Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů - Konečně vyrážíme!

Po roce příprav, měsíci čekání v Buenos Aires a spoustě komplikací konečně držíme dokumenty k Doris v ruce. Je to nádherný pocit, ale že to stálo nervů! Avšak i dlouhé čekání má své světlé stránky.

Jawa Jižní Amerikou ve stopách Čechů - Konečně vyrážíme!

Kapitoly článku

Sedíme v taxíku cestou z letiště do centra Buenos Aires a přemýšlíme o tom všem, co nám umožnilo se dostat až sem. Rok příprav a stejně si jsem jistý, že nejsme připraveni na všechno. Motorka nabrala samozřejmě zpoždění, takže nás čekají tři týdny nekonečného čekání. Vše bylo tak perfektně naplánované, ale člověk míní a život mění.
Nejdříve nám nedali v Německu razítko do karnetu, takže nemohli motorku vůbec naložit. Když už o čtyři dny později konečně vyplula, pro změnu ji vyložili ve Francii, protože loď musela nakonec plout do Asie. Do třetice všeho dobrého se již konečně potácí na vlnách Atlantiku. Často se nás lidi ptali, zda se nevyplatí koupit si motorku až v Argentině. Nevyplatí. Jawu po GO bychom zakoupili za cca 60 000,- Kč, jenže bychom se museli vracet zpět do Argentiny - více času, více km a zážitky s vlastní motorkou jsou k nezaplacení. Takto nás přeprava jedním směrem vyšla na 42 200,- Kč, je však pravda, že ve vzduchu zatím ještě visí otazník s dalšími 1000USD.
Pokud se již bavíme o nákladech před cestou, zde je krátký výčet nezbytných položek pro 2 osoby:

  • jendosměrné letenky - 26 000,- Kč (Praha - Miláno - Istanbul - Buenos Aires)
  • očkování - cca 7 000,- Kč
  • GO Jawy - 20 000,- Kč
  • pojištění - 26 000,- Kč/12 měsíců (dostali jsme sponzorem od ERGO pojišťovny)
  • přepravní box pro motorku - 2 500,- Kč (vyrobeno s kamarádem)

Potom tu jsou položky ne úplně povinné:

  • Oblečení - cca 12 00,- Kč (dostali jsme sponzorem od MBW)
  • GPS sledování (spolupráce s GPS Dozorem)
  • Výhodnějí výběr z bankomatu (vybrali jsme ČSOB)
  • Motokurz Bezpečně na motorce
  • Náhradní díly
  •  

Buenos Aires, seznamte se

Taxikář nás za 49USD veze přímo až k hostelu. Z letiště je to dobrých 60km a my máme možnost poznat místní provoz. Vhodnější slovo by možná byla anarchie. Na mítnici projíždíme zavřenou závoru, protože obsluha si nás dvě minuty nevšímá, a ačkoliv se říká, že zde lidé nikam nespěchají, tak na silnici platí pravý opak. Rádio není slyšet přes nekonečné troubení a provrtané výfuky místních závodníků na motorkách, těsně před rozpadnutím.
Hostel je na kraji historického centra Buenos Aires. Z venku vypadá velice příjemně, ale znáte ten příběh s Potěmkinovou vesnicí ne? Jen co otevřeme dveře, nestačíme se divit. Náš pokoj je silný underground. Savo nebude jejich kamarád. Od pocitu, že jsme v base nás dělí jen keramická mísa místo kbelíku. Ale za 350,- Kč nelze čekat pokoj pro Anglickou královnu.

 

Raději vyrážíme na čerství vzduch nasát místní atmosféru. Na prvním rohu vidíme typického bezdomovce, jak z amerického filmu. Tržnice jen podtrhuje obraz, který jsme si před odletem v mysli namalovali. Ryby, včerejší maso, ovoce, zelenina a mezitím vším prodávají propisky... Už při pohledu z letadla se nám zdálo město hrozně jednotvárné. Takto z blízka tomu na první pohled opravdu je. Při pohledu druhém si začnete všímat malých rozdílů. Kdy například jdete krásnou čtvrtí a cítíte se relativně bezpečně, zahnete do vedlejšího bloku a octnete se ve světě mříží a rozpadlých domů. Netrvá dlouho a máme tendenci se ztratit. To nás však dovede na hlavní třídu, kde poprvé vidím vysoké palmy na vlastní oči. Týna pro změnu obdivuje obrovská nákladní auta a veterány, kterých jsou plné ulice.

Další den se raději stěhujeme do soukromého pokoje na druhém konci Buenos Aires. Naše domácí se jmenuje Laura, je jí kolem 35 let a naštěstí mluví Anglicky. Španělština totiž není naší silnou stránkou. Zaplatili jsme si na sedmnáct nocí pokoj u ní doma. Cenově to nebyl takový rozdíl (420,- Kč/noc), ale máme pokoj, kuchyň i koupelnu bez plísně a šanci poznat opravdovou Argentinu - ne tu pro turisty. Do toho spadá i fakt, že konečně ochutnáváme pravou domácí argentinskou kuchyni. Na oplátku vaříme i my, tradiční české pokrmy.

 

Argentinec, který mluví Česky

Velice rychle se mez místními Jawaři rozkřiklo, že jsme zde se svou Jawou. To nenechalo Javiera chladným. Hned první týden nám píše, abychom ho navštívili. Vyměníme si pár zpráv a už hledáme cestu na nádraží, kde si nás vyzvedne. Vcelku plynulou češtinou nás vítá v Argentině. Cesta vlakem k němu domů netrvá déle než třicet minut. Je to zážitek. Jednak na nás všichni koukají jak na zjevení (prý pro modré oči) a za druhé neustále kolem procházejí prodejci všeho možného. Vkročí do vagónu, něco zabreptají a už vám pokládají na koleno čokoládu, staré časopisy, propisky nebo hrají na kytaru. Za chvíli jdou zpět a chtějí peníze nebo si věci zase schovají do krabic.

Javier bydlí v té hezčí čtvrti Buenos Aires. Jeho byt je na naše poměry malý, ale útulný. U otevřené skříně, která je nacpaná k prasknutí náhradními díly na Jawy a ČZ nám vypráví o své dovolené v ČR. Navštívil muzeum ve Strakonicích, byl u továrny v Brodcích, prohlédl si Prahu, muzeum i hrad v Křivoklátu a spoustu dalších míst. Nevynechal ani Pavla Suchého, který u Javiera strávil krásný týden při své cestě na Jawě kolem Světa. Od sbírky cenností se přesuneme do jeho pracovního koutku v obývacím pokoji. Ukazuje nám svůj pracovní sešit z Češtiny a knihu od P. Suchého, na které cvičí praktickou Češtinu. Druhá kniha v Českém jazyce, kterou pravidelně čte je od p. Dočkala - Opravy a údržba motocyklu Jawa . Mimo jiné ji začal také překládat do Španělštiny, protože mu moc pomohla při začátku oprav elektroinstalace Jawy. To se stalo nejdříve jeho koníčkem a dnes druhou prací. Opravuje zejména cívky, které dělá na zakázku pro místního guru na opravy Jawy - Adriana.
Javier nám chce ukázat svůj soustruh, který má v garáži. Zde nastává ten správný okamžik pro vyzkoušení jeho motorek. Garáž má zhruba dva kilometry od bytu, a tak nám svěřuje jeho nejoblíbenější ČZ 180, abychom ji vyzkoušeli. Nebyl bych to však já, kdybych neudělal trapas hned na začátku. Zvyklí z Česka, pořádně přeplavím plovákovou komoru. To motoru v místních teplotách neudělá dobře a hodí se marod. Přemlouváme ho čtvrt hodiny než se umoudří. Musím uznat, že mu běží moc pěkně.

 

Večer nás domů Javier hodí svým Peugotem z roku 1974. Během cesty si povídáme o Jawě u nás a tady. Shodujeme se na tom, že mají své kouzlo, které tě buď osloví nebo neskutečně naštve. Oba jsme ten první případ. Líbí se mu jejich jednoduchost a poctivost. Ptá se mě na Jawu 1000ccm a já nevím co mu říct, abych ho nezklamal. Je však informovaný jak o dotacích tak o aktuálním stavu. Možná jen doufal, že co se píše na internetu není pravda. Také si postěžuje na místní trend, kdy se Jawa pomalu stává buisnessem než motorkou pro obyčejné lidi. Očividně je to všude stejné.

Jeden Jawař nestačí!

O týden později se domlouváme s dalším Jawařem. Jorge byl náš úplně první kontakt v Argentině. Našel jsem ho na Facebooku ve skupině argentinských Jawařů. Konečně nastal ten den, kdy se můžeme poznat osobně. Přijíždí stylově na Jawě. Ne však na české, nýbrž na argentinsko - čínské. Když totiž v Argentině vypukla expanze motorek z Číny, měla Jawa problém konkurovat. Ne kvalitou, ale cenou. Roberto Martinez musel tedy začít jednat. Domluvil spolupráci s firmou Regal Raptor a našel tak skvělou alternativu. Od české Jawy zakoupil práva na používání zlatého znaku a záchrana byla na světě.

Domluva s Jorgem je pro nás tak trochu groteska. On nemluví moc Anglicky, my zas nemluvíme moc Španělsky. Není tedy divu, že kolikrát to spíše vypadá jak na schůzku mobilních maniaků než motorkářů. Naštěstí existuje elektronický slovník, který bourá bariéry. Co se týče značky Jawa, je Jorge stejného názoru jako Javier. Mockrát opakuje, že Japonské motorky jsou krásné, rychlé, ale Jawa je ,,strong and steel"!

Následující den se s Jorgem a jeho ženou potkáváme na tradičním jarmarku Feria de Mataderos. Než jej však najdeme, chvíli nám to trvá a stojí nás to ,,málem život". Chytráci jsme si totiž nekoupili mapu a já ráno fotil monitor s bleskem. Jak to dopadlo asi nemusím vysvětlovat. Není tedy divu, že končíme ve čtvrti horší než Chánov. Když procházíme kolem rozpadlých domů, před kterými si děti grilují na dvou cihlách, už nás vidím ve spodním prádle točit se nad grilem. Naštěstí je klobásky zfetovali natolik, že si nás moc nevšímaly. Jarmark je kapitola sama pro sebe. Nicméně to bylo něco nádherného. Místní hudba by roztančila i mrtvolu a místní jídlo? To nemá chybu, jsme přeci v Argentině!

Špatné načasování

Nejvíc jsem se však těšil, až navštívím místní Jawu. Před odjezdem jsem si chvilku psal s Robertem Martinezem, který je oficiální zástupce Jawy v Argentině a řešil případné zapůjčení/koupi motorky zde. Hráli jsme si s myšlenkou si zde koupit Jawu Tekken 250 a poslat ji pak do Evropy nebo si půjčit Jawu 350/640. Nakonec jsme od toho odpustili, jak jsem již psal v úvodu. Nicméně jako člen Jawa klubu Praha nemohu přeci opomenout návštěvu tohoto posvátného místa. Hledáme tedy spoj, do čtvrti Lugano. Opět nás čeká cesta vlakem a tím pádem nezapomenutelný zážitek. Zlaté české dráhy, kdy víte alespoň +- hodinu, ve kterou to má jet.
Plní očekávání přicházíme k ulici General Fructuoso Rivera, kde hledám velkou montovnu. Jaké ji mi to překvapení, že veškeré ty skvosty vznikají v celku malé garáži, zapasované mezi dva rodinné domky. Lámavou španělštinou se ptám mechanika, zda je tu Roberto Martinez. Bohužel se dozvídáme, že je na cestách po Argentině a přítomen bude až v pondělí. Jenže to my už budeme v Rosario. Mohlo mi to dojít, když mi týden neodepisoval. Se slzou na krajíčku ho tedy prosím, aby předal šéfovi svícen Jawa, který mu vyrobil náš kamarád Detroit a nášivku Jawa klubu Praha. Poněkud zklamáni děláme pár fotek a utěšujeme se myšlenkou na rozhovor s Adrianem. 

 

Papíry, papíry a zase jen papíry

Po nezdařilém pokusu s Jawou a přečtení e-mailu o možnosti vyzvednout si motorku nejdříve 2.11. se rozhodujeme přesunout po třech týdnech v Buenos Aires do Rosario za Adrianem a Fabriciem. Tito dva kamarádi, nás totiž pozvali na výstavu klasických motocyklů, kterou pořádá jejich 100let starý klub.

Výstava je to opravdu úžasná. Kromě starých Harleyů, Triumphů, BSA, závodní Kawasaki (2t 750cm) atd., tu mají hlavně úsek s motocykly Česko-slovenské výroby. To je něco pro nás! Mezi kráskami jako je Jawa 634, Jawa 250 nebo Pérák s Ogarem se pyšní plně funkční Wanderer z roku 1908! Jen tiše slintáme. Tenhle víkend opravdu stojí za to!

 

Po víkendu a dvou dnech ježdění s místním Jawa klubem konečně nastává den D! V pět ráno Adrian startuje svůj malý pick up a vyrážíme spolu do Buenos Aires. Máme to dobrých 300km po nudné dálnici rychlostí sotva 90kmh. Jsme plní očekávání a těšíme se až uvidíme tu naší nádhernou Doris. Jenže už příjezd do Buenos Aires značí, že to dneska nebude tak jednoduché. Pokud si chcete udělat představu o místním provozu, vezměte D1 v pátek kolem 17 hodiny, narvěte ten provoz k provozu u Hlavního nádraží v Praze a za volant dejte 5 leté děti, kteří moc rádi troubí, ale řídit moc neumí. Asi tak to tady vypadá. Na celnici dojíždíme s dvou hodinovým zpoždením oproti plánu. Doufám, že vše půjde jako po drátkách. Možná jsem si měl uvědomit, kde to jsem.

Dávám úřednici papíry, aniž bych jí rozuměl co chce a ona mizí do kanceláře. Prý to zkontroluje. Bez jakéhokoliv výrazu se vrací a mluví na mě pro mě nesmyslnou řečí. Adrian ji však rozumí a mizí mu úsměv. Nevím co se děje, jen jsem pochopil, že je problém s pasem a nějakým číslem. Volám, tedy své agentce v Buenos Aires a anglicky se jí snažím vysvětlit, v čem je problém. Ona mi však nerozumí. Nevadí. Předávám ji Adrianovi a ten vše řeší za mě. Za chvíli si už píše poznámky, abychom o půl hodiny později byli celnicí znovu odpálkování. Nebudu zde raději vypisovat, co se mi honilo hlavou, protože bych musel změnit povolání na dlaždiče. Problém byl v tom, že agentka změnila číslo typu dodávky z motocyklu na oblečení. Dále nezadala číslo mého pasu do systému a tak se vše muselo řešit jako firma.

Druhý den nastává přestřelka e-mailů mezi ČR, agentkou v Argentině a mnou. Mezitím se Adrian s Fabriciem snaží vše řešit telefonicky a Javierova manželka tahá za nitky skrze svého známého na celnici. Celé tohle peklo trvalo dva dny. Kanceláře s námi hrály pinponk, ale nakonec to ti mí výše zmínění hrdinové nějak vyřešili. Takže v pátek 4.11. dostáváme v 18hodin večer dokumenty! Stálo to spoustu nervů, lítání po totálně ucpaném Buenos Aires od kanceláře ke kanceláři, ale máme je! Motorku bohužel ještě ne. Protože nám ji už večer nevydali a tak stále čekáme a modlíme se, aby to nestálo další peníze, protože tady chce každý své dolárky!

 

Krátké video s Javierem

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.76
Známkováno: 17x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist