Bosnou ve dvou, křížem krážem.

1.den Vsetín – Nové Zámky - Komárno

Po tom všem loučení s těma co museli zůstat doma (roby a děcka nebereme, bo nemáme už místo) vyrážíme něco po druhé odpoledne. Standardní přesun Slovenskem, kde jsme se chtěli zastavit za kámošem v Nových Zámcích, ale nějak jsme se nenašli.

V Komárně se ubytováváme (Vila Centro - booing.com) dostatečně brzy na to, abychom vymetli nějakou místní hospodu a ještě si dali jedno z plastu v posteli.

Abychom neztratili to, co jsme dnes nahnali, musíme vyrazit opravdu brzy. Plán je vystartovat okolo 5 hodiny.

Jen tak do města Jace dojedeme včas a bude dost času toto velmi zvláštní město projít a poznat.

 

Perlička dne, snad jen to že Mildovi přestala motka dobíjet telefon, který používal jako navigaci – opraveno u cesty výměnou redukce 12V / USB konektor.

Hláška dne „žerou mě komáři, co se divíš, jsme v Komárně“

Najeto 257 km.

2. den Komárno – Jajce

Vstávačka ve čtyři. Piv bylo asi hodně – moc to nejde. Pro příště ubrat chlastu! Dnes jedeme celý den na jih. Myslím, že snad každý ví, že Maďarskem je to katastrofa – furt rovina, samé omezení na max 60km/h, furt kukuřice. Někde u Balatonu jsme to zalomili a projeli sídlištěm, dvorkama, plotkama až k vodě, na snídaňový piknik, který nám jen kazili ranní běžci – bo jsme se usádlili na jakési promenádě a jali se vařit kafíčko.

Naštěstí jsme za chvilku v Chorvatsku, kde jsme vjeli přechodem Barcs a přišly i zatáčky, cesty fajn. Do Bosny vjíždíme okolo druhé odpoledne přechodem Gradiška.

Perlička – Milan projíždí za mnou, horko jako prase a celníci chtějí Zelenou kartu. Nemá tankvak, tedy vše v brašnách.

No než to tam pořešil, kolem mě se slítla celá bosenská rodina a všichni daj, daj, Euro, daj.

Tak jsem jim po celou dobu vyprávěl pohádku o červené karkulce a značně u toho gestikuloval. Stihl jsem dojít až k vraždě vlka, protože Milanovi na přechodu ještě spadla rukavice a musel si pro ni zajít. Tak byl celníkům pro prdel, protože už byla pod jakýmsi autem. No nevím komu z nás bylo větší horko.

 

Nestačil jsem otáčet hlavu a monitorovat všechny svoje zavazadla a všechny členy místní rodinky.

Projíždíme Banja Lukou a za hoďku jsem v dnešním cíli, město Jajce, hostel Youth za městem.

Od Banja Luky cesta kopíruje řeku Vrbas, která zde vytvořila nádhernou scenérii plnou zatáček, kaňonů, kde jednou jste dole a jindy zase nahoře – nádherné výhledy.

 

Do toho je posazená vodní elektrárna Bočac nad kterou je navíc zřícenina stejnojmenného hradu.

Ubytujeme se, motky dáváme na obrovské prázdné parkoviště za cestou, přímo před našima okny, provedeme přeměnu z motorkáře na člověka a jdeme na jednoho s jedním malým a na Čevapy. To jídlo bylo prostě úúúžasné. Za pár korun a nejde to skoro sežrat. Pivo i pálenka taky dobrá.

Vyrážíme po svých do centra. To se musí vidět. Uprostřed města které vzniklo někdy ve 14. století a je plné osmanských domků na úbočí pod hradem „Tvrďava Jajce“ se stékají řeky, kdy do řeky Vrbas vtéká řeka Plivsko Jezero (ano je to řeka). Soutok je 27 metrů vysoký vodopád, kde se i pořádají skoky do vody. Prošmejdili jsme uličky cestou na hrad, ale moc toho nestiháme, už se začíná stmívat a poprvé slyšíme hulákat Muezzina z minaretu. Přijde nám to směšné, ale celou dovolenou to tak posloucháme 2x denně.

Večer se vracíme na hostel. Nevěříme vlastním očím – parkoviště plné k prasknutí a to by se Hypernova mohla stydět – nechápeme co se tady kdesi za městem asi bude dít.

Vedle hostelu vyrostl obrovský, ale fakt obrovský stan kde probíhá svatba. Skřékání jejich muzikantů a rachot netradičních hudebních nástrojů (některé zvuky napovídají, že si je hudebník sestavil cestou sem) je ovšem vykoupeno pohledy na kočandy v šatech, které došli do restaurace. No krasavice to byly neuvěřitelné.

Bylo pozdě večer, když se potácíme na pokoj znechuceni tím, že si s nama nikdo nechtěl dat slivovicu – hold muslimové.

Dnes najeto 545 km

Hláška dne „nikde mě nebolely jajca víc jak v Jajcách“

3. den Jajce – Travnik - Ostrožac

Je neděle. Vstáváme po fest opici. Pro příště ubrat chlastu.

Po snídani od paní domácí se balíme a vyrážíme mrknout na místní skanzen „Vodenice na Plivskom jezeru“ jsou to takové miniatury vodních mlýnů, které jsou pod Plivským jezerem naskládané jeden na druhém. Přístup volný, pohybovat se tu můžeme bez omezení.

Prolozíme to a protože sušák je k nevydržení pokračujeme zpět do města na nějaké „nealko“ a pokračujeme v cestě. Chceme zkusit nějaký offík a stáčíme to na východ k Sarajevu, kde máme za cíl horské středisko Bjelašnica. Mají tam být kopce nad 2000 mnm a v 84tém zde byla olympijská sjezdovka.

Bohužel se off zvrhl v motokros a pak v boj se živly uprostřed zabahněných lesů.

No prostě asi tak za hodinu a půl jsme na stejném místě, jak jsme opouštěli asfalt, akorát máme tak 20 kg blata na sobě a motrokách.

Myčka, kafe a změna plánu. Pokračujeme zase na jih a východní část vynecháváme. Přiblížíme se plánu v cestě na Mostar, ale jinudy. Tedy jedeme na Travnik, a cíl je pro dnešek Ostrožac u Města Kojnic, kde zítra chceme šmejdit.

 

V Ostrožaci narazíme na břehu Jablaničko jezero, na minikemp camping-mirisljeta.com, kde stan§ a přívěsů mají pár pokojů k pronajmutí. Berme místnost se společnou kuchyňkou a sociálkami, na pokoji dvoupostel a patrovka + TV + balkón a to vše za 12,5E na osobu. Super pán domácí, který nám cokoli zajistí, chleba i lahváče nám prodá a dokonce paní domácí chtěla umývat naše nádobí po vaření polívky ze sáčku, což jsem ji nedovolil, protože na můj hliníkový ešus nikdo nebude přece šahat (kdyby byla mladší, tak možná).

 

 Dnes jsme hodní, malá procházka k lanovému mostu nad zátokou, nějaké pivko v místní „nalévárně“ kde postává 15 místních mladíků. Kteří kouří, popijí kávu a divně čumí a jen my uprostřed toho se dvěma točenýma. Mám strach. Houby vím, jak to berou, ale na co tady doprčic mají točené, když nikdo z nich nemože, bo by je Sám velký Sám viděl. Holt, smutný život o kafi.

 Večer v posteli ještě slivovičku na dezinfekci, naplánovat další den a spát.

Dnešek byl jako jediný den chvílemi s deštěm, ale žádná katastrofa.

Zjištění dne „Milan má v nepromoku v rozkroku díru a když to sundá, vypadá, že se pochcal“ – že je to déšť tvrdí on.

Dnes najeto 209km.

4. den Ostrožac – Blagaj (pramen řeky Buny)

To je paráda, když ráno nebolí hlava (moc).

Na snídani nám pan domácí donesl chleba, pro který nám už zajel. Po kafíčku, okolo desáté vyrážíme směr Jablanica, kde chceme mrknout na odstřelený most a pak zpět a směr Kojnic.

Jablanica - se vyznačuje tím, že tam už není most, ale na jehož počest je tu celé muzeum. Celá sláva je totiž založená na partyzánské akci, při níž byl most vyhozen do povětří i s projíždějícím vlakem. Tedy tak se o tom honosně píše, a dodnes tam leží jako zapomenutá kostra dinosaura. Muzeum (4 KM) je plné variant modelů zbytků mostu a daleko zajímavější sbírky historických zbraní. Aby bylo co fotit i venku, na zbytky kolejiště, na břehu blíže muzeu, je vystavený parní vlak. Prolezeme to, a protože se zvedá teplota, pokračujeme.

 

Kojnic, kde má být bunkr bývalého Jugoslávského vůdce Josipa Broze Tita, který ho měl ochránit před případnou jadernou válkou.

Bunkr se jmenuje D-0, ale častěji je známý jako ARK (Armádní rezervní velitelství) nebo jako Titův atomový bunkr. Stavěli jej tajně, dokonce byl zařazen do sekce "nejvyšší státní tajemství". Výstavba nakonec trvala celých 26 let, od března roku 1953 až do září 1979. Náklady se vyšplhaly na 4,6 miliardy dolarů.

Bunkr měl v případě války sloužit jako úkryt a ochránit nejvyšší politické a vojenské představitele bývalé Socialistické federativní republiky i v případě atomového nebezpečí. Měl vydržet přímý zásah pumy o síle 20 kilotun TNT, což je více než měla bomba svržená na Hirošimu. Půl roku by vydržel s kapacitou 350 lidí

Bohužel byla na takové cestě, že navigace nebyla schopná jej zaměřit. I když jsem přesně věděl kde je. Místní ani nevěděli, že je otevřený veřejnosti a furt tvrdili tam vojáci, tam vojáci, tedy jsme jej nenašli. Škoda.

Koupíme si vodní meloun, který sežereme na chodníku a točíme to dál směr Bukvica (město).

 

Tuto cestu jsme vybrali dle mapy večer a byla to nej, nej část celé výpravy. Na mapě je značená jako R436 jako normální žlutá silnice. Ale jakmile vystoupáte serpentýnama nad měst Kojnic, stává se, že chvílemi asfalt  zmizí a jede se prašnými cestami, kde jen stěží potkáte nějaké auto. Jo, a když v Bosně auto, tak jedině VW Golf všech modelových řad.  Brzy se opět připojujeme k řece Neretvě a ty kaňony a srázy a cesty zasekané vysoko nad řekou do stěny srázu jako někde v Číně a skály a jezera a pláně jak někde ve Skotsku, kde se pasou krávy a nepotkáte několik hodin ani živáčka a, a, ,a, no prostě cca 60 km super krajiny, které jedeme asi tak 5 hodin a většinu ve stupačkách. Kdo pojede do Bosny a nemá zrovna supersport, neměl by tuto cestu vynechat.

 

Uprostřed tady tohoto jsme doprotivky potkali chlapíka na OFF bavoráku. Dali jsme řeč a Hugo z Portugalska se svěřuje, že jen tak jezdí po Evropě. Dostali jsme odkaz na jeho stránky a až doma jsme zjistili, že má firmu na výrobu motobrašen. Říkal, že cesta dál „is not bad“ a asi tak ještě 30 km – to mi spadla čelist, protože on ten terének není až tak stavěný na naše naložené stroje o 100 kg těžší než jeho a navíc to máme na cestovních gumách. Ale ta krajina to prostředí …

 

Jakmile jsme se dostali na silnici, zastavili jsme v první dědině v hospodě na jídlo.

„Jídlo jest“? „Ano jest“ zněla odpověď hostinského od vedlejšího spolu, který ukázal na vývěsný štít pohostinství, kde bylo vyobrazeno nějaké mrtvé zvíře napíchnuté na kůlu. Muselo prožít něco střašného - alespoň mi tak přišlo. A tak jsme poprvé zkusili tu jejich „parádu“, kdy na grilu uklohní jehně a pak jej čtrnáct dní konzumují muchy, místní a pak psi a projíždějící motorkáři. Ti šťastní co to mají z vrchu a za čerstva to mají asi dobré. Opozdilci a naplaveniny jedí jakoby vařené, maso plné šlach a tuhé jak stoletý marťan.

Bylo ale hodně zeleninky, bílého chleba, taky se něco z toho vyzoblo – zkusit se má kurňa všecko, né?

S plnými břůšky na to sedáme a valíme, už to nemáme daleko.

Po vydatném sjezdu z hor dolů do nížiny jsme se dostali do dnešního cíle, města Blagaj, kde chceme vidět pramen řeky Buny. Řeka pramení ze skály jako hotová řeka, kde po 100 metrech už půjčují loďky.

U řeky zajíždíme do kempu v centru města. Bohužel je to tu pouze pod stan, no my jsme přece pěkně rozmlsaní, my chceme postýlku vysvětluji panu správci.

Prej to neny problem, on mít bratr, bratr mít dům, dům mít postýlky – my čekat.

Po chvíli my vidět že bratr mít kolo, na kterém přijel a hned kyne, ať jedeme za ním.

To byl pohled, musel jsem se řechtat, vypadalo to, jak by jsme k němu neměli žádnou úctu. Kopec fakt jako prase, on na kole kraťase tryko a rve to jak o život a my za ním v plné polní na jedničku s občasným protůrnutím. No prostě hovada. Ale byl to učitel tělocviku, tak mu to tak určitě nepřišlo.

Měl dům s bazénem (prázdným), cca 10 min chůze od vytouženého pramene a ještě blíž minaretu. Klasický třípatrový rodinný barák, kde dolní parta obývala jejich rodina is maminkou a v přízemí jsem zaregistroval posilovnu – asi podnikavý pan učitel.

Nám dali k dispozici horní parto – obývák, koupelka dvě ložnice, balkón a to vše bratru v Kristu za 10E/osoba/noc.

Během naší úpravy na lidi nám maminka donesla takové to jejich kafíčko – turek v  kovičce a dva šálky a k tomu každému velký klín domácího dortu. Bába ani nezvedla oči z podlahy, když jsem otevřel v trenkách – asi stydlivka. Vše bylo famózní, starali se o nás jak o návštěvu.

Jdeme na jedno a pak se projít k prameni – za tmy toho moc nevidíme, ale je zde plno restaurací kde hraje muzika a také je skalní stěna nasvětlená, tak to má své kouzlo. Ještě posedíme v kavárničce, polozíme po dědině a jdeme na bárák.

Vytvoříme plán na další den, dáme slivovičku a jde se do hajan.

Dnes nahrkáno něco nad 200 km.

5. den Blagaj – a k moři

Ráno vstáváme brzyčko. Chceme vypadnout v civilu a být u pramene bez hord turistů.

Ještě než se stačíme vykodrcat, zase je tu Paňmaminka s táckem, konvičkou s kafíčkem v dóze, ále dneska milostivá opomenula na dortíček. Nu což.

Před osmou už děláme první fotky u pramene. Je to něco úžasného. Nedokážu ani odhadnout jak je ten skalní masiv, co z pod něj řeka vytéká, vysoký. Odhaduji 120 – 150 m obrovské skalní stěny táhnoucí se krajem. Na jeho úpatí je nalepen starobylý krášter Děrvišské sekty, jejíž členové se tancem a především točením v kruhu, dostávali to stavu tranzu.

Vše se dá dnes projít a to za minimální poplatek 0,5E (1KM). Pouze je třeba se patřičně zahalit – hold Muslimácko. Tedy naše kraťase jsou přetaženy ovinovačkou a hurá dovnitř, ale naboso. Je to staré a to je asi všechno - spousta koberců (žádné letací – zkoušel jsem všechny), modlitební knihy a to je asi tak vše, ale hezké to bylo.

 

Ještě nějaký čas se ochomýtáme okolí zdejšího mlýny a restaurací, prohlížíme spousty stánků s tretkama, kupujeme něco domů a pomalu se odebíráme do centra.

Dáme někde oběd, nabalíme oře a budeme pokračovat. Vlezeme do první hospody „Bosnian Food“. Jsme zde sami se dvěma kuchařko/obsluhou. Říkám „PIVO“ ona řáká „Halal restaurant“, říkám Fanta.

Sice to byla tradiční muslimská restaurace, ale krom toho piva (čertova nápoje), to byla normálka.

 

Objednáváme Čevapi, Pljeskavicu (což je to sami v jiném tvaru), placky, hranolky – za jídlo platíme celkem 8E (16KM) a jsme nacpaní k prasknutí.

Je okolo 12 hodiny, máme nabaleno, jsme v motorkářském a loučíme se s panem domácím.

Chceme mu vnutit nějaká Eura navíc, ale nechce ani slyšet, tak alespoň kokina pro děti. Za 10E spaní v takovém domácím prostředí, se až stydím.

Vyrážíme severozápadně, směr Mostar, což je nějakých 15 km.

Slunko pere jak najaté, tak si to užíváme.

Jsme zde za chvilku a jsme domluveni, že než jukneme na Most, vyjedeme na přilehlou horu Hum, jejíž vrchol, který je cca 350 m nad řekou, zdobí ocelový 33 m vysoký kříž. Kdo tu budete, zajeďte si sem, cesta je parádní, výjezd až na vrchol zdarma po asfaltu a nikdo tam nebyl. Super výhledy. Bohužel to není nijak značeno, tak je to taková mravenčí práce s navigací (doporučuji nastavit předem).

No a už jdeme hodit čučku na ten slavný mostek. Zase podle navigace se snažíme dostat nějak poblíž, načež nám přehradí cestu chlap jak stodola a že dál ne a že parkováni tu, mojich 5 Euro je rázem jeho a motky zasouváme kdesi do dvora,….. Než jsem se vzpamatoval bylo vše dokononáno. Až jsem z toho měl strach, že mi motka ze dvorka zmizne. Kdo se bojí sere v síni. Odvrstvit se, pobrat foťáky a jde se. Na most je to kousek. Další dvě hodiny jen prolézáme uličky, pod mostem, nad mostem, fotíme krajinky, lidi stánky – jiný svět, i když turistů jak maku. Kupujeme pití v supermarketu (jediné rozumné ceny), nějaké suvenýry ve stáncích a mizíme. Je před druhou a moře volá.

 

Nejkratší cestou to máme nějakých 70 km, tak hyjó.

Po cestě je Unecsem chráněné městečko Počitejl. Zastavujeme ale má smůlu je to pěšky do kopce a to

 

slunko zase tak peče, tak peče – dlabeme na to. Jedeme dál. Pak to máme vodopády Kravice, kde jsme chtěli smočit (tělo), ale šmejdi chtějí 2E za osobu a 0,5E za motku – tak na to prdím, moře je za kopcem. Fotíme něco málo z dálky a pokračujeme.

Jen co jsme přijeli na šutrem dohození k moři, do města Gradač a zastavujeme na světlech, přibrzdí u nás nějaký místní a česky na nás, jestli prej nechceme ubytování. Myslím že se tam tak 2x vystřídala zelená, než jsme se domluvili co že jako za to a řekli si něco o zlodějích a držgrešlích, ale slovo dalo slovo a jeli jsme za ním.

 

Když to shrnu, chlapovi co tam měl hotýlek, vypadl jeden turnus tak to chtěl zaplnit. Bylo to přímo na promenádě, 50 m od moře, s balkónem koupelnou kuchyní a manželská postel. A to vše po ukecání za 30E na noc (ukecávat se ale muselo značně). Bereme to na dvě noci. Pak se uvidí.

Zbytek dne už jen koupání, koštování piva v místní putyce (INFO: jediná hospůdka pod kostelem měla pivo za 10 kuna jinak všude 15 kuna), promenáda čumění po babách.

Dnes najeto tak 150 km

6. den Výjezd na Svetý Jůr

Co budeme dělat dnes, bylo jasné. Nic.

Krom zajížďky do hypermarketu na doplnění zásob jídla pití, ovoce a piva budeme trávit den imitací vyvržených vorvaňů na pláži a házením neodolatelných pohledů po všech krasavicách v okolí.

Nůůůdáááá.

Padl plán a okolo šesté vyrážíme dobýt druhý nejvyšší kopčůr Chorvatska – hrbol zvaný Svetý Jůr (1762 mnm), jenž je součástí národního parku Biokovo, který je od nás vzdušnou čarou cca 25 km.

Po zaplacení 50 Kuna (cca 200kč) při vjezdu do NP to začalo. Cesta se zvedá do serpentýn smotanou uzoučkou cestou do neuvěřitelné výšky. Je super, že je na večer a moc velký provoz tu není, ale i tak pár aut do protivky potkáváme a chce to trochu pomaturovat i s motkou, abych se vyhnul. Pak se člověk dostane na vrcholky tohoto pohoři a objíždí cik, cak jeden  z druhým aby se přiblížil samotné hoře Sv. Jure. Po cca 20 km horských silniček jsme zde. Dál a výš už to nejde.

Parkujeme a poskakujeme kolem sebe, plácajíce se po zádech jak ti mimoňi z Teletabís – DALI JSME TO KURVÁÁÁÁ (říká Milan)

Byl to neuvěřitelný zážitek. Zbytek plechovkářů na nás jen nevěřícně čumí. Jim totiž nebyla taková kosa, jako nám, když jsme si vyrazili bez bund.

Obejdeme vrcholek hory, poděkujeme svému pohanskému bohu Radagastovi u místní kapličky, děláme poslední fotky.

 

Slunko je už jen kousíček nad obzorem když vyrážíme dolů.

Vše v pohodě, pouze jel nahoru náklaďák a nehodlal couvat, tak jsem Mildu, jenž jel první vysmýkat výš na širší cestu. Domů přijíždíme potmě.

Zaparkujeme a jde se pod kostel na pár kousků za deset.

Kolik máme dnes najeto nevím, protože Mildovi vypadl náhon tachometru a já pitomec začal zapisovat svůj tachometr. No, ale že máme mezi motkama několik tisíc km rozdíl mi došlo až pak.

7. den (čtvrtek)

Ani nevím, kdy to přesně padlo, ale jsme domluveni, že úpravou trasy po bahení akci v Jajcích ztrácíme 1 den a navíc ta Bosna byla daleko přívětivější jak toto komerční Chorvatsko, tak rušíme zbytek plánu – podél moře do Slovinska a otáčíme na sever.

Poslední koupání, snídaně na pokoji a o půl desáté vyrážíme. Po přejezdu do Bosny dáváme oraz a konečně dopřáváme strojům nějaký servis. Omýt, opucovat a namazat řetázek, kontrola provozních kapalin a atak.

Vše je OK tak pokračujeme podél Bosensko-Chorvatské hranice na Modro a Crveno Jazero. Jsou to takové naše 2x větší Macochy a hnedka u cesty.

Zase je horko jako prase, tak zavrhujeme možnost se jít dolů (500m) okoupat. Než bych vylezl, bylo by po ně.

Ještě párkrát přejedeme z Bosny do Chorvatska a zpátky a míříme na Buško jazero, kde hledáme pláž a místo pro polední siestu.

Omytí a nasycení vyrážíme přímo na sever. Tentokrát se chceme protáhnout trochu více západní částí Bosny. Žádné body zájmu už ale v mapách nemáme.

V této oblasti, je krajina sice placatější, ale nádherná. Zvlněný ráz, plný pozvolných, táhlých zatáček s prvotřídním asfaltem nahoru a dolů a  bez aut. Kdo si chce užít toho pravého motorkaření, tak sem.

 

Je zde daleko více cedulí s informacemi o minách mimo cestu, nebo s mapami kde jsou doposud neodminovaná území. Také je krajina osázena samotami, většinou odstřelenými, nebo vypálenými. Je to velice chmurný pohled. Tolik let po té, nesmyslné válce, která nic nevyřešila, a kdykoli se může rozhořet znovu.

Ne nadarmo jsem se dočítal rad, že na toto téma není radno začínat v Bosně diskuze.

Dnes jsme si na spaní vybrali město Mrkonjič Grad.

Při dohledávání nějakého penzionu zastavujeme v nějaké okrajové části města plné rodinných baráčků.

A přes plotek babka, co že jako potřebujeme, no a my že nocleh a ona na druhou sousedku, ta na souseda a až jich kolem nás na křižovatce postávalo asi tak 15 – zajímavé bylo, že si všichni povidali, ale s náma se nebavil nikdo. Jediné na čem se po chvilce asi shodli bylo, že nám nikdo nerozumí a stejně ví prd a tak zavolali vnučky a ty jako že trochu anglicky jo. Ty pak někam volaly a že jestli 30E za noc pro oba je moc. Souhlasíme, sice nevíme za co to bude, ale sere, bere. Už to chci mít za sebou.

Dostáváme pokyn dojet na další křižovatku a čekat na červené auto. Óójééé.

Červené auto přijelo a my otevřeli huby jak malé děcka u betléma.

Z těžce sportovního cupé značky Audi vylezl elegán, potřepal nám pravicí a prej se ho máme držet.

No já bych se ho i držel, kdyby nejel tak 100 městem a když jsme začali stoupat do kopců přemýšlel jsem, jestli jde o ubytování, nebo závody.

Cca 10 minut a jsme tu.

Chlápek nám otevírá jednu přízemní chalůpku v jeho resortu kde jich má povíc, ale obydlených jen pár. Vše oploceno, některé domky mají bazény, krby grily. Prostě jiný svět. Chce těch 30E s tím, že klíče máme zítra nechat na slole. Stále nevěřím svým očím, uším, ale to už vidím jen prach za jeho rozvášněným Audi.

 

Přestrojení za lidi jedeme zpět do centra. Povečeříme v jakémsi motorestu – Nevaří, takže zase pouze mrtvé zvíře, tentokrát si můžeme vybrat prase, nebo ovcu. Zkoušíme oboje. Ta bába nám to donesla tak, jak to vytáhla z lednice. Ona to donesla normálně studené. Zase nic moc, ale hlad je sviňa.

V centru nakoupíme jídlo pití, pošmejdíme, dáme zmrzlinu a před jedenáctou se vracíme do hor, do postýlky.

Dnes nahrkáno  380 km (Nevím to přesně, zase zapisujeme Milanův tachometr, hňupi)

Dnešek byl okomentován „Tolik kroucení. Po ježdění v Bosně, budu muset vyměnit ložiska v krku řízení“.

8. den (pátek) Severním směrem na hranice Bosny

Tento den, bez záchytných bodů, měl už nádech spíše transferu – přípravy přesunů domů, kde chceme být už zítra. Ujeli jsme nějakých 250 km a zakotvili těsně před přejezdem do Chorvatska (toho nad Bosnou) ve městě Gradačac.

Toto město na mě působilo dosti chmurně. Sice mu vévodí krásný hrad, ale to je tak asi vše. Zase jsme se setkali s neodbytnými žebráky, kteří za váma půjdou na konec města, rozstřílené - neopravené domy a nic.

Ubytování, ne zrovna nejlevnější bylo nejhorší ze všech – až hnusné, malé, nijak čisté. Blééé.

Dnes zakončujeme oficiálně naši dovolenou. Všechny peníze necháváme v místní hospodě za jídlo.

Poručíme si od stejků, ražniči, zelenových salátů, kranolky, pití. No co, podporujeme místní ekonomiku, téměř nasazujíc holý život. Co taky by člověk s místní měnou doma dělal, že.

9.den (sobota) Jedeme domů.

Tak tady už není vůbec moc co říkat. Ráno brzy pobalíme, pojíme a valíme.

Dnes chceme být doma. Snažíme se velkým obloukem vyhnout Balatonu, ale celé Maďarsko, je jedna velká nuda.

Po cestě snad jen jedna parlička. Už to valíme po slovenské dálnici a když se blížíme Trenčínu Milan máváním rukama signalizuje, že by někde nabral benzín. Koukám se koukám, ale žádná pumpa se neobjevuje. Už jsme dali cca 20 km, nevím jak je na tom, tak jsem nervózní i za něj. Už jsem uvažoval, že sjedu z dálnice, ale riskuju to po dalších x km cedule že benzina bude. A jen co najíždím na odbočku k ní, mi motorka zaškytá a zdechá. Ke stojanu jsem musel 15m tlačit.

On mi ten ukazatel na jeden zátah, asi svině neukazuje přesně, no. Milan se u stojanu chláme jak zaťatý a já tlačím nabaleného mastodonta.

Pak už jen odbočka na Valašské klobouky a pomalu jsme doma. Poslal jsem kámošovi SMSku, tak máme u garáže přívítání jak cyp. Hned dáme po štampdli, otevřem lahváče a kecáme a kecáme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE