Tour evropou do Durmitoru

9.8.2011 den druhý Úterý

Budím se celkem brzy po sedmé hod. Chtěl jsem počkat až mi oschne stan, ale obloha je zamračená a od západu zase jedou s vodou. Takže rychle zabalit, na místní tankstelle doplnit do plné a pádím pryč vstříc novým dobrodružstvím. Ještě na ranní toaletě slyším jak začíná do střechy zase bušit déšť :( tak opět do nepromoku. Okolo Mondsee, Fusschlsee na Salzburg. ("To musí být Solnohrad, tam jsem.... " teď už můžu říct, že BYL :-)  ) Stavím u cedule, fotím město, kopce spásané ovcemi a užívám si. Místy stále prší, ale přes Salzburg je to bez deště. O tom, že jsem přejel hranice do Německa pomalu ani nevím a kolem půl jedné po malém bloudění po Berchtesgadenu, hledání bankomatu na výběr hotovosti, dojíždím na sběrné parkoviště pod Orlím hnízdem.  Sháním informace a dovídám se, že nahoru jen pravidelným autobusem za 15E. V německu už krásně pálí slunce, parkoviště narvané k prasknutí, že není téměř ani kam motorku postavit, rozpálený asfalt, autobusy rovněž narvané a tak to po chvilce balím a Orlí hnízdo mi zůstává neodhaleno.  Nepřijel jsem sem cestovat přecpaným busem za 15E do horské chaty kterou stejně zbavili téměř veškeré historie. (teprve později jsem se dozvěděl, že se tam dá normálně dojet :(  co už.  Volím tedy objížďku po vyhlídkové cestě sedlem Rossfeld Panoramastrasse (silnice č. 999) užívám nádherné výhledy, místy zkropen sprškou deště z mraků převalujících se přes onu horskou silnici. Na oběd, nebo spíš malou sváču zastavuji těsně pod vrcholem oné silnice u odpočívadla zařízeného dle Německo-Rakouských turistických standartů. Nově zbudovaná dřevěná boudička se zastřešeným posezením, květinami a na naše poměry luxusním sociálním zázemím.
Vše v nerezu, perfektní čistotě, voňavé a přístupné zdarma! Jen za dveřmi je malé prasátko pro dobrovolné příspěvky, kam jsem s radostí upustil nějaké to euro. Déšť se stále střídá se sluncem a ani jeden z nich mne nešetří, takže v gumovém nepromoku to začíná být na palici. Dojezeno, nach Italy! Opouštím německo  směrem na západ, St. Martin bei Lofer, Zell am See nach Heiligenblut a proslulý Grossglockner.  Je něco po půl třetí když odjíždím, za chvíli jsem opět v Rakousku.  Cestou po Alpenstrasse zase chčije a čím stoupám více do kopců směrem k Italským hranicím, tím je větší kosa! Jel jsem směrem Heiligenblut a odtud silnicí 107 na Oberdrauburg a pak 110kou do Italského Paluzza. Kosa jak z nosa a neustále prší. Překrásné scenérie alpských horských cest, všude ty hory, vodopády a tunely. Cestou je na rakouské straně několik tunelů, před jedním tunelem je odpočívadlo kde zastavuju, protože už nemůžu vydržet s rukama.  Zastavuje tu nějaký Ital a dal se se mnou do řeči, asi aby mne nasral říká, že mu volala bábi a že v severní itálii je 25 stupňů celsia a svítí slunce! Grrr.... asi se na ten Grossglockner vy.... dneska už chci spát v teple! Hned za tunelem platím mýto 8E ale taky tam už neprší. Alespoň to! 

  Je něco po půl sedmé večer když míjím ceduli informující o otevírací době grossglockner pass. Poslední vstup je možný 20:45 a já to mám už jen nějakých 20km do Heiligenblut! To dám! Bude to sice na rychlovku, ale spát budu ve slunné Itálii a ne tady v tom promrzlém a věčně prochcaném rakousku! :-D Jdem na to!  19:30 stojím u mýtné brány na tu naši motorkářskou mekku, paní za okýnkem se na mne soucitně dívá když jí zmrzlýma rukama podávám dvacetieurovku. Zvedá telefon a kontroluje stav na vrcholu. Po chvíli brebentění do sluchátka mi vrací bankovku a říká že cesta je pro motorkáře zavřená, že na hoře sněží!!! :-(  9.8.2011! Zmrzlý jak sobolí ho*no otáčím a částečně naštvaný a částečně zklamaný se vydávám hledat nějaký kemp. Po cestě ke kempu vidím zimmer frei v nějakém penzionku, byla mi taková nehorázná kosa, že jsem se ubytoval tam. 26E za noc se snídaní... Teplá sprcha, do města se mi nechtělo, tak ve sprchovém koutu rozdělávám svůj lihový vařič a kuchtím večeři :D. Jediné pozitivum ta kosa venku měla! Měl jsem večer zase vychlazenou plzeň v plechu :-D Po jídle uklidit, sepsat zážitky z dnešního dne a v deset spím jak do vody hozený.

Dnes slabých 355km

10.8.2011 den třetí Středa

Budím se v sedm, vyspinkaný do růžova.  Letmý pohled ven na zaparkovanou motku, lehký déšť, pod motorkou suchý flek... takže zase klasika. Dole při snídani běží místní meteorologický kanál, s očima přilepenýma na obrazovku sleduju kdy bude Grossglockner... mezitím Heiligenblut 9 stupňů... pak i GG... MINUS 3 stupně celsia, viditelnost nulová a sněží!  Po snídani už sice svítí sluníčko, ale to je tak na 10 min, takže šup do nepromoku a jdeme zkusit štěstí k bráně. Když už tu jsem, tak mě nějaká zmrzlá voda nezastaví!!! No.. a zastavila. Na bráně klasická odpověď již znám ze včerejška. Pro motocykly zavřeno!  Stojí tam i partička Italů, kteří pak také otáčí své stroje. Tak další bod mé dovolené zůstal nepokořen... :/

Devět hodin ráno, tudy to dál nepůjde, tak otáčím nach Italy za teplem!  Z Heiligenblut na Lienz a odtud po 110tce do Itálie. Sotva sjedu do údolí Heiligenblutu, přestává pršet. Fotím pár vodopádů po cestě a kochám se okolní krajinou a precizně "zastřiženými" kopci.  Až k Lienz(u) celkem v pohodě, mraky se honily ale nepršelo. Od tohoto bodu ale  začalo zase luchat a luchalo až do Itálie. Cestou nahoru k Plockenpass(u) je to jedno velké, studené, prochcané peklo! Lije jako z konve, moje rukavice jsou na hnůj a ruce v nich zmrzlé na kost. Několikrát po cestě zastavuju, opět fotím vodopády po stranách silnice, a zkouším jet i bez rukavic. Před posledním tunelem je odpočívadlo na kterém jsem zastavil v domnění že ta bouda na konci parkoviště poskytne nějaké teplo či alespoň kafemat... Nas*at ! A to prosím doslova. Budova byly jen a pouze veřejné záchodky.
Při vzpomínce na Itálii a 25 stupňů jsem naskočil na kozu a vyrazil vstříc poslednímu cca 2,5km dlouhému tunelu. V tom jsem potkal holanďana na HD. Poklidně si to brblal tak jsem ho říznul, kývnul nohou na pozdrav a nechal ho za sebou. Jen co jsem vyjel z tunelu, jako bych vstoupil do jiného světa. Sucho, sluníčko, bezvětří ... prostě pohoda. Pár kilometrů na to se z dalšího tunelu vyloupla celnice! Tož jsem musel zastavit, abych si udělal u nás motorkářů tolik populární fotečku se značkou dalšího státu. Jak tam tak šteluju foťák, tak mne dojel dříve zmíněný holanďan. Tak jsme se navzájem vyblejskli, chvilku pokafrali a jeli dál. Cesta dolů z Plockenpass(u) je snad namotaná na kolmé stěně! Některé ty zatáčky se normálně zařezávaly do předchozí zatáčky nad sebou. Moc pěkné pokrouceníčko, zvlášť když máte nad hlavou modro a suchou cestu pod koly. V první vesničce na italském území zastavuju u velkého kostela (zabíral snad půlku vesnice) a dávám svačinku jelikož se blíží čas oběda.   Po nepříjemně dlouhé době jde nepromok do kufru a zůstává tam až do konce. Na náměstí objevuji telefonní budku a při přihlížení místní omladiny následuje foto s touto hranatou kráskou. (Pro ty kdo ještě nevědí, pracuji v telekomunikacích a tak místo památek se v každé navštívené zemi fotím u telefonní budky :) )

Po jídle pokračuji směr Paluzza, Tolmezzo a Gemona del Friuli po stranách téměř vyschlého koryta mně neznámé řeky. Koryto je ale místy fest široké, takže jarní oblevy zde musí být mohutné. Těsně před posledním jmenovaným městem nařizuji Péťovi ať mě navede k nejbližší pizzerii.  Následovala domluva rukama nohama v malé pizzerii na náměstí. Výsledkem byla výborná pizza tricolora (čerstvé špenátové lístky, pravá mozzarella a rajčátka) připravená přímo před mýma očima. K tomu 2x 2dl džusu, suma sumárum 7 euro. Restaurace byla vyzdobena všemožnými výtvory sletovanými nebo posvařovanými z kuchyňského nádobí, nebo příborů. Tak italská mise splněna, vzhůru za slovincema!

Občerstven a dobře naladěn vyrážím směr Robidišče(SLO). Poslední italská osada před hranicemi se slovinskem je Attimis a dál je to už kapitola sama pro sebe. Opět cestičky namotané jak špagety a taky tak úzké. Kdybych nepotkal v protisměru jedoucí auto, myslel bych si že jsem špatně odbočil a jedu po cyklostezce! Solidní povrch, nádherné výhledy, malebné horské vesničky, slunce nad hlavou, prostě konečně začala ta pravá dovolená. Někdy mi až bylo líto těch cyklistů s těmi nabalenými koly a všemi těmi brašnami jak supěli do těch kopců v tom vedru. Ale co už... každý máme něco.
Hraniční přechod do Slovinska jak z pohádky tři veteráni. 

 Jen budka se zamřížovanými okýnky uprostřed lesa vedle cesty poseté kozími bobky! :-D Už chybí jen ten frňák. Nezbytné foto u značky SLOVENIJA a pokračuji po "cyklostezce" vstříc dalším dobrodružstvím, hlavně někde v serpentince neuklouznout na kozím bobku!  Cca 300m za přechodem se mi nějak rozleželo chcaní, tak jsem to píchnul do nejbližšího mechu a vykonal potřebu. Vracejíc se k motorce, shledávám, že i ona měla nejspíš plný močák, jelikož se mi z topcase(u) řine nažloutlá tekutina která na zemi nepěkně pění.... V očekávání nejhoršího otevírám kufr a zjišťuji škody. Fajnovka Primus v plechu to nevydržel a explodoval (asi nadšením že už neprší). Naštěstí to byl jen "jídelní vůz", a vše ostatní bylo pečlivě zabaleno. Takže kufr dolů, všechno ven, vytřít ubrouskama, naskládat dovnitř a můžeme pokračovat. Primuse jsem nechal za trest stát u stromu u cesty! Dále po cestě po výjezdu z příjemného chládku lesa, se mi otevřely nádherné výhledy na místní hory, níže v údolí byla dokonce jakási paraglide akademie. Na minutku jsem uvažoval že zastavím a proletím se v tandemu nad místní nádhernou krajinou, pak jsem ale zjistil, že už mne celkem tlačí čas. Pokračoval jsem tedy k mému dnešnímu cíli, bohinjskému jezeru. Okolo šesté přijíždím na břeh jezera, přes vysoké okolní stěny tady již zapadá sluníčko a tvoří nádherné oranžově podbarvené scenérie. Objíždím dokola jezero a zjišťuji možnosti nocování na divoko. Nakonec padne volba na cca 10km vzdálený kemp, kde zjišťuji že to byla velmi dobrá volba! Nejen že stojí přívětivých 11 E , ale taky se dozvídám že všude okolo je národní park, tak by se mi mohlo nocování na divoko šeredně nevyplatit. Pohodový kempík, u vstupu ve vestibulu přístup na net odkud se později hlásím domů, hned vedle krásná dřevěná hospůdka, čisté a voňavé sociálky a stan mi stojí vedle nějakého dívčího tábora... :-) Co víc si přát!? Před sedmou jsem ubytován a vyrážím na průzkum místní nálevny. K mému zklamání nemají nic čepovaného. Tak zkouším po každém z místních pivních lahví. Nejvíc chutnalo asi Laško.

  Hospůdka je plná jedlíků a všude se line vůně masa a dalších dobrot. Snažím se odolávat, ale po třetím Lašku kolem mne projde paní s tácem plným řízků jako kolo od vozu a to už na mne bylo moc! Stěhuju se od baru ke stolu a posuňky si objednávám ten tác s těma řízkama. Napchaný, docucám poslední pivko a kutálím se do stanu. Po 23hod usínám.

Dnešní porce 360 km

11.08.2011 Čtvrtek, den čtvrtý

Dnes je v plánu pořádně obkouknout jezero, popř. "smočit vajca", výjezd lanovkou nahoru do ski centra Vogel  do výšky 1550 m.n.m. a rozhlédnout se odtud po Triglavském národním parku. Nahoru jezdí kabinová lanovka s kapacitou 950 osob/hod. Už samotná jízda bere dech, ale když vyjedete až nahoru, otevře se před vámi neskutečný výhled do 3 světových stran. V zádech máte ještě vrcholek sjezdovky, přímo před vámi se v dálce za jezerem tyčí nejvyšší hora národního parku a zároveň celého Slovinska Triglav (2864 m.n.m) Jezero máte více na východ a na západ se choulí v podhůří malá vesnička. Všude okolo davy turistů, mezi nimi zpívají i nějací pražáci, a všichni si to mašírujeme jak jinak než po kozích bobcích :)  Dělám malé kolečko okolo horské chaty, na výšlap až na vrchol sjezdovky se mi v tom vedru nechce. A tak čekám na další lanovku dolů a svačím na odlehlém balkónu dříve jmenované horské chaty jak jinak než v přítomnosti kozích bobků. Nabažen výhledy jedu dolů lehnout na pláž. Horské, ledovcové jezero zastíněné ze všech stran horami mne vítá osvěžující studenou vodou.   Na pláži posvačím a hurá do Plitvic, když mi to loni nevyšlo, jak jinak než kvůli dešti! Jak tak studuji mapu a hodinky, rovnice 12:30 + 350km mi nějak nejde dohromady :(  No nic, popojedem, uvidíme. A tu přichází můj první a naštěstí i poslední pád této dovolenky. Když přijdu ke svojí motce zaparkované v lesíku u jezera na kraji silnice, zjistím že se přímo za mě a kousek přede mne postavili dva místní plechovkáři. Stojím úplně na krajíčku asfaltu abych co nejmíň zavazel na cestě, takže když sednu na moto tak mám jednu nohu na navlhlém listí a druhou na asfaltu. Jak sundávám moto z centrálního stojanu a snažím se toho 300kilového mastodonta zbrzdit tak abych nenajel do té plechovky přede mnou, podjíždí mi levá noha na listí a už se oba válíme. Naštěstí kufr a vše ostatní vydrželo, takže chvilka vzpírání a zase stojíme. Za stálého nadávání na tupé slovince vymanévrovat ven a hurá pryč. Vyjel jsem z lesa a hned je vedro, rozepínám bundu a shazuji rukavice. Ani né deset Km a už mám v pravé ruce žihadlo! Svůj záměr jet bez rukavic a rozepnutý okamžitě přehodnocuji a můžeme pokračovat. Míjím neméně krásné jezero Bled,   obkroužím Ljubljanu, na Kočevje, Črnomejl  a Karlovač. Péťa má nadiktováno nejkratší trasu do cíle a tak mne nevede po hlavním tahu na Záhřeb, ale v obci Grosuplje mě navede na cestu do vesničky Krka. A tam mne čekalo jedno z nepříjemných překvapení po cestě. Obyčejná silnice 2/3 třídy. Vcelku široká, s dobrým povrchem a bez nějakých krkolomných zatáček nebo nástrah. Až do doby, kdy ze sluncem zalité planiny směřuje do hustého lesa, nic zvláštního. Úsek rovný cca 3km a podle Péti ještě nějaký ten metr  bude. Tak si to svištím svojí nepředpisovou stodesítkou vstříc onomu lesu.  Na okraji lesa je sedmdesátka, rovněž nic neobvyklého, takových cedulí je všude plno, převážně když je na takovém rovném úseku křižovatka. Jaké bylo mé překvapení, když jsem oslepen letním sluncem vkuřil v cca 90km/h do tmavého lesa a než jsem se stačil v té tmě rozkoukat, už jsem s tím svým 300kilovým hovádkem tancoval na cca 2-3 cm vysoké vrstvě jemného štěrku v celé šířce silnice a kvapem se blížila jedna nepěkná levotočivá! Téměř okamžitě jsem instinktivně šel po brzdách, ale naštěstí mě v poslední chvíli osvítilo nepoužil jsem je a jen začal podřazovat, tlačil se do oné levotočivé a doufal že nekoupím jeden z těch urostlých stromů všude okolo. Do toho mi v protisměru vyjel nějaký zběsilý slovinec a driftoval si to vesele proti mě ve své plechovce.

Ani nevím jak jsem zastavil. Až se usadil prach, postavil jsem moto na kraji na stojan a šel si vyklepat nohavice. Dodnes nechápu jak jsem to ustál. Ta cesta byla na začátku lesa vyfrézovaná v celé šíři a na povrchu byl štěrk a prach.  akhle to bylo téměř 3 km až do vesnice, kde zase začal asfalt.  Kousek před Črnomejl stavím okolo páté na odpočívadle. Cesta moc neubíhá, je po těch italských špagetkách a slovinských cyklostezkách taková nudná až jednotvárná. Kvalitní asfalt, široká silnice a na tacho téměř pořád přes 110. V obci Sejče selo překračuji hraniční řeku do Chorvatska a v sedm dorážím do Karlovač a hned natrefím u cesty na pokojík za 10E ! No neber to! :-D Už se těším na Karlovačko! K mému zklamání nejbližší hospa má opět jenom lahváče a tak po jednom mířím do hajan. Na pokoji probíhá očista , dobíjení elektroniky a urovnávání věcí v kufru. Vedle v pokoji se zrovna zabydlují nějací češi, ale jejich řvoucí parchanti mne odrazují od jakéhokoli cestovatelského sbližování. Jakmile ustává vřískot usínám.

Dnes slabých 265km

12.08.2011 Pátek

V osm už jsem přichystaný k odjezdu. Dnešní meta, Plitvice a pak už jen dojet kam to půjde, co nejblíž k makarské, kde na mě budou v sobotu čekat kamarádi v čele s Waranem.
Plitvice, gate 2, motorky parkují zdarma, vlezné 110kuna, lze platit kartou a za jedno vstupné si mohu vybrat jednu ze 6ti tras. Paráda. Nebudu se tu rozepisovat o Plitvicích jež drtivá většina zná, vy co je neznáte tak si tam zajeďte! :-D Je tam opravdu nádherně, ostatně viz foto. Nevěděl jsem co a jak, trasy v rozmezí délky 3-8 hodin, kam dám moto-hadry když mám všechny kufry plné? Tak jsem nakonec šel v moto hadrech, vybral si trasu E (3-4hod) Nevím kde to vzali, já to měl za 2 hoďky zfouknuté a to jsem vůbec nespěchal. Při čekání na vláček zpět k motorce zjišťuji, že jsem asi nachlazený. Pořád mi teče z rypáčku a lechtá mě v krku. Nesnáším Rakousko!! Po příchodu k motorce zjišťuji, že jsem v helmě nechal kamerku a ona tam kupodivu zůstala! S těmi mraky lidí všech národností a vyznání všude okolo to považuji za malý zázrak. Po 13té hod balím švestky a jedeme vstříc chorvatskému vnitrozemí. Chci se vyhnout páteční přeplněné a předražené makarské magistrále táhnoucí se po pobřeží od severu na jih a tak volím z Plitvic cestu na Gračac po "staré" cestě č. 1. Staré v uvozovkách proto, že to byl před dálnicí hlavní tah na jih, teď je ale silnice až nepříjemně prázdná. Fungl nový asfalt brázdí tak 3 kamiony za celou cestu a asi dvojnásobný počet osobních aut. Místy je cesta tak rovná a jen horizontálně zvlněná že si připadám jak někde v Arizoně, už jen ty chuchvalce chybí.  Cesta se vlní až do obce Vrlika, mého dnešního cíle, kde hodlám přespat u jezera Peručko. Okolo páté se blížím cíli, těsně před zavíračkou ještě rabuju místní Konzum kde mi milá prodavačka ještě přinese ven až k motorce chleba, který jsem si tam zapomněl. Koukám do navi, a nejblíže vodě se jeví obec Garjak, na severo-západním břehu asi 20km dlouhého jezera Peručko. Přikazuji Péťovi ať mne navede rovnou tam, s tím, že se tam nějakého místního zeptám, kde by se tu dalo přenocovat. Jak si tak jedu podle Péťových instrukcí, koukám na display a měl bych být už přímo u vody. Ale ať koukám jak koukám, všude jen tráva, opět ovčí a kozí trus a sem tam strom.

Sice je po páté hodině odpolední, ale jižní slunce bije o sto šest a já se na uzoučké silničce celý v černém začínám solidně škvařit. Chvíli laboruju s GPS, dokonce jsem i hodil kozu (motorku)  na stojan a a šel se trošku rozhlédnout okolo. Sakra, přece nemůžu minout 20km velké jezero!!! No prošel jsem se asi 25 m od motorky směrem kde měla být podle mapy voda, ale nic co by tomu nasvědčovalo jsem nenašel. Tak jsem se rozjel směrem ke Garjaku. Ten se nachází na malém kopci poblíž jezera. Jakmile jsem se propletl minicentrem vesničky otevřel se přede mnou konečně výhled na jezero. 

 Tak přece nejsem tak úplně marný! :) Zabrousil jsem k prvnímu statku s otevřenou bránou, rukama-nohama jsem vysvětlil co bych rád. Paní mne ochotně zavedla ke břehu na kmenitou pláž a ukázala kde si můžu postavit šátor (chorvatsky stan). Několika máchnutími rukou ovšem hned dodala, že támhle na západ přes úžinu se dá taky stanovat. A v tu chvíli jsem pochopil, proč jsem to jezero napoprvé nemohl podle mapky najít. Hladina byla tak o 10 až 20 výškových metrů níže než kdysi. Na západní straně se už zelenala tráva a stromy a kousek blíže byla velká kamenitá pláž, na které jsem v dáli viděl pár aut a dokonce motorku! Hurá, spřízněná duše! Poděkoval jsem a pádil ke stroji a na tu pláž! Příjezd na "pláž" se konal tím způsobem, že jsem se svým 300kg Fazerem projel kolem něčí chatky, která kdysi byla nejspíš na břehu jezera, přes pás původní písečné pláže, pak kus přes naplavené roští a dále po vyschlém bahnitém dně směrem k vodě a k místu kde stál onen motorkář. Hlína se změnila v jemné kamení a jak jsem se blížil k hladině, občas to nepěkně  změklo.  Zastavil jsem asi 15 metrů od motorkáře tam, kde se mi to zdálo nejpevnější. Ten ale na mě začal mávat a gestikulovat ať to tam nestavím a jedu k němu. Ještěže jsem poslechl, protože jsem se už málem nevyhrabal.  Dojel jsem na pevnější podklad kde jsem nakonec i přespal, cca 1-2m od vodní hladiny. Proběhl pokec s místním borcem na suzuki, svlíknul jsem se z motohader a hurá do vody. Po ovlažení jsem postavil stan a nechal proschnout na posledním slunci a větru propocené oblečení.

 Už jsem se těšil jak si udělám táboráček a užiju si spaní v klidu a zadarmiko. Po celé délce "pláže" (protože to vlastně bylo dno) kam až jsem dohlédnul, jsem napočítal asi 5 lidí. Paráda! Naproti přes vodu začal zpoza kopce vylézat měsíc a zapadající slunce zbarvilo již tak oranžovou pláž do ruda, romantika jak cyp! ;)
Teď už jen ten ohýnek, ale co to? V dohledu žádné dřevo! Nejblíže směrem na západ, po zvolna se svažujícím dně cca 1,5km daleko na původním břehu jezera! Tak daleko přece nepůjdu pěšky! Odstrojil jsem kozu, kufry do stanu a hurá na dřevo! Celkem prča jezdit si s Fazerem po dně jezera :-D Na břehu jsem nalámal perfektně proschlé dřevo, naložil, svázal gumicukem a tradá zpět. Japonci ani nevědí, jak všestranné stroje to vyrábějí! :-D

A pak už bylo jenom krásně! Teplá letní noc, jasná obloha, měsíc v úplňku osvětloval vodní hladinu a v naprostém tichu jen praskal oheň.  V ruce pivko, v druhé kus masa a hubu rozšklebenou od ucha k uchu! :) Musím říct, že jsem se před odjezdem na tuhle dovču trochu rozmýšlel jestli to mám dát sám a nebo se na to raději vy....  Ale tyhle momenty na dně jezera, to byly nejkrásnější momenty dovolené a ani na pikosekundu mě nenapadlo, že bych se mohl mít teď v tuhle chvíli někde lépe.

Dnes opět 265km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE