Do Albánie a zpět, 2022

11. Den, Dneska nezmokneme, najeto 277 km

Překvapení se nekonalo, snídaně byla ráno na stole a šlachovitý mladík kolem nás běhal, jako kdyby včera neslavil. Před odjezdem přichází jeho bratr, potřásá nám rukou a přeje šťastnou cestu. Vyjíždíme z vrat penzionu a na rozloučenou nám mává i majitel. Připadám si, jako kdybychom byli staří známí. Vím, že pokud bude možnost, rád se sem vrátím. Hranice do Černé Hory překračujeme na přechodu Sukobin. Před městem Vladimír odbočujeme vlevo na R-15 a vracíme se ke Shkodërskému jezeru, vyjíždíme na horské sedlo Stegvaši. Zde se potkáváme s párem z Motor-Touring Club ze Žebráku. Prohodíme pár slov, kdy zjišťujeme, že také byli v Théthách a přitom měli menší nehodu, když místní občan, vyhýbající se krávě na silnici, trefil jejich motorku. Po takové spíš oslí cestě R-15 směřujeme do Virpazaru. Proč oslí? Sic je silnice asfaltová, tak je hodně úzká a dříve určitě sloužila k přehánění stád. Po několika kilometrech dojíždíme osobák, který uhýbá na stranu a pouští nás před sebe. Předjedeme ho a zjišťujeme, že před námi v protisměru stojí nákladní auto. Nedá se kolem něj projet, místa je málo a k jezeru je prudký sráz. Ukazujeme mu, aby kousek popojel dopředu a víc ke straně. Nic, motor běží, náklaďák nejede. Řidič s někým telefonuje, občas se mrkne do zpětného zrcátka, ale jinak nic. Pán, který nás pustil, se rozvážným krokem vydává k náklaďáku, chvíli s řidičem hovoří a pak se vrací, když nás míjí, ptáme se co se děje. Odpovídá, že prý má nějaký problém. Říkám si jaký problém? Motor mu běží, tak snad s tím může trochu cuknout. Asi po několika minutách s náklaďákem popojede a my můžeme projet. Hurá. Jenže za několik zatáček dál je v pravotočivé zatáčce další náklaďák v protisměru a osobák v našem směru. Kluci o sebe v zatáčce asi škrtli. Naštěstí je místa dost a my prokličkujeme. Ten chlapík s osobákem se ale neprotáhne.

Jak se tak vlníme kolem jezera, proti nám si to šine po několika kilometrech dobrodruh s karavanem. Uhýbá nám ke straně, abychom mohli projet. To by se mi tak chtělo se tady s obytňákem motat. Jedeme do Cetinje a pak po R-25 přes horské sedlo Krstac sjíždíme do Kotoru. Pohled z vyhlídky je to impozantní. V Kotoru je zácpa a tak se prodíráme středem silnice, řidiči aut s tím nemají vůbec žádný problém. Projíždíme Kotorským zálivem a v městě Risan odbočujeme na vedlejší silnici, kdy během chvíle serpentýnama vystoupáme od 0 do 550 metrů nad mořem a napojujeme se na M-8. Přestože nad Kotorským zálivem bylo černo, tak jsme nezmokli, déšť se hnal jiným směrem. Hranice do Bosny a Hercogoviny překonáváme na přechodě Vraćenovići. Odtud se už spouštíme do cíle dnešní trasy, města Bileća. Cesta hezká, pěkné zatáčky, jenom ta skládka na okraji Bilećko jezera mne zaráží. Chvilku projíždíme městem, až nacházíme ubytování v penzionu na ulici Kralja Aleksandra. Hned pod penzionem je market s potravinami. Cena za ubytování je dohodnuta na 12€ za osobu. K dispozici máme dvě společné koupelny a jednu kuchyňku.

12. Den, Déšť a kroupy a kluci na skútrech, najeto 300 km

Ráno, když platíme, čeká na nás nepříjemné překvapení, cena se záhadně zvedla z 12€ na 13,5€na osobu, prý ještě nějaký příplatek. Tak nejen v Albánii by se mělo platit hned po sjednání ceny, ale i v Bosně a Hercegovině. Ale je to asi o přístupu jednotlivců, protože kromě tohoto ubytování nám nikde jinde cenu ráno nezměnili. Jenom taková malá poznámka, trochu mimo téma. Sháněl jsem samolepky států, které jsme procestovali. Jenom v Černé Hoře jsem uspěl, všude jinde frčí magnetky. Ty nesbírám, do kufru si je nedám. Dnešní hlavní cíl je město Mostar. Parkujeme v ulici Rade Bitange, kousek od Mostarského mostu. Majitel kavárny Summer Bar požaduje 10€ za možnost parkovat před kavárnou a že nám pohlídá helmy. Vydáváme se do starého města, přecházíme znovu postavený most, žádný mladík tady skokem z mostu zkoušku dospělosti nevykonává. Marně sháním samolepky, kdepak, jenom magnetky. Krámky s těmi šmuky mají svoji duši, líbí se mi do nich nahlížet. Co se mi nelíbí je, jak matky nutí svoje děti žebrat a vystavují je na exponovaná místa. Vracíme se zpátky přes most a na jeho okraji stojí jeden mladík, druhý mu sekunduje. Chvíli se tam natřásá, čelem k mostu a zády k řece. Stojíme a

čekáme, jestli skočí. Neskáče. Že by dostal strach? Copak o to, hloubka to je! Utvoří se kolem něj hlouček lidí a čekají na to samé co my. Stále nic. Vypadá to, že ze skoku nic nebude. Tak pokračujeme kolem chlapce dál a když jej míjíme, tak po nás chce prašule za to, že skočí. Pavel se ho ptá, kolik by chtěl? Odpovídá, že 50€. Na to mu Pavel s klidem říká, za ty prachy by to skočil taky. Ze zkoušky dospělosti se stala zkouška z ekonomiky. Vyjíždíme z Mostaru a přes Motski se blížíme k Buško jezero. Hledáme vhodné místo, kde bychom sjeli k vodě. Jedeme krokem a jeden místní borec nás za to ocení hlasitým troubením. Když se chceme otočit, abychom se vrátili k cestě, která vypadala slibně a nabízela sjezd k vodě, druhý místní borec nám říká, ať pokračujeme ještě 1 km a tam je cesta, která vede až na pláž. Nekecal. Protože je vedro, shazujeme hadry a vlezeme do vody. Perfektní osvěžení. Fouká mírný, teplý větřík a tak po chvilce oschneme a můžeme pokračovat dál. Přijíždíme do Livna a začíná pršet, zastavujeme u benzinky a čekáme, až bude zase hezky. Na pumpě už jsou kluci na skútrech 125ccm3, jsou z Liberce a Jablonce. Dáváme s nimi řeč a oni nám mimo jiné popisují, jak jeli z Theth do Prekalu. Hodně zajímavé vyprávění. Nebudu jej zveřejňovat, protože kdyby oni chtěli sami napsat cestopis, abych jim nebral vlastní historky. Vypadá to, že déšť ustává, ale vzápětí se rozprší ještě víc. Nakonec se nad námi nebe smiluje a je po dešti. Ujedeme asi 5 kilometrů a u Mali Kablići se proti nám žene průtrž mračen. Zastavujeme u autobusové zastávky a vlezeme do nepromoků. Přemýšlíme, že tím projedeme, ale nakonec se schováme do zastávky. Přižene se velký vítr a s ním nejen déšť, ale i kroupy. Asi po 15 minutách přejde silný nápor a už jen drobně poprchává.

Sedáme na stroje a míříme směr Bosansko Grahovo. Cesta vede po náhorní planině, kde je spousta opuštěných domů, bez střech, bez oken. Některé pobořené domy příroda ve své milosti již zakryla stromy, které je nejen obrůstají, ale vyrůstají i z vnitřku domů. Krátery po dělostřeleckých granátech nelze přehlédnout. Oblast je skoro vybydlená. Je po dešti, silnice osychá a my zastavujeme u benzinky v Bosansko Grahovo, vedle je nějaký penzion, ale vypadá opuštěně. U benzinky sedí chlapi a popíjejí pivo. Dolík se ptá, jestli je penzion funkční. Není. Dál se dotazuje na nějaké jiné ubytování, hotel, kemp, penzion. Kdepak nic takového tady není, ale je možnost ubytování v privátu. Říkáme, že bychom měli zájem. Maník bere telefon do ruky, někomu volá a pak nám říká, že to bude 10€ na osobu. Když se ho ptáme na cestu, mávne rukou, vstane, usedne do auta a dovede nás až před barák. Tam se otočí a jede zpátky k benzince ke svému pivu. Máme 3 pokoje s jednou společnou koupelnou a WC. Večer si k nám přisedne pan domácí a s pomocí google překladače si s námi povídá. Dozvídám se od něj, že v současné době tady žije 1.000 lidí, ale před válkou jich tam bylo 8.500. Na dotaz kde jsou, proč se nevrátili, jenom pokrčí rameny. Irče a Petře není nějak nejlépe. Obě leží v posteli. Irča zase tak moc neleží, okupuje náš jediný hajzlík. Vydrží ji to skoro celou noc. Ostatní řídkým případem častého běhání naštěstí netrpí.

13. Den, za 450 HRK si to nechte, najeto 410 km

Po probuzení musím dvakrát navštívit WC, hmm, super, ale naštěstí to tím končí. Ostatní zatím nic, Irča hlásí zlepšení. V plánu máme dneska navštívit Martin Brod, Nacionalni park Una. Sjíždíme do údolí a procházíme se kolem krásných vodopádů. Když se vracíme na parkoviště k motorkám, procházíme kolem budky, kde už sedí ochránci parku a platíme vstupné. Dolík se dává do řeči s ochráncem, který umí dobře česky. Říká, že v době války byl v Čechách, kdy byl v Liberci, Chebu a na dalších místech. Jedna jezera máme za sebou a míříme na Plitvička jezera. Asi 12 km před Bihaćem nás zastavuje uzavírka silnice kvůli odstraňování skály z důvodu rozšiřování vozovky, vykysneme tady 40 minut, než nás pustí dál. Hranice do Slovinska překračujeme na hraničním přechodu Lićko Petrovo Selo. Mimoděk si vzpomenu na hlášku z Combacku, „poručík Srećko Pićulin je normální jméno“. Dojíždíme na parkoviště u Plitvických jezer, všude je hlava na hlavě. V Martin Brodu nebyl nikdo. Jdeme se podívat, kolik nás bude stát vstup. Cena je 450 HRK na osobu. Nejsem škrt, ale to mi přijde předražené a ani ostatním se nechce dávat tolik peněz. Čeká nás ještě dlouhá cesta a tak jedeme dál. Přes Plaški, Bosiljevo, Kočevje a Cerknicu míříme do Postojna. Nedaří se nám tady sehnat ubytování, v jednom privátu nás nechtějí, že tam mají 6 volných postelí a chtějí je obsadit všechny. Já si spíš myslím, že tam chlápek nechtěl motorkáře. Jinak všude je plno, aspoň nám to tvrdí. Nakonec se ubytujeme v kempu Pivka Jama, cena 15€ za osobu ve stanu. Zázemí kempu je na velmi dobré úrovni. Dáváme si večeři a jdeme spát. Jenom Pavel jde do hospody na pivo. Já s Dolíkem odmítáme s tím, že v břiše se cosi děje a nechceme to nijak komplikovat. Pavel nad námi mávne rukou a prohodí něco o tom, že on na dětské nemoci netrpí.

14. Den, Deštěm do Rakouska, najeto 257 km,

V noci prší a ráno se probouzíme do mokra. Snídaně, zabalit mokrý stan a pokračujeme dál. Žádné velké vedro není, dneska to bude celý den v bundách, teplota je kolem 14⁰C. Směřujeme přes Tolmin na Bovec a potom po silnici 206 krásným údolím kolem řeky Soči. Dolík vyprávěl, že už tady jednou jel a vlezl do řeky, ale byla na něj moc studená. To je výzva. Vyčasuje se a teplota se šplhá k 20⁰C. Dolík zastavuje na příhodném místě, děláme si malou pauzu a já se odvážně vrhám do řeky. Dobře, vstupuji. Jó, tak ta má tedy říz. Její voda je průzračná, hloubka není moc velká. Hledám, kde bych se ponořil. Nacházím menší tůni a jsem tam po krk. Zadržuji dech, ani ne tak úmyslně jako zimou, ale po chvíli se nadechnu a už je to lepší. Vydržím tam několik minut, Petra mi udělá několik fotek na důkaz, že jsem tam opravdu byl a já ji s Irčou na oplátku vyfotím z řeky na přilehlém skalisku. Vylézám z vody a mám pocit, že mám v těle tisíce jehliček. Teplotu vody nevím, ale odhaduji ji tak na 3 až 2 cm. Uschnout, obléct a jedeme dál. Cesta nás vede přes Triglavský národní park, teplota padá dolů, pohybuje se okolo 13⁰C. Vyjíždíme na Velika planina, pod Vršič do výšky 1600 m nad mořem. Mlha, nevlídno, teplota klesla na 3⁰C, zima jako sviňa, zapínám ohřívání gripů. V Kranjska Gora zastavujeme u benzinky a rozmrzáme. Pokračujeme do Radovljice a chceme dojet k jezeru Bled. Před námi na obloze opět černo, nad Bledem lije a lítají blesky, kolona aut směrem k Bledu. Měníme plány a chceme jet na Klagenfurth. No, tam to taky nevypadá o moc líp. Začínáme hledat ubytování v Radovlijce. Na jedné adrese mají plno, na druhé adrese mají volno, prý nás ubytují, ale pak si to majitel rozmýšlí. Jedeme dál a nacházíme další apartmán, vychází pán a hned nám říká, že má plně obsazeno. Prázdné parkoviště tomu ale nenasvědčuje. Rozhodujeme se, že nasadíme nepromoky a projedeme deštěm do Rakouska. Jedeme přes Tržič. Prší a je zima. Projíždíme tunelem na rakouskou stranu a všichni živíme naději, že by za tunelem mohlo být líp. Není. Zastavuje nás rakouský pasovák, zkontroluje doklady a pouští nás dál. V městečku Kirschentheuer nacházíme na první dobrou ubytování v zájezdním hostinci. Není žádný problém, že jsme motorkáři, ani že jsme mokří. Cena za osobu na dvojlůžkovém pokoji je 36€. Jedinec sám na pokoji platí 44€. Teplá sprcha, dát oschnout věci a jdeme na večeři a pivo. Všichni kromě Pavla. Dohnala ho dětská nemoc. K večeři jsme si dali vídeňský řízek. Porce byla tak veliká, že jeden stačil pro dva, k tomu každý dvě piva a mažeme spát. Ještě před spaním si zamlouváme v Černé v Pošumaví chatky v kempu a já volám Martinovi, kde budeme ubytováni. Konečně se dočkal nové motorky a chce nám přijet naproti.

15. Den, Nejhorší ubytování, najeto 390 km

Snídaně z vlastních zásob. Pohled z okna říká, že neprší, mezi mraky prokukuje modrá obloha. Dnes by nemuselo pršet. Kromě přejezdu do Čech je naším dalším cílem zastávka na pstruha u jezera Traunsee. Dolík nám říkal, že je vynikající a měl pravdu. Předtím překonáváme ve výšce 1790 m nad mořem Sölk Pass, kde se teplota pohybuje okolo 10⁰C. Myslel jsem, že bude větší teplo, ani ten pstruh nás potom moc nezahřál. Pokračujeme přes Eferding, hranice překonáváme v Zadní Zvonkové a míříme na převoz v Horní Plané. Odsud je to již jen kousek do Autokempu na Terasách. Platíme zamluvené chatky, cena 940 Kč za retro chatku. Budiž, povlečení čisté, ale já s Petrou jsme měli smůlu, že před námi byl v chatce asi zájezd kuřáků. Přijíždí Martin na svém nové motorce, okukujeme ji, vyslechneme, co vše umí. Radost mu září v očích a tak to má být. Na večeři jdeme k Rackovi a po cestě vyslechneme rozhovor jedné paní, která se svěřuje, že je na Lipně již týden a ještě se nekoupala. Teplota vzduchu nic moc, nedivím se jí.

16. Den, 4 motorky se vrací domů, najeto 388 km

Poslední den. Jedná se pouze o přesun přes ČR, nemáme naplánované žádné zajímavé body. Každý se už asi vidí doma. Jedeme přes Volary, Prachatice, Písek, Rožmitál pod Třemšínem, Příbram, Beroun, Kladno, Kralupy nad Vltavou, Bakov nad Jizerou, Svijany a zde z důvodu právě probíhající Rallye Bohemia sjíždíme na dálnici a jedeme domů. Nechceme hledat objízdné trasy uzavřených tratí. Martin nás opustil asi o dva kilometry dřív, aby si zkrátil trasu. Nechtěl přejet garančku na 1.000 kilometrech.

Všem, kteří to vydrželi a dočetli až sem, děkuji. Vím, je to delší, ale 16 dní se nedá popsat na dvou stránkách.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE