Výprava na jih

Motodovolená Rakousko - Slovinsko a Chorvatsko 2013

Výprava na jih

Kapitoly článku

Vždycky byl můj sen vyjet mimo naše hranice a poznávat ten svět ze sedla motorky. S původní motorkou (Bandit rok výroby 1997) jsem si na žádnou takovou cestu netroufala. Přeci jen už to byl stařík a občas se prostě kousnul a dál se mu nechtělo. A tak s koupí nové motorky bylo rozhodnuto, že tentokrát už budou dovolené zcela cestovní.
Do poslední chvíle jsem se vlastně rozhodovala, nevěděla jsem, jak to budu mít s dovolenou, ale věděla jsem, že vyjet rozhodně chci. Kamarád Petr mi řekl, že chce jet na motorce do Chorvatska a zatím jsou jen dva (oba Harley Davidson), takže o cestě bylo rozhodnuto. Sice byl původní plán jako pánská jízda ale jak Petr říká „Ty jsi stejně 2/3chlap, jen ta schránka je moc ženská“ :-D, tak mě přibrali. S Petrem jsme toho spolu najeli už poměrně dost a věděli jsme, že my si v tempu na motorce vyhovujeme. Nic jsme nijak zvlášť neplánovali, ani trasu.  Nakonec se k nám přidal ještě další kamarád (Yamaha YZF-R1) a v této sestavě jsme vyrazili. Petr jelikož dělá airbrush a bodypainting, tak vyrážel o den dříve do Rakouska na mezinárodní festival Bodypainting dodávkou, ve které si vezl zároveň i svého Haryka a my měli druhý den dorazit za ním (já mu tam měla pomáhat). Vyrážela jsem v pátek ráno a na desátou hodinu se scházela s Láďou na benzínce na Kunratické spojce. Odtud jsme vyrazili směr Benešov, kde jsme nabírali na další benzínce Lukáše. Láďa už předem hlásil, že on s námi celou trasu nejede, že má domluvené přespání u známých v Nové Vsi nad Lužnicí. Všichni jsme ještě dotankovali a vyráželo se. První zastávka byla Česká Sibiř na polévku – to se nedalo vynechat. A pak už hurá na cestu. Cesta za moc nestála, jelikož byly právě svátky, tak mělo spoustu lidí stejný nápad jako my a tak dost velká část cesty ubíhala předjížděním kolon protisměrem. Další zastávka byla až v Třeboni na kapří hranolky v Bertiných Lázních, kde se chtěl Láďa stavit za svými známými. V Třeboni se nám pak povedlo maličko zabloudit a tak když jsme se vymotali bylo už kolem 5 hodiny odpoledne. Rozhodli jsme se tedy, že přespíme s Láďou všichni a druhý den budeme vyrážet brzy ráno, abychom se na festival za Petrem dostali co nejdříve. Večer se ještě sedělo a povídalo a popíjelo.

Ráno jsme si dali budíka už na 5 hodinu, ale vyjet se nám stejně povedlo až kolem půl 8. V tu chvíli jsme věděli, že spěcháme a tak bylo rozhodnutí jasné – tahle trasa bude po dálnicích. Nechali jsme si poradit, kudy nejlépe na hranice (chtěli jsme na přechod na Dolní Dvořiště). Opět se nám podařilo maličko zabloudit (GPS jsme s sebou neměli – dostali jsme se na T-křižovatku, značka našeho cíle byla rovně a rovně byl dům – rozhodnutí bylo vpravo). Pak už cesta ubíhala pohodově, před hranicemi s Rakouskem jsme ještě koupili dálniční známky pro motorky a pak už se jen jelo a jelo trasa na Linz – Salzburg – Villach  – občas zastávka na natankování. Občas nějaká přeprška a ke konci už zastávky jen na odpočívadlech asi po 100km (na jednom se klukům povedlo i usnout :-D. Za Petrem do Pörtschachu jsme dojeli až kolem půl čtvrté odpoledne. Nechaly jsme tam zaparkované motorky, kluci šli na pivko a já pomáhat Petrovi aspoň ještě s tím dokončením. Soutěž končila v 5, takže hned po ní jsme vyrazili najít ubytování. Měli jsme tip od Čechů, kteří sem jezdí a tak jsme se vydali hledat nedaleký kemp (cca 5km) v Moosburgu a doufali, že budou mít volno. Volno nakonec měli a tak jsme rovnou rozbalili stany a ubytovali se.  Z motorek jsme sundali všechnu bagáž a vyrazili zpět za Petrem do města. Chvíli jsme tam pokecali a když už byla skoro tma vydali jsme se zpět do kempu.  Honem jsme si ještě objednali Schnitzel mit Kartoffeln a samozřejmě i pivo. Po celém dni na motorkách a navíc na dálnicích jsme měli dost a tak jsme poměrně brzy zapluli do těch našich stanových přístřešků.


Další den jsme věděli, že nás žádné cestování nečeká snad jen sjezd dolů do města. Lukáš s Láďou si udělali pár kratších vyjížděk a my s Petrem jsme mezitím malovali na festivalu.


Další den jsme měli naplánovanou vyjížďku na Grossglockner a to už ve čtyřech. Počasí nám celkem přálo – až bych řekla, že bylo na motorku poměrně horko nějakých 29stupňů a tak jsme na desátou sjeli dolů do města pro Petra a vyráželi. Cesta byla po menších klidných silnicích. Vyrazili jsme trasou na Velden, kolem jezera Faaker See, dále na Finkenstein, Arnoldstein, přes Hermagor až na Lienz, kde je již odbočka na Grossglockner.  Po asi 150km jsme uznali, že v Rakousku není možnost nenaučit se pořádně projíždět zatáčky. Rovný úsek silnice by se dal vážně hledat. Poslední dotankování pod Grossglocknerem a pak už hurá na vrchol. Průjezd skrz mýtnou bránu a pak už nic než prudce stoupající serpentiny a spousta vraceček. První krátká zastávka byla u malého vodopádu a první sněhové závěje. Udělali jsme jen pár fotek a mazalo se dál. Větší zastávku jsme dali až na vyhlídkovém místě Kaiser-Franz-Josefs-Höhe, kde je výhled na nejdelší ledovec východních Alp a zároveň krásný výhled na nejvyšší hory Rakouska – Grossglockner a Pasterze. Počasí bylo stále krásné, na vyhlídce bylo příjemných 15stupňů, v dálce však začaly přibývat černá mračna. A jak to na horách bývá počasí se mění z minuty na minutu, ne-li na vteřinu - a tak jsme vyhlídku zkrátili a vyrazili na pokračování v trase. Za chvíli už byly vidět i blesky a mračna se jak jinak než přibližovaly. Za chvíli už nás čekala pěkná sprška a tak jsme museli razantně zpomalit. Dojeli jsme na další zastávkové místo Hochtor, už všichni pěkně mokří, jelikož jsme prozíravě všichni nechali nemoky v kempu ve stanech. Pořád to ale celkem šlo, udělalo se pár fotek a přišla další bouřka, tak jsme jen zalezli pod střechu a čekali až to přejde – na záchodech jsme se zatím snažili usušit, to co už bylo mokré (povedlo se mi sušákem rozpéct protektory na rukavicích :-D). Když déšť trochu ustal, tak jsme se s Lukášem rozhodli zkusit to projet dál, chtěli jsme se dostat alespoň na tzv. Bikers Point Edelweiss-Spitze. Láďa s Petrem dál zůstávali pod střechou. Projeli jsme tunel a už za ním se spustil opět další liják a to doslova. Vzdát jsme to ale nechtěli, tak jsme pokračovali stále dál. Přes plexi nebylo vidět skoro na krok, déšť se začínal dostávat přes všechny vrstvy oblečení, na silnici dobrých 5cm vody a teplota kolem 2 stupňů  a tak jsme to na dalším zastávkovém místě vzdali a otočili to zpět. Přijeli jsme zpět za Láďou a Petrem pod střechu, promrzlí a promočení. Zanedlouho po našem promočeném příjezdu déšť ustal a Petr se vydal na Bikers Point a my ostatní jsme se rozhodli pomalu sjet zpět dolů a zkusit trochu uschnout. Domluven byl sraz na benzínce, kde jsme tankovali před výjezdem nahoru na Grossglockner. Za mýtnou bránou na mě Lukáš počkal a k benzínce jsme jeli spolu užít si zatáčky trošku svižnějším tempem, což nám Láďa jako nejstarší člen výpravy neopomenul připomenout hned jak dorazil za námi ;-) Dole bylo opět kolem 26 stupňů a tak jsme všichni uschly poměrně rychle. Počkali jsme na Petra než sjede dolů a pak se vydali na cestu zpět do kempu. To už bylo kolem půl osmé a my věděli, že máme před sebou cestu ještě asi 200km, takže bylo jasné, že přijedeme za tmy. Nakonec jsme zhruba v půlce cesty ještě zastavovali na již zavřené benzínce, jelikož nás zastihla další průtrž mračen a tak jsme čekali než to aspoň trošku přejde. Kluci si tuhle chvíli ukrátili pozorováním dvou slečen, které tam přijeli na myčku umýt KTM Xbow. Když déšť trošku opadl bylo už něco kolem desáté v noci. Najeli jsme tedy na frekventovanější a hlavně přímou silnici zpět do kempu. Nakonec se nám podařilo přijet zhruba kolem půl dvanácté a rovnou jsme padli za vlast do našich stanů.

Další den byl naplánovaný přejezd do Slovinska do kempu, který jsem našla zde na Motorkářích.cz, který byl doporučovaný. Ráno jsme se ještě rychle osprchovali, sbalili všechny věci a vyrazili dolů do města za Petrem. Ten už měl také vše sbaleno na motorce a tak jsme kolem 11 hodiny vyráželi na cestu. Ještě před vyjetím jsem se s klukama domluvila, zda chtějí jet přímo přes Triglav nebo ho objet bokem. Všichni souhlasili, že to zkusíme tou menší silničkou přímo přes Triglav. Směr Velden, Villach – zastávka v Louisovi, a pak už jsme to stáčeli na hranice se Slovinskem. Ještě než se nám povedlo vyjet z Villachu uvolnil se Petrovi na Harykovi za jízdy boční stojánek a tak jsme zastavovali a dali se do opravy. Uvolnila se závlačka a nebylo nic čím by se to spravilo a tak Lukáš sundal podložky které měl na koncovce na své mašině a provizorně se tím zajistila závlačka na stojánku. Pak už vše probíhalo podle plánu až na hranice. Překročili jsme na hranice a vydali se směr Triglav. Dojeli jsme do Kranjske Gory a tam už odbočka na Vršič, značka 18% stoupání… Chvílemi jsme se zamýšleli, proč potkáváme pouze cesťáky jako GéeSa, Adventury, Tigery apod. Došlo nám to poměrně záhy…. Cesta nahoru je poněkud offroad vložka, ale zvládnout se to dá :-D V každé vracečce kostky a štěrk. Takže všichni svorně za 1 max. za 2 a jelo se, byl to prostě zážitek a za ty výhledy to rozhodně stálo.  Jedna zastávka na odpočívadle, něco málo ujíst ze zásob, udělat pár nezbytných fotek a šplhalo se dál. Vyjeli jsme až nahoru na Vršič, kde na nás čekalo překvapení v podobě stáda ovcí, které ovšem nehodlali ze silnice uhnout. Takže průjezd skrz stádo (pěkně nám očistili motorky :-D) a zastávka opět na pár fotek. Láďovi se líbily ovce a tak šel ke stádu, ovšem povedlo se mu stádo nahnat směrem na naše mašiny a ovce se moc nerozmýšlely – prostě šly pořád – pro nás to byl rychlý úprk z vyhlídky a honem podržet motorky, aby si je ovce nevzaly s sebou :-D To už byl nejvyšší vrchol a od té doby nastalo klesání, tentokrát už naštěstí bez kostek, jen pěkná silnice plná zatáček a vraceček.  Petrovi se na Harykovi podařilo uvařit přední brzdy, ale i s tím jel dál. Sjeli jsme dolu do městečka Bovec  a napojili se na hlavnější silnici směr Kobarid a do malé vesničky Volarje do kempu Villi. Kemp jsme chvilku hledali, zkoušeli jsme se ptát místních, ale asi se motorkářů bojí, protože před námi všichni utíkali a zavírali se do baráků. Až jeden místní starší pán nám poradil  - sjezd na prašnou cestu a rovnou až do kempu. Kempík je to maličký na břehu řeky, ale velmi útulný a majitel je moc příjemný.  Nabídl nám k večeři pstruhy na grilu, které právě nachytali v řece. Tomu se nedalo odolat a tak jsme si každý jednoho dali. A musím říct, že takhle dobrého pstruha jsem snad ještě neměla. Seděli jsme venku do noci a povídali si s majitelem.  Pak už na nás po náročné cestě padla únava a tak jsme každý zapluli do svého stanu.


Ráno nám hostitel udělal naprosto luxusní snídani – vaječnou omeletu z domácích vajec a domácího uzeného, prostě paráda. Vše jsme opět sbalili a zase se vydali na cestu. Pokračovali jsme dál směr Tolmin až do Nové Gorici, kde jsme překročili hranice do Itálie. Dál jsme pokračovali podél hranic se Slovinskem až k moři a podél pobřeží až do Trieste, tam chvíle pauza a pro změnu zjistil závadu Lukáš na své R1 z přední nádobky na brzdovou kapalinu mu prasklou hadičkou vytékala brzdovka, takže jsme to opět poopravili. Dali chvíli odpočinek u moře a pokračovalo se dál. Opět přechod zpět do Slovinska, kousek průjezd ještě Slovinskem a pak už přechod do Chorvatska.  Přes Koper, po pobřeží na Portorož a pořád dál dolů. Jeli jsme podél pobřeží a začali jsme hledat nějaké ubytování. Takže občas jsme zastavili u nějakých kempů a zkoušeli se poptat. Do dneška jsem úplně nepochopila co znamená 4hvězdičkový kemp, ale chtít za osobu na noc 32E přišlo všem dost šílený (asi za tu cenu přidělovali každému hostu černocha, který se staral o jeho blaho, jinak jsme si to nedovedli vysvětlit :-D). Nakonec jsme dojeli až do Porče, kam za námi naopak z jihu Chorvatska dorazil další kamarád. To už bylo kolem 7 hodiny a my stále byli bez ubytování. Takže jsme vyslali Lukáše na obhlídku a poptání se po ubytování. Nakonec se nám povedlo sehnat krásný apartmán pro nás všechny a za poloviční ceny než 4hvězdičkový kemp. Vzali jsme to tedy rovnou na dvě noci, s tím, že zde dáme příští den jako flákající se u moře. Takže příští den jsme strávili opravdu celý u moře a nedělali nic. Jediný výlet ten den na motorce byl pro nákup do místního Lidlu. Vzhledem ke krásné kuchyni v apartmánu jsme si nakoupili tak, abychom si mohli aspoň jednou udělat normální jídlo. Klukům jsem tedy uvařila, a pak jsme se ještě vydali na obhlídku města. Trošku jsme to prošli a pak zakotvili v apartmánu na terase a ještě povídali.
 

Další den ráno jsme opět sbalili a vyrazili směr motosraz Strmač, který našel Petr a který jsme plánovali jako ten cíl naší cesty. Rozhodli jsme se jet to trasou přes vnitrozemí poloostrova. Z Porče jsme vyrazili směr Nova Vas, kde jsou podzemní jeskyně. Nenechali jsme si ujít možnost je navštívit, ale uznávám, že v motorkářských botách po maličkých a mokrých a kluzkých schůdcích šplhat do 60m hluboké jeskyně a pak zase zpět nebyl zrovna nejlepší nápad. Jeskyně byly opravdu nádherné a bylo tam velmi příjemných 14stupňů oproti venkovní teplotě 30stupňů. Po prohlídce jsme opět sedli na motorky a vydali se přes poloostrov. Pokračovali jsme dál na Pazin, Labin a do malé vesničky Strmač. Na benzínce jsme se snažili místních doptat na sraz, ale jak jsme zjistili Strmač je v Chorvatsku ještě jeden a to až na jižních hranicích a motosraz je právě tam. Takže bylo jasné, že tam dojet nezvládnem. Zkusili jsme tedy najít jiný sraz, na který by se dalo jet a nebyl tak daleko. Nakonec jsme objevili motosraz v městečku Otočac a tak jsme opět sedli na stroje a vyrazilo se. Celé jsme to jeli podél pobřeží, nádherné silnice, neskutečné výhledy a dokonalé zatáčky. Tuhle cestu jsme si opravdu vychutnali. Dojeli jsme do Rijeky, projeli Rijeku a pokračovali stále podél pobřeží dál. Mě se bohužel začalo dělat zle a i když jsem věděla, že už je to jen nějakých 70km, nechtěla jsem riskovat a tak jsem se s klukama dohodla, že najdem nejbližší kemp, kde zůstanu a kluci dojedou až na sraz a druhý den se za mnou Petr vrátí. Láďa s Lukášem už ze srazu vyráželi rovnou zpět domů. Našli jsme tedy kemp Selce (kousek za Crikvenicí), kde jsem se ubytovala a kluci vyrazili dál. Jak mi Petr následně napsal vůbec se nejednalo o motosraz jako takový, ale vlastně o slezinu místních „motorkářů“ a místních obyvatel. Takže tam kluci jen přespali a druhý den dopol vyrážel Petr zpět za mnou do kempu. Já si mezitím dala klidný volný den s flákáním u moře.

Další den jsme s Petrem vše sbalili a vydali se na cestu zpět přes Delnice, Kočevje, Ljubljana, Škofja Loka, Kranj, Tržič, Maria Rain, Klagenfurt a opět do kempu v Moosburgu. Petr zůstával dole v Pörtschachu, kde měl zaparkovanou dodávku.

Poslední den jsme vyráželi kolem 10 hodiny z Pörtschachu, po dálnicích už jsem jet nechtěla a tak jsem se s Petrem domluvila, že pojedu za ním, za jeho dodávkou. Vyrazili jsme tedy směr Friesach, Liezen – to už jsem přemýšlela jak si na motorce poposednout přeci jen už v tu chvíli bylo za námi přes 2000km, Traun – kousek pod Linzem, kde je další pobočka Louis. Udělali jsme si tam pauzu, ještě něco málo ponakoupili, dohodli se, že spolu dojedeme na hranice a pak už každý svou cestou (přeci jen za Petrovou dodávkou se mi celou cestu jet nechtělo). Hranice jsme překročili ve Vyšším Brodě a já to směřovala rovnou směr Vimperk, Strakonice a domů. Domů jsem dorazila kolem půl 9 večer.  Zaparkovala motorku a konečně si šla dát vanu. Takže celkově ujeto cca 2500km.


POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 2.13
Známkováno: 23x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist