Můj první Balkán aneb pobavení pro zkušené cestovatele

Jak jsem najel po asfaltu víc než za poslední tři roky.

Můj první Balkán aneb pobavení pro zkušené cestovatele

Kapitoly článku

Je tomu nějakej pátek, co jsem nevynořil čenich z terénu, což je poměrně divný, když mám silniční motorku. Přes zimu se však zrodil nápad si zase jednu takovou cestovně laděnou dovolenou, kde neutopím motorku v blátě, absolvovat. Mezi volbou silničního Rumunska nebo šotolinové Bosny padá volba na Bosnu, já tam nikdy nebyl a prý je tam pěkně, tak se těším. Celou následující cestu jsem jel ve dvojce s Bárou na Alpu 700, já jel samozřejmě na svým ukrutným teréňáku celým jménem Honda XL650V Rally EVO II, což je vlastně Transalp 650, kterýho jsem zničil sám, abych ho neničil v terénu. Plánovaní cesty je jednoduchý, jedem podle OffroadGuide, kterou posléze můžu všem vřele doporučit.

Začnu s cestopisem trochu divně..
Píše se rok 2013, chci jet na Slovensko, ale mám na zadním kole dráty volný jako prase, protože jsem pubertální floutek a vlastně se v tom vyznám nejlíp, tak vím mnohem líp že to dojede, než mechanik, co jezdí enduro od doby, co ho rodiče nechtěli vláčet v kočárku. Po cestě se kolo vlní jako prase, přirovnal bych to jízdě na prázdný vyzutý gumě, a já takhle absolvuju asi posledních 200 km. Jedu tam za rodinou a nemám cíl. Nikdo mě nikdy neviděl jezdit v trenkách a tričku, jsem opravdu hodně zásadový na oblečení, ale protože tam přejíždím mezi návštěvama, nazouvám kraťasy, triko a gumáky, co by se mohlo stát, jedu 11 km .. mezi obcema opouští zadní kolo jeden drát, utrhl se u centru kola, proletěl duší na skrz a zasekl se až o gumu, duši to doslova roztrhlo jak při porodu, guma se v okamžiku vypustila, vyzula a já měl v rychlosti 110km/h motorku téměř kolmo ke směru jízdu, na asfaltu, v triku, kraťasech a gumákách, ustál jsem to a pak seděl vedle motorky a jen tak na ní se smrtí v očích čuměl ..

40 dní před dovolenou - z předního kola mi vylítává drát, stejně jsem chtěl kola dvě, kupuju nové.
3 dny před dovolenou - teprve nové kolo nasazuju, to bez drátu drželo parádně.
Ráno před dovolenou - projel jsem nové kolo, evidentně bylo roky nepoužívané a dráty byly pevné, protože byly zatuhlé, jak se to cestou do práce rozhýbalo, celé kolo se totálně povolilo ... to nevadí, já to odjedu .. to vydrží ..
Odpoledne před dovolenou - vzpomínám si na Slovensko.
3 hodiny do odjezdu - volám do Rockwaye v servisu, "Máte volno?" "Nemáme". Kupuju proviant a stejně tam jedu.
2,5 hodiny do odjezdu - mechanik nemá čas, ale udělá mi v servisu místo a bude mi říkat, co mám dělat, házím motorku na hever, chytám za kolo, abych ho sundal a utáhl dráty a zjišťuju, že ložisko v krku je úplně v prdeli.
1,5 hodiny do odjezdu - kolo mi vycentrovali v cykloservisu, protože motorky prostě v celým Liberci nikdo necentruje, já nevím, to si to děláte všichni sami? Chci nahodit kolo, ale mechanik říká, že s tímhle ložiskem mě nenechá odjet domů, natož na dovolenou.
0,5 hodiny do odjezdu - nějak mi to ložisko fixuje, pro mě je to vyšší dívčí, nevím, co dělal a snad to vědět nechci, říká mi jen, že dovču to přežije, ale až se vrátím, okamžitě vyměnit. Každopádně odvedl dobrou práci, vůle je jen zlomečkem toho, jaká byla, ve spěchu nahazuju gumu na kolo, abych zjistil třetí den v Bosně, že jsem jí dal obráceně, na to sere pes, odjezd stíhám a vůbec to nebylo stresující. Dneska dojedu jen k Báře, start je ráno druhého dne od ní.

Den 0

Vyrážíme v 8:30 z Mekáče v Olmíku nasnídaní, plní energie, vtipu a nadšení. Hnus hnus hnus. Na dálnici se dají pozorovat jen čáry nebo stromy, ještě, že máme ty interkomy, jejich spárování není snadné, každý máme jiný, ale přes křeč to nakonec vždycky nějak spojíme. Po dálnici dáváme Česko a Slovensko, v Maďarsku bychom museli platit, my jsme ale Češi a nic platit nebudem, jedem po okreskách, ale navigace nás bere přes Rakousko, Bára se ptá jestli to dáme, načež ji odpovídám „Tyvole, vždyť mě za tu motorku zavřou“. Vracíme se trochu Maďarskem, ale nijak významně a objíždíme rakouskej cíp. Celkem pohoda, furt kecáme, odsejpá to a brzo jsme ve Slovinsku, to je další země, kde jsem nebyl, a ani teď jsem tam nic neviděl. Chorvatsko a já se radoval, že to začne být pěkné. Hmm. Tak tohle Hmm asi pochopili jenom jiný Češi, který i v Chorvatsku ušetřili za dálnice, vesnice za vesnicí, jestli jsme udělali průměr 55km/h tak je to spíš kvůli tomu, že jsme piráti, než že by v Chorvatsku znali výraz meziměsto, jestli existuje země, kterou už nikdy nebudu chtít přejíždět po prdelkách, je to přesně tahle. Večer dojíždíme k Plitvicím a ubytováváme se v kempu Korana. Hezkej, čistej a ne až tak drahej kemp. Má naše doporučení  :).

Den 1

Konečně něco uvidíme, Plitvická jezera. Krása střídá krásu krom pár chvil, kdy je to vysloveně nádhera. Kolem nás sice skáčou srandovní Japončíci s foťákama, je to trochu nepříjemné, ale není to nesnesitelné, po nějaké chvíli se navíc těhle skupinek zbavujem, je to úplně mimo moto mísu, ale moc hezký výlet na vyléčení bolavé prxxx po přesunu.

Den 2

Prakticky až teď začínáme. Mám v telefonu čáry, kudy vedou trasy z průvodce, zároveň v tankvaku cestovní pokyny (ten tankvak mě celou cestu hrozně sere, ale to je můj problém). Hurá nad Željavu, prý je tam radarová základna, dávám do GPS souřadnice začátku, 40km cajk. Jsme tu ... tady ale žádnej kopec není ... aha, jsme totiž úplně jinde .. nojo, debil jsem já, Bára jela jen za mnou. Ale je tu letadlo, házím jednu fotku za druhou, sice jsem jako chlap docela ošklivej, ale s helmou na mašině jsem docela modelka a protože jsem gentleman, samozřejmě pobízím Báru, ať si to šoupne, že ji vyfotím taky, tak sedá na motorku a hází držku, motorku ji zvedám, posunu před letadlo, hodí pár fotek sama, pár společných a jedem dál, tentokrát na skutečnej start trasy. Dojedem pod kopec a já koukám do průvodce .. je hele, tam kde bylo to letadlo bylo za tou bránou letiště, to jsme se mohli podívat ... je prostě vidět, že můj mozek je víc programovanej na výjezdy kopců, než cestování po pamětihodnostech, ale v průběhu dovči nakonec přepne. Pod prvním výjezdem ještě potkáváme tři kluky, měli myslím kačeny a supertenerku, byla tam i nová 1290R, stejně ale abychom kluky náhodou nepojeli, necháváme jim radši slušný náskok a snídáme. Cesta je v průvodci označena jako SG3, jsem poměrně zvědavej, co si pod tím představit, pro každého je terén jiný pojem, budou to šotolinky pro naložené dvanáctky, aby se i tihle kluci, co jezdí miliony kilometrů, mohli vyřádit? Nebo se s tím budu prát i já přesto, že jsem zvyklej jezdit v marastech Rumunska po čerstvé těžbě lakatošů? Fakt nevím a to, že mám silniční gumy po třech letech, mi na jistotě nepřidá. Nervózněji než já však vypadá Bára. Není na co čekat a vyrážíme, v první zatáčce ztrácím Colu, to je docela v pohodě. V druhé zatáčce ztrácím Báru, to moc v pohodě není, najednou se v intercomu ozve jenom "já jsem spadla", tak se vracím, zvedám rozladěné Báře motorku, otočím jí ji do směru jízdy a předávám zpět, je trochu rozladěnější, ale do toho se dostane. Ujedeme dalších párset metrů a na volných šutrech Bára padá znova, tentokrát slyším i hlášení, že bolí koleno. Vracím se a zvedám motorku, Bára mě prosí o radu, jak má jet ... no na plnej kotel přece ... ale to jí nemůžu říct, když nemá motorku pod kontrolou, lepší je si rozbít držku stokrát na šutrech, než jednou letět z toho srázu, co je vedle, tím jsem si poměrně jistý, tak naopak zvolňujem, a když přijdou volný šutry, tak jede s nožkama na zemi. Tempo nic moc, ale už nepadá, pády jsou nejhorší na vyčerpání, můžete jet stovky km v offroadu denně a bude to v pohodě, ale zvedat motorku pětkrát na sto metrech a energie je v .. . Proto i mně to pomalejší tempo vyhovuje, nakonec si jde vše ruku v ruce, i když ještě byly dva chabé pády z místa, tak Bára už nepadá, to pramení v lepší jistotu a lepší jistota zase v lepší jízdu, a i když jsme asi netrhli rekord, jsme nahoře bez nějakých větších problémů a hlavně víme, co čekat, co plánovat. Nahoře je to krásný. Přemýšlím do minulosti, ale já jsem radarovou základnu nikdy neviděl, vůbec nevím na co je to vysoký červený, ale vypadá to jak raketa, pecka. Vím, že Báře jdou doma na lehké sjezdy lépe než výjezdy a ukazuje se, že to s těžkou bude stejné, dole jsme za chvíli a pokračujem. Po pár minutách jízdy překračujem bosenské hranice, dávám občanku, frajer vrací, uklízím a hraniční přechod opouštím s radostí efektivním wheeliečkem .. jo vlastně tady jsou policajti .. no, je jim to jedno, a jedeme dál. Další zastávkou je národní park Una. Přijedem k závoře a platíme vlezné, je to národní park a za jeho průjezdy se platí ... nevím jak konkrétně bych popsal prostředí parku Una, ale zkusím to asi takhle ... les. Na konci skončí les a schody vedou k něčemu, u čeho je obrázek vodopádu, sejdem dolů a tam krásný vodopád, chvíli rozjímáme, pak jedem dál. Protože mám kamaráda, který cestuje a ten mi říkal, že je lepší hledat kemp dřív než později, hledáme kemp. Ve městě Kulen Vakuf je hned u silnice autokemp Lav. Vypadá skromně a docela sympaticky, vidíte na zříceninu hradu, kolem teče průzračně čistá řeka. Majitel kempu víc než přátelský, je nadšený, že jsme Češi, cena kempu výborná, nemít tak nabitý plán, já bych tu snad i dva dny zůstal. Večer usedáme ke stolu s majiteli kempu (manželský pár), já, první den v Bosně, natěšen, že ochutnám Bosenské pivo, najednou přijde frajer, a podává mi Plzeň .. trochu vykuleně čumím kde to vzal, ale však cajk, no to bych byl blbej, abych si to od něj nevzal. Báře mezitím balej modřiny do obvazu namočeného do české jabkovice. Jezdí k nIm prý pravidelně nějaký Čech. Sice jsem se neptal čím, ale asi kamionem. Určitě kamionem. Jo a abych nezapomněl, k večeři byly vlastnoručně nachytaní pstruzi z řeky, nejvíc nejlepší.

 

Den 3

Ráno začínáme zkratkou do Dvaru. K začátku trasy musíme dojet asi 20 km, valíme to kilem, já čumím do navigace a nejednou mi motorka nějak drncla ... kouknu na cestu, asfalt zmizel a přede mnou je zatáčka .. no tyvole .. to jsem ještě neviděl .. a rozhodně jsem v tu chvíli netušil, že zmizet asfalt naprosto bez důvodu okamžitě na metru uvidím ještě opravdu mockrát. Přežili jsme bez újmy, přijíždíme k mostu, po kterém asi jezdí auta, tak by nás měl taky unést .. unesl. Najednou potkáváme rozcestník, kde šipka na Dvar míří do houští .. já nejsem zeměpisec a v Bosně se nevyznám vůbec, ale podlě mě je Dvar docela velké městě, je to asi jako kdyby byla cestou z Ml. Boleslavy značená cesta do Liberce do lesa na koleje vyjeté od aut. Nu což, směr to má, jedem. Další, co mě naprosto fascinuje, je, že v navigaci je po celé délce tahle cesta značená stejnou čarou jako silnice, po který jezdím z Brna do Prahy. Doteď jsem měl Bosnu za poměrně dost civilizovanou, proti Rumunsku, které jsem trochu projel..budu to muset nějak přehodnotit. Houští je nekonečný, sklápím zrcátka, bo to do nich furt mlátí, plexy mokrý od větví, je to nekonečný, ještě teď když sedím doma a píšu to, jsem rád, že jsem z toho venku, mezitím pozoruju Bářin jízdní styl .. nojo, tady už se nám do toho někdo dostává  :) To je samozřejmě dobře, sama si to víc užije. Přijíždíme do Dvaru, doplníme nádrže po hrdlo (stále mě fascinuje, že mi to žere na nafouklých gumách po silnici o 3,5 litru míň, než když se doma plácám na céčkách o jedné atmosféře, to je neskutečnej rozdíl v dojezdu) a vydáváme se na další cíl. Tyjo hustá zatáčka. Pak už jen ten kovový zvuk o stupačku, já sedím na prdeli vedle motorky, držím se za řídítko a kloužu vedle ní. Zdá se mi to nekonečný, co je ale docela úchylný, že se mi to líbí, fakt jsem jel vsedě po prdeli po úplně hladký silnici asi 15 metrů, tak dlouhý klouzačky jsme prostě v mládí nikde neměli. Resumé bylo, že moje motorka udělala docela velký škody silnici. Zaplať pánbůh za stavbu do terénu, mám tam toho jen málo, co by se dalo zničit, ulomil jsem brzdovou páčku a strach jsem měl jen o zavazadlo. Používám podkovu od motovaků a nechci dělat reklamu, ale za tu kvalitu fakt děkuju, nebylo ji vůbec nic a používám ji nadále. Kalhoty z Rockwaye, klasická cordura, trochu černý, dvě malý dírky a na jednom místě prdl šev, to se doma zašije a budou taky fungovat dalších několik let, boty MX bez ztráty kytičky a dres přes vestu s festovně rozpáraným rukávem, ten se na tyhle účely asi vážně nehodí. Bára mezitím dělá pár fotek, protože jsem si rozbil hubu v zatáčce s fakt krásným výhledem, usoudím, že výměna brzdový páčky počká do večera, protože mi zbyl pahýl a pokračujem k cíli. Když tam dojedem, čumím jak to, že v telefonu nemám čáru. Hm. Protože tady nemáme co dělat, tohle jsme chtěli vynechat. Jedem teda dolů, i kolem tý zatáčky, kde jsme vůbec jet neměli, a najíždíme na směr kam jet máme. Další trasa vede na Šator. Krásný cestičky, sice lesem, ale tenhle les se mi líbí, je takovej světlej, přijemnej, cestou je spousta odboček, ale zvládáme to, otáčíme se až u konce. Když přijíždíme na cestu k samotnému Šatoru, už je to s navigací horší a kde je chyba? No samozřejmě u toho blba, co má v ruce tu navigaci, někdo si doma nakreslil tu čáru špatně, říkám Báře, ať počká pod cestou, já vylítávám takovej zvláštní kopec po těžařích, co se mi moc nezdá, fakt respekt tomu co dokážou vyškrábat ty E-07, jenže se v půli cesty zamýšlím, okufrovaná dvanáctka tady tudy? To asi ne.. Vracíme se, jedem podle papíru, najednou je cesta jednoduchá a my dojíždíme k jezeru bez problému. Potkáváme zase ty kluky na velkých cesťákách ze Žejlavy, kocháme se, kuňkaj tam žáby jako o život. Nevím, jak velká musí bejt žába, aby byla tak hlasitá, podle mě, ale minimálně asi jako zlatej retrívr. Okolí Šatoru a samotný Šator je nádherný, kdybych to jel znova, tak tam naplánuju nocleh, protože se to tam dá.

 

Já ještě klukům ukazuju, jak se přes nohu neotáčí a motorku těžší o bagáž pouštím na zem než se s ní přetahovat. I když nejsem nijak nervózní a nemám žádné špatné pocity, jsem po tom pádu roztěkanější a sem tam dělám hrubky, které stojí hrdost, podruhý je plynu dostatek, já otočím na tom mikroprostoru svůj rally speciál s reidem půl stupně, protože to na saharu stačí a mizíme v lese. Pokračujem zkratkou do Rore, to je další silnice druhé třídy, kde není ani metr asfaltu, mně to přišlo jako nekonečných 40 km, ale ošklivá cesta to není. Vykoplo nás to u kráterů u Glamoče, a to je trasa, na kterou jsem se těšil z celé cesty možná i nejvíc, protože to z drona vypadalo minimálně fantasticky. O tom, co je to za krátery vám tu vypisovat nebudu, protože vás to nezajímá a to procento zvědavců si to vygooglí. Cestu bych popsal ale asi takhle - zpevněné díry. To je podle mě zcela vystihující název cesty, která podél těch kráterů vede. Jako útvar velice zajimavé. Potíž Bosny je, že je docela dost podminovaná a člověk si to začne vztahovat všude. Na spoustě míst jsou značky, jenž přítomnost min mají křičet do světa, pak člověk přijede k něčemu takhle nádhernému a přemýšlí a můžu se tam jít podívat? Já jsem žádnou značku neviděl, ale neupadla za ty roky? Není někde schovaná za porostem? Až se na to člověk tak nějak vykašle a ani tady jsem do žádný tý ďoury nelezl, i když by to asi bylo zajimavý. Konečnej zážitek z tohohle místa je asi ten, že jsem se tam těšíl víc, než za kolik to nakonec stálo, ano zajímavé, moc zdržovat se mi tam samotnému nechtělo. Bohužel se už po tomhle ukázalo, že jsme cestovně tak nějak nezkušení, v pokročilý čas jedem na další trasu místo usilovného hledání místa na přespání, snad něco bude po cestě .. Bohužel už dávno nejsme v turisticky atraktivním místě Bosny, vjíždíme tak na výjezd Velký Vitorog a říkáme si, že přespíme třeba v lese.. jenže tenhle les je hodně strašidelnej.. věřím, že tu žije spoustu medvědů .. na druhou stranu tu jsou možná miny, to by tu pak nemuseli bejt ty medvědi, jenže co je lepší? Les je snad čím dál temnější, trasa je hrozně drncavá. Najednou mizí šotolina a my projíždíme blátem v rozježděné cestě po lesácích, co nezmizelo, jsou díry a les znova přitemňuje, protože je pozdě večer. Najednou za sebou slyšíme křik, nezjistili jsme, co to bylo a nebylo, ale nebylo to zdání, slyšeli jsme to oba. Najednou dojíždíme na rozcestí a je na něm malá chatička, z chatičky vylézá takovej ten typ člověka, co asi bydlí 10 km hluboko v lese, protože nemá moc rád lidi, pohled nemá vůbec přijemnej, Bára mi říká do intercomu, aby jsme už někam jeli, já ale nevím ani jestli už nebloudíme, natož kudy dál a v samotném to ve mě trochu pumpuje, jedem rovně. Bláto stoupá, cesta se horší, koukám do GPS. Blbě! Zase blbče, vždyť to máš v mobilu tak zřejmé.. a ještě mi správnou cestu radila Bára a já ji nevěřil, vracíme se zpátky k chlápkovi na samotě v lese, již tam není, dáváme se na správnou cestu a mizíme. Já nevím, jak bych měl přesně popsat tohle místo, ale kdo viděl Pach krve ... Najednou ten černej les ustupuje, vyjíždíme z něj a vidíme červánky. Nejsme moc vysoko nad mořem, k cíli to bude asi stoupák, oba se s Bárou shodujem, že bude lepší najít místo na spaní, než tu po úplném setmění hazardovat se zdravím na volných šutrech, tak jedem pryč. Druhá část cesty vede po nádherné šotolince, kdyby se mi hlavou nehonilo jen to, kde zakempíme, moc bych si to užil, je to ta nezkušenost, co mi to teď kazí, ale i když je asi tak 99 % pravděpodobnost, že ani u značky "pazi mine" bychom nevyletěli do povětří, ani jednomu z nás se na takovém místě zkrátka spát nechce. Jedem na další cíl a věříme, že něco bude cestou. Nic. Ani ťuk. Prostě nejsme v turistické části Bosny. Tohle jsme měli mít domyšlený, ale nikdo to nevěděl. Je asi 22:30 a už víme, že žádnej nocleh tady prostě nebude. V obci za Livnem vidím nějakou šotolinovou cestu podélně s hlavní, ale je za keři. Sjíždíme teda k té šotolince, popojedem pár metrů a prakticky vedle ní rozkládáme stan, vcelku spokojeně uleháme, tady miny nejsou a medvědi taky ne. Najednou po šotolině projíždí dieslové auto, zastavuje a svítí nám do stanu, přestáváme dýchat. Po asi 15 vteřinách jede dál a zastavuje odhadem několik desítek metrů od nás, nastražuju uši, jestli kolem nás někdo chodí nebo ne, ale vůbec nic tomu nenaznačuje, auto se otáčí a velice pomalu kolem nás projíždí zase zpátky a odjíždí. Bůhví co se venku odehrávalo, jestli to byl onen Three Finger, členové ISIS, policejní hlídka, nebo si pubertální floutci hledali místo k zasouložení se už nikdo nedozví, našemu klidnému spánku to zrovna moc nedalo, já po chvíli usínám, Bára je na tom hůř a ráno moc čerstvá není.

 

Den 4

Vcelku zvědavě lezu ze stanu, jsme živí a zdraví, motorky jsou na původním místě, chci si vyměnit brzdovou páčku, ale jen žvejknu matku. Na tyhle situace jsem vzal uvolňovač rzi, postříkám a fakt to povoluje, vyměním páčku, máznem řetězy a vyrážíme, já šťastný, že jsme naživu, Bára nevyspalá. První cesta měla vést na Pločno, i když se Bára za těch pár dní hezky rozjezdila, tak to zavrhuje, protože má obtížnost SG4 a jsou tam psané volné kameny, já nijak neprotestuju, ještě vyjedem spoustu kopců, tak mi nevadí, že jeden vynecháme, jedem teda rovnou na Prokoško. Tady jsem sám sebe našel. Chci svoje drapáky a jet tady na krev! Tohle je naprosto neuvěřitelně krásná jednoduchá cesta, tolik vraceček, kde by prach letěl stovky metrů dolů od mých 0,35 m dlouhých powerslidů. Báře dělaly vracečky na kamenech zprvu trochu problémy, tady jich bylo tolik, že je má natrénované jak jiní za deset let. No a když tohle skončilo, tak to vlastně bylo ještě lepší. Tak nádherná příroda, lesy střídají kamenité horské úseky, chvílema jsme skoro ve dvou tisících metrech, já to tu nebudu moc popisovat, seberte se a jeďte tam taky. Malý kameny, výhledy, zeleň, blátivá louže, malý kameny, sníh, horskej potůček.. všechno. Až pár kilometrů, asi tři, před koncem se cesta skutečně mění v enduro, nepřijde mi to složité, ale bylo to vymleté a bylo potřeba křižovat koryto, který se vymlelo jak velelo podloží a byly tu docela velké kameny. Já si cestu dost užívám, Bára se mi v intercomu odmlčela, tentokrát se to nevybilo, soustředí se. A nejen soustředí, bez pádu to zvládá. Na někoho, kdo se čtyřikrát válel na Žejlavě teda klobouček. A má z toho ten slastný pocit, že si to jezero zasloužila. Když k němu přijíždíme, je to zvláštní, ale příroda je tak nějak zase ještě hezčí. Jsou místa, kde nevydržím sedět ani 20 minut. Třeba v autobuse. Nebo na fotbale. Kdybychom neměli v plánu projet toho v Bosně víc, tady si ráno sednu, ve dvanáct mi doneste oběd a večer pivo. To místo člověka uklidní a nabije. Přitom je to jen louže v horách, u který postavili vesničku kompletně celou ze dřeva. Když tak pátrám v paměti, jsou to přesně tyhle místa, proč jsem si před mnoha lety kupoval cestovní enduro. 

 

Čas je neúprosný, pokračujem. A jedna vtipná historka cestou. Jedem a najednou v cestě docela dlouhej had, ne dlouhej jako anakonda, ale ten metr a půl mít bude. Vytahuju foťák a jdu blíž, frajer ale vypadá docela agresivně a svíjí se do takové té pozice, kdy se to nevyplácí provokovat. Ustupuju zpátky, had neznámého druhu se otáčí a leze nahoru do nějaký skály, když už bezpečně vím, že se po mě teda neožene, jdu až k té skalce a fotím ho, jak šplhá. Najednou ten debil spadne, mně přímo na nohy a syčí. Já nevím, kolik je rekord ve skoku do dálky, ale myslím, že o dobré dva metry jsem ho v tu chvíli překonal. V tu chvíli můj zájem o místní faunu ustal. Když vyjíždíme kompletně z trasy Prokoško jezero, zadávám jezero Boračko. Jedem si tak jedem a najednou cesta zmizí, jsme v Bosně a já si konce asfaltu nijak nevšímám. Najednou přijíždíme na rozcestí, které zná i navigace a tahá mě doprava. Doleva je značenej kamenolom, tak to bude určitě správně. Možná, že fakt, že se cesta z velké šotoliny, kam se vešel kamion, změnila na single track, mi měla napovědět dřív. Tady zafungovalo štěstí, že jsem čuměl do navigace a neřadil, najednou koryto hluboký až nevím kam a široký dost na to, abych hodil krásnej front flip bez odrazu z místa, takhle mám nabito, kopnu přední kolo do luftu, hrozná rána dozadu, a řvu na Báru, ať okamžitě zastaví. Otočím motorku, naštěstí jen o pár metrů níž se to koryto dá poměrně normálně projet, tak nemusím dělat znova Libora Podmola, navíc to s Bářinou Jiřinkou (jo, ta motorka má jméno) ani neumím. To, že ta cesta vedla do pekel jsem si víc než jistej, i přes to, že mě navigace přemlouvala o kvalitní silnici, co tamtudy vedla. Vracíme se na hlavní a já zoufám, teď jsem teda fakt v pr... Až jako dar z nebes projíždí kolem místní, co však umí jen něměcky, a řve na nás, jestli je vše ok. Po vysvětlení, že není, se s ním Bára domlouvá o cestě, která nakonec teda existuje, jen o párset metrů jinde a moje navigace ji vůbec nezná. Teď je vodič Bára, protože já německy umím jen eins, zwei, drei, scheiße polizei a tím si člověk přivodí jenom problémy. Jo. Cestu trefuje dobře, já jedu v navigaci po zeleným poli bez cest, přitom krásná asfaltka, kam se vejde možná i půl auta, ovšem dle utažení zatáček tam auta jezdit nemůžou, protože minimálně můj fiat by tam skončil v plamenech na střeše anebo bych to vycouvával a cukal. Koho to štve, dostali jsme se přesně tam, kam jsme potřebovali, po čase dojíždíme do města a vidíme značené Boračko doleva, i když já mám v navigaci rovně. Zrovna mě navigace pěkně vypekla, já jí věřit nebudu.. Je pravda, že navigace byla na start trasy k Boračku a značka přímo k němu, takže mě to asi vedlo dobře, ale po zkušenosti ze včera jsme chtěli pohodlné místo v kempu a i tuhle cestu nakonec vynecháváme, ne že by byla složitá, ale její většina je prý vyasfaltovaná a celkově její profil nenadchne, zato jezero je v pohodě. Ubytovaní v Eko selo, rozbalujeme stan, berem plavky a dem ze sebe smejt smrad (zpocený holky smrděj taky!). Voda ledová, ale příjemně. Potkáváme tu bratry Slováky na kačenách, sympatický hoši, večer zakončujem v kempu nad čevapi a společným porovnáváním zážitků, mejdan nakonec končí tak nějak slovensky, panáky se lejou všem, policajtům, co přijeli, dělníkům, co přišli, mejdlo jak má bejt, večer znám už jen z vyprávění, to poslední, co si pamatuju je, že i tady žijou asi žáby velký jako labrador. BTW u Báry začíná jev, se kterým se bude prát až do konce dovolené, zatím štiplavé ruce přičítá vibracím řídítek.

Den 5

Kluci to měli vypálený moc dobře, protože mě nebolí hlava. Vstávám a jdu si ještě pro colu, když ji chci zaplatit, frajer mávne rukou, že to je v pohodě. Je to hroznej pohodář, prachy neřešil včera ani dneska, do svejch panáků nalejval pití, co kluci dovezli a byla s ním i docela sranda. Byl tu i bivak Bosnian warrior rally. Tady by se měl ubytovat každej, kdo jede okolo. Ale protože na nás čeká jistě spoustu dalších zážitků tak vyjíždíme. Ujedem asi dva kilometry, vyjedu ze zatáčky, motorka škubne a jede nějak nakřivo ... Hele Baru, nezula se mi guma? Strohá odpověď. Jo! Je tu nějaká stavba, mrdnu to u ní ke kraji a přemýšlím, zřejmě o smyslu života a jeho roli ve vesmíru, protože s tou motorkou je úplně jasný, že ji prostě budu muset přezout. Přemýšlím, kam motorku dát na bok, abych sundal kolo, tyhle drsný pouštní speciály nemaj centrální stojánek, protože jeho výroba je složitější, než uříznout motorce prdel. Najednou z baráku vycházej známý tváře .. ahooooj, kamarááádiii.. trochu přemýšlím .. jooo, to jsou ty kluci, co jsme včera zvali na panáky. Kluci poskytli vodu, bez který bych skapal, poskytli velkou betonovou tvárnici a pomohli mi to na ní hodit, abych si kolo mohl sundat. Takhle stabilně postavenou motorku nemám ani ne té servisní lavici, to je servis tohleto, duši měním a jako bonus, když mě frajer vidí s pumpičkou, přibíhá s kompresorem, jestli to nebude lepší .. no bude no. Kolo zpátky na motorce, kluci díky moc, rozloučení a frčíme dál. Přijíždíme ke konci trasy a říkáme si, že ji vemem v protisměru, je to nejspíš jedno. Její pohled: „Začátek (podle průvodce konec) pojmenovávám jako motýlková trasa, poletují kolem tisíce malých motýlků, rozrážíme jejich houfy, v jednu chvíli mi jich několik přistane na plexy helmy a sedí si pár sekund na něm“. Můj pohled: „Všude jsou nějaký polétavý svině, vůbec přes ně nevidím na povrch terénu, nejspíš po nich i jedu, protože to docela klouže“. Kde jsme však se šotolinkou skončili, tam navazujem. Trasa do Lukomiru je zkrátka taky moc krásná, všude kameny a louky .. to je vlastně všechno, ale je to tak nějak hezký, Bára si vůbec nevšímá, že jedem po volnejch šutrech a v klidu se mě drží, jedem výletově, abychom se stihli kochat, ale proti dni jedna docela taháme. Za chvíli jsme v Lukomiru, trasa byla až moc pěkná, uteklo to tak rychle. Lukomir je údajně nejvzdálenější městečko od civilizace. Takovej klid by člověk pohledal a pak tam přijede vůl na motorce s otevřeným laufem, to je na zabití. Nu což, přijedu na konec vsi, chcípám motorku a koukám na mohutnou propast před sebou, nechce se mi věřit, jak je ta skála před náma neuvěřitelně obrovská. Pak se ukazuje, že ji velkou dělá optický klam, protože se táhne z té propasti, která je podle průvodce až na 400 metrů pod hladinu moře ... to znamená, že ten kus šutru proti nám se táhne z -400 do cca 1500. I když nevím proč, je to hrozná pecka a je to další místo, který se mi nesmírně líbí. Umocňuje to další opuštěná vesnička, tentokrát celá z kamení.

 

Pokračujem dál v trase a vyjíždíme na Bjelašnicu. Jestli na Prokoško bylo hodně serpentýn, nevím jak nazvat trasu tuhle, protože vlastně nic jiného než serpentýny v cestě není. Stoupáme až nahoru, míjíme pár hroud sněhu a bohužel je nahoře zataženo. Mě nikdy nezajímaly nějaký pamětihodnosti, hrady ani zámky, ale rozpadlej komplex olympijských her se ukázal býti poměrně zajímavý, mám to tam chuť prozkoumat po metru jakoby mi bylo deset, ale hlavně chci okamžitě dovést lehkou motorku a sjet si ten super obří slalom, to by mohla bejt úžasná bžunda. Mimochodem, moje motorka se teď nahoře prvně v životě nachází výš, než dva tisíce metrů nad mořem, to je docela chabá hodnota, ale když to člověk veme kolem a kolem, po silnici to moc nejezdí, abych vylítl na Grossglockner, a v terénu se v těhle nadmořských výškách v centrálních oblastech Evropy málokdy nachází udržované oblasti, protože pro to není důvod. Budu se asi muset polepšit. Ze zvědavosti sjíždíme i do olympijského městečka, těším se na ruiny, ale najdu rekonstruující se vesničku zahalenou téměř už celou do moderní tváře, achjo. Tak jo, dneska do Foči a už jenom asfalt, "How hard can it be?". Nejdřív mě navigace přemlouvá, že ta šotolina s šipkou do krasovejch jeskyní je skutečně ta silnice, kterou hledám, ale pak to začíná být ještě horší, začíná pršet. Debatujem s Bárou, zda navlíknout nepromoky, dohadujem se, že ne, později zjišťujem, že jsme idioti. Ale k tomu teprve dojdem, teprve jsme na šotolině, která se kroutí různými směry, brzo vyjíždíme z areálu jeskyň a myslíme si, že jsme na cestě, ale asfalt nikde a prší už docela dost, nakonec sjíždíme na asfaltku, konečně! A jedem, asi 3 km, pak mě to svádí na šotolinu.. Prosím vás, až někdo pojedete někdy Bosny, navigaci je teda opravdu lepší si připravit, protože tam nejen ten můj, ale údajně každý program tápe, co si budem vyprávět, skončili jsme u někoho na zahradě, mezi fordem, traktorem a stádem hus. Nasraně se otáčím, a pozoruju navigaci, která na mě řve, že jsem hlupák, blb a mám se okamžitě otočit, že jsem jel správně. Již jsme durch na kost mokří. Vjedem zpátky na asfaltku, po které jsme předtím jeli jen 3km a dohodnem se, že se na ní budem držet tak dlouho, dokud někam nedojedem. Kuuuuur....!! To byla rána. Jsme na otevřeném prostranství a jediná věc, co teď mám v očích, je Ivan Jakeš v televizi popisující první příznaky po úderu blesku během letošní Dakarské rally. Je teda pravda, že mu to druhej den jelo jako z praku, ale přičítám to spíš tomu, že neviděl, než že by ho to nabilo pozitivní energií, tak bych se podobným věcem raději vyhl. Zastavujem na autobusové zastávce a berem nepromoky, sice jsme úplně mokrý, ale aspoň neofouknem, oba máme dresy. Dalších 20 km pokračujem po nové krásné dvouproudovce a to přesně do chvíle, kdy nezmizí. To snad není ani pravda, tak velká silnice. Nevím, jak vznikaj tyhle situace, to jim dojde materiál? Nebo si prostě řeknou, těch pár km dojedou po šutrech? Nebo maj nějakýho Babiše se sítí autoopraven? Po pár km šotoliny vjíždíme na opravdu hodně velikou silnici, taková jaká nemůže zmizet, teda leda pod vodou, což se občas dělo, protože jsem za svojí motoristickou kariéru větší liják nezažil, už jsme aspoň mezi barákama a stromama, tak nelákáme blesky, Cesta je nekonečná a Bára si hodně stěžuje na chlad. Nechci, aby byla nemocná, ale není moc zbytí, stejně je nejbližší kemp ve Foči. Když tam přijedem, podle GPS je kemp tam, kde nebylo vůbec nic, ptáme se teda místních. Zmatenější lidi abych pohledal, ten nás posílá tam a ta zase támhle. Kašlem na to, je nám zima, jsme celý durch, cestou si všímám zapadlého penzionu, motorky nám dovolili dát před deštěm do pergoly, což je fajn, mně aspoň nenateče do voděodolný zásuvky. Penzion byl podle mě funkční mezi lety 1870-1930. Neteče voda, není tu vůbec nic, jsme jediní hosti. Super je, že na nás neprší, takže jsme vlastně dost spokojení. Vlastně jsme nejspokojenější hosti v penzionu a já bych nedal moc za to, že za celej rok. Bára nemůže spát, protože má ruce v jednom ohni, v noci si bere prášek na alergii, jestli to nepomůže, aby aspoň usla.

Den 6

Ráno vstávačka do hnusnýho rána, furt prší, hadry neuschly pořádně, ale je to samozřejmě výrazně lepší. Není proč okounět, jedem. Dnes máme směr pískové pyramidy. Cesta nezáživná, spíš rozbitej asfalt, než terén. Pyramidy jsou v průvodci popsané jako nezáživné, nám se líbili, je to z geologického hlediska zajímavé, my v Chrastavě nic takového nemáme. Vracíme se zpátky na asfalt a je to zároveň rozlučka s terénem a bosenskými cíli. Jedem poměrně dlouho po asfaltu, protože ale jedem národním parkem, cesta je vše, jen ne nudná, na spoustě cest z průvodce jsme neviděli tak krásnou krajinu jako je tady. Cesta poměrně rychle uteče, až najednou vidím moře. Z motorky poprvé v životě a mám zde sentimentální výlevu, jak je to krásné. Poplácám Buchtu (takhle se jmenuje moje) přes nádrž a jedem dál, teda vlastně blíž. Ubytováváme se v Dubrovníku, zbytek dne trávíme jako němečtí turisté na pláži. Již je celkem jasné, že Báře se na rukou udělala reakce na spálení. Kvůli antibiotikům, co bere v celém průběhu cesty, má riziko solární alergie. Věc, která šokuje nejen jí, ale i mě, že krosové rukavice propalují, jakoby člověk na ruce neměl vůbec nic, při pohledu na mé ruce jsou daleko opálenější než zbytek těla. Kdo by to byl řekl, po zbytek cesty mazat mazat, i když už je pozdě.

Den 7

Dubrovník, výlet autobusem do starého města. Staré město je známé, že se tam teď točí Hra o trůny. Já jsem nikdy neviděl ani jeden díl, tak mě to moc nezajímá. Jsem zvědavej, jak to vypadá zevnitř, čekám starou architekturu, ale spíš je to celé extrémně předražené nákupní středisko, chyběla mi tu jen přistávací dráha a odbavovací terminál. Chci se projít po hradbách, když najdem výlez, chtějí za procházku po hradbách 350 kun nebo kolik to bylo. To se s prominutím posrali. Takže největší atrakce Dubrovníku je ta paní s papoušky, a to jen kvůli tomu, že papoušky mám rád. Jestli se tam chce někdo někdy podívat, můžu vám snad říct, zůstaňte u plakátů a fantazie, realita vás rozladí jak věrného fanouška Linkin Park poslední CD. Večer jedem na Bářině motorce spolu do centra nakoupit. Naopak Dubrovník, kde žije civil se mi kupodivu jako město docela líbí, přístav tak akorát, ulička podél něj příjemná na procházku. Kupujem maso a ingredience na hambáče, v kempu poté jednorázový grill a po delší době zase žerem jako prasata, což je mimochodem po vyhýbání se placení další věc, ve které jsme my Češi opravdu dobří.

Den 8

Přejíždíme do Bašky Vody na Makarský riviéře. Cesta vede podél pobřeží a celou dobu vidíme moře. Báru to přestane bavit po 15 kilometrech, ale já jsem jak malej, kéž by ta cesta byla delší. Že se ploužíme, mi nevadí, jen ten kousek Bosny, co přečuhuje do Chorvatska, nás zdržuje. Baška Voda je mnohem levnější než Dubrovník, restaurace o půlku, kempy jsou tak třetinové a přitom je tu prostředí hezčí. Já se sem vracím po několika letech, byl jsem tu jako malej cvrček s prababičkou, dělám si fotku na motorce u cedule. Bude mít určitě radost. Trávíme den jako turisti, koupat se jedem na motorkách v plavkách s ručníkem přes plégo, večer zakončujem procházkou. Perličkou večera byla show na bmx. Frajer se s náma pak přišel bavit, pokládá otázku "Where are you from?" na odpoveď Czech republic odpovídá plynule, avšak s poněkud zvláštním přízvukem "já umííííím českiiiiiii". Když píšu tenhle cestopis, je mi 24 let a tohle je úplně poprvé, co jsem s cizincem mluvil česky, nebyli jsme nalitý a on mi fakt rozuměl a odpovídal, až pojede nějaký závody, držím mu palce.

Den 9

Jedeme domů, tak kolik to máme kilometrů? Tyvole tisíc?! To abychom jeli.. Nejsme odhodlaní dát to na zátah za každou cenu, když budem muset spát, budem spát, když budem chtít jet, pojedem. Oba máme flexibilní práci a příjezd den +- nehraje roli. Ještě odmítám jet přes Bosnu, protože mě ty ukončený silnice nebavěj ve chvíli, kdy mám ujet tisíc kilometrů, trasu nastavuju teda celou přes Chorvatsko, a protože jsme Češi, nechcem platit dálnice. Je to nekonečné dostat se k Záhřebu. Jenže když ho projedem, zjišťuju na benzínce, že se mi rozpadá výfuk a drží na vlásku, kupuju pásku na hadice od chladiče, není to ideální řešení, ale je to jediný řešení. Pak ještě trochu zpomalujem, abych to neuklepal, z 8 nejtků už to drželi poslední dva. I za Záhřebem je to Chorvatsko nekonečné, za snahu šetřit mám chuť se propleskat. Hurá Slovinsko. Hurá Maďarsko, tady už letíme. Hurá Rakousko? Tudy jsem nechtěl! Proč mě tudy ta navigace vede, když nevedla. Co už, je to asi 20km, jedem, i když se mi nechce. Spolíhám na to, že moje motorka zvedlá o 7 cm svítí světlem tak vysoko, že policista si bude muset zakrývat oslněné oči a nebude mít volný ruce na to, mě zastavit. Taktika funguje a za chvíli jsme zase v Maďarsku. Za chvíli v Rajce a za chvíli v Česku. Oba se cítíme dobře a těch 1000 a něco málo km opravdu dojedem v čase 15 hodin a 10 minut. Postel, peřiny.

Velice pozoruhodný bylo, že jsem ráno vstal, měl jsem chuť sejít dolů, vzít motorku a někam jet a Bára na tom nebyla vůbec jinak, tolik zábavy na jednom sedmistovkovém alpu a low costově přestavěném rallyčku, kdy jsme zažili prakticky vše, srandu na kamenech v horách, krásné počasí, drsný slejvák i válení u moře, procházku po Plitvických jezerech bez sáhnutí na mašinu i tisíc kilometrů v sedle na zátah. Co se týče Offroad Guide Bosenské šotoliny, má mé doporučení i přes nesouhlas s pár věcma, se jedná o kvalitního průvodce, který nám položil základy, bez kterých by to nešlo.

PS. Jestli by to vydržel vejfuk bez pásky už se nikdo nedozví, ale rozložil se mi v ruce při sundavání z motorky.
PPS. Dráty to tentokrát vydrželi všechny  :) 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 47x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist