Do Albánie a zpět, 2022

6. Den, do města 1.000 oken, najeto 289 km

Večer jsem studoval mapu a v blízkosti jsem našel nějaký vodopád. Blue Eye Theth to opravdu není, ten je dost daleko. Jedná se o vodopád Slender Falls, který by měl být asi 700 metrů od ubytování. Měl jsem v plánu, že k němu ráno zajdu, podívám se jak vypadá a v případě, když to půjde, se v něm i vykoupu. Bohužel již na začátku nám cestu zkřížila brána, která byla zamčená a nešlo ji jiným způsobem obejít. No možná šlo, ale nebylo tolik času hledat jinou cestu, protože čas odjezdu byl pevně stanoven. Nakonec jsem vzal s povděkem řeku Lumil i Thethit. Studená byla dost, dravá taky a docela mělká, tak jsem si našel místo aspoň za balvanem. Po snídani, která byla dobrá, odjíždíme do Beratu, města tisíce oken. Cesta nás vede přes Shkodër, poprvé vidím, jak se v Albánii jezdí. Právo drzejšího, přesto nejsou nijak agresivní, naopak mi přijdou v dané situaci dost trpěliví. Na kruhovém objezdu (těch od Evropanů odkoukali víc než dost) proti nám jde v protisměru chodec, jede cyklista a dokonce i skútr, proč bych to objížděl, když to tady je kratší. Propleteme se uličkami města a vyrážíme dál. Je zajímavé, že mimo město je na silnici provoz defacto nulový.

Další zajímavostí jsou auta, skoro samé Mercedesy, od nejstarších, značně poničených modelů až po ty nejnovější. Jestli jednou Albánci přejdou na jinou značku, musí Mercedes zkrachovat. Protože si chceme projít Berat, cesta je dnes opět spíš přesunem. Zážitek v nás zanechá cesta přes Tiranu, kam se hrabe Praha, kolony, zmatek, aspoň pro nás Evropany, ale neviděli jsme ani jednu nehodu. Při průjezdu Tiranou, kdy teploty dosahují pomalu ke 40⁰C mi při rozjíždění chcípne motorka. Kolona vedle mne z obou stran i za mnou, zmáčknu startér a nic, ticho. Říkám asi jsem to špatně zmáčknul, opět nic, lehce se mě zmocňuje panika, odstrkuji se nohama, abych byl aspoň trochu v pohybu, znovu zkusím startér a… jo, chytla, hurá, dám za jedna a mizím za kamarády. Jak jsem psal na začátku, pár malicherností nás ještě potkalo. Naštěstí se to už neopakovalo. V Beratu nacházíme ubytování v „penzionu“ Juricamping. Mají jeden pokoj pro 6 osob s klimatizací. Cena 8€/osobu. Nabízí, že nám udělají i večeři za 10€/osoba. Před večeří se projdeme Beratem, procházíme staré město, uličky jsou rozkopané, kameny srovnané při zdech, i zde se snaží o zlepšení životních podmínek. Po cestě zaskočíme na pár piv do restaurace nedaleko mostu Ura e Goricës vedoucí přes řeku Osum. Pak už zamíříme na ubytování, kde nám připraví výbornou 3 chodovou večeři. Sedí tady s námi dvě holky z Francie, mají na nádvoří rozložený stan. Chvíli se s námi baví, ptají se odkud jsme, kam jedeme a jak dlouho jsme na cestě. Dozvídáme se od nich, že jsou na cestě 3 měsíce, cestují pěšky nebo stopem. Bosnu a Hercegovinu, pokud jsem to dobře pochopil, přešli celou pěšky. Nabízíme jim slivovici, neodmítnou a napijí se s námi. Pomocí google překladače nám říkají "děkužeme". Po vysvětlení, že u nás se j čte jako j, již s francouzským přízvukem říkají děkujeme a na oplátku nám nalévají rakiji.

7. Den, Na dva dny k moři, najeto 220 km

Dnes nás čeká přesun k moři do Sarandë. Z Beratu jedeme na Ura Vajgurore, při výjezdu z města vidíme stopovat ty dvě holky, tak jim zamáváme na pozdrav. Pokračujeme na Fier, Levan, dostáváme se na dálnici A2, která nás přivádí do Vlorë, sjíždíme na SH-8 a klikatíme se kolem pobřeží, zde je provoz poměrně velký, všichni cestují k moři. Místy jsou práce na rozšiřování silnice, zmenšování oblouků zatáček a nakonec i výstavba nové silnice, pravděpodobně budoucí dálnice. Výhledy jsou okouzlující, z jedné strany moře, z druhé hory. Sjíždíme k městu Himarë a pokračujeme k Porto Palermo, kde je ponorková základna Albánie. Opět vystoupáme prostřednictvím krásných zatáček do výšek k městu Lukovë a můžeme sledovat moře shora. Projíždíme město Sarandë a kemp, který jsme měli vyhlédnutý, nemůžeme najít. Ocitáme se za městem a vjíždíme do městečka Ksamil, kde u silnice stojí muž s cedulkou a nabízí ubytování. Říká, že je to asi 3 minuty od místa, kde nás zastavil a tedy asi 4 minuty od pláže. Chce za pokoj 25€/noc. Nasedá na skútr a jede nám ukázat pokoje. Jsou čisté, prostorné, s klimatizací, ledničkou. Domlouváme se, že tady zůstaneme 2 noci a já mu hned raději dávám 50€, protože jsem se někde dočetl, že je dobré zaplatit hned, prý si pak druhý den vymyslí nějaké ceny navíc. Jdeme k moři, vybíráme si lehátka a vlezeme do moře, všichni kromě Petry, která se trochu zdržela a už je u ní chlápek a říká ji, že to jsou lehátka pro hotel, jestli jsme ubytováni.  Říká mu, že ne, ale že za lehátko klidně zaplatíme. Prý nepřichází v úvahu a máme 5 minut, abychom odešli. Sbalíme se a přesuneme se k plážové restauraci, kde mají točené pivo, pod restaurací jsou lehátka. Tady se platí za slunečník, ke kterému náleží 2 lehátka. Cena 800 Lek za slunečník. Pivo nám ochotně nosí na pláž. Přístup do moře je ztížen kameny, ale poměrně brzy je hloubka a voda je čirá, teplá, vlny přiměřené. Dnešní odpoledne tady zůstaneme.

8. Den, Okružní cesta, najeto 50 km

Dnes jsme chtěli zajet k Syri i Kaltër, Modrému oku Albánie kousek od Muzinë, ale Dolík, náš traťmistr zjistil, že zítra bychom jeli vlastně po stejné cestě a tak návštěvu necháváme na následující den a Dolík vymýšlí okružní jízdu. Vyhledá nejkrásnější pláž Ksamilu a tak trochu po Ksamilu bloudíme, cesta nás vede po šotolině. Otáčíme se a hledáme jinou cestu, nakonec stejně najedeme na šotolinu, přijíždíme k otevřené bráně, u které je cedule s klečícím střelcem. Vypadá to jako nějaký vojenský prostor. Nakonec zjišťujeme, že vojenský prostor je vpravo nad námi na vršku, zřejmě námořní pozorovatelna. Sjíždíme tedy po šotolině dolů, kde na nás čeká druhá otevřená brána a za ní se už nachází pláž, přímořské letovisko s výhledem na Corfu. Chvilku se tady zdržíme, uděláme několik fotek a jedeme dál. Vyjedeme z Ksamilu, přijíždíme k přívozu přes kanál Butrintit. Nikde žádná cedule o tom, že se platí. Nalodíme se na přívoz, po chvíli přistoupí jeden z maníků a chce 300 Lek za „motore“. Předtím prošel kolem dvou aut a nechtěl ani ň. No nic, nebudu se dohadovat a platím. Asi platí jenom lufťáci. Za přívozem stojí u břehu dřevěná bouda, okolo oken jsou pověšené PET lahve s vodou a cenovka 100€. Nejdřív si myslím, že prodává vodu a to nějak hoodně draze. Kdepak, panáček nabízí, že si za 100€ můžeš vlézt do boudy a nechat se vyfotit jako prodejce. Který blázen za to ty peníze vyplázne. Jedeme na Vrinë, Xarë, Dritas, Cukë a vracíme se zpátky. Dneska je opravdu zase vedro. Vrátíme se na pláž, dnes nám na té samé říkají, že cena je už 1.000 Lek za slunečník, protože jsou prázdniny a po Pavlovi chtějí také plnou cenu, přestože je sám a včera jim stačilo pouze 400 Lek. Přejdeme na pláž vedle, cena je sice také 1.000 Lek za slunečník, ale nějak se jim nedaří nám vysvětlit, že i Pavel musí zaplatit celou cenu, že to mají nařízeno od šéfa. Pavel mu říká, ať mu šéfa zavolá. Nezavolal a Pavel měl slunečník zadarmo. Odpoledne bylo využito k regeneraci těla ve vodě a na sluníčku, no spíš stínu.

9. Den, Syri i Kaltër a k Ohridskému jezeru, najeto 267 km

Po snídani se rozloučíme s bytným a opouštíme Ksamil. Po cestě na Ohridské jezero si děláme zastávku u Modrého oka Albánie (Syri i Kaltër). Podle všech dostupných informací se dá dojet přímo na parkoviště až k Modrému oku. Kluci z Nového Města na Moravě nám to také potvrdili. Leč vše se má jinak. Od silnice SH-99 by měla vést prašná cesta, místo toho je tam pěkný asfalt, po levé straně silnice se buduje obrovské parkoviště. Přijíždíme na hráz, která je přepažena řetězem, vybíhá chlapík a ukazuje nám, ať odstavíme motorky na plochu vedle hráze, snažíme se s ním domluvit, že chceme projet až na konec. Ne, nejdete to. Musíme odstavit motorky, dál můžeme jít pěšky, prý to je asi 5 minut. Ale abychom mohli dál pokračovat, vybírá poplatek 50 Lek za osobu. Zaplatíme a jdeme dál, cesta se vlní nahoru a dolů. Kdepak 5 minut, cesta trvá cca 20 minut, v motohadrech a vedru. Vynaložené úsilí ale odpovídá zážitku. Je to krásné místo s čirou vodou, která vyvěrá v jezírku, které se mění v řeku. Teplota vody je konstantních 12⁰C, nejvíce doložená hloubka je 50 m, do větší se jim již pro tlak vody nepodařilo proniknout. Jedinou vadou na kráse je WC. Sice to je nová stavba, ale zatím neotevřená. Když odcházíme, proti nám přichází početná skupina lidí. Ženy se vrhají na budovu WC a zklamány posedávají za její zadní stranou. Vracíme se zpět, nasedneme na motorky a přes Řecko jedeme na Ohridské jezero, kde se ubytováváme v kempu Erlin za cenu 1500 Lek/stan. Voda v Ohridském jezeře je průzračná a studená, ještě aby ne, když jeho hloubka je až 285 metrů. Rozloha jezera je 348 km2. Leží v nadmořské výšce 695 m a je napájeno podzemní řekou z Prespanského jezera. V kempu jsou skoro samí Češi, my, několik partiček s obytňáky a 2 Němci na kolech, kteří jedou natěžko.

10. Den, Od jezera k jezeru aneb nekonečně mnoho zatáček, najeto 347 km

Na dnešní den pro nás Dolík vymyslel vyjížďkovou trasu od Peshkopi přes Kukës skoro až do Shkodëru. Míříme si to podél jezera k hraničnímu přechodu Qafë Thanë, kde překračujeme hranice do Severní Makedonie. Ještě chvíli jedeme podél jezera a pak odbočíme na Debar. V Debaru jsou nějaké slavnosti a tak je zavřené náměstí, trošku bloudíme, dostáváme se do slepé uličky, ale nakonec se vymotáme a pokračujeme dál směrem k hranicím s Albánií. Za Debarem vidíme pěkně černou oblohu, je poznat, že směrem kterým jedeme, pořádně prší. Pokračujeme ještě kousek, ale na okraji lesa nás zachytává déšť, obracíme se zpátky k Debaru, abychom se na suchém místě oblékli do nepromoků. Zajíždíme k místní rybí restauraci, sledujeme nebe a vypadá to, že déšť za chvíli přejde. Využijeme pauzu na svačinu. Pohled na nebe říká, že déšť je pryč a tak pokračujeme opět k albánským hranicím, přejíždíme místo kde jsme se původně otáčeli, přejedeme vrcholek a klesáme do údolíčka. Přes silnici se žene menší řeka, pro jednou jsme měli štěstí a dešti jsme utekli. Panuje jinak pořádné teplo, které nás provází celou Albánií, kdy se teploty pohybují od 35⁰C do 43⁰C. Nyní je krásných 28⁰C. Zpět do Albánie se vracíme přes přechod Blattë. Jedeme po silnici SH-44, SH-6, SH-31 a SH-5. Zatáček je nepočítaně, obrovské množství vraceček, ruce začínám mít jako pekař, co plete vánočky. Zážitek ovšem k nezaplacení. Sjíždíme do Shkodëru a hledáme ubytování. Máme vybraný kemp u jezera, těsně před hranicemi s Černou Horou v části Zogaj. Na mapě Albánie ovšem zanesen není. Projíždíme místním ghetem, které sousedí s nóbl rezidenční čtvrtí. Pokračujeme pořád dál a kemp nikde. Dojíždíme na konec silnice, dál to už nejde, před námi jsou vrata do dvora nějakého domu. Vpravo od nás stojí budova s nápisem restaurace Balani bar restorant, Lake shroda Roomster. Dolík se otáčí, že pojedeme zpátky. Od restaurace ovšem vybíhá šlachovitý mladík a ukazuje nám, že máme jet dál. Pavel se s ním dává do řeči. Holky to jdou prozkoumat a zjišťují, že mají dva volné pokoje po 4 postelích a za osobu chtějí 20€ se snídaní. Pokoje jsou s klimatizací. Domlouváme se a bereme. Pavel spí s Irčou a Dolíkem. Tedy, Pavel je na pokoji s Dolíkem a Irčou. Mladíkovi vypomáhá starší pán v důchodovém věku, ale je velmi snaživý, dokonce se snaží mluvit i česky a hned nám přináší pivo. Ví jak na Čechy.

Po ubytování se jdeme vykoupat do Shkodërského jezera. Jedná se o největší jezero na Balkáně, jehož rozloha je cca 376 km2, dosahuje hloubky 12 m, ale údaje se liší, některé zdroje uvádí 44 m a jiné dokonce 60 metrovou hloubku. Nachází se v nadmořské výšce 6 m. Přístup k jezeru je přímo od restaurace. Voda vypadá čistě, ale teplota je vysoká, cca 28⁰C, žádné velké osvěžení to není, ale co, na chvíli válení ve vodě a rozmotání rukou je dostačující. K večeři si dáváme kuřecí salát. Hostí nás velkoryse, jako pozornost přináší meloun. Dívám se do Map.cz, kde se nachází námi původně vybraný kemp a zjišťuji, že je ještě za tím domem s uzavřenou bránou. No, nic není dokonalé. Přichází ke mně jeden z místních, později zjišťuji, že je to bratr majitele penzionu a říká mi, že jezdil v Itálii motokros na BMW. Jo tak proto si vybral mě, protože mám na triku logo BMW. Chvíli se bavíme, svěřuje nám, že má za manželku Bulharku. Dokonce ten den slaví narozeniny a tak nám každému přinese pivo a ptá se, jestli nám nevadí, že slaví a mají puštěnou hudbu. Naopak. Pozorujeme, jak se baví a tancují. Při jejich sledování si říkám, jestli nám ráno opravdu připraví snídani.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE