští chlapci pohotově vytáhli kompresor, namotali dráty na baterku a už jsme foukali. Samozřejmě jako vždy jsme dostali otázku, kolik ty motorky stojí. 😊 Naštěstí jsme jeli nalehko a neměli boční kufry, protože pak vždy následovala otázka, jestli to jsou lednice. 😊 Po krátké konverzaci a poděkování za pomoc a pohostinnost sedáme na stroje a uháníme dolů. Cesta utíká mnohem rychleji než včera, kdy jsme stoupali opačným směrem, a tak za nedlouho přijíždíme do údolí, kterému začínáme říkat Bolívie. Je to jako cesta Amazonským pralesem. Všude neskutečné množství vegetace a padající voda ze skal přímo na cestu v nás navozuje atmosféru jižní Ameriky. Užíváme si tuhle jízdu, kde kličkujeme mezi vodopády a vyhlížíme opice. 😊 Pravděpodobnost vidět opici na Kavkaze je stejně velká, jako potkat motorkáře. 😊Už několik dní jsme žádného nepotkali. Netrvá to dlouho a najednou u cesty Triumph Tiger 800. Samozřejmě saháme na brzdy, zastavujeme a naše první pohledy směřují na SPZ, abychom věděli, v jakém jazyce začít konverzovat. David mluví skvěle německy, francouzky a anglicky, Pedro si libuje v ruštině, tak jsme dokonale připraveni na jakoukoliv variantu. Nebudete věřit, ale na SPZ je CZ a Martinko, kterého potkáváme, je od Brna z Dražůvek. Dlouho se objímáme a ještě déle si vyměňujeme zážitky z Gruzie. Martinko si to pálí sám přes Gruzii na Pamír a pak přes Ural domů. Je to frajer. Obdarováváme ho spoustou komplimentů a necháme se inspirovat jeho cestou. Když píšu tyhle řádky, jsme už měsíc a půl doma, to Martinko, ten je ještě na cestě. Naposledy, když jsme si asi před týdnem psali, byl v Kazachstánu. Zatímco my dáváme průměrně 500 km denně, Martinko si užívá svoji cestu mnohem pomaleji, ale o to intenzivněji.

Pomaličku opouštíme naši Bolívii a frčíme si krásnou šotolinkou, až na asfalt, kde první, co hledáme, je vapka. Jsme neskutečně špinaví a o našich motorkách ani nemluvě.

 Podnikavých Gruzínců není zřejmě mnoho, ale tady jich pár bylo, a tak jsme využili jejich služeb a nechali si umýt motorky i sebe. Ještě cestou zastavujeme v městečku Akhmeta, kde koupíme nějaké ovoce, vyměníme peníze v bance a míříme opět po silnici 843 do pohoří Vedzebi. Je to asi 25 km strašně tvrdá cesta a na závěr dne dost zničující. Také zde jsou místa, která lákají střihnout některé serpentýny rovně, ale tam už šel Pedro přes řídítka, tak jsme opatrnější. I tento úsek zvládáme v pohodě a míříme do kempu, kde máme postavené stany u jezera Zhnivali.

Kousek před kempem je malý obchůdek s potravinami, který jsme již několikrát využili pro skromný nákup. Není moc co si vybrat a chljeb už fakt nedáme. Tentokrát nám dodá sílu rýže a pořádný odpočinek v kempu.

Druhý den balíme stany, opouštíme náš kemp, který především využívají raftaři a míříme do dalšího místa, a tím je Užguli. Budeme potřebovat jeden den na transfer přes Gruzii, abychom se dostali do údolí Dolní Svanetie a pak do Užguli a Mestie.

Využíváme gruzinskou dálnici, kde míjíme rodné město Stalina Gori, a pak projíždíme městem Chiatura.  Chiatura je hornické město s největším nalezištěm manganu na světě. Bohatství tam ale nehledejte.

Zkracujeme si cestu přes Sakurtse lehkým offíkem do městečka Tikibuli, kde tankujeme. Začínáme se poohlížet po noclehu. Já a David máme jasnou představu o dobrodružném bivaku v přírodě, Pedro preferuje větší pohodlí. Přes několik serpentýn Nakerala passu se posouváme k jezeru Shaori, kde je nejen možnost kempování, ale také krásného koupání. Teplota vzduchu je kolem 35 °C, a tak moc dlouho neváháme, zastavujeme a chladíme se v jezeru, prohodíme pár slov s místními, a protože slunce ještě nezapadá, rozhodujeme se najet ještě pár kilometrů. V Orbeli zastavujeme, abychom si koupili večeři a připravili se na bivak. Konzervu a chljeb si však kupuji jen já. Začínáme se dívat po možnosti bivaku. Nemám už moc sil, tak bych to nejraději zapíchl u řeky Lashichala, kde se koupou místní děti. Pedro se ale zlobí, že jsou tam krávy a on doktor přeci mezi hovnama spát nebude 😊. Trošku se hádáme, atmosféra houstne a Pedro nás vede zase o pár kilometrů dál do penzionu. Penzion je v pohodě za nějakých 200,-Kč, ale dobrodružství to není, tak si alespoň užíváme pohodlí. Prosíme pana domácího o jídlo a ten se ochotně nabízí, a jak už to v Gruzii bývá, tam kde vám nabídnou levné ubytování, doženou svůj zisk na jídle, které předraží. V penzionu ale potkáváme jednoho Čecha z Brna, který staví v Gruzii přehrady a vypráví nám o velkém potenciálu zdejších vodních nádrží a velkých zakázkách pro české firmy. David měl v Offroudu se svými špunty vždy na vrch, ale pomalu přichází jeho čas a začíná schýzovat kvůli své zadní gumě Anakee Wild, které pomalu dochází dech. V Gruzii sehnat gumu v patřičném rozměru je nemožné, a tak Pedro pomáhá Davidovi a volají do ruského Stavropolu a po dlouhém vysvětlování objednávají pneumatiku u dealera BMW.

Ráno zaplatíme předražené jídlo, sedáme na motorky a uháníme si to do Užguli. Do Lenhtegi je pohodový asfalt 21 Km a pak začínají rozbité cesty přes malé vesničky, kde si ani za 100 let nenavezli na cesty štěrk, který jim padá z okolních skal. Prodíráme se dalších 55 km převážně blátivými cestami.

Cestou potkáváme velké offroadové auto a posádka nám ukazuje, že dál nemůžeme. Nenecháme si přeci radit od sráčů v plechovkách a v poklidu pokračujeme dále. Po pár kilometrech potkáváme další auto a opět nám říkají, že dál to nepůjde. Pomaličku si začínáme připouštět, že to nebude až tak jednoduché, v tom nás odrazuje třetí posádka.

Pořád pokračujeme dále až přijíždíme k místu, kde cesta začíná stoupat a kameny jsou skutečně velké. Tento úsek asi 16,5 km od Užguli by byl ještě jetelný, ale pokud by se cesta zhoršila, mohli bychom se dostat do problémů. Nejsou tu žádné velké strže a tak bát se o život, tak jako na cestě smrti v Turecku, nebyl důvod. Šlo spíše o to, že bychom mohli rozmlátit naše těžké motorky a dostat se tak do technických problémů a domů to máme přeci jen 4000 km. Já jsem byl pro se vrátit a neriskovat, kluci chtěli pokračovat. Rozhodování nebylo snadné, protože představa  jet 50 km v blátě dolů, nebyla také jednoduchá. V tom ze svahu jede další auto.

Zastavujeme a snažíme se z posádky dostat, co nejvíce informací. Chlapík se podíval na naše motorky a se slovy, že je také motorkář, ale že s tak těžkýma nabalenýma motorkama nahoru nemůžeme. Varoval nás před velkými kameny v tekoucí vodě.

Kluci nakonec souhlasí, otáčíme a jedeme zpět. Jsme smutní a je to jediný nedosažený cíl na naší cestě. Možná ale také důvod se do Gruzie ještě podívat a vzít to z druhé strany od Mestie. Smutní a bez nálady si to uháníme blátem zpět. Pedro nám začíná sdělovat, že uvažuje o variantě návratu domů trajektem. Ještě cestou dolů přemýšlíme, že bychom to druhý den vzali z druhé strany od Mestie. Zdrželi bychom se dva dny a to bylo pro Pedra a Davida, kteří museli včas nastoupit do práce, nepřípustný. Taky při rozhodování sehrála roli Davidova zadní pneumatika, která na tom byla zase hůře než včera.

Rozhodnuto, jedeme k moři do Batumi. Cestou umýváme motorky a končíme v kempu před Batumi a užíváme si s Davidem večerního koupání, zatímco Pedro bukuje trajekt do Oděsy. Ráno se v kempu loučíme a naše cesty se rozdělují.

Jak jsme už ve dvou přejeli celou Gruzii, Velký Kavkaz, Rusko a Ukrajinu, se dozvíte ve čtvrtém díle. 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE