TOUR 2013 - Německo, Rakousko, Itálie, Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko, Slovensko.

29. červen, TEPLICE - MNICHOV - NOSSLACH, 616 km / 6:39 hod

Představa osmi dní, co budeme na cestách, začala jak jinak než úžasně. Odjezd ráno od garáže, kde mám já a Dolly zaparkované mašiny, proběhnul samozřejmě později, než jsme všichni chtěli. Sešli jsme se sice všichni poměrně na čas, ale samotný odjezd se poněkud protáhnul.
Ondra, který oproti loňsku vyměnil R6 za R1, přijel z  Kralup nad Vltavou k nám do Teplic, sice vymazelenej jako na módní přehlídku, ladil ve všech detailech, ale zmrzlej byl jako psí hovno. Bob, stejně jako loni na Fazeru, zjistil že má doma mapu Itálie, tak pro ní ještě zajel. Já (Breva 1100) a Dolly (Blackbird xx), jsme zatím důležitě párovali všem interkomy. Interkom je skvělá věc. Pokecat s ostatníma, poslechnout z mobilu muziku, navigace, to vše je super. Ale zprovoznění je věcí druhou, poměrně zásadní, která se nám ale ani po 3/4 hod stále nedařila. No, nekoupili jsme si všichni přeci tuhle vychytávku, abychom jí pak nevyužili. No, nevyužili.
Výjezd z Teplic kvůli interkomu tedy posunut bez jakékoliv změny k lepšímu. Nevadí. Hlavně že neprší a oteplilo se….
Když jsme si brali ještě v Teplicích nepromoky, z části kvůli zimě a z části kvůli začínajícímu dešti, byla to samozřejmě velká legrace. Bez interkomu, v dešti, v zimě, neber to. Jedeme přeci na jih.
Cesta z Teplic, přes Most, K. Vary, až do Chebu, probíhala poměrně svižně. V Chebu jsme na hranicích zašli na oběd, do tamější čínské restaurace, kde jsme způsobili mírný rozruch. Ono také, když vejdou do místnosti čtyři chlapi, na hlavě stále helmy, černé nepromoky, osazenstvo si myslelo, že se jedná o přepadení. Po uklidnění personálu, že jsme pouze hladová a zmrzlá banda motorkářů, jsme dokonce dostali i najíst.
Venku pršelo tak strašně, že by ani stěrače u auta, na nejvyšší rychlost, neměly šanci. Díky Pepovi Sršňovi, který si nás pár dní před odjezdem vzal do parády, lítal s náma na deštěm zmáčených silnicích a tím nás to vlastně naučil, jsme mohli pokračovat nerušeně dál. Umím si představit, že kdybychom u něj neabsolvovali pár jízd a nedostali cenné rady, čekali bychom na konec deště, někde na benzínce.  A že by jsme se vážně načekali…Cestu jsme si ale i nadále skvěle užívali. K dešti se připojila skvělá červnová teplota 13 C. Ještě, že jsem měl  nepromok i přes boty a rukavice. Jinak dobrý očistec.....
Pauzy jsme měli poměrně často. Když ne kvůli zimě, tak kvůli Ondrovo R1, která měla stále hlad. V  Německu na dálnici to bylo šílené, provoz jak na pražské magistrále, stále silný déšť, pomalu se začalo stmívat.
Ještě že jsem v dostatečném předstihu (asi od února), bloknul ubytování u Brennerského průsmyku, kde jsme měli první cílovou stanici. Vesničku Nosslach, jsme našli po krátkém hledání poměrně snadno. Pension, který jsem zabukoval, byl super. Pravá místní usedlost, konečně sucho a teplo. Tak asi na 5 minut..... Paní majitelka se sice líbezně usmála, ale zároveň nám oznámila, že ubytování sice zamluvené máme, ale až za týden. Já blbec, jsem totiž tak trochu popletl termín. Místo samozřejmě pro nás nebylo. Venku déšť, 8 C, tma, super kombinace. Všichni mne přátelsky a s nadšením plácali po zádech.
Naštěstí asi 4 km dále, jsme dostali ubytování v sice méně honosném sídle, ale o to možná i lepším. Stará Oma, která to tam vedla, byla absolutně úžasná. Její rozpálená kamna v kuchyni, která nám neprozřetelně nabídla na osušení věcí, které jsme měli úplně durch, byla ale ještě lepší. Osušení věcí....jednalo se o všechny věci, včetně kufru a bočních brašen, které jsme všichni čtyři měli. Kuchyň se po chvíli změnila na arabský bazar, nedalo se tam vůbec hnout.
Po večeři v místní restauraci, nás "naše Oma", pozvala do kuchyně na pivko, při kterém jsme s ní pokecali. Byla docela sranda. Bob zjistil, že spousta slov v češtině, pochází z němčiny, že mu tedy Oma rozuměla. Bohužel.... Že se nejednalo zrovna o slova spisovná, psát snad nemusím. Naštěstí Oma byla dáma a nedala na sobě nic znát :-)

30. červen, NOSSLACH - STELVIO - APRICA 263 km /5:05 hod

Druhý den ráno, hned po snídani, pokračoval příběh interkom. S vědomím, že se nám konečně podařilo všechny čtyři interkomy propojit, jsme nandali usušené věci na motorky, rozloučili se s Omou a vyrazili. Interkomy nefungovaly.
Tak trochu jsem měl obavu, že když jsem na první noc zmršil datum ubytování, že by se nám to mohlo stát i dnes. Měli jsme bloknuté pokoje v jednom hezkém hotýlku na Lago de Garda. Vše se samozřejmě následně potvrdilo...
Po výjezdu z Brenneru, nás čekalo první passo - Jaufen pass Giovo. Super silnice, všude okolo Italové na mašinách s laďákama, co nás divoce předjížděli, auto co nás divoce brzdily, no prostě klasika. Nutno podotknout, že počasí bylo bez mráčku, ostatně jako pak  po celou dobu.
Jeli jsme v krásné krajině, silnice s perfektním povrchem a pomalu jsme začali myslet na Passo del Stelvio, které jsme chtěli ten den pokořit. Nejdříve jsme ale ve městě Merano pěkně zakufrovali, bezradní a nevědíc jak dál. V té chvíli jsem žehral na stále nevyužitý interkom. Nemohli jsme se domluvit na správné cestě, tak jsme museli neustále stavět. Bob, který jel první, neúnavně hledal správný směr. Nějak nepostřehl, že ze skoro dálnice, se stala silnice první třídy, poté vedlejší silnicí, až skoro jednoproudou stezkou. Že jsme jeli asi 15 min v zahrádkářské kolonii, neznamenalo prý špatný směr na Stelivo :-)
Na konci této stezky (slepá ulice), jsme dali pauzu. Hned po sundání helmy, jsme na sebe všichni koukli a řekli, co to tady tak strašně smrdí. Něco mne napadlo, ale nechal jsem si to pro sebe. Až pak z úst nevím koho zaznělo, na co jsem myslel. Vždyž to smrdí jako semeno....neskutečně silně a pronikavě. Vše vycházelo z velkého stromu, který stál hned vedle cesty. Nesešli jsme se tedy, jako v pohádce Tři veteráni, u frňákovníku, ale u m.dkovníku...
Posléze se nám podařilo najít správný směr na Naturno a dále na Stelvio. Cesta probíhala za ohromnýho vedra, ale nikdo si po včerejším dni nestěžoval. Samotné Stelvio - výjezd byl vším jiným, než co jsme očekávali. Loňský GG byl super, ale Stelvio nás nijak neokouzlilo. Zatáčky, obvzláště pravotočivé, si nikdo nemohl nijak užívat. Samozřejmě po vyjetí na vrchol se dostavily příjemné pocity, ale určitě ne z jízdy, ale převážně z chladnějšího vzduchu a samotného dosažení cíle. Samolepku na moto jsme si ale koupili všichni :-) Cesta dolů, směr Bormio, byla několikanásobně hezčí a lepší. Pro všechny, kteří tam ještě nebyli a uvažují o tom, doporučuji zcela jistě úsek od Bormia. Navíc zastavit v Bormiu na kavčo a dívat se při tom na hory, je nádhera.
Na Lago de Garda, kam jsme chtěli dojet a přespat, jsme díky mému skvělému rezervovacímu systému, pospíchat nemuseli. Místo toho jsme si dali Passo Aprica, které jsme si na rozdíl od Steliva perfektně užili. Nocleh jsme pak sehnali přímo v Aprice.
Večer probíhal ve znamení pití vína. S Bobem jsme to tak trochu přehnali. Přelézání na hotelovém balkonu z pokoje na pokoj (třetí patro), byl jenom střípek našich večerních ptákovin. Vzhledem k tomu, že nám je s Bobem dohromady cca 80 let, výkon slušný. Ráno jsme si ale myslely opak...

1. červenec, APRICA - PASSO DE TONALE - VERONA - CAORLE 454 km / 7:10 hod

Ráno začalo výsměchem Ondry a Dollyho, nad naším stavem. Naštěstí hrst Brufenů ukončila naše strádání a vše napravila. Po vydatné hotelové snídani, jsme vyrazili směr Passo de Tonale. Cesta na samotné passo byla ok, bohužel byla ale zrovna v rekonstrukci, tak jsme museli každou chvíli, když jsme se zrovna dostávali do serpentinové ráže, stavět kvůli semaforům. Na vrcholu proběhlo povinné focení a každý ukázal, kde že to bydlel, když tam byl v zimě na lyžích.
Pokračovali jsme směr Trento, kde mi začala svítit na mašině kontrolka servis a červený vykřičník v trojúhelníku. Vzhledem k tomu, že než jsme vyjeli, dal jsem mou Guzzinu do autorizovaného servisu, byl jsem poněkud zaskočen. Samozřejmě jsem nebyl od kluků ušetřen jízlivě ironických poznámek - To víš, to je Ital.... Což byla ve finále i odpověď technika v servisu. Po několika km se čidlo na mašině uklidnilo a opět místo nervozity, co s tou mašinou zase je, jsem mohl cestu plně využívat.
Teplo se stalo vedrem, ukazovalo nám to 35 C. Po příjezdu k Lago de Garda, jsme se rychlou jízdou moc neochlazovali, ba naopak. Samotné jezero nás moc neuchvátilo, jo hezký, ale čekali jsme všichni více.
Po společné domluvě padlo rozhodnutí, že přeci nepojedeme dále po dálnici, ale že si užijeme místní silnice. To jsme ale netušili, že je před náma Verona. Krátce po poledni, tedy ohromný vedro plus slušná dopravní zácpa, nás nechala se kodrcat přes 2 hodiny někde po městě, než jsme v protisměru najeli přeci jenom na dálnici, směr Benátky. Cílem bylo ale městečko Caorle. Po dálnici vše utíkalo rychle, vedro se stalo snesitelným. Těsně po sjezdu z dálnice, kousek od Caorle, se nám někde zasekl Ondra. Telefon nebral, nikde jsme ho nemohli najít, na posledním společném místě, kam jsme se vrátili také nebyl, začali jsme být nervózní. Zhruba po hodině jsme se opětovně našli. Ondrovi bylo doporučeno, aby si příště vzal na cestu něco rychlejšího, než jeho nová  R1, abychom mu pak neustále neujížděli :-)
V Caorle jsme sehnali přímo v centru hotel, vedle kterého točili Gamrinus  !!! a dokonce za české koruny. No luxus. Večer v centru na promenádě, padla ještě spousta coctailů. Při odchodu z tamější nalévárny, nás po velké útratě ještě pozval šéf podniku na pár panáků, které byly ale už vážně přes míru...

2. červenec, CAORLE - TERST - RIJEKA - VRSAR 276 km / 4:20 hod

Ráno začalo mým a Bobovo výsměchem, nad stavem Ondry a Dollyho. Tak trochu se po včerejšku karta obrátila. Inu, Brufeny po ránu šly na dračku. Až někdy kolem poledne, se jim vrátila zdravá barva v obličeji. Vzhledem k tomu, že bylo velké vedro a hlavně trasa naší jízdy, vedla neustále přes spoustu vesnic a městeček, nejeli jsme nijak obzvláště rychle. Bob si sundal budnu a vzal si pouze chráničový krunýř. Zkusil jsem to také a bylo to fajn. Pro pobavení jsem si přes krunýř navléknul ještě hokejový dres Plzně, které fandím celý život. Později na jedné benzině, kde jsme zahlédli bandu asi 10 motorkářů, kteří měli na mašinách vlajky Komety Brno, mne kluci popichovali, ať k nim zajdu právě v plzeňském dresu, ale nějak se mi nechtělo. Inu, proč provokovat, že :-)
Dnešní cíl cesty, bylo chorvatské pobřeží, přesněji Vrsar na Istrii. Nejdříve jsme ale jeli směr Terst a Koper. Nejet po dálnici, dalo docela fušku, protože snad všechny cesty vedly a končily právě vždy a pouze dálnicí. Ne, že bychom nechtěli zaplatit dálniční poplatky, ale na normálních silnicích, to je vždy lepší. Cesta to byla nádherná. Sice velký provoz, ale díky interkomům se nám předjíždělo snadno, aniž by jsme na sebe museli nějak obzvlášť čekat.Tak svědomitě jsme se vyhýbali dálnicím, až jsme z Koperu, který je vlastně předměstím Istrie, přejeli stále po Slovinském území, podél hranic s Chorvatskem, až do Rijeki. Cesta to byla ale nádherná. Vraceli jsme tedy pak přes tunel Učka, směr Poreč. Silnice zpoplatněná, příroda užasná, počasí lepší být nemohlo. Na jednom úseku, kde jsme všichni neměli daleko k 200 km/hod, jsme míjeli policistu na R1, který pouze mrknul a dělal že nás nevidí. Muselo to ale pro něj vypadat vtipně, protože jsme všichni měli zrovna zalehnuto za plexi, ležíc na nádrži a v okamžiku, když jsme si ho všimli, tak jsme okamžitě narovnali záda a jeli najednou jako na skůtru, jako že nic. Měli jsme štěstí 
Podvečerní příjezd do Vrsaru a apartmán přímo na promenádě, zakončil s vykoupáním se v moři a návštěvou místních restaurací a barů, další super den.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE