Do země ,,vrahů, dealerů a zlodějů"! - Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů

Říkali bacha na policajty!

Na hranicích jde vše překvapivě rychle. Nikde extra nečekáme, vyplníme dva potřebné papíry, necháme zkontrolovat barvu i SPZ motorky a můžeme jet. Vše netrvá déle než hodinu. Žádné úplatky, problémy, prostě to jde jako po másle. Villazón je pro nás vcelku šok. Hned za hranicema nastává chaotický provoz, všude lidi a my hledáme co nejrychleji cestu ven z města. Kousek za městem na nás čeká mýtná brána. Máme trochu strach, protože v tom spěchu jsme nevybrali ani jeden Bolivián. Naštěstí motorky jsou od veškerých poplátků ušetřeny. Máme to ale kliku. Valíme si kolem 80Km/h směrem na Tupizu. Zatáčka střídá zatáčku a my můžeme oči nechat na rudých horách jak z Vinetua. Snad jen ti indiáni na koních tu chybí.

V Tupize konečně vybíráme papírky, které vyřeší každý problém. Když sedíme na patníku a přemýšlíme zda jet dál nebo najít ubytování, jde k nám policajt. Přemýšlím jestli jsem špatně zaparkoval a jak se z toho tentokrát vykecám. K mému údivu mi potřese s úsměvem rukou, zajímá se odkud jsme i zda nepotřebujeme s něčím pomoci. Využívám jeho dobré nálady, abych sehnal novou baterku do telefonu. Poradí mi skvělé tržiště, kde oproti Argentině mají opravdu vše, co by smrtelník mohl k životu potřebovat. Při té příležitosti najdeme i hostel s wifi. Je zajímavé porovnat ceny ubytování Argentina vs. Bolívie. V Bolívii pořídíte soukromý pokoj s Wifi, TV a společnými sprchami za cenu kempu v Argentině.

Říkali bacha na lidi!

Další den začínáme stoupat do hor. Ono teda v horách už jsme, ale 3000m n. m. je na Bolívii prostě málo. Jawička to zvládná na jedničku. V obou slova smyslech. Někdy si zařve a pak je to spíše na dvojku, ale nezastaví se! Jelikož je v Bolívii dvojí cena benzínu (12,-Kč pro místní a 32,-Kč pro turisty) a my máme domluvené spaní u známých, kteří nám pak natankují, dojíždíme do Potosí na rezervu. To však netušíme, co nás čeká za problém. Jen co zastavíme, vybíjí se mi telefon. Nabíječku na moto se nám podařilo spálit. Po připojení do el. Sítě se telefon stejně neoživí, takže máme problém. Neznáme totiž adresu, kde máme spát. Bezmocně bloudíme po městě, až nám dojde i rezerva. Naštěstí máme 3l zásobu v petkách. Dámě koňům pít a vyrážíme do města zjistit, kde si lze postavit stan. Jenže v prvním prudkém kopci před námi nesmyslně zastaví auto uprostřed silnice. Rozjet se znovu je pro nás nemožné. Motorka řve na všechny ulice, smrdí jako hořící skládka a po chvíli umírá. Její řev vystřídá můj. Už to nevydržím a bouchají ve mně saze. Všechny řidiče postupně tituluji na pánské přirození, střídající nejstarším ženským řemeslem. Nezbývá nám než slézt a dodat Jawičce sílu jednoho vola s krávou. Všímá si nás však protijedoucí motorkář, kterému se nás nejspíše zželelo, protože o chvilku později se nás ptá, co se stalo. Vše mu vysvětlujeme. Neuteče ani pět minut, když už ho následujeme k němu domů! Viktor, jak se ten hodný člověk jmenuje, nám poskytl na jednu noc měkou postel, teplou sprchu, střechu nad hlavou a skvělou pizzu k večeři! Ráno nám ještě předá kontakt na známého v dalším městě, kde budeme moci také přespat, pokud budeme potřebovat.

Po datankování stoupáme dále do hor, které jsou prošpikované serpentýnami. Chvílemi vzpomínáme na ,,nadupané“ XJ 600S, co nám stojí doma v garáži. Nicméně, máme alespoň dostatek času užívat si překrásné výhledy. Ten nejkrásnější nás však čeká při sjezdu k solné pláni Salar de Uyuni. Tak moc jsem se na ní těšil! Konečně se sen stává realitou. Proháníme se po nekonečné bílé placce jak v reklamě na svobodu. Nedá mi to a opět musím zkusit zda je opravdu slaná. V porovnání se Salina Grande v Argentině, je slaná míň, ale o to je větší. Bohužel nemáme dostatk zásoby benzínu, abychom ji přejeli celou. Po hodcince kochání se tedy vracíme zpět na asfalt, abychom ještě za světla našli dobré spaní. To nacházíme po 200km. Zeptáme se pumpaře, jestli je možné si postavit stan vedle benzínky na okraji města. Prý žádný problém! Když se druhý den probudíme s výhledem do hor, kupodivu máme všechny ruce, nohy, prsty, hlavy i věci! Kde jsou tedy ti zloději a vrazi?

Legendární orly v Cochabambě

Jelikož vyrážíme ještě před sedmou ráno, rozhodujeme se to dnes natáhnou přímo až do Cochabamby. Zde na nás má čekat největší Jawa klub v Jižní Amerce – Aguilas Legendarias. Jenže cesta sem není úplně tak snadná. Když opět vjedeme do hor, někdo nahoře otočí kohoutkem. Aby toho nebylo málo, někdo rozhodl, že se rozkope 50km dlouhý úsek uprostřed stoupání. Bohužel však nejsme v evropě, kde by byla nějaká objížďka nebo druhý vyasfaltovaný pruh. Stoupáme tedy za deště po blátivé cestě do 4000m n. m. Těsně před vrcholem si Doris postaví hlavu a odmítá jet dále. Jelikož se to opakuje třikrát po sobě, vždy za deště, diagnostikujeme alergii na vodu. Jenže ten , kdo někdy měl Jawu ví, že ho nikdy nenechá ve štychu. Stačí chvilka oddechu, abychom mohli opět bez problému pokračovat. Při sjezdu do údolí Cochabambi pro změnu brzdy zažívají opravdové peklo neboť předjet kamion ploužící se před Vámi je nadlidský úkon.

Projíždíme poslední zatáčku, když v protisměru vidím několik Jaw. Než se stačím podívat do zpětného zrcátka, už mě předjíždějí a mávají abych zastavil. Kluci nám přijeli naproti. Proběhne přivítání, jako bychom se znali několik let. Jsou z naší Doris úplně na větvy, protože zde znají hlavně modely 634, 638, Californian, panelky 350 i kývačky 350 a hranatou ČZ 250. Když se nás zeptají, zda máme hlad, nemáme ani netušení, jak budeme za chvíli odpovědi litovat. Nevěděli jsme totiž, že Cochabamba je doslova gastronomickým centrem Bolívie. Na stole před námi přistává obrovská mísa plná masa, párků, pečených bambor, chilli papriček, vajíček a skvělé omáčky. Podobné story se opakují každý den našeho pobytu, ovšem pokaždé s jiným jídlem. Během devítí dnů, které zde strávíme, tak ochutnáme všechna hlavní tipická jídla Bolívie. Na oplátku my vaříme Guláš, Rajskou a Bramborový salát. Na konci našeho pobytu nás zde chtějí zaměstnat jako kuchaře, protože se olizují až za ušima.

Místní Jawa klub má registrovaných přes 160 členů, ale opravdu aktivních je 30. Každý den si pro nás nachystají nějaký program. Ať už se jedná o vyjížďku, rozhovor s místní televizí nebo večerní gastronomický zážitek, následovaný kulečníkem. Jeden den si však vyhradíme pro servis naší Doris. Potřebujeme vyměnit zadní pneu, která je úplně na placku. Netušíme však, jak vstřícní lidé zde žijí. Nejenže nás nenechají zaplatit ani jedno jídlo,ale oni nás nenechají zaplatit ani novou gumu! Samotná výměna by vydala na jednu grotesku. Pod neskutečnou tíhou přeložené motorky, se nám bohužel ohnul hlavní stojan, který nám věnoval Fichtl krámek. Musíme tedy motorku zvedat v pěti lidech a šestý vyndavá/zandavá kolo. Týna se samozřejmě může při pohledu na šest volů potrhat smíchy.

Další den nás berou ke své pýše. Železná socha Jawaře jak z Ghost ridera, uprostřed náměstí má být symbolem všech motovijacherů, jak zde nazývají moto cestovatele, kteří zavítají do Cochabamby. Historie praví, že když sem kluci loni v Dubnu sochu umisťovali, nemělí sebemenší poněti o nějakém Kafim s Týnou z Prahy, kteří se chystají je navštívit. Přesto se domluvili na tom, aby socha nesla jméno prvního motorkáře z České republiky, který do Cochabamby za nima přijede. Dokážete si asi tedy představit, jak moc byli šťastní, když první motorkář z Česka přijel na Jawě a k tomu všemu z Jawa klubu Praha. Kluci totiž hrdě nosí na svých vestách naší supportní nášivku, včetně nášivek Jawáče i Zimáče! Dovolte mi tedy, abych Vám představil svého ,,dvojínka“ Filipa:

Jenže pojmenovat po mě sochu klukům nestačilo. Měli takovou radost, že se rozhodli udělit mi čestné členství v jejich klubu. Jak vše probíhalo můžete vidět v následujícím videu, včetně pojmenování sochy.

Abych i já kluky potěšil, domlouvám video hovor přímo k nám do klubovny v klubový den. Zážitek je to silně emocionální, ale hlavně fantastický! Využívají příležitosti a v přímém přenosu mi předávají nádherný dárek pro můj klub včetně nášivky pro prezidenta klubu. Když vyprovokují kamaráda, aby před kamerou vypil půlitr piva na ex, nevěří vlastním očím. Jak jsem psal, byla to doslova kouzelná chvíle.

Bohužel vše krásné jednou končí a my musíme vyrazit zase o kus dál. Opět stoupáme do hor a jelikož jsem raději přidal motorce na směsi, neboť se mi nelíbí zvuk motoru, musím v kopcích vyndat gumu mezi karburátorem a vzduchovým filtrem. Kdybych to neudělal, stojíme v půlce 3500m n. m. kopce ještě dnes.  V Tarija na nás čeká Čech Jakub Zahradník. Ten tu žije pět let a živý se jako osobní fitness trenér. Ve městě byl dokonce první. Detaily o jeho životě zde, si můžete poslechnout v poskytnutém rozhovoru.

Jelikož se blíží Vánoce a nás na Bolivijských hranicích obdařili jen 30denním vízem, rozhodli jsme se strávit Vánoce v Saenz Peni mezi krajany. Pokračujeme tedy dále na hranice. Má představa o Bolívii byla vždy jen vysoké hory, sucho a skoro žádná zeleň. Jenže cesta na hranice mi všechny představy vyvrací. Sjíždíme z hor do nížin, kde pokračujeme 100km samýmy zatáčkami. Projíždíme snad 8 tunely, užíváme si motorkářský orgasmus podél řeky a nevíme co dříve. Krajina se totiž úplně změnila. Všude zeleno, vedro na padnutí a přenádherné kouzla matky přírody. Z eufórie nás vytrhne až úřednícký maraton na hranicích. Vše trvá zhruba hodinu a půl, ale sluníčko si pro nás nachystalo parno silne přes 30st. Musíme dát bagáž do scaneru, úředníka pustit do kufrů a vyběhat několik razítek. Naštěstí nás lidé pouští před sebe, takže nestojíme ten nekonečný štrůdl. Jo to jsou totiž ty ,,zlí, neochotní vrazi, lupiči a drogoví dealeři“, jak nám před odjezdem do Bolívie každý říkal.

Facebooková stránka: www.facebook.com/sjawouvsrdci
Webová stránka: www.jawanacestach.cz

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE