Balkán 2008

Ráno po šesté hodině jsme dorazili s motorkou do Prahy na Hlavní nádraží. Motorky navážíme do auto vagónu, kde naše dva KTM Adventury doplňuje jeden BMW Dakar. Motorky si sami přivazujeme a se zavazadly se přesouváme do lůžkového vozu. Sympatický výpravčí, který má na starosti náš lůžkový vůz nás zásobuje pitím i jídlem a cesta ubíhá překvapivě rychle.

Balkán 2008

Kapitoly článku


26.7. Přejezd ze Splitu k Albánii 470 km

Na tento den máme jasný plán – projet svižně Chorvatsko, které všichni známe, a dojet co nejblíže k Albánii. Rozhodli jsme se vyhnout se provozu na pobřeží a jet vnitrozemím. Ačkoli jsem čekal spíš cestu volnou krajinou, tak ta se naopak místy vlekla přes nekonečné vesnice, které navazovaly opravdu jedna na druhou. Během cesty jsme se rozhodli navštívit poutní místo Medzugorie v Bosně a Hercegovině.
GPS nám nabídla asi 10 km před Medzugoriem zkratku, která nás vedla přes polní cesty, pěšiny, pole a místy jsme si museli cestu doslova prorážet křovím. Těch pár kilometrů bylo fakt příjemným zpestřením. Medzugorie bylo poměrně přelidněné křesťanskými poutníky a tak jsme se po jídle v pizzerii rozhodli pokračovat dál. GPS nás opět navedla mimo silnici. Cesta nebyla nic moc, ale říkal jsem si, že se snad jedná o krátký úsek, který se brzy zlepší. Opak byl pravdou, cesta se výrazně zhoršovala – přes tvrdou kamenitou cestu, přibývalo volných kamenů a cesta byla stále strmější.
Zjistil jsem, že v zrcátku nemám Radka, po chvíli mi podjíždí po jednom z kamenů přední kolo a já nejsem schopen udržet naloženou motorku, tak křičím na Hanku ať seskočí. Motorka se mi polopadá na kufr a Hanka mi jí pomáhá v kopci znovu postavit. Zjišťuji, že kopec je tak prudký, že motorka se sune i s oběma zablokovanými koly dozadu. Po perné chvilce se mi daří (za výrazné podpory Hanky) motorku stabilizovat a otočit.
Pomalu sjíždím dolů z kopce a zjišťuji, že Radka potkal stejný osud o cca 500 metrů dřív, ale při pokusu o postavení motorky se spálil o výfuk a tak se i s motorkou ještě válí na zemi. Jeho motorka dopadla o něco hůř – lehce ohnutý padák a utržený kufr, který (jak jsme později zjistili) naštěstí jen vyskočil. Všichni čtyři zvedáme motorku a pomáháme s otočením. Na silné naléhání všech zakazuji GPS nezpevněné cesty a pokračujeme dál. Už za tmy dojíždíme ke Škaderskému jezeru, kde se nám nedaří nalézt kemp. Ptáme se jednoho místního pána, zda neví o nějakém kempu, ale on nám místo toho nabízí svou zahradu. V mžiku stavíme stany, myjeme se u kohoutku na zahradě a vyrážíme do hospůdky na večeři.

27.6. Boj o Albánii 365 km

Ráno ještě diskutujeme o trase. Mnou navrhovaná trase se nikomu nezamlouvá, všichni mě přesvědčují, že je Albánie nebezpečná a že je potřeba vyhnout se jí. Naštěstí mám silný argument – že objížďka znamená cestu Kosovem (pokud nechceme objet půl Evropy) a to je v současné době mnohem nebezpečnější.
Diskuze končí kompromisem – dojedeme do Tirany a v případě pocitu nebezpečí ještě ten den opustíme zemi a přejedeme okolo Ohridského jezera do Makedonie. Přejezd do Albánie je pokojný, nikdo po nás nechce úplatky ani nás neobtěžuje. Cesty jsou většinou asfaltové, ale velmi nekvalitní a děravé. Projíždíme městem Shkoder , které působí hodně chudě. Vidíme spoustu polorozpadlých domů, sochy partyzánů a další socialistické pomníky, které vypadají dost zašle. U pumpy se Radek dohaduje s obsluhou o kurzu a ceně benzínu. Z diskuze vyplývá, že se pumpař při prvním výpočtu ošidil a tak Radek k původní ceně ještě něco málo doplácí. My zatím zdravíme okolo projíždějící svatbu a pokračujeme dál. Přijíždíme do Tirany, která v centru vypadá o něco moderněji, ale přesto na nás dýchá zašlá sláva a bída. Na obědě probíhá další porada, na které mne všichni ujišťují o tom, že je Albánie nenadchla, že se jim nelíbí silnice, příroda, lidi a ani nic jiného a že proto chtějí z Albánie co nejdříve pryč. Přesvědčuji je po dlouhé diskuzi o tom, že na jihu země to bude lepší a že bychom měli vydržet a pokračovat dál. Naštěstí jsem byl dost umíněný a tak pokračujeme z Tirany po dálnici na jihozápad. Projíždíme městem Durres, které je klasickým přelidněným letoviskem, a tak pokračujeme do města Vlore, kde to ale s přelidněností vypadá podobně. Hledáme ubytování u pláže a dojíždíme až k ponorkové základně, kde se musíme otočit a vracíme se. Nocleh domlouváme v penziónu Ibiza, který se nám líbí a před vchodem navíc stojí dvě motorky – MV Agusta a Kawa Ninja ZX9R.
Majitel prohlíží naše motorky a dozvídám se, že je do motorek fanda, že obě motorky před vchodem jsou jeho. Divím se, že si nepořídil raději enduro, ale že má dvě silniční motorky. Vysvětluje mi, že Ninju má na ježdění a MV Agusta, že byl jeho sen, ale že se na ní bojí jezdit, protože je na něj moc ostrá. Prozrazuji mu, že před lety jsem odzávodil několik sezón na superbiku Kawa Ninja ZX7R a ještě do loňska jsem sedlal silniční motorky a až před necelým rokem jsem vyměnil silniční Yamahu R6 za KTM 990 Adv.
Rozzářili se mu oči a požádal mne jestli bych se s ním neprojel na Agustě a neukázal mu, co ta bestie umí – on že pojede za mnou na Ninje a bude se dívat. Nechci být nezdvořilý a přitakávám. Jsem utahaný a tak se s ním domlouvám na ráno. Večer jsme se vykoupali v moři a v pensionu jsme si dali opravdu výbornou večeři.

28.7. Bourací den 290 km

Ráno se potkávám s majitelem penziónu a doufám, že si projížďku rozmyslel. Za prvé mám vybavení na enduro a za druhé mám trochu strach – Agusta je opravdu dost drahá motorka a silnice v Albánii jsou mizerné… Ujišťuje mne, že by opravdu rád jel a tak vyrážíme. Agusta je opravdu skvělá a po chvilce mi padá do ruky. Jedeme po nově zrekonstruované silnici a tak jdu s náklony skoro na koleno, za každou zatáčkou na svého parťáka čekám, ale jízdu v zatáčkách si užívám. Agusta je velice nízká, má výborné brzdy, motor jde (na čtyřválec) moc hezky odspodu, jediné drobné negativum je váha a to, že jízda na ní je opravdu namáhavá – což je ale vzhledem k její ryze sportovní povaze pochopitelná daň. Cesta s novým povrchem skončila, zatáčky začaly být opravdu utažené, asfalt nekvalitní. Já jsem docela unavený a tak zastavuji a navrhuji, že se otočíme. On je však z mé jízdy nadšený a chce pokračovat dál. Ve výjezdu z jedné z utažených zatáček byl rozsypaný písek a já dostávám smyk na přední a pak i na zadní kolo, který už už téměř motokrosovým výjezdem s nohou na zemi zvládám, motorku rovnám do správného směru výjezdu ze zatáčky. Jsem přesvědčený, že jsem z nejhoršího venku, ale v prudkém kopci ztrácím stabilitu. Pokouším se motorku vytáhnout ze zatáčky akcelerací, přidávám plyn, ale v tu chvíli mi definitivně utíká zadní kolo a já lehám. Naštěstí k tomu došlo v minimální rychlosti a já se snažil motorku do poslední chvíle ochránit, dokonce jsem pod ní nechal ruku i nohu, takže poškození je minimální – drobné poškrábání spodku kapoty… Albánec u mne zastavuje a k mému překvapení mě nechce zabít, jen se ptá, jestli jsem v pořádku. Nejvíc mě překvapuje tím, že se stále nechce otočit a tak pokračujeme dál!
Na vrcholu hor si prohlížíme krásnou vyhlídku a já dávám rady o tom, jak najíždět do zatáček, jak brzdit, vysedávat atd. Po návratu do pensionu, vyprávím historku svým spolucestovatelům a pokračujeme dál v cestě po trase, kterou tak důvěrně znám… Jedeme po cestě, která lemuje horami pobřeží povrch je neuvěřitelně rozmanitý - po několika kilometrech se deset metrů široký asfalt (jak na okruhu) střídá se šotolinou a po dalších několika km s úzkou kamenitohliněnou cestou a tak se to střídá stále dokola. Na cestě se na několika místech pracuje a tak i tady bude zřejmě brzy jen asfaltka. Dělník silniční firmy nás zastavuje v místě, kde probíhá odstřel skály nad silnicí. Po chvíli mává, že už můžeme pokračovat. Rozjíždíme se, ale po pár metrech nás znovu zastavuje a asi 20 metrů před námi dopadá na silnici jeden zapomenutý kamínek, který má přibližně metr v průměru.
Po novém pokynu k jízdě se raději rozhlížím a hlídám si skálu nad námi. Příroda i výhledy na moře jsou opravdu nádherné. Projíždíme Sarandou a dál už jedeme víceméně po asfaltkách směrem na Gjirokaster. Po cestě potkáváme tři motorky z Brna. Za jízdy se domlouváme, že máme stejnou cestu a že můžeme pokračovat společně. Po cca 5 minutách střídá radost se setkání s krajany šok. Přímo před námi jedoucí Martin na Stromu 1000 dostává při výjezdu ze zatáčky smyk, který se mu podaří srovnat pouze do proti smyku, zadní kolo se ale zakusuje do asfaltu a Martina vyhazuje motorka do vzduchu. Ke vší smůle se jak Martin, tak jeho motorka roztočí a každý zvlášť trefují jediné dvě značky, které se v daném úseku silnice nacházejí. Z našeho pohledu vypadá jeho náraz do značky děsivě. Ihned se pokouším zastavit a k mému zděšení motorka klouže jak na sněhu, ale i díky ABS vše zvládáme a zastavujeme. Běžíme k Martinovi, který, leží v příkopu.
Naštěstí s námi komunikuje, ale je evidentně dost otřesený a v šoku. Okolo zastavuje spousta aut, volají záchranku a snaží se pomoct. Martin v jednu chvíli omdlévá, ale pak se zase vzpamatovává a dokonce se zajímá o motorku zda na ní bude možné pokračovat v cestě. Prohlédli jsme místo, kde dostal Martin smyk a zjišťujeme, že silnice je v tom místě jak kluziště. Zřejmě za to může druh asfaltu, resp. nějaké kluzké kamínky, které obsahuje nebo možná sůl od moře… Po odjezdu záchranky a po ujištění jeho společníků, že už nepotřebují naši pomoc pokračujeme lehce otřesení do Gjirokastru.
Po sestoupení z hor se vydáváme po široké rovné silnici, která je ve výstavbě a kde už je větší provoz. Většina cesty je rozestavěná, takže jedeme střídavě po kamenech, štěrku a prachu, který za náklaďáky nedobrovolně hltáme. Místy se práší tolik, že je vidět jen na pár metrů. V Gjirokasteru navštěvujeme hrad s museem zbraní, v kterém je asi největší atrakcí sestřelený americký letoun. Po jídle pokračujeme přes hory směr Ohrid. Před Tepelným nás chytl asi půl hodinový letní déšť , ale v horách už bylo zase hezky. Výjezd do hor byl poměrně náročný – rozbité a úzké silnice, nekonečné serpentiny a zatáčky do kterých není vidět. Na vrcholu hor ve výšce asi 1100m vjíždíme do města, které vypadá hodně neutěšeně. Na ulicích je spousta lidí a dívají se na nás jak kdybychom spadli z nebe. Nikde žádné obchody nebo hotel, zajímalo by mne, co tam všichni ti lidé dělají, čím se živí. Raději pokračujeme dál. Asi po deseti km jedeme okolo farmy, kde nacházíme ve výšce okolo 1000 metrů ubytování.
Chatičku s koupelnou, záchodem a dvěma dvoulůžkovými pokoji si pronajímáme za neuvěřitelných 25 euro pro za nás čtyři a to včetně snídaně! Večer jdeme na jídlo a dovídáme se, že jídelní lístek neexistuje. Ptáme se proto co je k jídlu? Odpověď: „fish“… My na to: „or?“ Odpověď: „meat“ My opět: „or?“ Odpověď: „fish“ My se opět ptáme: „or?“ Odpověď opět: „meat“…
Dáváme si tedy pstruha z místních sádek. K večeru avizuje Radek střevní potíže a tak jdeme spát docela brzy.

29.7. 0 km

Ráno Radkovi není úplně dobře a tak vynechává snídani. Balíme věci a připravujeme motorky. Když už sedíme na motorce, Radek cestu odpískává, takže odsouváme odjezd na později. Já a holky jdeme na oběd, kde se opět opakuje výběr: fish or meat.
Ze dneška se nakonec stává odpočinkový den, takže na farmě zůstáváme ještě jednu noc…

30.7. 195 km Ohrid

Radek není úplně ok, ale pod nátlakem („fish or meat“ už potřetí nerozdýcháme a hrozí smrt hlady) se odhodlává k cestě. Vyrážíme směr Ohrid. Cesta po horách není v moc dobrém stavu, ale pro enduro je naprosto vyhovující. Překvapuje mne, jak dlouho jedeme ve výšce okolo tisíce metrů. Opět projíždíme větší město, kde se prochází po neutěšených ulicích a po jakémsi improvizovaném tržišti spousta lidí. Přemýšlím, co asi mohou v takhle od světa odříznutém městě dělat…
V Makedonii je na první pohled větší pořádek a tak nějak útulněji. V Ohridu hledáme ubytování, já hlídám motorky a ostatní zkouší okolní privaty. Nakonec končíme v docela luxusním hotelu přímo na nábřeží. Večeříme vynikající jídlo, dobíjíme foťáky, telefony atd.

31.7. 390 km Sofie

Dnes bychom měli dorazit do Bulharska. V Makedonii je malý provoz, cesta je příjemná. Výhled na krajinu je opravdu nádherný, provoz je minimální, takže se i při svižné jízdě kocháme a hltáme panoramata.
Po ujetí asi sta kilometrů najíždíme na dálnici a přesunujeme se do Skopje. Město jsme si prohlédli jen letmo a poobědvali. Při odjezdu z města projíždíme křižovatkou, kde je zakázané odbočení do prava kvůli opravě silnice. Vzhledem k tomu, že dle našich zkušeností je na našich adventurech 95 procent objížděk průjezdných, vydáváme se do zákazu. Zapomínám na šířku motorky s kufry a porážím dopravní značení – zákaz odbočení, který navíc zrovna porušuji. Hanka sesedá a jde postavit poraženou značku, ale v tom se k nám vydává jeden z policistů a gestikuluje na mne, že jedu do zákazu.
Přikývl jsem, že o tom vím a naznačuji, že hodlám pokračovat. Policista na mě mává, ať jedu dál, že si poraženou značku postaví sám. Po pár stech metrech přijíždíme k důvodu objížďky – na naši silnici je zhroucená část mostu. V pohodě projíždíme betonové trosky a přijíždíme na další křižovatku, kde je díky objížďce obrovský provoz nebo spíš chaos a zácpa. Po vzoru ostatních motorek (nebo spíš mopedů a skůtrů) prokličkovávám až na hranici křižovatky. Když píšu prokličkovávám, nemám namysli jen vozovku, ale chodník, trávník atd. Ucpanou křižovatku se snaží zoufale řídit dva policisté. Křižovatka je neskutečně ucpaná a pokyny policistů se řídí automobily v okruhu asi tak 5 metrů – dál vládne naprostá anarchie. Někteří řidiči vylézají z automobilů a řvou na policisty, většina řidičů se však snaží projet křižovatkou a někteří kličkují po záhonech, trávnících nebo se proplétají mezi stromy v přilehlém parčíku.
Zkrátka kam dohlédneme jsou vidět kličkující auta, která se snaží projet naprosto všude a rozhodně se nenechávají omezit jen na prostor křižovatky nebo silnice. Přesto, že jsme se adaptovali na zdejší anarchii celkem slušně, snažím se dát policistovi šanci a asi pět minut stojím před ním a čekám na pokyn. Po pěti minutách to vzdávám, mávám na policistu a projíždím okolo něj. Po výjezdu ze Skopje se přes hory prokousáváme do Bulharska, kde je naštěstí stále minimální provoz, takže k večeru dorážíme svižnou jízdou po velké široké silnici až k Sofii. Krajina je podobná, jen porost je vyšší, takže ze silnice dost často není vidět do krajiny. Před Sofií projíždíme město Pernik, které mi připomíná Verneovo Ocelové město – všude velké nákladní nádraží, továrny, hutě a spousta kouře. Radek se do mě trefuje (já jsem skoro kladeňák) a rádoby vtipně nazývá Pernik „Bulharské Kladno“.
Před Sofií je už poměrně hustý provoz, přecházející v mnohakilometrovou zácpu. Tu naštěstí předjíždíme a blížíme se k centru. Město na nás působí až strašidelně (snad je to tím, že jsme dorazili skoro za tmy) a proto si raději hledáme hotel a ubytováváme se. Tady (a vlastně nejen v Sofii )se zase Radek předvedl a přes kolegy v ČR a přes internet zablokoval hotel za úplně jiné ceny než bychom schytali bez rezervace jako běžní turisté z ulice.

1.8. 335 km Dunaj

Ráno se na snídani domlouváme na prohlídce Sofie a dohadujeme sraz a odjezd ve dvanáct od hotelu. Já se s Hankou vydávám podívat na kostel Bojana, který se nacházím na kraji města. Kostelík je malý, ale hezký a je zasazen v pěkné lesní zahradě.
Dovnitř se bohužel kvůli rekonstrukci nedostáváme a tak jedeme do centra. Centrum jsme nejprve projeli na motorce a pak se trochu prošli a rozhlédli se. Na smluvený čas dorážíme do hotelu, balíme motorku a přes Radkem avizované patnácti minutové zpoždění tvrdneme a pečeme se na chodníku před hotelem ještě skoro hodinu. V jednu konečně vyrážíme do oblasti rumunského Banátu, kde chceme navštívit české vesnice.
Navigace nás vede přes Srbsko, kde jsou sice kvalitnější silnice, ale taky výrazně větší provoz a tak se cesta vleče. Pro jistotu rozbíjíme v sedm večer stany v kempu u Dunaje, ještě asi 50 km před rumunskými hranicemi. Protože se s naloženými motorkami bojíme cesty v horách po tmě.
Dunaj je v těchto místech hodně široká mohutná, ale díky přehradám klidná řeka. Po večeři se v restauraci rozjíždí místní zábava, která je patřičně ozvučená, takže si romantické cajdáky prokládané humornými historkami místního baviče „užívám“ bohužel i ve stanu a to asi až do 3 hodin ranních…

2.8. 175 km Mezi Čechy

Druhý den ráno balíme stany a vydáváme se na cestu. Už to skoro vypadalo, že se Radek s Hankou překonají a alespoň jednou odjedeme ve smluvený čas, ale nakonec na ně stejně čekáme u 500 metrů vzdálené pumpy asi 20 minut. Celkem klidnou cestou okolo Dunaje jedeme až k přehradní hrázi zvané „železná vrata“, kde přejíždíme Dunaj a tedy i rumunskou hranici. Pokračujeme po Rumunské straně proti proudu Dunaje. Cesta je asfaltová plná děr a vyjetých kolejí a postupně šotolina kameny a štěrk a při dojíždění aut opět hltáme spoustu prachu.
Asi 20 km před vesnicí Gernik odbočujeme z cesty od Dunaje do kopců. Cesta je kamenitá a rozbitá. Hance s Radkem se po ní moc nechce, ale po ujištění, že by museli absolvovat asi o 60 km delší trasu po cestách jen o něco lepších překonávají tuto cestu také. Do česko-rumunské vesnice Gerník přijíždíme okolo oběda. Překvapuje mne jak dobře je místním rozumět – jejich řeč mi připomíná filmy pro pamětníky s lehce plzeňským dialektem. Ubytováváme se jen pár kroků od hospůdky v klasickém stavení na návsi. Vybavení chalupy připomíná domy našich babiček a prababiček – hlavně nábytek v kuchyni. Procházíme vesnici, povídáme si s lidmi a odpoledne se na otočku vydáváme do další vesnice – Ravensko. Jeden pán nám doporučuje vydat se po červené značce okolo potoka a mlejnků. Jsme upozorněni na dvě nebezpečí: psi a zmije. Psi patřící bačům nemají rádi cizí lidi (resp. žádné lidi mimo bači), naprosto bez okolků na ně útočí a to v organizované smečce. Dostáváme cenné rady: nikdy se ke psům neotáčet zády, jít pokud možno ve skupině a mít v rukou velké klacky a nebát se použít je. Druhý problém je horší, jedná se totiž o velmi jedovatou zmiji růžkatou a bez pevných vyšších bot (my máme jen boty na motorku a sandále) se cesta ven z vesnice nedoporučuje. Sérum je prý drahé a v blízkém okolí ani není dostupné… Ptáme se tedy jestli je cesta průjezdná na motorce a dostává se nám ubezpečení, že na těch „našich“ motorkách určitě ano. Cesta přes meze a pole byla ok, ale pak přišel opravdu prudký sjezd po nezpevněných kamenech, který nám dal i s nenaloženou motorkou opravdu zabrat. Byl jsem rozhodnut jet zpátky jinudy, klidně i delší cestou. Před sebou vidíme krávy, a proto ihned sbíráme asi jeden a půl metru dlouhý mohutný klacek a Hanka ještě pro jistotu láduje do kapes menší kameny. Psi nezklamali, záhy na nás vyráží čtyřčlenná smečka a organizovaně útočí na motorku a přibližují se. Po špatné cestě musíme jet bohužel krokem a tak zastrašuji psi vytáčením motoru a řvaním Akrapů, ale ke slovu se dostává hlavně Hanka s klackem a kameny. Psy jsme setřásli ale opět přichází hodně prudké sjezdy po velkých volných kamenech a tak Hanka raději sesedá a já se snažím sjet sám. Projíždím brod a další sjezd kameny a bahnem. V jednom místě najíždím předním kolem na uvolněný větší kámen, nedosáhnu na zem, bezmocně mávám nohama ve vzduchu a lehám si. Hanka mi pomáhá zvednout motorku, popojíždím k druhému mlejnku. Vzhledem k tomu, že jsme v polovině cesty, která je čím dál tím horší a a taky s ohledem na čas (čtyři hodiny odpoledne) otáčím motorku a vracíme. Hanka sesedá, občas mi pomáhá tlačit a já se marně snažím vyjet první cca deset metrů dlouhý výjezd. Po chvíli to vzdávám a opatrně couvám s motorkou dolů, dávám motorku na stojánek, svaluji se do trávy a sbírám sílu na další pokus. Druhý pokus je stejně neúspěšný a já jsem na tom se silami mizerně, Hanka je ode mne oházená bahnem… Na třetí pokus jdu trochu vabank, do prudkého kamenitého kopce rozjíždím se strachem a sebezapřením o poznání rychleji, ale výsledek se dostavuje – vyjel jsem ho. Další úseky (včetně druhého kola boje se smečkou) zdoláváme o něco snáze, ale i tak nám trvalo zdolání dalšího asi 500m dlouhého úseku víc, než hodinu. Ale hlavně že se povedlo a vydrápali jsme se. Už jsem to viděl na přenocování v lese a noční boj se smečkou, tak mám po vyjetí na horizont radost jako malé dítě. Přijíždíme zpátky do Gerníku. Jsem nadšený, ale na pokraji fyzického vyčerpání a tak mířím s Hankou do hospůdky a doplňujeme tekutiny. Nedobrovolně, ale za to vesele, si povídáme s místním podivínem, který mi silně připomíná strýce Jarina z Postřižin. Připomíná mi ho nejen jeho vitalitou a živočišností, ale především jeho velmi hlasitým a výbušným projevem. Večer se ještě vydáváme do obchůdku, kde si kupujeme pití a místní publikaci. V článcích gernických dětí se dočítáme mnoho zajímavého o Gerníku, jeho historii a místních zvycích. Na odchodu dostává Hanka na ochutnávku vynikající domácí slivovici. Tak kupujeme ještě litr slivky a jdeme bydlet. Večer nás Radek s Hankou ujišťují, že chtějí ráno pokračovat v cestě, že jim nevyhovuje spaní na slamníku s péry ani stará chalupa a tak se k mé lítosti domlouváme na ranním odjezdu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 4x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist