Punkový pohled na Korsiku z Triumpha

12.6.2012 středa

Dnešek byl vyhlášen volným dnem. Tomáš od rána okupoval záchod. Já šel dopoledne k moři, přes poledne jsem se rozhodl vyjet na SPEED TRIP (rychlý výlet) a k večeru moře ještě jednou.

Nic se nevyrovná jet pomalinku na naháči v kraťasech a tílku po bulváru. Vychutnával jsem si zvuk skoro volnoběhu vracející se od okolních domů a turisté i místní barmani mě sami nabízeli, že mě vyfotí. Slovem "Ženekomprapa" jsem je odháněl, protože jsem francouzštinou nepolíbený. Vlastně až dnes, ve středu, jsem vysledoval, že refrén známé písně Bon soir mademoiselle paris, není loučení, ale „dobrý večer“. Na rozloučenou říkají v obchodech přece au revoir (orevuár)! Já hňup!

 Na oběd jsem si zajel do jednoho plážového baru. Nevyznal jsem se ve francouzských názvech jídel, tak jsem se domluvil, ať mě připraví nějaké tradiční korsické jídlo, že se nechám překvapit. Donesli mi špagety s rozteklým kozím sýrem a slaninkou, výborné!

Šimi, měl svůj program, navštívil město, pláž a pak asi také neodolal a šel se svézt, ačkoli jsme si říkali, že na to dnes vůbec nesedneme…
Já navštívil venkov, katedrálu a úžasné skalní masivy v okolí. Pořád jsem zastavoval a fotil a fotil. Zajímavostí jsou prostřílené dopravní značky a cedule se směrovkami, všemi možnými kalibry. Asi nějaký místní sport…

K večeru nám už dost chyběli Čert s Tomášem, kteří si volný den představovali jak jinak, než na sedadle mašiny. Projeli celý severní výběžek Korsiky a cestou se koupali na několika objevených plážích. Prý našli i značně pogumovanou silničku, asi rychlostní zkouška rallye Corsica. Litoval jsem, že jsme nejeli všichni. Ponaučení pro příště, držet partu!

13.6.2013 čtvrtek

Na odjezdový den jsem se vůbec netěšil. Zůstal bych tu déle a projel bych ostrov úplně celý. Ranní balení a skládání věcí na Tripla mi také trvalo nejdéle. Muselo se na mě pořád čekat. Ale řekl bych, že naši vůdci své kufry měli předpřipravené už od večera, zkrátka nenechávají nic náhodě, punkově jsem to bral asi jen já. Tom se se záchodem loučil déle něž obvykle. Tím pádem si Roman svou chvilku nechal až na loď.
Odjeli jsme z kempu přes městečko do kopců na Bastii. Malá nepříjemnost se povedla dopředu připravenému Čertovi, na retardéru mu spadl špatně zacvaknutý zadní kufr. Málem jsem mu ho ještě přejel. Poslední ostrovní tankování, v Itálii je totiž o něco dražší benzín a pryč ze Saint Florent.
Bylo málo hodin, zašli jsme do místního marketu a nakoupili poslední památeční předměty a něco k občerstvení na trajekt. Motorky jsme nechali stát volně venku, se všemi věcmi i helmami. To je tu právě kouzelné, ten pocit, že se nemusíte o nic bát. Přesto jsem pro jistotu po česku podplatil místního pouličního harmonikáře, aby zahrál „Vyvalte sudy“ a aby příležitostně dohlédl na bajky. Nechápal co vlastně chci…
Po svačině, kluci po pivku, se náš tým přesunul do přístavu a čekalo se. Následovala znovu stejná situace, nájezd (pozor, helma musí být nasazená a zapnutá, jinak vás na loď nepustí, jako mě…) tkanička, kvalt, a hurá na zadní palubu k bazénu a baru. Tentokrát bez věcí a helem. Sehnat poslední volná lehátka a spát. Korsické pobřeží se vzdalovalo oblaka také, slunce začalo ukazovat svou sílu. Zvláštní, modro nahoře, modro dole, slunce, měsíc… nekonečno… za chvilku bych z toho zblbnul. Strávit dovolenou na výletní lodi, tak mám za pár hodin ponorkovou nemoc.

 Do Savony jsme připluli načas, bylo osm večer a začali jsme litovat unáhleného rozhodnutí, koupit rovnou zpáteční jízdu od 14:30 do 20:00. Co teď v Itálii, kde najít kemp, či nocleh? Jsme ale odpočatí, vyspalí, sil bylo dost, tak pojedem, kam to půjde. Pak snad něco najdem. V průběhu vymotávání ze Savony a hledání nájezdu na autostradu, se mě Jarda pokusil sejmout zprava. Zapomněl, že tam zrcátko nemám a ani nádherně dunivý zvuk jeho laděných výfuků mě nestihl varovat. Vyhýbal jsem se dírám,najel jsem vpravo a tam byl Šimi, který mě chtěl podjet, aby varoval Čerta, že přejel odbočku. Dopadlo to dobře, jen do mojí nohy trochu praštil bočním kufrem…

Romanovi se však nechtělo po tmě jet, že prý špatně vidí a motorka mu málo svítí. Takže se objevil první menší rozkol našich velitelů. Tom by totiž jel non stop.
Z Janova na Bobio a dál na Piacenzu, jsme snad každou vesničku stavěli a ptali se na nocleh (70€ dvoulůžák se snídaní, anebo další 22€ za postel bez snídaně v šíleném prostředí, anebo měli plno) nakonec jsme nátlakem, přemluvili Čerta k noční jízdě. Vedl Tom na černé Hondě 1000 Varadero a Pekelník se jej držel jako klíště a sem tam ho provokoval dálkovými světly. Docela to šlo, pouze pokud jsem víc klopil zatáčku, přestane fungovat parabola světlometů, která je seřízená tak, že svítí správně bez oslnění, jen když je motocykl rovně. Tím pádem je dobře vidět svodidlo, ale v zatáčce je tma. Jeli jsme tedy na dohled za sebou, abychom víc viděli. Pár chyb se povedlo snad všem. Nejvíc jsem však ostatní rozčiloval já, svými klepajícími světly. Je to hold naháč a jsou uchycené jen v gumových segmentech. V kombinaci s tvrdým podvozkem, se na díře zaklepou. Pravda občas se může zdát, že na někoho nebo kvůli něčemu blikám.

14.6.2013 pátek

Nájezdem na dálnici za Piacenzou, jsme vzali útokem, kolem jedné hodiny v noci, první odpočívadlo. Vybral se roh mezi čerpací stanicí a popelnicemi (nevím proč) a kolem jedné v noci se spalo. To jsem taky na motorce ještě nezažil. Jak říkal Živočich, bude to jedno velké dobrodružství. Ve dvě v noci jsem se svalil z motorky pod motorku, k ještě vlažnému motoru a spal dál. Ve tři do mě Tom , který u aromatických kontejnerů namohl zaboha zabrat, kopl a zaznělo neblaze známé slovo: „JEDÉÉÉM!“ Cože?!
Zbytek snu jsem si nechal zdát ve 140km/h po dálnici na Brescia. Zase došli baterky!
„…malovaný džbánku, noc má na kahánku….“
Snídali jsme už v podhůří alpských štítů. Poblíž městečka Ala, jezeru Lago Di Garda jsme se tentokrát vyhnuli. V rámci akce, espresso, croissant a džus ze skutečných pomerančů, jsme s Jardou posnídali za 2,50€. Zajímavé bylo jak prodavačka zvládala v klidu a s úsměvem ranní nápor zákazníků. To u nás by už byla řádně vzteklá. Porada nad mapou a rozhodnutí, že dojedeme až k paní Embacher na nocleh do vzdáleného Viehhofenu u Zell am See, znamenalo, že po skoro celonoční jízdě, zažijeme ještě jízdu celodenní. Takže jsme rovnou naplánovali nějaká passa a s nabitými silami džusem a kafem vyrazili dál.

Síly však došli docela brzy. Trento, Bolzano, nějaké vinice, a u nich odpočívadlo se stolem a lavičkami. Brzdové světlo černého Varadera a pak už jsem slyšel jen „chrápání, jako když jde z bukvic“. Totálně spontánně a všichni jsme usnuli spánkem spravedlivým u nejrušnější okresní silnice v okolí, nic nám v tu chvíli nevadilo.

Mám pocit, že heslo JEDÉÉÉM! kolem poledního neřekl „lesa pán“ ale někdo jiný… možná se však mýlím.

Začalo to městem Brunico a pak passem Sella – úzké jednosměrné passo s čekací dobou ¾ hodiny, ale já kromě všech těch zatáček vnímal hlavně únavu. Krize přišla hluboká po pozdním obědě v pizzerii Corvara in Badia po jednom z přejezdů. Spal bych. Přestával jsem vnímat, nemohl jsem ani zpívat  a bez baterek jsem neměl žádný rytmus. Dojeli jsme k zavřené, blikající závoře, kterou jsme bez problémů objeli. Za dalších pár kilometrů se otáčel kamion přes celou šíři vozovky, kterému místní ukazovali. Silnice byla podezřele prázdná. Nakonec zákaz vjezdu a policejní páska od svodidla ke svodidlu. V marné naději najely Hondy na vedlejší silnici která vedla chvíli podél, té kterou jsme chtěli původně jet. Až pak jsme uviděli, co se vlastně stalo. Masivní sesuv půdy z jednoho horského štítu, smetl nejen velký kus lesa, ale také tunel s „naší“ silnicí na Mittersil. Dost děsivý pohled na sílu přírody. Polní cesta vedla a končila v malé vsi. Na dotaz v místním hotýlku, kde měli plno, nám odpověděli, že jsou tři možnosti objížďky. Nejkratší přes placený Grossglockner. Docela bez sil, jsme na sebe hleděli a čekali co jako skupina odsouhlasíme.

Začínalo pršet a to byl asi největší strašák. Měli jsme už všeho docela dost a Jarda se rozhodl odpojit a dorazit na jeden zátah až domů. Já se také rozhodoval s kým jet dál, jestli s Šimim domů nebo teď ještě jednou nocovat a zítra jet sám do jižních Čech. Při představě, že by měl znovu vybalovat, ubytovat se a ráno zase vše zabalit, jímala Jarouše hrůza. Odjel tedy sám na Lienz po dálnici na Salzburk, Passau, Zwiesel do Železné Rudy a návrat do Rokycan dotáhl ve 22:33! Pořádných dalších 520km…
Nám se chtělo nejkratší cestou do postele a ještě si před tím užít poslední večer pospolu u piva. Takže ať to stojí, co to stojí. JEDÉÉÉM!
Přejezd Grossglockneru byl pro mě nejkrásnějším zážitkem, je jedno, že to letos zdražili na 23€, stálo to za to. Během stoupání ze mě nějak spadla únava. Triumph se náhle změnil v přemisťovač v prostoru a čase. Mrknutím oka jsem byl na vršku v říši sněhu a ledu, o něco níž v pusté stepi a dole kvetl šeřík. Cesta s počasím za celý rok, jaro, zima, podzim, jen to léto jsme nechali na Korsice. Jízda byla po krizi už jen na pohodu a vzájemnou tolerancí jsme pomáhali jeden druhému dojet. Spousta fotek, koupit pohled, sviště a hurá na pivo k Embacher. Nocleh za 22€ se snídaní je i v Čechách na webech velmi známý. Živočichovi jeho metabolismus můžem jen závidět. Večeře a šnaps z nás udělali trojici usměvavých bláznů. Byl jsem jim vděčný za všechny zážitky uplynulé noci a dne, bez jejich plánování a navigace bych nic takového neviděl. Mimochodem najeli jsme prakticky v kuse a skoro bez spánku zhruba 850km od přístavu v Savoně… Jarda 1200km až domů.

15.6.2013 sobota

Odjezd domů! Zabaleno mám jako poslední, punk is not death! Dokonce Čert si stihl při čekání na mě umýt Hondu! Tomáš ještě zvládá zaneřádit bobíkem záchod a „provonět“ pokoj na rozloučenou.  Jedeme spolu už jen kousek, k Bad Reichenhall. Kluci se loučí a stáčí k Mnichovu na německé dálnice, Cheb, K. Vary, Most a Ústí n/L.
Já se začínám trápit sám s navigací a cedulemi u silnic. Ze Salzburku na Pasov dělám chybu někde v okolí Braunau am Inn a už jen tápu. Jedu podle smyslů a slunce. Nakonec končím s baterkou a je po všem, naštěstí už jsem kousíček od hranic a za pár chvilek přijíždím do Vyššího Brodu. V této chvíli jsem si uvědomil jak důležitou práci Čert a Tom celou jízdu odváděli. Já jel bez starostí za nimi a jen se kochal a sem tam se pro sebe rozčiloval, že přehlídli odbočku. "Vždyť tam byl ukazatel jako kráva!" Navigovat, řídit a hlídat značky, není jednoduché a za to jim smekám klobouk dolů.
Zvláštní, že jsem měl hned v jižních Čechách dva konflikty na silnici. Na to, že je celá Evropa k motorkářům tolerantní, hned u nás mi dva jihočeši nedali přednost, když vyjížděli z vedlejší. Jel jsem po paměti na Budějovice, přespání bylo domluvené u pantáty v Trocnově. Krčmou u Jana Žižky večer, končí i tento příběh…
Nedělní přejezd republiky z jihu na sever už jsem absolvoval zcela rutinně.

Thanks

Doma mě přivítali děti a žena, které patří závěrem veliký dík, že mi s velkou tolerancí umožnila podniknout tento bláznivě a na rychlo rozhodnutý, punkový výlet! Díky lásko!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE