Francouzská romance 2012

Výjezd  - už doma se rozhodujeme co dál, 14 dní chčije! No nic, není cesty zpět, dobrodružství se musí zažít! Vyjíždíme z Horního Benešova směr jižní Čechy. Od Brna začíná chcát a teplota se zastavila na 11°C. Samozřejmě jedu do Francie, tak na co nepromok... Jojo, člověk se nikdy nepoučí. Ještě, že žena má bundu a kalhoty s vnitřním nepromokem. Do ČeskéhoKrumlova dorážíme kolem sedmé večer, jsem zmrzlý, že nejsem schopný rozepnout řemínek na helmě, a tak moc nepřemýšlím a ubytováváme se u Voka. Ubytování krásné, přímo nad Vltavou, tak pěkně vidím, jak se kapky odráží od hladiny.

Naše záchrana je elektrický radiátor. Snad stokilové hadry věším přes něj a tajně doufám. Beru ženu a jdeme se navečeřet, protože s plným žaludkem vše vypadá líp. A taky že jo! Dávám 12ku Budvárek, žena vínečko a plně užíváme dovolené. Vždyť na ní jsme, no ne?! Po cestě k penzionku potkáváme krámek, kde prodává snad sám brácha Jackieho Chana, a tak handluju deštník za 80 kaček. Koukáme na krásně osvícený zámek a jdeme na kutě.

Ráno opět kapky bičují Vltavu a co je horší, náš pokoj je tak nízko nad vodou, že vodáci, co projíždějí kolem, nám nejen můžou vjet na kánoi přímo do pokoje, ale co je horší, vidí nám přímo do postele. Počasí není nic moc, a tak nikam nespěcháme. Dlouhá snídaně a pak se vydáváme na průzkum zámku. Kdo nebyl v Krumlově, ať to napraví. Je nádherný!
Při procházení nádherných zahrad přestává pršet. Aleluja! Takže hybaj se sbalit a nabrat směr Linz. U Vyššího Brodu přejíždíme hranici a opět ch*ije. Na pumpě v Rakousku kupuju dálniční známku, a když už jsem ji vylepil na plexi, tak koukám směr Linz, a co nevidím. Provazy deště a blesky! Tady musím poděkovat své ženě, protože nebýt jí, vracím se do Krumlova a se*u na všechny žabožrouty. Ale co čert nechce, déšť před námi ustupuje, my jedeme v suchu a co víc, v Linzi nás čeká sluníčko, a tak míříme po A1 na Salzburg a protože je tak krásně, míříme do Alp. Uhýbáme na A10 a u Bischofhofenu směr jak jinak než na Grossglockner. Mnoho napsáno, mnoho řečeno o tomto místě, ale kdo nezažije a neuvidí tuto krásu, ten může jen tušit, co se tady odehrává. A protože toho máme tak akorát, zůstáváme v Lienz přes noc. Zrovna se tady odehrává místní festival, a tak vyrážíme do ulic poslechnout pár národních tyrolských a okusit ten jejich špiritus.

Ráno je opět krásně, lehce snídáme a vyrážíme směr Cortina de Ampezo a Marmoláda. Projíždíme přes Giro di Italia, kde je celá cesta počmáraná vivat Kreuziger a Contador, tak člověk neví, jestli má číst nebo řídit.

Všude kolem krásné výhledy, nádherná příroda, a tak kupujeme pár ingrediencí jako je pancetta, pečivo a olivy a děláme piknik v trávě vedle vodopádů. V tu chvíli mi ani nedocvaklo, že jsme přejeli z Rakouska do Itálie. Míříme směr jih na Trento a Brennerským průsmykem na největší italské jezero Lago di Garda. Přejezd z Alp do Brennerského průsmyku je famózní. Z horských velikánů na totální placku osázenou jabloněmi a vínem, kde vane teplý mořský vítr. Nádhera. Je lepší sjet z A22 na vedlejšku, kde je spousta kavárniček rodinného typu.

Týž den dorážíme na břeh jezera a zůstáváme na noc v Riva del Garda. Kdo miluje plachtění nebo windsurfing, tak je to to pravé místo. Tolik surfů a plachetniček na jednom místě jsem nikdy neviděl. Opět je sezóna festivalů, a tak sedíme v Rivě na náměstíčku, baštíme rybu a popíjíme víno. Do toho nám hraje nějaká místní symfo-kapela. Je to super místo na dovolenou s dětmi. Mraky sportovního vyžití, pěkné koupání a čisto. Jsme utahaní jako koťata, a tak uléháme v místním penzionu a ani si nestíháme povyprávět o té kráse a usínáme.

Musím říct, že jedna z mála věcí, co Italové a Frantíci umí, je snídaně. Pokaždé se tak nacpeme, že ještě ve tři odpoledne nemáme hlad, a tak vyrážíme dál na jih kolem jezera, kde na cestě potkáváme spoustu krásných míst až do Sirmione, které leží na přesně opačném konci jezera. Je to starobylé městečko s krásným starobylým centrem. Obrovská výhoda těchto jižanských států je, že člověk na motorce může skoro všude až do centra mezi lavičky a po pěších zónách. Pro nás nepochopitelné věci. Městečko moc krásné, malé Benátky, ale velká spousta lidí, a tak míříme ze Sirmione po dálnici.

Valíme na jih k moři po A4 na A21 směr Cremona, Piacenza, Alessandria a po A25 až k moři. Cestou je tolik tunelů, že jsem v životě tolik neprojel. Jedeme až do Savony, kde sjíždíme z dálnice a zastavujeme ve městě Spotorno. Je už pozdě, celá cesta byla po dálnici, a tak jsme ztahaní, uškvaření v motohadrech, a proto se jen ubytováváme a po krátké procházce jdeme spát.

Zato druhý den vyrážíme brzy, abychom si mohli užít cestu po pobřeží. Jedem přes Loano, Imperii. Doprava úděsná, sem tam se opřu kufry o auta vedle, ale jinak jsou všichni celkem ohleduplní a pouštějí nás, kde to jen jde. Autem bych sem nejel ani za zlaté prase. Zastavujeme v San Remu, kde to smrdí závodní atmosférou na každém rohu. Dokonce i záhony tady jsou vysázeny do tvaru šachovnice. Dáváme pauzu a jdeme na oběd. Klasický jižanský přístup, už na číšníka čekáme a to je prázdná restaurace, ale člověk to musí vzít jejich pohledem, a tak sedíme na krásné terase, koukáme na modré moře a vykládáme zážitky. Objednáváme kupici mořských příšer, protože to jediné, co umí opravdu dobře je jídlo a my se na ně celý rok těšíme. Po výborném obědě dáváme kávu a číšník přináší úplně ledové skleničky a láhev pastisu a dlouze nám vysvětluje, jak si musíme dát, že je to dobré na žaludek a že to nemá na řízení žádný vliv. Verča tedy neodolá a dává si panáka. Po jejich vykulených očích mi je jasné, že vliv na mé papíry by to určitě mělo.

Opět najíždíme na dálnici a sjíždíme do Nice. Ubytování nacházíme v Biotu. Je to mezi Nice a Antibes. Rodinný penzion v klasickém venkovském stylu, vstupní hala s knihovničkou, obrovský krb a gauč. Dostáváme pokoj, kde je francouzské okno na zahradu s posezením pod deštníkem, prostě nádhera! Líbí se nám tu tak moc, že zůstáváme 5 dní a začíná seznamování s pánem domu, který neumí ani slovo anglicky a ani nechce, ale zato je schopen tě naučit si plynule francouzsky objednat kávu s mlékem pro dva. Z tohoto malebného místa děláme výlety.

První den Monaco. Vyrážíme nalehko, jedem po palmové riviéře, koukáme na moře, projíždíme Nice. Doprava brutální, ale to, co zažijeme cestou do Saint-Tropez, to nepřekoná nic. K tomu se pak vrátím. V Monacu jsme raz dva. Projíždíme městem, parkuju motorku kousek od Casina. Máme na to celý den, a tak nespěcháme, jdeme si zahrát. Na jedno zatočení přicházím o pětieurovku a to člověka moc neba. Člověk se tu cítí jakoby se procházel po stránkách Světa motorů. Jsou tu na jednom místě všechny nejluxusnější značky aut zaparkované vedle chodníků a mezi nimi se prohání krasavci z 60. a 70. let s pány v klobouku a šálou. Jdeme omrknout šikanu u Casina a tunelem se dostáváme do přístavu. Je to hrozná snobárna a tu člověk narazí na našince. Zakotvená MAMBA Praha se tu pohupuje na vlnkách. V přístavu je známý plavecký bazén. Kdo se chce zchladit, dobrá možnost za pár kaček. Je to príma pocit být na místech, kde se prohání Schumi a spol. Obhlídneme knížeti bydleníčko, toš pěkné to tam má. Obhlížíme oceánografické muzeum a hledáme tzv. exotické zahrady. Po asi 5 km nachozených mezi pěti výškovými úrovněmi Monaca to vzdáváme a jedeme do Biotu. Po cestě z centra Monaca samozřejmě nacházíme zahrady.

Další den se vydáváme do Cannes. Opět probíhá prohlídka města. Nemůžeme vynechat červený koberec a Carlton. Je to nádhera, je tu park plný filmových postaviček a můžete se s nimi vyfotit. U Palais club Cannes je chodník slávy, kde jak v Americe jsou obtisky rukou slavných filmových hvězd. Pracka od Sylvestra je jak hráblo na sníh! Zpět se vracíme přes Antibes, kde je nádherný přístav, asi nejhezčí z Azurového pobřeží, kde kotví i Katara, jachta katarského prince, něco stejně malého jako Titanik.

Pro teď máme ježdění dost, a tak dáváme den volna. Protože bydlíme asi sto kroků od Marinelandu a já nikdy neviděl kosatku, vydáváme se tam. Jsem překvapený, co všechno tu mají. Od kosatek, které umí neskutečné kousky, přes delfíny a lachtany, až po obrovské akvárium se žraloky, kde se prochází tunelem skrz akvárium a ti mackové proplouvají vám přímo nad hlavou. Kdo je odvážnější, může se potopit ve skafandru přímo mezi ně s průvodcem.

Každé vystoupení trvá skoro hodinu, a tak den utekl jako voda a protože neholdujeme fast foodům, zašli jsme si na pekelnou večeři. Tác s plody moře byl tak velký, že nám číšník musel nadstavit stůl dalším. Po absolutním vyčerpání z jídla jdeme na procházku a na kutě. Pokud by ani toto někomu nestačilo, přímo naproti Marinelandu je obrovský lunapark...

Saint-Tropez, veliké jméno, málo zážitků. Osobně jsem byl zklamán. Do ST jsme vyrazili po dálnici. Už na sjezdu z dálnice kolona. A kolona až do ST, což je z A8 cca 40 km špalír aut. Já nejet na motorce, tak se odpravím. My už jsme se vraceli ze ST a ta samá auta tam pořád stála. Opět se dá zaparkovat přímo před Gendarmerie nationale.

Pozor, policajti se tam s tím moc nese*ou, viděl jsem odtahovat Lambo, tak parkovat jen tam, kde se smí! Protože jsme byli zklamaní ze ST, jeli jsme zpátky kolem moře a byla to dobrá volba. Člověk si navykne na tempíčko tak max. 40 km/h, ale zase má čas si všechno dobře prohlídnout. Cesta je to dlouhá, protože všechna městečka se spojila v jedno velké osídlené pobřeží, a tak to chce hlavně klídek. Proto je dobrý se zastavit třeba na výborné provensálské kuřátko u cesty, které bylo mimochodem výborné!

Další část naší cesty míří z Biotu přes město parfémů Grasse, kde je mimochodem velké muzeum parfémů, do kaňonu Verdon. Nejlépe se vjíždí do kaňonu z města Castellane, kde děláme malou přestávku. Po překrásném úseku z Grasse, cesta vede mezi kopci a údolími, je plná zatáček a nádherných výhledů, potkáváme zde pár kluků z Čech, tak si dáváme pár rad na cestu. Ta vede kolem řeky Le Verdon, která protéká celým kaňonem. Je zde moc krásných vyhlídek, překvapilo mě kolik Frantíků kempuje jen tak v přírodě a koupu se v řece. Řeka je naprosto čistá a azurově modrá. Je dobré se před městečkem La Palud  sur Verdon odpojit z hlavní cesty a sjet na jeden z vyhlídkových okruhů kaňonem. Pozor, část okruhu je jednosměrný. Téměř celou cestu se jede na okraji kaňonu a vyhlídky jsou někdy až hrůzostrašné! Žádná svodidla, žádná bezpečnostní opatření, jen deseticentimetrový kalandřík tvořící okraj vozovky, který vás dělí od 150 metrové propasti. No, mám pocit, že Verča místy nedýchala. Cesta vede kolem řeky, která ústí až do jezera Lec de Sainte Croix, je to jedno z nejvyhledávanějších míst pro odpočinek mezi žabožrouty, a proto zde neuvidíte moc turistů, ale zato v sezóně je tu natřískáno, a proto nezůstáváme, i když je tu překrásně, a vyrážíme dál mezi pole s levandulí na francouzský venkov. A to ne úplně záměrně, ale protože navigačka se jala sabotovat a tím, že se vybila absolutně, trvalo jí cca 3 hodiny než zase naběhla. Jel jsem tedy podle mapy, kterou jsem vezl s sebou, ale nezvolil jsem dobré měřítko, jelikož celá Francie a Rakousko bylo na dvou stránkách o velikosti A4. Vydáváme se na Digne les Bains a cestou přes provensálské Alpy. Příroda sice nádherná, ale začíná se stmívat a všechna městečka, co jsme projeli, byla tak velikostí malé dědiny a po penzionu ani vidu ani slechu. Až teda na jeden, kde bylo na starém domku napsáno hotel, ale dveře tam visely jen na jednom pantu a po lidech se slehla zem. Tak tedy dojíždíme až do Seyene, kde narážíme na dva Rakušáky, kteří měli stejný problém. Seyene je malé, ale malebné horské městečko, kde se tak trochu zastavil čas. Romantika.

Po jak jinak než vydatné snídani vyrážíme zpět směr Itálie. Jedem kolem jezera Lec de Serre Poncon směr Briancon. Po cestě narážíme na starobylé město Mont Dauphin, kde je opevnění ohromných rozměrů. Táhne se po skalách až do města. Je to neuvěřitelné, kolem řeka, vodopád, nádherné scenérie. Mít více času, stálo by za to tyto historické a přírodní památky navštívit. Za Brianconem překračujeme hranice mezi Francií a Itálií, napojujeme se na dálnici a jedeme směr Torino po A4 na Navara a Miláno.

Poté nás čeká už jen cesta domů, a to celkem 900 km. Nechceme jet po dálnici, a tak jedeme Brennerským průsmykem kolem A22. Je zde ještě spousta krásných míst, které jsme nestihli navštívit, již po cestě domů si říkáme, že se musíme ještě jednou na tato místa vrátit. Míjíme Trento po okreskách, jedem až do Bolzána, kde najíždíme na dálnici a přes Innsbruck, Salzburg, Wels, Linz, St. Pölten, Vídeň a Brno až domů.

Na cestu není třeba nic zařizovat dopředu ani shánět ubytování od Rakouska po Francii stálo od 35 do 70 eur/noc pokoj pro 2, i když byla sezóna v plném proudu, ubytování jsme sehnali pokaždé v místě, kde jsme chtěli zůstat. Je velká výhoda mít jeden kufr volný na oblečení, které budete sundávat kdykoli zastavíte, protože se to vedro nedá vydržet.