Enduro začátky: Bosna a Hercegovina

Už někdy vloni začal Tadeáš mluvit o tom, že silnice je nuda a že by to chtělo něco dalšího a posunout se někam dál. Tak moc nelenil a vyměnil Horneta za Triumph Tiger 800 XC. Ta myšlenka mi přišla docela fajn, Alpy na silnici jsem měl projetý už snad stokrát a po narození syna jsem taky trochu instinktivně zpomalil. Tak proč ne, jenom s nákupem ještě počkám až vyřeším bydlení. Přišel rok 2022, bydlení bylo vyřešený, že pojedeme někam na enduro dovolenou bylo domluvený, ale ještě mi chyběla pořád ta motorka. Že to bude KTM bylo jasný, ale jaká? Koukal jsem na všechny a vzhledem k tomu, že na enduru sem v podstatě nikdy nejel, tak se mi příčila myšlenka s novou motorkou padat na zem a hlavně na začátek by to přeci chtělo něco klidnýho na pohodu a naučení. Došlo na ojetiny, nabídka v ČR byla bídná, a tak jsem si nakonec zajel do Německa pro KTM 1290 Super Adventure R. Mezitím jsme se dohodli, že náš první enduro vejlet bude Bosna a Hercegovina. Věděli jsme o tom zatím jen to, že se tam hodně jezdí. Nic víc.

Koupil jsem průvodce Offroad Guide po Bosenských šotolinách a Tadeáš mezitím začal teoretickou přípravu na YouTube. Ještě motorky dovybavit nezbytnými doplňky do terénu jako kryt pod motor a adekvátní gumy a můžeme jet. Ještě by stálo za zmínku, že jsme oba uvědomělí fotři, a tak jsme si ještě v květnu střihli enduro kurz v Gasově motoškole – to nám asi zachránilo ve výsledku dost šrámů na egu a motorkách.

Termín jsme naplánovali na předposlední týden v červnu, protože Tadeáš furt prudil, že tam dřív bude sníh. Ještě týden před odjezdem volá Tadeáš, že by s námi jel jeho soused. V enduru prý zkušený matador na BMW F 800 GS a je prý v pohodě. Tak super, jsme tři.

Sobota 18.6.

Potkáváme se na Tank ONO na Dolním Dvořišti a odsud nás pak čeká nudný dálniční přesun k Plitvickým jezerům, kde máme zajištěno ubytko přes booking, protože po té dálnici si chceme dopřát postel. Tady se asi nic zajímavého nestalo, krom toho, že jsme zjistili, že Artemovi nějak v servisu špatně utěsnili hlavu a chčije mu po válci volej, ale jen lehce, tak jedem dál. Cesta skoro klasická pro Chorvatský výletníky – Dolní Dvořiště – Linz – Graz – Maribor – Karlovac – Korenica. Večer už jen pár Karlovaček a první z mnoha čevapčiči.

Neděle 19.6.

Čeká nás první šotolina! Sbalili jsme se a po vydatný snídani vyrážíme jen asi 10 km po silnici na odbočku na první šotolinu a podle guidu jedem hned první trasu na bývalou radarovou základnu nad letištěm Željnava a tedy na horu Gola Plješivica. Začátek pecka, naklikám na mašině mód offroad, vypnu kontrolu trakce a valíme nahoru. Po chvíli se otočím a zjistím, že jsem sám. Čekám asi 2minuty, otáčím se a jedu dolu. Po chvíli narazím na ty dva a vysmátej Tadeáš mi říká, že Artema píchla asi 3x vosa. Ten se směje, klepe tričkem a že pohoda a jedem. Výjezd nahoru furt luxus, valíme to lesní cestou a užíváme se krásnou lehkou šotolinu s udusanou hlínou. Po chvílí začínáme stoupat nahoru až vyjedeme z lesa, kde stály asi 3 budky s nápisem Policija, ale nikde nikdo. Libujeme si, jak je to super a pak Tadeáš zjišťuje, že se mu v kufru otevřela placatka se slivovicí. Chvíli se mu smějeme a jedem dál. No, od této chvíle už to taková sranda není. Velký šutry, hlubokej štěrk a pořád mi něco krade přední kolo. Zastavujeme pod skálou, že to je tyvole nějakej masakr a Artem najednou motorku elegantně odkládá lehce mimo cestu. Nic velkýho se neděje a ujímá se vedení a vyjždí nahoru. Tadeáš ho následuje s tím, že když už je tady, tak tam vyjede. Mě se nechce, ale jedu za nim. Přední kolo tancuje, zpocenej až na zadku, ale nějak se doškrábeme nahoru k vysílačům na Mala Plješivica. Výhledy jsou luxusní odměnou, ale furt ještě nejsme tam, kde bychom chtěli být. Takže sjíždíme kousek dolu na rozcestí a já s Tadeášem necháváme za hromadou hlíny bedny s tím, že pojedeme nalehko. Artem už odjel a Tadeáš jede za nim, mě se furt nechce. Koukám, jak se drápe nahoru a najednou motorku otáčí ke skále a ladně odkládá. Běžím k němu ho vyfotit a pak mašinu zvedáme. Prý se lekl srázu na jedný straně, skalky uprostřed, a tak to radši nasměroval do skály na druhý straně a položil. Jede statečně dál a já za nim. Nakonec ty skalky jsou mnohem lepší než hlubokej štěrk, protože tam to kolo alespoň drží. Artem jede proti nám a kde že to jsme, tak mu říkáme o válečce a tady jsme špatně slyšeli, že počká dole. Jedem nahoru a dostaneme se až na vrchol Gola Plješivica. Naprostá pecka, rozhledy a skvělý místo s výhledy na všechny strany. Pak nám v tu chvíli dojde, jak vlastně tyvole sjedem dolu, když jsme se sotva dostali nahoru? No, kupodivu dolu je to lepší než nahoru a dole na rozcestí potkáváme Artema. Vykládá, jak se se otáčel a že chtěl za námi nahoru, ale nějak mu to upadlo, rozbil si u toho telefon a něco ho snad i bolí, ale už nevím co, tak to asi moc velký nebylo. Jedem teda dolu a kupodivu to jde dobře. U policejních budek sušíme propocený trika a vaříme kafe. Teď už to bude dolu ok. Sjedeme až na asfalt a míříme k hranicím do Bosny, kde ještě před tím odbočíme na letiště Željava, abychom se taky podívali na runway a do těch neuvěřitelných prostorů co jsou vysekaný v hoře. Vjíždíme tam na motorkách, fotíme, a ještě se projedeme po runwayi, kde, jakmile se přiblížíme k hranici, tak je u nás policejní čtyřkolka, ale hranici nepřekračujeme, a tak nás nechávají být. Jedem pryč na ofiko hranici do Bosny a pak přes Bihač, kde si dáváme čevapčiči k řece Una, kde se ubytováváme v kempu u Kulen Vakuf. Tady Artem ještě zjišťuje, že mu šutr narazil do chladiče a teče mu z toho chladící kapalina. Ale je to hrdina, prý to teče málo a kdyžtak dokoupí destilku. Prý na příště zváží nákup krytu pod motor. Byli jsme z celého dne pěkně upečený a tak jsme to poslali do ledový řeky na ochlazení vnějšku a pak na pivo na ochlazení vnitřku.

Kilometrově jsme toho moc nenajeli, ale jako enduro ultra začátečníci jsme si den užili vrchovatě.

Pondělí 20.6.

Hlavním cílem je národní pak Una, ale ještě před tím jedem na hrad Kulen Vakuf, který je přímo na městem. Ještě před tím, ale dáváme skvělou snídani a první bosenskou kávu, kterou neumíme moc pít, ale domorodec nám rádí jak na to. Po snídani vyrážíme a na mašinách dojedeme až k hradu, kde chvilku očumujeme a vaříme kafe. Tady nám to tak nějak začne docházet. Sedíme u hradu, pijem kafe, koukáme do krásný přírody a motorky stojí vedle nás. Dojeli jsme si na nich až sem, po trávě, po šotolině, až k hradu. Toto ti silnice prostě nedá. 

Pak dolu a zpět směr Bihač, abychom vjeli správně do národního parku Una. Po zaplacení vstupnýho, nám hlídač otevírá závoru a můžeme jet dál. Krásná lehká šotolinka a po chvíli parkujem u vodopádů. Jdeme se projít kolem a pod vodopády si kluci omejou aspoň nohy a Artem tam pak vleze i v koženejch kalhotech, proč? Nevím. A proč na enduro vyrazil v kožený kombinéze taky netušim. Chvilku odpočíváme a pak za námi přišla nějaká paní, že je novinářka a jestli nám může dát pár otázek. Tak jasně. Vyptává se nás, jak dlouho tady jsme, kam a odkud jedem, proč Bosna atd. Pak ještě se zeptala, jestli si s námi může natočit krátký rozhovor, no tak jasně! Po chvíli přišel i kameraman a byl z toho medajlonek do večerního „dnevniku“. Vyrážíme zpět do kempu, kde jsme si nechali bedny, smočíme se v řece a jedem směr šotolina, která by nás měla vyplivnout u Drvaru. Začátek je fajn, jedem kolem starý železniční trati, přes krásnej most a pak zelenym mordorem až k opuštěný vlakový stanici. Během této části jsem měl asi největší krizovku já, když jsem najednou vjel do hlubokých kamenů, motorka začala tancovat a já se levá-prvá noha odrážel od země. Muselo to bejt komický, protože z motorky sotva dosáhnu na zem. Nějak se mi to povedlo zastavit, vyklepal jsem trenky, protože to málem bylo do řeky a jedeme dál. Škrábem se od nádraží nahoru a zase přes hluboký šutry… tyvole, přece musí existovat technika, jak se v tom jezdí! Honí se mi hlavou a připosranej vyjedu nahoru. Kluci ok a postupně dojedeme na krásný planiny nad Drvarem. Kocháme se nádhernými výhledy a krásnou šotolinou. Po chvíli začne asfalt a pak do města, kde spíme u někoho místního. Vítá nás srbským pivem a doporučuje hospodu někde ve městě. Přes den jsme shodou náhod měli debatu, že díky telefonům a recenzím na Google už to dneska není žádný dobrodružství. Takže kašlem na Google a dáme na něj! Já si dal zase čevapčiči (proč jít do rizika) a stálo to za hovno. Týpek pak s námi vlastně i souhlasil, že to tam moc dobrý není. Proč nás tam poslal, nevíme. Večer pak ještě koukám na videa, jak jezdit v šutrech… tak prý podhustit kola (na to jsme zapomněli), přenést váhu dozadu, koukat hodně před sebe a nebát se plynu. Ok, teorie by byla, tak uvidíme zítra.

Úterý 21.6.

Dnešní cíl je jasný. Vyškrábat se na Velikou Klekovaču a dojet k Mostaru. Cesta na Klekovaču ubíhá dobře a opravdu si cestu užíváme. Postupně vyjedeme z lesa, kde zase začínají hluboký kameny. Vzpomínám na video, jdu dozadu, beru za plyn, čumim dopředu a ono to funguje! Nahoru se jede tak fakt dobře, kluci tam mají asi dvě krizovky s jedním lehkým odložením. Ale nic vážného. Nahoře neuvěřitelný rozhledy, uvařený kafe a jedem dolu. Dolu už jako vždy cesta na pohodu, dole ještě u kapličky dáváme oběd a tam z ničeho nic při otáčení na asfaltu Artem odkládá motorku na zem. Nechápeme jak ani proč (on taky ne), ale smějeme se mu. Vyrážíme směr Mostar a překvapuje nás, jak jsou silnice v parádním stavu, nulovej provoz a dá se jet vážně svižně. Cesta tak pěkně rychle ubíhala, než jsme se dostali poblíž k Mostaru, kde už byl klasicky velký provoz, náklaďáky a hromada aut. Dojeli jsme do kempu kousek za Mostarem úplně upečený a za skandování nějakých Francouzů skočili do ledový Neretvy. Nejdřív nám nevěřili, že do té vody vlezeme, ale bylo to vážně za odměnu. A pak už jen klasicky pivo, čevapčiči a spát. 

Středa 22.6.

V plánu je odpočinkový den bez šotolin, zato s kulturní vložkou v podobě výletu do Mostaru a pak přejezd do Neumu k moři. Když jsme v Bosně, tak je jasný, že zůstaneme v Bosně i u moře.

Necháváme tak bedny i moto oblečení v kempu a jedeme na frajery v tričkách a kraťasech do Mostaru. Po zaparkování motorek jdeme do centra, kde dáváme luxusní snídani a pokračujeme se podívat na Stari most. Tady nás opravdu zaujalo, jak se dají využít hilzny k výrobě propisek a jiných dárků. Chvilku očumujeme, fotíme a u jedný fakt usměvavý zmrzlinářky si dáváme zmrzku. Vyrážíme na cestu zpět do kempu a musím přiznat, že v těch kraťasech je to na ty motorce s horkem od motoru fakt luxus. S popáleninami minimálně 3. stupně dojíždíme do kempu pro věci, balíme se, převlíkáme a jedem směr Neum. Opět úplně nová luxusní silnice, která ještě není ani v Garminu, a tak se jede vážně rychle a cesta pěkně utíká.

Bydlíme asi 30 m od moře, a tak na nic moc nečekáme a jdeme do vody. Naprostá paráda, k tomu pivo a večer už jen přežráni v doporučený hospodě Laguna (tentokrát to nebyl krok vedle) a spát. A ano, já si dal čevapčiči.

Čtvrtek 23.6.

Ráno ještě na skok do vody a jedem zpět směr Drvar. Ještě to cestou bereme přes město Stolac, kde si dáváme denní porci čevapčiči a pozorujeme místního průvodce, jak si omotává kolem prstu tři Italky. Jedem dál na Drvar, ale kolem Mostaru a kousek za ním je to zase peklo na silnici. Jeden náklaďák za druhým, předjíždět moc nešlo a k tomu jako benefit strašný vedro. Místy mi motorka ukazuje 41 stupňů, ale hodně to přisuzuji horku, co šlo od motoru. Po nějaký době se to konečně zlepšuje a už je to zase paráda. Asi 100 km od Drvaru odbočujeme na šotolinu, že to ještě vezmeme k jezeru Šator. Po chvíli šotoliny zastavuji, podfoukávám kola a klasicky už přepínám mód na motorce a tady se Tadeáš odděluje, že už na tom kousku šotoliny to málem zahodil, je unavenej a jede do kempu po asfaltu. Ok, nahoru jedu já a Artem. Ve výsledku to nejtěžší místo s hlubokým štěrkem bylo jen na začátku a nahoru už to pak byla pohoda po krásný šotolince bez jedinýho problému. Nahoře u jezera nás překvapil týpek, co tam prodával pivo a med a pak přijela ještě skupina Němců na endurech s místním průvodcem. Vzali jsme to přímo k vodě a samozřejmě koupačka včetně procedury ožírání rybičkami, za což bys nechal v cetru Prahy těžký love. Místo je to vážně super a příště by stálo za to tam i přespat. Po kochačce jsme to vzali zpátky dolu a pak po nádherný a široký šotolině na Drvar. A to byla ovšem naprostá pecka a můžu ji vážně doporučit. Ubytování u Drvaru jsme už brali pro motorkáře známý místo Etno Selo Dodig, kde jsme se skvěle najedli, napili a vyspali v chatce na krásným místě s milejma domácíma.

Pátek 24.6.

Den ve znamení návratu, ale abychom to neměli takovej mordor jako první den, tak jsme to vzali jenom do Rakouska, že to pak dotáhneme v sobotu. Cíl byl jasnej, oblíbenej kemp u městečka Mariazell, kde alespoň minimálně jednou za rok na noc zakotvíme. Přes Bosnu jsme to vzali na Bihač, ale chtěli jsme se co nejvíc vyhnout okreskám v Chorvatsku, protože ostražitost Chorvatskejch policajtů je přeci jen trochu vyšší než těch Bosenskejch. Na hranice do Chorvatska jsme dojeli kousek od Karlovace a kde to ještě bylo trochu zajímavý. Já i Tadeáš jsme prošli bez problémů, ale Artema čekala trochu důkladnější inspekce dokladů. Takže jsme si chvíli na sluníčku počkali na výsledek, ale po asi 15 minutách mu moc hezká celnice přinesla doklady, že může jet. Pak už kousek do Karlovace a po dálnici přes Maribor za Graz, kde jsme sjeli na krásnou alpskou silnici, která vedla až do Mariazell. Tady Artem ukázal svoji odvahu, když pokládal svoje GS až na hrany nazutých Mitasů E-09 a prej mu to jen párkrát trochu uteklo. Kemp v Mariazell ani nebyl moc plnej, tak jsme se najedli, dali pivko u jezera a do stanu. 

Sobota 25.6.

Ráno nás probudil mírnej déšť a musím přiznat, že to byla docela úleva po těch horkách a nekončícím slunci v Bosně. Tady byla konečně krásná zima, chládek a déšť! Navíc nebyl nijak silnej, a tak jsme se v pohodě zabalili, nasnídali a vyrazili. Cestu jsem nechal na navigaci a Garmin Adventure Routing nás hezky provedl až do Greinu, odkud pak už klasickou cestou na Nové Hrady. Dále jsme pak jeli na Veselí nad Lužnicí a tady zase zaperlil Artem. Silnice byla v jednom místě kvůli rekonstrukci zavřená, přehrazená a objížďka vedla doprava na jinou silnici. Artem asi nevěděl kam jet, jestli doprava anebo do toho hrazení, a tak se rozhodl, že to vezme mezi a zaplul s motorkou do příkopu. Nechápeme jak, ale mě prostě zmizel v zrcátku a Tadeášovi ze zornýho pole. Nic se mu nestalo, jen to zase lehce odložil do trávy. U Veselí jsme se rozdělili, kluci jeli do Prahy a já domu do Písku.

Nakonec výlet do Bosny byl pro mě bez pádu i když to přisuzuji asi skvrnám na slunci anebo obrovskému štěstí, protože namále jsem měl fakt často. Bylo to super, všechny odložení naštěstí byly bez šrámů a mohli jsme se jim tak fakt smát. Rozhodně se tam ještě někdy vrátíme, protože jsme toho neprojeli hodně a máme tam co objevovat. Lidi jsou milý a snad i politická situace nám dovolí se tam vrátit. No a obecně první enduro vejlet? Ta svoboda a možnost bez problému opustit silnici a vyškrábat se na vrcholky kopců, dojet si až k hradu nebo na břeh jezera je prostě super. A dnešní velký cestovní endura jsou zároveň motorky, který ani na silnici rozhodně nebudou zdržovat anebo kazit zábavu v zatáčkách. Nemůžu mluvit za kluky, ale jedinou limitací mojí motorky jsem byl rozhodně já. Ať na silnici nebo v terénu má ta mašina rozhodně na víc, než já jsem schopnej upilotovat.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE