Na kyselo do Světlíka a taky trochu kolem dokola střední Evropy

Chaotický začátek, aneb mělo to být jinak, ale nebylo to špatné...

Obsahuje nespisovné a hovorové výrazy....

Před pár lety jsem prodal motorku kvúli vleklé nemoci v rodině. Nechtěl jsem jako jediný ekonomicky aktivní člen domácnosti riskovat zranění, no a tak jsem se slzou v oku prodal motocykl, stejně je to taková propocená, smrdutá zábava, stojí to spoustu peněz a vůbec....

Ale zase na druhou stranu, na co mám pořád čekat - až to se mnou sekne? V mém věku už to nemusi trvat dlouho. Tak jsem si udělal radost a koupil Suzuki V Strom 1000. Trochu ji zatím vylepčili, je taková nějaká stabilnější....sedačka sice stále jak dubová fošna, ale jinak spokojenost. No a když už jsem začal zase jezdit, tak by to chtělo něco pořádného... Četl jsem cestopisy o cestách po Himaláji a vzbudilo to můj živý zájem, protože lépe a výše už to na naší modré....spíš šedomodré planetě prostě nejde.

Loni se u nás stavil na kafe Pavel, kamarád ze Švýcarska a já jako že mám zase mašinu a že ale chcu do Indie, do teho Himalája na moped trip a že to bude romantika a fajně....no a on jako že to zní dostatečně uhozeně, aby jel někdo sebou a dával na mě pozor, protože už nejsem žádnej mladík, to dá přeci rozum. Slovo dalo slovo, záloha zaplacena, ale špekulace o tom kolikoro teplých ponožek si má našinec nabalit do průsmyků v 5000 metrových výškách nám překazila korona. Cestovka sice trochu šponovala a do poslední chvíle nechtěla prozradit, esli se jede, nebo co, no a nakonec to odpískali, ale aji ty peníze vrátili a že se jako těší napřesrok zase. Ludry.

No a tak teď kam. Ještě týden před odjezdem jsem chtěl přes Rumunsko do Moldávie na pelmeně, ale víte to sami, situace se v době korony mění každým dnem, hranice se otevírají, zavírají, vyhrožuje se karanténou, tělesnými tresty a chudák motorkář neví kam se vrtnout.

Tak jsem nakonec vsadil na jistotu a vyrazil do Čech....to zní dost podivně, ale je to tak. Coby Čech žijící v Německu a pracující v Rakousku to pro mě znamená přeci jenom trochu víc, než jenom vytlačit motorku z garáže....tak jsem v den D nasedl na Evelínu, trochu ji omyl....

…..a přes Reichenhall a Berchtesgaden překročil první hranici směrem do císařské monarchie (myšleno Rakousko, jsem tu už nějaký pátek a je to tak trochu země, kde je duch France Josefa stále živý...). Normálně se na cesty připavuji, vím kam chci, a kam zase ne, ale teď jedu na blind a mám jenom nejasnou představu - kupředu levá, kupředu pravá..no znáte to. Chvilku se motám po všelijakých jezerech toho Salzkammerguta, mraky mě honí semo tamo, a tak se nakonec přestávám kochat roztodivnými horskými panoramaty a vyrážim, seč to dá směrem na Pasov, kde chci dneska přenocovat. Moc jsem toho dnes nenakroutil, ale vyjížděl jsme až pozdě odpoledne, čekaje na "suchý" interval a samozřejmě až po tom, co jsme si doma vyjasnili – pro mtorokářskou dovolenou zásadní otázku - „...a nechceš zůstat doma? S náma?", takže dneska jenom 260 km. Večer jestě procházka po městě, je pekelné dusno, ale je tu hezky.

Ráno si chcu uvařit snídani a zjištuji, že mám všechny potřebné ingredience, až na tu plynovou bombičku, co jsem ji před týdnem půjčil bratrovi na Ohři a při balení na vodě jsem si ji zapomněl vzít zpátky. Bez plynu trvá vaření kávy a nudlů o dost déle, dneska zůstávám bez kafe a bez snídaně. Težká rána pro kofeinistu, jako jsem já.

Po zabalení jedu kolem Dunaje směrem na Linec, sem tam vyjedu na kopečky nad řekou, je to tu sice venkov, ale všechno posekané, uklizené, opravené a pěkné. Dneska je hezky, teplota je ještě snesitelná, provoz malý, a tak se jede dobře. Od známého ohybu Dunaje jedu na sever kolem zříceniny Waxenbergu na Bad Leonfelden a na Vyšší Brod. Tady už je dost teploučko, ale jedu ještě kolem Vltavy do Rožumberka na kávu a zmrzlinu. Pak zase zpátky do Vyššáku, kde sháním tu plynovou bombičku na vaření. Ještě, že tu jsou ty vietnamské supermarkety. Jednu kupuji, ale nejsem dnešní, hnedle před krámem ji zkouším...a nic, ani jiskérka, natož plamen. Takže za prodavačem a pak za panem vedoucím. Přes jeho protesty, že „to doblý, to funguje", nacházíme po druhé výměně jednu, která je provozuschopná. Sláva, teplá nudle je zajištěna.

Jedu kolem Lipna přes Frymburk na Světlík....ale to je trochu delší historka....

Synek, který tu byl před týdnem na Vltavě, se nachomýtnul k autonehodě, kdy vietnamský podnikatel smetl ze silnice dvojici německých turistů na kolech, kteří samozřejmě neuměli, stejně jako policie, slovo v cizím jazyce. A tak synek, jsa dokonale jazykově vybaven, tlumočil z češtiny do němčiny a naopak, protože policie i přejetí turisté znali jenom svoji mateřštinu. Jako další svědci tam byli také paní Hanka a její muž, kteří, coby majitelé hostince ve Světlíku, byli nadšeni ochotou mého potomka nezištně pomáhat pocestným, což jest bezpochyby výsledkem grandiozní výchovy, které se mu pod mojí střechou dostalo a pozvali ho na merendu do Světlíka. Můj synek byl zase nadšen kvalitou servírovaných pokrmů, a tak mě pověřil následnou kontrolou v daném pohostiství. Tož jsem se toho ujal.

Zastavím na návsi, kde parta místních do sebe leje jedno za druhým – aby taky ne, je aspoň 30 stupňů... Vesnice má podle wikipedie 206 stálých obyvatel, od Lipna je to kus cesty, turismus tu moc nefrčí a tak když vedle hospody zastaví německá motorka a podivný týpek se ptá na paní vedoucí, zákonitě všechno ztichne.  

https://cs-cz.facebook.com/pages/category/Restaurant/Hospoda-U-Anton%C3%AD%C4%8Dka-1863733620343631/                                  tedy hostinec U Antoníčka

Dělám machra jako ze se vůbec nebojím a jdu se najíst. Kulajda je opravdu vytuněná, jak od maminky a smažáček taky prima. Všechno je to trochu jako z filmu Hoří má panenko, hostinec totiž nefunguje jen jako hospoda, ale taky jako krám s potravinami a lokální aji přespolní informační centrum. Při placení se na mě paní vedoucí podívá, zamyslí se a povídá, že jí jsem nějakej povědomej a estli se prej neznáme? No tak musím s pravdou ven, že my dva se zatím neznáme, ale toho mýho holomka že tu před týdnem hostili. Paní Hanka se mi vrhne kolem krku a volá manžela. Vesnice ztichla podruhé, protože tohle se tu neděje každý den... a je z toho náramná veselice pro všech 206 světlických....Loučení jak po deseti letech upřímného kamarádství, ale musím dál, mise splněna.

Jedu na Černou, Kubovu Huť, Vimperk a na Kašperské Hory. Tady je to trochu na těsno s ubytováním, místní hotelijéři mají frňáky nahoru a chtějí za ubytko sumy, které přesahují můj práh bolesti, tak spím nakonec trochu stranou v jednou prima penzionku. Celkově se dá říci, že čím dále od podivného projektu jménem Marina Resort Lipno, tím lépe. I v těchto krajích se daří motorkářům, kteří na prima strojích brázdí zdejší silnice. Kraj je trochu zavátý, ale rozhodně má své kouzlo....najeto 350 km. Předpověď počasí na zítra nic moc, a tak chci vyrazit ráno brzy, ale paní vedoucí mi sděluje, že snídaně je od půl 9. a budou lívanečky. To je hodnota, se kterou se nepolemizuje.

Ráno zkouším vařit kávu, plynová bombička se dává za podivných zvuků do malého tepelného výkonu, asi to nakonec přeci jen nebyla tak výhodná koupě... Dneska dokončuji šumavské kolečko po místních hradech. Začínám na Kašperku...samozřejmě až po těch lívanečcích. Hezký hrad, jenom škoda, že je dneska pondělí. Následuje Rábí, zřicenina Velhartice a Klenová (ta má výjimečně i v pondělí otevřeno).... Ale nejsem zdaleka sám, pomýlených turistů jsou mraky a všichni se shodují na tom, jak je prima, že se ten tradiční zavírací den drží.

Nakonec dojedu do Klatov, kde mě stihnou prvni kapky a jen tak tak zatlačím motorku do průjezdu penziónu Poprda. Název sice podivný, ale majitel i jeho synek jsou motorkáři, cena únosná, pivo točené a vychlazené. Synek paní hostinské jezdí na Yuki, a tak si máme o čem povídat, taky jsem na tom před lety začínal... Po dešti vyrazím do centra, bílá a černá věž, rozhodně si nenechte ujít klatovské katakomby v kryptě barokního kostela pod naměstím s mumiemi. Vyplatí se počkat na komentovanou prohlídku. No a pak ješte jedno pivko a na kutě. 

Po snídani jedu směr Plzeň na hrad Švihov. Je to největší český vodní hrad a to ho po Bílé Hoře jistě třetinu zbourali a zasypali, vodní příkop kolem opevněného jádra hradu a část vnějšího příkopu. Taky se tu natáčela Popelka, to je ten film, co jede každé vánoce v televízi... Dneska je zase vedro na padnutí, leje ze mě o sto šest. Jedu na pomník Jana Sladkého Koziny. No, není to nic moc a přitom se tolik zasloužil o věhlas zdejšího kraje, ale je to při cestě na Domažlice. Ty jsou jako v té písničce „Domažlice jsů pěkné městečko...“. To mohu potvrdit, jenom škoda, že jsem dorazil během polední pauzy. Takže na věž se nedostanu, do muzea sice ano, ale paní kasní mě nějak přehlédne, vyrazí na párek v rohlíku  a zamyká mě v budově. Původně jsem sice nechtěl čekat hodinu na konec polední pauzy, ale evidentně mi nic moc jiného nezbývá.... Po prohlídce muzea už jedu na hranice Reichu a kousek od Železné Rudy na poutní kostel Neukirchen bei Heiligen Blut (něco jako nový kostel u svaté krve). Velikánská impozantní stavba, jejíž začátky se datují do první poloviny 15. století, kdy chtěl během husitských válek jakýsi husitský poberta useknout při přeshraničních výletu kostelní soše panenky Marie mečem hlavu - jaký to bezbožný čin - a ze sečné rány na krku vytryskla krev....údajně ....no a legenda byla na světě, poutníci se jen hrnuli a penízky do obecní kasy taky.

Ale kostel za návstěvu rozhodně stojí. No a s blížícím se večerem se proplétám místními kopečky směrem na Straubing, v jehož dohledu je další poutní kostel Bogenberg. Na kopci nad Dunajem je kostelní mohutná stavba slovutné historie, postavená na podobně uvěřitelném příběhu, jako u předchozího kostela, ale návstěva se zase rentuje. No a protože zítra mám zamířit do Švajcu a domov je při cestě, tak si to po B20 odkroutím domů. Dneska 400 km.

Ráno se trochu prospím a vyrazím až odpoledne. Mám zamluvený nocleh v Minderhofu u Memingenu. Fakt líbezna cesta, jenom po dálnici a přes Mnichov, asi 250 km a jedu to 4 hodiny. Hlavně Mnichov se mi v odpoledním hicu při hopsání od semaforu k semaforu dost zamlouvá. Večer ještě proběhnu centrum města, libezný to městys, mající mnoho romantických zákoutí. Na hotelu ještě studuji internet, kam zítra dopoledne. Je to jasné, hrad a zámek jsou na každé straně všech turistických portálů.

Ráno vařím nudle a kafe, vařič si to rozmyslel a funguje jak se od něj očekává a tím pádem se mohu posílen vrhnout do víru kulturně-historicko-motorkářských zážitků. No jo, ale hrad... jak se tam dostat? Po dvou kolečkách kolem hradu po 5 kilometrovém perimetru zjištuji, že všechny přístupové komunikace, tedy 2, jsou v opravě a uzavřeny. Hm, pěšky se mi šlapat nechce, a tak vsázím na zámek. Ten má být ve vedlejší vesnici Matjes. Vesnice by tu byla, to je pravda, ale kde je ten zámek?! Na místní návsi ani živáčka, a tak chvíli kroužím krajem sem a tam, až vidím v dáli mezi podrostem jakousi podivně vyhlížející stavbu. Přístupová kamenitá polňačka nesvědčí o hustém turictickém provozu, navíc je obehnaná ohradou a jistě již několik desetiletí podléhá přirozenému vývoji, tedy přeměně zámku v ruinu. Obyčejný, špinavý, reklamní trik!

Inu, na Bělehrad, tedy vlastně do Švýcarska. Se stoupající teplotou vyhasíná moje vášeň pro sakrální stavby a jiné hromady kamení a mažu si to směrem k Boodensee. Představa vodní plochy, romantických zákoutí se stínem vzrostlých stromů někde v osamocení, daleko od lidí, juj, to bude krása. Bohužel, milý deníčku, realita je jiná, docela dlouho bloudím, než se mi daří nalézt cestu k vodě jinde nežli v centru místních aglomerací. Ostatní cesty jsou totiž privátní pozemky, anebo je na ně vjezd zakázán pod trestem smrti...ale nakonec se zadaří, do plavek a do vody. Asi to není ta romantika, co jsem si představoval, ale je to alespoň mokré. Jinak je Boodensee spíš takovej kačák. Sice velkej, ale kačák. V půl 4. to balím a překračuji hranici Švýcarska.

Nemám dálniční známku, která se v této podivné zemi kupuje pro auto i moto stejně draho a to hnedle na celý rok. 40 Eur, děkuji pěkně, ale nechci. Prostě si vychutnám cestu po venkově. Paráda....jenže to jsem ještě netušil, jaký jsou mistní daňoví poplatníci rychlíci. V obci 50, v reále 32 km/h, mimo obec 80, pocitově 57 km/h a fotografové na každém rohu. A ten povoz! Na státovkách zoufale přeplněno. Švýcarů je skoro stejně jako nás, ale na poloviční ploše a z této plochy jsou třetina hory a jezera, takže všechno, co chce bydlet, je v údolích. No a že se cyklisti nepředjíždějí, ale následují, to už je tady takový úzus. To stejné platí pro traktory, potože to je ve zdejších zemedělských oblastech něco jako v Indii kráva, tedy posvátné stvoření, či tak něco. No...těch 150 km od hranice do Zugu, kde mám sraz s Pavlem, jedu 4 hodinky. Když vidím, jak se místní motají po silnicích jako mátohy, tak se ptám, kde se v této zemi bere nadhodnota? Asi nejlepší je to v Rapperswill, název jak z divokého západu a přitom je to taková díra, ale hopsám přes ni 45 minut a teploměr ukazuje 37 stupňů. Maminko, já už budu hodný, přestanu pít, kouřit, mluvit sprostě a na žádné cizí děvče už se nepodívám. Jestli je tohle peklo (jako že je ), tak já už tam nechci....

Hlavou mi táhne článek o tom jak přežít vedro na motorce. Takže hodně pít, zmrzlina, koupání, jezdit v horách, odlehčit oblečení....všechny body v deníčku odháčkované a ještě jsem si natáhl tričko se zimní tématikou, aby to víc chladilo a aji větrový bonbón cumlám....no a co by jste řekli? Peklo!

Ale nebudu to dramatizovat, do Zugu jsem nakonec dorazil bez nutnosti zásahu lékařů RZP (nevím jak se to jmenuje ve zdejších končinách....) a zanedlouho je tu i Pavel. Mají tady pronajatý byt, tak zajíždíme do garáže, Pavel první, odemyká závoru, sjíždí do podzemí, já jedu za ním, závora padá....takže sklopím hlavu a dávám plyn, aby mi to neuseklo kedlubnu a div že to do Pavla nenaperu. No a pak už jen sprcha a hurá na pivo. Tochu nás překvapuje, když jdeme do hospody, že u vjezdu do garáze stojí 3 auta security a sekuriťáci s odjištěnými kolty pobíhají kolem té závory... My děláme samozřejmě jako že nic a po očku hledáme nějaké bezpečnostní kamery. Jak jsem to při vjezdu oroštoval, tak rameno závory spadlo do mezery mezi mě a topcase, aniž bych si toho všiml. Topcase se ukázal být kupodivu odolnější nežli hmota závory, která se tímto ohla do podivného, bumerangoidního tvaru, který sice vypadá zajimavě, ale dané zařízení je jako závora nadále bohužel nepoužitelné. No uvidíme, poštou zatím nic nepřišlo. Najeto 400 km.

Další den toho zase tolik nenatočíme. Předpověď počasí je pekelná a při stání na semaforech se to zcela potvrzuje. Proto bude dneska horský program. Jdeme na Gosser Mythen s nádherným výhledem na okolní jezera a kopce. 1898 m n.m., ale jsme nějaký sportovci, takže vrchol zdoláváme za zpěvu pochodových písní. Po sestupu do udolí se navlíkáme do moto-oblečků, což si při letních teplotách vydatně užíváme a tak honem k jezeru a koupačka. Bože to je lahoda! Ale všechno má svůj konec, převlíknout a přes Prager Pass a Swyz zpátky k zugskému jezeru, kde je ještě večer v 8 hodin 33 stupňů. Dneska už nic nedemolujeme, jenom jdeme na pivko a na kutě.

Dopoledne prší a tak dáváme nejprve prohlídku Zugu....hm, no...jo.....a následně se jedeme podívat na luzernský most, ještě jsem tam nebyl. Všude davy maskovaných turistů, dokumentační fotka a jede se dál, dneska musíme napříč Švajcem do Fribourgu, kde Pavel bydlí. Cesta v pohode, až na ty cyklisty, traktory a Švýcary za volantem. Ale země je to hezká, místy jako z pohlednic. Překvapuje mě, jak je tu čisto, třeba odpadky ve škarpě se nevidí, tráva je všude posekaná a bordel na silnici je jenom od krav a všelikého dobytka. A přitom odpadkový koš aby pohledal. Hnedle se mi dostává vysvětlení, že v této bohulibé krajině se platí úplně za všechno, tedy i za likvidaci odpadu a to hodně. A potože je Švýcar člověk chybující, je odpadkových košů málo, aby se do nich necpal domací odpad. A hotovo. Přesto úplně nechápu, jak to? Našinec by si s tím přeci poradil einz zwei - šup s odpadním pytlíkem do škarpy nebo na lesní mýtinku, ať si mají srnečci a laňky s čím hrát, ne ....?

No a večer jakési zapečené švýcarské delkatesky zalíté bílým vínem... Dobré to bylo.

Na druhý den je na programu prohlídka města se zelenou katedrálou, zeleným starým městem a zeleným mostem. Je to totiž všechno postaveno ze zeleně zabarveného lokalního pískovce a tak centrum působí zvláštním, nazelenalým dojmem. Po prohlídce nás čeká pohoří Jura, i když se jedná o takovou lokální Šumavu, žádní velikáni to nejsou, ale je tu výrazně klidněji a zácpy takřka úplně mizí. Překračujeme hranici Francie a je to znát, města která projíždíme mají úplně jinou atmosféru. Navštěvujeme pohraniční pevnost de Joux a pramen řeky Loue. Pevnosti Francouzi říkají Chateu, i když to má k zámečku dost daleko. Je to jednoznačně vojensko - internační zařízení.

Byl zde vězněn třeba Francois Dominique Toussaint L´Overture, haitský osvoboditel a něco jako Jánošík v jendom, ale nějak mu to úplně nevyšlo a jeho vize o svobodě otroků v Karibiku skončila ve zdejších kobkách, protože nenarazil na plnohodnotné pochopení svých pokrokových myšlenek ze strany fancouzské justice... No a pak už zase jenom zpátky do Fribourgu, kde už Olinka - Pavlova žena, podle instrukcí připravuje večeři. Dostal jsem na výběr mezi topinkami s česnekem, anebo fondue. Národní hrdost moc přebujelou nemám a navíc nemám rád česnek. Fondue chutná trochu jinak (mnohem lépe...), nežli když jsme to doma před lety zkoušeli, ale asi se to nemá dělat z ementálu a sklepmistra.

Další den se rozloučíme s Olinkou a vyrazíme s Pavlem na jih, směr Itálie. Po cestě ale ještě jako správní borci vyběhneme na Pic Chaussy, 2351 m n.m. a protože to zase peče, spálim si pěkně frňák, ale pak se zase ochladíme. Jedeme přes Martigny a St. Bernarda, kde je jen 6 stupňů a po silnici se tady ženou stáda krav....jak taková silnice vypadá, si asi umíte představit, dost to tu klouže. V Aoste na italské straně, se ubytujeme v podivném hotelu s podivným panem domácím....Hotel v ulici „U Římského mostu“ nebrat!...a jdeme a pizu.

No a protože jsme se pěkně nadlábli, musíme to druhý den zase vyběhat. Punta Valletaz, 3080 m n.m., docela dlouhá a náročná túra, ale ty panoramata! Moc toho sice nenakroutíme, ale ve zdejším přelidněném údolí dojet pár desitek km stejně zabere hodně času. Večer jsme dost ušlí, a tak jdeme do hospody na polentu. To je kukuričná kaše na 1000 způsobů a samozřejmě řádně doplňujeme tekutiny, den byl horký.

Dopoledne prohlídka města. Kostely a kostelíky, římské vykopávky, podzemí původního fora romana, katedrála...je to sice takové lokální, ale hezké, ve městě je spousta turistů a dost to tu pulzuje.

Nakonec se loučíme s „milým“ panem domacím (aby ho čert po poli...) a jedem alpským údolím na pevnost Bart. Trochu si zvyšujeme bazální teplotu výstupem do kopce, zvíme mnohasetletou historii opevnění, dáme kolu s ledem a odploužíme se zase k motorkám. Není čas na hrdinství, dneska chceme až někam daleko, tak se napojujeme na dálnici. Od Milána je to pěknej mazec. V pravidlených intervalech měníme obsahy kapes za takové podivné lístečky, až se mi jednou stane, že mi ta plechová pixla na mítnici nechce nic vydat, jen zdvihne závoru a nic. Moc se mi bez lístku jet nechce, ale za mnou štrudl italských aut a těch kornutů a stupidů bych vám nepřál slyšet. No tak jedu bez lístku. Z dálnice sjíždíme až u Roveretta, kde přijedu k mýtnici (automatická, bez lidí...jak jinak) a stisknu komunikátor s „ dů jů spík ingliš?“. Lakonické „no.“ Jsem slušně vychované, takže „šprechen zí dojč?“. Odhodlané „no!“. Teď si říkám a jseš v dupě, mameluku, co?, teď ti došel keslík!, teď to budeš muset vodevřít, cha chá. Jenže pán se vyzná a přechází do protiůtoku „parlo italijáno?“ nasleduje moje nesmělé „no...“, pak zacáluju, co po mě chcou a hurá do hotelu. Dneska přes 400 km.

Ráno u snídaně přemýšlíme, na který kopec dneska a konkurzem prošlo Monte Baldo 2218 m n.m. Cesta tam je samá zatáčka a je to hezké, protože se stoupá do útesu mezi dálnicí od Brenneru a Lago di Garda. Dneska už se trochu honí mraky, ale pohledy hlavně na stranu k jezeru jsou dost dobrý. Vrcholové foto a hajdy zase zpátky.Túra je to ale dlouhatá a jdeme tam i zpátky jistě přes 20 km. Já jsem ráno vyrazil jenom v kraťasech, protože jsem netušil, že najedeme 180 km a večer už je trochu kosa, ale nežli to otočíme na Roveretto, jedeme ještě na poutní kostel St. Maria de la Corona. Zastavíme na parkovišti a Pavlovi se nechce převlékat z motogatí do kraťasů, a tak vyrazí jen tak, vdyť „ten kostel je přece za rohem“. Je, ale až za 15tým rohem. Pavlovi to dost zvyšuje vlhkost v podpalubí (ještě stále je 27 stupňů...) a já se mu navic, jako správný kamarád, pošklebuju, jako že moje návstěva nemá pro spásu mojí duše pražádný význam, ale on že je na půl cesty do nebe a že nošení motorkářských gaťek neobyčejně zvyšuje sakrální význam jeho návštěvy... Pavel si cosi mrmlá pod fousy, ale určitě mi dává za pravdu.

No tak ho pozvu na espreso a při návštěvě místní toalety shledávám při pohledu do zrcadla, že Pán Bůh malé hříchy tresce hned. Jak jsem měl dneska celý den šátek na lebeni, tak mám na čele vypálen na holé kůži červeno hnědý pruh, ostře ohraničený od kůže pod šátkem, no a frňák, ten mi asi upadne. A navíc po západu slunce teplota rychle padá na 14 stupňů a teď se mi asi zase smál Pavel. Večer ještě lokální laskominy, sklenka vína a na kutě.

No, neni moc co dodat, vyrazíme k domovu, samozřejmě po dálnici, protože jinak bychom se cestou na Brener nikam daleko nedostali, loučíme se za Bolzánem a já jedu přes Innsbruck na  Bad Reichenhall, kde jsem po dnešních 400 km doma.

Pokud vám připadá, že todle není to pravé motorkářské, běhat od kostela k zavřenýmu hradu a to celé nejlépe přes kopec, po tom, co sem tam cestou něco zničím, tak to je mi líto, holenkové, protože my jsme si to náramně užili.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE