Korsika 2014 aneb jak to viděl batůžek

Asi by bylo zbytečné se rozepisovat proč jsme si jako cíl naší první velké motodovolené vybrali zrovna Korsiku…. Mnoho chvály na ní pěli všichni před námi, fotky nás uchvátily a hlavně jsme tam ještě nebyli. Takže bylo rozhodnuto a s plánováním kudy, jak, kde, s čím a proč jsme, tedy hlavně já, začali snad již o Vánocích. O ten metr, který bylo třeba do začátku června stříhat, jsme skoro ztupili nůžky, ale dočkali jsme se a naše cesta mohla začít.

Korsika 2014 aneb jak to viděl batůžek

Kapitoly článku

1.den – pátek 6.6.2014 – přesun do Vídně

Byť se jednalo o naší první dovolenou na motorce a součástí posádky byla i jedna žena, konkrétně já, u které by člověk očekával velkou hromadu nezbytností, bez kterých se určitě neobejdeme, tak se mi podařilo nás sbalit do kufrů o objemu 65 litrů. A to tam ještě zbylo místo na plážové prostěradlo :-)

 Na Korsice jsme chtěli strávit co nejdelší čas z naší dvoutýdenní dovolené  a proto jsme se rozhodli pro cestu do Livorna k trajektu využít rakouský vlak z Vídně. Nechtělo se nám to totiž hnát 150kou po dálnicích a mít zadek zdřevěnělý hned na začátku dovolené. Samotná cesta do Vídně z Českých Budějovic byla pohodová, počasí bylo jako na objednávku. Až během odpolední dopravní špičky ve Vídni jsme se pořádně zapotili. Ne strachy z toho, že bysme nestíhali vlak OBB, ale z toho 30ti stupňového vedra. Nakládka motorek proběhla bez problémů, zřízenci již mají své kurty připravené a rozdělují motorky na ty pouze s policajtem a ty co mají i „hauptštendr“. Jenom při nájezdu na vagón je nutné si dávat pozor, abyste náhodou nebyli hned o hlavu kratší. Horní patro je dost nízké a párkrát si o něj můj partner cinknul helmou.V půl deváté večer jsme opustili nádraží a radovali se, že jsme v kupé pouze tři, kromě nás dvou ještě holčina ze Slovenska, která cestovala za svým přítelem na Sicílii. Po cca dvou minutách jízdy vlak zastavil na hlavním nádraží a my s překvapením zjistili, že nás v tom minikupé pro 6 bude opravdu 6. Přes noc nám dělaly společnost ještě tři Angličanky a můj manžel mohl konečně říct, že strávil noc nejenom s pěti ženskejma najednou, ale jedna z nich byla dokonce černoška! :-D

Upřímně, za 300 Eur, které jsme zaplatili za transport motorky a dvě pidilehátka v lůžkovém vagónu, to opravdu nestálo. Páč nám během noci nezdřevěnělo jenom pozadí, ale celé tělo :-)

2.den – sobota 7.6.2014 – trajekt Livorno – Bastia

Do Livorna jsme dorazili kolem deváté ranní a stejně hladce jako to šlo tam, na vlak, tak to šlo i ven, z vlaku. Pouze obsluha u vlaku na odkurtování již chybí a vše si musíte obstarat sami. Holt Italové…. Trajekt, který měl odplouvat až ve 14hod, jsme měli zajištěný již z Čech, takže jsme se nemuseli hnát rovnou do přístavu, ale měli jsme čas i na pravou italskou zmrzlinu. Motorku jsme zaparkovali přímo v centru města, a hráli jsme si na turisty, kteří obdivují historické památky do té doby než jsme narazili na první Gelaterii, kde jsme se nacpali k prasknutí 
Při přesunu do přístavu jsme lehce znervózněli, protože nás navigace přivedla do průmyslového přístavu a to dokonce několikrát. Takže nám nezbylo nic jiného než se nakonec na správnou cestu zeptat. V tom správném přístavu stála dlouhá kolona vozidel, ale většina motorkářů již stála úplně vpředu a tak jsme se k nim „emergency“ pruhem připojili. Nalodění bylo trochu kluzké, ale proběhlo v pořádku. Opět se ukázalo, že vlastní kurty nepotřebujeme, Ital si jí totiž hezky omotal jedním kurtem kolem zábradlí v podpalubí. Z Livorna jsme vypluli směr Bastia s hodinovým zpožděním, což mělo dohru o pár hodin později….
Kolem 20hod jsme konečně mohli vjet na pobřeží Korsiky. Hurááá! Po nastavení navigace na směr našeho ubytování v Portu, které bylo 120km od přístavu, jsme se maličko zděsili, když navigace ukázala čas jízdy 3,5 hodiny!!!  Hned nás napadlo, že to asi musí být nějaká chyba, ale za pár kilometrů už jsme pochopili, že nelhala. Cesta se klikatila přes hory, temnými lesy, kolem strmých skal a když ani ne v polovině ujeté trasy padla tma, tak jsem se i začala modlit, abychom tam vůbec týž den dojeli. Naše cestovní rychlost byla kolem 40km/hod, protože nikde nebylo psáno kolik krav, prasat, netopýrů a sov na vás bude čekat za další zatáčkou… Posledních 20km se mi zdálo nekonečných, možná jsme měla i na krajíčku, ale půl hodiny před půlnocí jsme zdárně našli náš kemp Les Oliviers a v němi  náš krásný bungalov. S postelí a sprchou, které jsme se po dvou dnech v motohadrech nemohli nabažit. Dobrou noc ;-)

3. a 4. den -  neděle a pondělí 8.-9.6.2014 – prozkoumávání okolí a pěší výlet do soutěsky

V neděli vůbec nehrozilo, že by se mělo vstávat na budík, ale mně to stejně nedalo a vyrazila jsem prozkoumat okolí, hlavně najít nějaký obchod s jídlem. To se povedlo během pár minut, protože hned vedle kempu byly dva větší supermarkety. A hlavně si můj manžel po té noční jízdě snídani až do postele opravdu zasloužil. Hned jsme ochutnali pravé francouzské bagety, croissanty a sýry, na které vzpomínáme ještě dnes. Zbytek nedělního dne jsme prováleli na pláži v Portu, koupali se v azurově modrém moři a přemýšleli nad mapou kam vyrazíme v pondělí. Volba padla na nedalekou soutěsku Spelunca, která začínala cca 7km pěší chůze od Porta. Pochod po rozpálené asfaltce ve vedru nebyl nic moc, ale vynahradila nám to opravdu malebná soutěska s říčkou, ve které byly téměř pohádkové tůňky na koupání. Teplota vody tady byla asi jako na Lipně v červenci, kolem 18C, ale nevlezte tam, když už jste tady.

5.den – úterý 10.6.2014 – motovýlet do hor a na jih, do Corte a Ajaccia

Budík nám zahrál už v 5:30 ráno, protože jsme měli na programu cca 300km dlouhou projížďku se spoustou zastávek. Jakmile se v 6:00 otevřela brána kempu, tak jsme vyrazili směr pas Col de Verghio, v podstatě se jednalo o cestu stejnou silnicí, po které jsme do Porta přijeli v sobotu v noci. A řeknu vám, že jsem měla oči na vrch hlavy…. ty strmé skály a propasti kolem nás, místo svodidel asi 20cm vysoká kamenná zídka, místy chybějící úplně, nehledě na to, že silnice byla uzoučká a já měla pocit, že se tam nemůžeme vyhnout ani s protijedoucím motorkářem, natož s autem (pokud jsme nějaké potkali, tak jsem raději zavírala oči). Ale scenérie těch skal nasvícených do červena vycházejícím sluncem byla k nezaplacení. 

První zastávka byla u jezera Calacuccia, které se dá celé objet. My se zde na chvilku zastavili, abychom se pokochali pohledem na okolní zasněžené hory. Další zastávkou bylo bývalé hlavní město Corte. Prošli jsme si historické centrum, kde se nám opět povedlo bez problémů zaparkovat až na náměstí, našli jsme i dům, ve kterém zde pobýval velký milovník a svůdce žen Casanova. Neodpustili jsme si ani návštěvu kavárny, která nabízela koláčky a pečivo z typicky korsické kaštanové mouky.



Dále jsme pokračovali do nejvyhledávanější soutěsky Restonica, kterou jsme si mohli projet celou až na horní parkoviště (s poplatkem 2 eura na hodinu). V hlavní sezóně (červenci a srpnu) to prý vůbec není možné, parkuje se v Corte a do soutěsky vás vyveze za poplatek autobus.  Silnice zde byla extrémně úzká, takže jsme jeli hodně opatrně a pomalu. Auta se zde vyhýbají pouze na odstavných místech, občas i couvají, což na motorce není zrovna paráda, ale příroda okolo to vše vynahradí.
Po soutěsce jsme zamířili na Bocognano k nejvyššímu vodopádu na ostrově Cascades des Anglais. Tady se vybíral poplatek v naturáliích v podobě krmení pro prasátka, která hlídala cestu k vodopádům :-D
Žádné parkoviště zde nehledejte, parkuje se pouze na okraji poměrně klidné silnice.  Dalším cílem již bylo hlavní město Ajaccio. Opět jsme vychytali dopravní zácpu, ale podařilo se nám přiblížit a zaparkovat co nejblíže centra. My osobně jsme na městě samotném nic zvláštního neshledali, ale chtěli jsme si vyblejsknout sochu Napoleona, která se podle průvodce rozhodně nenacházela tam co být měla. Ten jakože Napoleon připomínal spíš Julia Césara, takže jsme se zklamaní vrátili k motorce a prchali z města pryč. Při pokusu o vyjetí z města jsme omylem zabloudili do slepé uličky, která končila rozlehlým parkem a hele ho tam! Napoleon v nadživotní velikosti! 
Zpět do Porta jsme jeli podél pobřeží přes Cargése a městečko Piana, za kterým se silnička ve směru na Porto klikatí přes skalní útvary Calanches, kde to při zapadajícím slunci vypadalo téměř jako v ráji. Takový kýč by neuměl vymalovat ani Picasso!

 

6.den – středa 11.6.2014 – válecí den u moře

Na povalování na pláži není nic moc zajímavého k psaní, ale chtěla bych ještě zmínit pár informací o našem kempu. Měl sice pouze tři hvězdičky, ale na naše poměry by si zasloužil hvězdiček mnohem víc. Nechyběla zde restaurace, venkovní bazén, posilovna, prádelna, chladničky pro stanující, u bungalovu jsme měli k dispozici plně vybavenou venkovní kuchyň, gril a sušák na prádlo. Kdo nás zná, tak potvrdí, že takovou výbavu nemáme ani doma :-)

7.den – čtvrtek 12.6.2014 – motovýlet na sever do Calvi

Z Porta jsme se vydali směrem na sever přípobřežní silnicí přes Galérii do Calvi. Cesta se opět, jak jinak, kroutila jako žížala a vedla nás nádhernou přírodou kolem rezervace Scandola. Za každou zatáčkou by se člověk mohl zastavovat a fotit a fotit a fotit. Po příjezdu na rozcestí u vesničky Olmu se cesta dělí na vnitrozemní a podél pobřeží. Zvolili jsme variantu bé. Zde jsme na pravděpodobně jediném neopraveném děravém úseku dlouhém asi 20km pocítili co je to mít pár desítek vykopávajících koní pod zadkem místo pod kapotou :-)
V Calvi se nám nejvíce líbila promenáda s přístavem, kde jsme potkali Leonarda! Obrovskou jachtu s pikolíkama leštícíma palubu kartáčkem na zuby. Zpět z Calvi jsme vyrazili přes hornaté vnitrozemí, kde byla asfaltka opět bez jediného ďolíčku, zato dopravní značky podél cesty připomínaly cedník.
Cestou jsme se zastavili na koupání v řece Fangu.



Těsně před Portem jsme opět žasli nad nádherně červeně zbarvenými útesy.

 8.den – pátek 13.6.2014 – výlet na lodi zálivem Porto

Více než 5 hodin jsme strávili na výletní lodi, která s námi brázdila celým zálivem Porto. Propluli jsme rezervaci Scandola  (jiný přístup než z vody možný není), kolem mysu Capu Rossu se strážní věží a podél pláže Ficajola. Bohužel se i na chvilku zatáhlo, takže na opalovačku to nebylo. Zato vítr si s námi pěkně pohrál… já měla afro, které nešlo tři dny rozčesat a partner měl poprvé v životě sestřih na ježka :-)


9.den -  sobota 14.6.2014 – Bonifacio

V sobotu brzo ráno jsme se sbalili a vyrazili na jih přes Ajaccio, Propriano a Sarténe do Bonifacia. Cestou jsme si udělali pouze dvě přestávky. 
První u stáda koz, které se pásly v zatáčce a dlouho nám dávaly najevo, že oni jsou tady doma. A druhá přestávka byla obědová. Celý týden jsme se bránili na Korsice italské kuchyni, ale pizza, kterou jsme si dali u místních domorodců, byla naprostá delikatesa. I když jsme netušili co jsme si vlastně objednali za přísady, protože francouzsky jsme rozuměli pouze slovu „tomates“.

V Bonifaciu jsme sehnali ubytování v hotelu Des Étrangers na první dobrou, dokonce i s 
parkováním v garáži. Po rychlé sprše jsme vyrazili do městečka a na procházku obdivovat strmé vápencové skály, na kterých Bonifacio stojí. Zamířili jsme i k majáku Pertusato kde je stará vojenská pevnost a kde lze  sestoupit až k moři na ploché skály a zamávat Sardínii, kterou snad někdy v budoucnu taky pokoříme.

10.den – neděle 15.6.2014 – přesun do Bastie

V neděli jsme vstávali v 6 hodin ráno s tím, že se cestou k trajektu v Bastii ještě zastavíme vykoupat někde na východním pobřeží. Dřív než budík nás ale vzbudila buřina, silné hřmění a déšť. Pardon, slejvák.

Budík jsme tedy posunuli až na 8 s tím, že se ještě dospíme a do Bastie těch 200km pojedeme na jeden zátah. V 8 už jenom mírně mrholilo, takže jsem přebalila kufry (vrátila do nich plavky a vytáhla mikiny) a vyrazili jsme. Ani ne po 40 km začal déšť opět zesilovat, mraky se snesly pár metrů nad zem a spustila buřina. V podstatě až k trajektu silnice připomínala spíš řeku Gangu a naše motorka vodní skútr. Nic podobného jsme ještě nezažili. Bláto jsem měla nejenom na hřišti, ale až na helmě  Kromě rukavic tu tříhodinovou cestu v dešti přežila naše těla v naprostém v suchu a to i bez nepromoků. Rukavice jsme vysušili cestou na trajektu a po vylodění v Livornu kolem 17hod jsme nabrali směr Pisa.

Šikmou věž jsme si nemohli nechat ujít, rychle jsme udělali pár fotografií a pokračovali dál do Carrary, kde jsme měli zamluvené ubytování v Bed&Breakfast pensionu Villa Isa.

11.den – pondělí 16.6.2014 – Lago di Garda

Během dne jsme se snažili o co nejrychlejší přesun ke Gardskému jezeru, protože jsme chtěli navštívit místa, která  jsme tu před pár lety objevovali ze sedla cyklistického (kola jsou od našich dob motorkářských někde ve sklepě pod vééélkou vrstvou prachu). Na ubytování jsme se měli dostavit nejpozději v 16hod, což jsme maličko nestíhali, protože cesta Itálií byl vlastně průjezd jednou velkou vesnicí. Nezbylo mi nic jiného než zavolat
 majitelce pensionu Lil a pokusit se jí vysvětlit, že máme mírné zpoždění. Ale jak jí to říct, když já neumím italsky a ona neumí anglicky? Prostě jsem se jí to pokusila vysvětlit španělsky. A protože na nás v penzionu čekala, tak to asi pochopila :-) Ubytovali jsme se ve vilce ve svahu s výhledem na jezero a na okolní hory, a vyrazili hledat další zmrzlinárnu, protože kdo jednou ochutná pravou italskou, nechce jinak.

12. a 13. den – úterý a středa 17.-18.6.2014 – přesun do Ga-Pa a výlet pod Zugspitze

Během úterý jsme přejeli brennerským průsmykem z Itálie do Rakouska. Za Innsbruckem jsme rovnou nabrali směr na Garmisch-Partenkichen. Počasí nám opět přálo, obloha byla bez jediného mráčku, takže krční páteř dostala maličko zabrat, protože jsem nevěděla jestli se kochat víc pohledem nalevo nebo napravo. Předem objednaný pokoj v soukromém domku v Grainau jsme opět našli raz dva. Na středu jsme měli smělé plány pěšmo zdolat vrchol Zugspize (2.962 m.n.m.), ale naše paní domácí nás od záměru odradila, protože i na nejlehčí výstupové trase ještě leželo hodně sněhu. Nakonec jsme se vzdali i lanovky, protože již od rána byl vrcholek hory v mracích. Spokojili jsme se tedy s 20km trasou pod Zugspitze a kolem jezera Eibsee.

 14.den – čtvrtek – návrat domů

Poslední den naší dovolené byl zároveň prvním dnem kdy jsme využili pro jízdu dálnici. Z Ga-Pa jsme přes Mnichov a Strážný dorazili kolem 14hod domů.

Jako většina cestovatelů před námi můžeme všem motorkářům Korsiku jedině doporučit. Myslím, že i ti největší lamači zatáček se na Korsice dřív nebo později začnou modlit, aby potkali nějakou rovinku :-) A ti co nepotřebují hltat každý den stovky kilometrů, jako my dva, si tu taky najdou své –  krásné hory, čisté moře a výborné jídlo :-)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.34
Známkováno: 29x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist