Z Brna do Hanoje: Prostě se dám na cestu a uvidím, co se stane

Když jsem loni cestoval Vietnamem a dokončil svou cestu v jeho hlavním městě Hanoji, jediným z mých přátel zde, který mě přišel uvítat a poslouchat mé šílené historky z cesty byl Bob. Nejspíš proto, že on chápal pocity v momentě, kdy konečně dorazíte do své cílové destinace a není tam nikdo, kdo by vás přivítal.

Z Brna do Hanoje: Prostě se dám na cestu a uvidím, co se stane

Bob měl před lety sen o cestě na motorce z Evropy do Jihovýchodní Asie. Z nejmenovaného hlavního města Jižní Moravy Brna do – stejně jako to bylo v mém případě – Hanoje ve Vietnamu. Když jsem se s ním opět ve Vietnamu setkal, začali jsme si povídat i o jeho cestě v roce 2009 a jak se jeho sen tehdy stal skutečností. A tady je ten příběh…

Proč ses tehdy rozhodnul začít cestu v Brně a ne v Belgii, tedy zemi, ze které pocházíš? Žil jsi v té době v Česku?
Ne, žil jsem v Hanoji, ale předtím jsem bydlel v Brně. Přestěhoval jsem se do Hanoje kvůli práci a strávil jsem tam celý rok. Během té doby mě napadla dobrodružná cesta – dojet na motorce z Hanoje zpátky do Evropy. Jakmile bude můj kontrakt ve Vietnamu u konce. Pak se ale pár věcí změnilo. Firma chtěla, abych v Hanoji zůstal i dál, a já jsem se rozhodl si vzít rok pauzu.

(Bob je Belgičan a v té době jste si mohli vzít až jeden rok volno z práce – tzv. gap year, přičemž vaše pracovní smlouva zůstala zachována a zaměstnavatel po této pauze vás musel přijmout zpět. Z firmy jste přitom nedostávali pravidelný plat, ale velmi malou částku od státu. – pozn. autora)

Takže tvůj původní nápad byl vzít to opačným směrem. Co tě přimělo jej změnit?
Původní plán jet z Hanoje do Evropy na motorce se ukázala být hodně komplikovaná. Zaprvé sehnat motorku tady ve Vietnamu. Jakou motorku? Pak, jakou cestou se vydat? Věděl jsem, že přes Čínu by to bylo hodně složité, ne-li rovnou nemožné. Přes Myanmar taky. Takže jsem vlastně pořádně nevěděl. Proto jsem se rozhodl vzít si půl roční pauzu a udělat to opačně.

Vrátit se do České republiky a z mých úspor tam pořídit byt. Nechat jej zrekonstruovat, když budu na cestě a pak jej pronajmout a uvidím. Možná pokračovat v cestování nebo se vrátit do původního zaměstnání. To by záleželo, jak se budu cítit. Asi tak vypadalo pozadí celého příběhu a také hlavní důvod, proč jsem se rozhodl vyrazit z Česka do Vietnamu.

Autojeřáb, cestou do Dharamsaly, Indie

Takže po návratu do Česka jsi začal hledat vhodnou motorku. Jaký druh motorky a současně proč?
Cestovat tak, jak jsem to měl v plánu, by se nemělo s tím nejnovějším strojem. Pro mě to muselo být jako v příbězích ze starých časů. Jako cestování na čemkoliv, cos mohl najít. Jak se to dělalo v minulosti. Takže jsem chtěl nějakou takovou motorku.

A také to bylo kvůli bezpečnosti. Nechtěl jsem cestovat přes šílené země na velmi drahém modelu BMW, který by přitahoval příliš mnoho pozornosti. Chtěl jsem být nenápadný. Takže jsem se rozhodl pro Ural. Věděl jsem, že je dlouho k dostání v Rusku, a věděl jsem, že i ve Vietnamu mají Uraly. A byl to ten druh starých motorek, který by měli místní lidé snadno opravit, jakmile budu na cestě.

Ale vybral sis model se sajdkárou. Proč sajdkáru?
Na Moravě jsem objevil jednoho člověka, který Uraly importoval do Česka. Jenže on dovážel Uraly jen se sajdkáru. Nakonec jsem si uvědomil, že sajdkára je vlastně pro mě skvělá, protože do ní můžu naložit strašně moc věcí. Takže jsem se rozhodl pro Ural se sajdkárou.

Nechal jsem si ji dovézt do Česka a udělal na ní pár výletů po okolí, abych se sžil se řízením sajdky. Najezdil na ní několik kilometrů a seřídil všechny potřebné věci, které vždy musíš udělat, když máš úplně nový stroj.

Ural na cestě z Urmie, Irán (náhradní pneu jsem nikdy nepoužil)

Jak jsi plánoval celou cestu než jsi vyrazil? Jak dlouho ti to zabralo?
Na začátku jsem hodně četl o lidech, kteří měli podobnou cestu za sebou. Viděl jsem, že všichni plánovali něco jako tři roky dopředu a měli šílený seznam věcí a podobně. Jenže to není nic pro mě.

To, co jsem skutečně dělal byla možnost překročit hranice konkrétních zemí a co všechno jsem k tomu potřeboval já a motorka. Zjistil jsem, že budu potřebovat Carnet (Carnet de Passage) pro motorku, takže jsem si jej zařídil. Pak jsem zjišťoval, kde budu muset mít víza a do kterých zemí budu moci jet na motorce a kam ne.

Měl jsem dva možné scénáře. První vzít to přes Rusko a bývalé země Sovětského svazu a pak do Číny a do Vietnamu. Druhý pak vzít to jižně přes Balkán, Turecko, Irán a zase do post-sovětských zemí, Číny… Protože jsem věděl, že Myanmar se po zemi překročit nedal.

Mešita Shah, Esfahan, Irán

Začal jsem zjišťovat dál a pro Čínu jsem neměl dobré zprávy. Ne uspokojivé, když bych chtěl jet na motorce. Abych to mohl udělat, musel bych mít průvodce, který by jel za mnou celou cestu v džípu. Musel bych si zaregistrovat motorku v Číně a mít její poznávací značky a také mít čínský řidičák. Našel jsem jednu agenturu, která by to celé všechno pro mě mohla zařídit, ale stálo by to sedm tisíc amerických dolarů.

Ale nevzdal jsi se…
Rozhodl jsem se zapomenout na myšlenku překročit Čínu. Nejsem si jistý, jestli jsem v té době už zvažoval možnost naložit motorku do letadla. Rozhodl jsem se ale, že pojedu tak daleko, jak to půjde, a pak naložím motorku na loď z Indie do Thajska. Ale dopředu jsem ani tuhle možnost nezjišťoval.

Takže ses rozhodl prostě jet do Indie po zemi a pak uvidět, co dál. Začal jsi plánovat na začátku roku 2009, ale kdy přesně jsi opustil Brno a kolik sis na cestu vyhradil času?
Roční pauzu jsem si vzal v lednu 2009 a dal jsem sám sobě jeden rok na cestu. Byl jsem v Brně, připravoval se, kupoval náhradní pneu, stan, všechno to šílené vybavení. Měl jsem toho moc. Měl jsem dva páry těžkých bot, postroj proti dešti… Zabíralo to spoustu času a já jsem zlenivěl. V jednom momentě jsem se přistihl, že musím vyrazit, jinak nikdy neopustím Brno. A musím přiznat, že na začátku jsem měl docela strach.

Velbloud pro turisty v Rajhastanu, Indie

Rozhodl jsem se, že vyrazím na své narozeniny. Devatenáctého května. Perfektní datum. Protože pro mě je to speciální den a donutilo by mě to konečně vyjet. Když jsem tohle řekl svým přátelům, tak myslím, že oni začali věřit, že nikdy neodjedu. A ráno v den mých narozenin byli docela překvapení, když mě viděli připravovat se na cestu. (směje se)

Bylo to docela brzy po ránu a všichni byli venku, aby se se mnou rozloučili. Byl to skvělý moment. Ale pršelo. Toho rána 19. května 2009 pršelo, byla zima, foukal vítr, jako v listopadu.

Na střechách v Dillí, Indie

Ale já byl připraven. Měl jsem jasný směr. Pro první den to bylo Slovensko. Mým cílem bylo dělat malé vzdálenosti každý den. Nechtěl jsem si dávat bláznivé limity a začít jakkoliv spěchat. Chtěl jsem zůstat opatrný. A taky jsem si to chtěl užít. Takže jsem si dal limit dvě stě až dvě stě padesát kilometrů na den. Věděl jsem, že tohle je rozumný vzdálenost. Z Evropy do Turecka vedou dálnice. Sice jsem na ně párkrát sjel, ale pouze velmi malé úseky. Chtěl jsem zůstat na okrskách.

Jediným limitem bylo dostat se do Hanoje během sedmi měsíců. Prostě jsem si řekl, tak jo, jedu tam a tak to bylo.

Indie: Tádž Mahal z pevnosti Agra, Přehlídka při zavírání hranic, Amritsar, Ranní pozdrav v Pushkaru, Rajasthan, Palác Garh, palác maháradži Bundi, Rajhastan

Zažil jsi na hranicích nějaké problémy – když už jsi měl vyřízené všechny papíry?
V Kurdistánu, když jsem tam byl. Válčí se tam a lidi o tom obvykle moc nevědí. Hlavní město Kurdistánu v Turecku se jmenuje Van a odtamtud vede silnice k hranicím. A to byla válečná zóna. Mezi Tureckem a Iránem byly dva hraniční přechody. Jeden na severu, kam jedou všichni, a jeden na jihu.

Slyšel jsem, že ten jižní je zavřený, ale pro mě by se hodil víc, takže jsem se rozhodl jet tam. Jenže, když jsem opouštěl Van, vydal jsem se špatným směrem. Cestou mě zastavil vojenský náklaďák a prohledali mou motorku. Řekli mi, že tam nemůžu být, protože to je skutečně nebezpečné. Takže mě eskortovali zpět do Vanu – vojenský náklaďák přede mnou a džíp za mnou. A nasměrovali mě na správnou cestu.

Míjel jsem cestou kontrolní stanoviště s vojáky se samopaly, v tancích, stanovištích chráněných pytli s pískem. Mohls‘ dokonce vidět stopy po kulkách na domech a všechno tohle. Nahánělo to hrůzu.

Ale zpět k hranicím – to jsou zvláštní místa. Začneš v Evropě, kde je na hranicích vše velmi dobře organizované, jenže pak vjedeš do Asie a poznáš jaký je tam nepořádek. Kde všechno záleží na tom, co je za den, nebo v jaké náladě jsou lidi, co tam pracují, nebo kolik jim zaplatíš. Teoreticky je všechno v pohodě. Prakticky tam ale může být velký rozdíl.

Carnet je ale velmi rozšířeným, protože řidiči nákladních aut jej také musí mít. Jediné tři země, které vyžadovaly Carnet na mé cestě byly Irán, Pákistán a Indie. Jenže já jej použil jen na hranicích s Iránem. Tam to bylo bez problémů, nemusel jsem nikoho podplácet. Zkusil jsem to na hranicích s Vietnamem, ale… (směje se)

Ano, to jsi mi už vyprávěl a k dostaneme se k tomu později. Ale popořadě – proč jsi použil Carnet jen v Iránu?
V Iránu jsem měl dva hlavní problémy. Prvním bylo získat víza do Pákistánu a Indie v Teheránu. Navštívil jsem obě ambasády, ale řekli mi, že abych získal víza, musím mít dopis z belgické ambasády, která jim potvrdí, že jsem hodný kluk (nazývá se Zvací dopis). Takže jsem se vydal na belgickou ambasádu v Teheránu a k mému překvapení mi tento dopis nechtěli vydat.

Řekli mi, že už to nedělají, protože jednou dopis vydali jednomu člověku a ten pak udělal v Indii potíže a všechno se jim na ambasádu vrátilo. Snažil jsem se jim vysvětlit, jak dlouhou trasu mám za sebou a že, když mi nedají ten dopis, tak je má cesta u konce. Dokonce jsem se setkal i s konzulem, ale stejně odmítli.

Ty ses ale nevzdal tak lehce…
Vrátil jsem se zpět na obě – Pákistánskou i Indickou – ambasády. Nakonec mi indická ambasáda víza vydala i když jsem neměl zvací dopis. Ale pákistánská ne. Doslova mi řekli, že má země nechce udělat jakékoliv změny pro Pákistánce, takže nevidí důvod, proč by svá pravidla měli měnit kvůli mně. Jejich odpověď byla prostě „No, sir.“

Musel jsem tedy najít způsob, jak se dostat do Indie. Nalodit se by trvalo příliš dlouho. Naložit motorku do letadla by tehdy stálo dva tisíce dolarů.

Rozhodl jsem se tak pro třetí možnost – vyměnit motorku. V té době jsem si moc řízení sajdkáry neužíval. Bylo to únavné, těžké a ne tak docela skvělé. A za dva tisíce dolarů jsem si mohl koupit úplně novou motorku v Indii.

Koupání na kopci Malabar, Bombaj, Indie

Naneštěstí, můj Ural je pořád – dokonce i teď po těch všech letech – v Iránu, ale tohle by bylo na docela jiný a dlouhý příběh.

Řekni mi něco víc o Iránu. Jak ses tam cítil?
Zažil jsem tam bláznivé situace. Iránci jsou neskutečně srdeční. A taky je obecně známo, že alkohol je zakázaný. Na jednom místě jsem ale chytil déšť. Takže jsem musel zastavit a schovat se, ale nebylo kde. Byli tam ale dva muži ve svém autě a nabídli mi, abych se schoval u nich. Takže jsem si k nim sedl a oni otevřeli láhev alkoholu. Začali jsme popíjet a pořád pršelo. Tak jsme se společně opili. V Iránu! A pak jsme se šli společně fotit. Venku, abychom si to nechali jako suvenýr. (směje se)

Irán: Přes jezero Urmia, Mezi Sanadajem and Hamedanem, Cesta do údolí Howraman


Jindy jsem se dal do řeči s několika Iránci o mé motorce a oni se o mě postarali celé odpoledne. Dali jsme si kebab a vtipkovali o pití alkoholu a byla legrace. Pak mi chtěli ukázat nějaká místa v okolí a ten největší chlápek ze všech mě doslova vzal za ruku a celé odpoledne jsem s ním chodil ruku v ruce. (zase se směje) Bylo to naprosto nepohodlné, protože my v Evropě na to nejsme zvyklí. Ale taky jsem ho nechtěl urazit.

Zpět k té přepravě do Indie. Cos udělal se vším tím vybavením ze sajdkáry? Počítám, že jsi to všechno nemohl naložit na menší motorku v Indii.
Poslal jsem vše zpět poštou. Spacák, stan, bundy, oblečení… protože jsem nic z toho nepoužil a věděl jsem, že od Indie ani nepoužiji. Všechno jsem poslal domů a nechal jsem si jen jeden batoh a bednu s nářadím.

A mám k tomu legrační historku. Jednou mi na ulici místní člověk daroval Korán. Opravdu velmi malou verzi asi jako krabička zápalek. Nevěděl jsem, kam to dát, tak jsem jej dal do bedny s nářadím. Pak, když jsem opouštěl Irán v letadle, tak jsem samozřejmě musel projít detektorem kovu. Můj batoh byl bez problému, ale zaujala je moje bedna na nářadí. Kdo s sebou přece tahá nářadí do letadla?

Požádali mě tedy, abych ji otevřel, a pak viděli mezi mým nářadím malý Korán. Vzali jej do ruky a zeptali se, co to je. Řekl jsem, že přeci Korán a jestli je v tom nějaký problém. A oni, že ne, dali knížku zpět do bedny a nechali mě jít. (směje se)

O něco méně vtipná story z Iránu. Každá žena tam musí nosit hidžáb (šátek, který zakrývá jejich vlasy). Když jsme se nalodili do letadla a letadlo vzlétlo, všechny ženy si okamžitě hidžáb sundaly. Dokonce i letušky. Úplně všechny.

Dostal ses tedy do Indie a měl v plánu tam koupit novou motorku…
Plánoval jsem koupit tam Royal Enfield. Vždycky se mi tyhle motorky líbily a měl jsem za to, že řídit Enfield po Indii bude zábava. Odjel jsem do Dillí do Karol Bāghu – velmi známé oblasti mnoha rozličnými uličkami a prodejci se spoustou starých motorek.

Potkal jsem tam jednoho cizince a on mi nabídly, že mi prodá jeho motorku, protože měl brzy z Indie odjíždět. Pak jsme ale začali mluvit a mluvit a nakonec jsme se oba rozhodli, že si necháme postavit motorky na zakázku. On by si jednu odvezl domů do své země a já bych na té své jel celou cestu až do Vietnamu. Zamiloval jsem si ten nápad mít svůj vlastní na míru dělaný Royal Enfield. A tam si můžeš vybrat cokoliv – motor, sedlo, barvu… cokoliv.

Zastávka po cestě na Enfieldu 350ccm do Dharamsaly, Indie

Celé to ale trvalo strašně dlouho a čekal jsem na ni měsíc a půl, přestože mi řekli, že to zabere jen dva týdny. Nechtělo se mi v Dillí čekat, takže jsem cestoval po okolí na Enfieldu mého nového přítele, než byla ta na zakázku hotová.

Můžeš ale takhle získat papíry pro na míru vyrobený Royal Enfield v Indii jako cizinec?
Ne, pokud tam nemáš bydliště, tak motorku na své jméno nezaregistruješ. Důvod je naprosto jednoduchý. Royal Enfield v Indii stojí asi třetinu a možná i méně, než kolik za něj zaplatíš v zahraničí. Příliš často se tak stávalo, že cizinci přijeli do Indie, koupili Enfieldy, zaregistrovali je a nechali poslat do zahraničí. Takže oficiálně je tohle zakázané.

Jediný způsob, jak jsem mohl dostat motorku ze země a dojet na ni až do Vietnamu, byly falešné papíry. V Indii na to máš lidi. Vyrobili mi papíry, orazítkovali a bylo. V zemích okolo pak neměli ponětí, jak mají papíry z Indie vypadat.

Na fotkách jsem viděl, že ses vydal i do Nepálu…
Ano, věděl jsem už, že motorku nemůžu přepravit z Indie, ani s falešnými papíry. Takže plán byl ji nechat poslat z Nepálu. Opustil jsem Dillí (a byl jsem skutečně rád, že odjíždím, protože pro mě to bylo příšerné místo), přímo k nepálským hranicím. To mi mělo zabrat tři dny.

Bhaktapur po ránu, Nepál

Naneštěstí po dvou set kilometrech začala motorka chřastit. Nemohl jsem tomu věřit, protože byla úplně nová. Zastavil jsem v servise po cestě, ale nedokázali to spravit. Já sám jsem netušil, kde by mohl být problém a ani jsem nenašel nikoho, kdo by to věděl. Takže jsem se další den vydal do jiného servisu. To stejné, prostě mi nemohli pomoci. Věděl, jsem, že by to dokázali v Dillí, ale upřímně, vracet jsem se tam nehodlal.

Ranní modlitby v Bhaktapuru, Nepál

Počkej, takže tys pokračoval dál do Nepálu s motorku v tomhle stavu?
Motorka rachotila, kouřilo se z ní, ale jela, a tak jsem pokračoval do Nepálu.

Nepál: Na treku ABC, Vrchol Machhapuchchhre

Mimochodem překročení hranic bylo zase zábavné. Na indické straně totiž byl jen malý bambusový stánek, který vůbec nevypadal jako hraniční přechod. Prostě jen tři bambusové tyčky a stůl. Nějaký chlápek na mě volal, když jsem projížděl, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Po dvou kilometrech jsem dorazil na nepálskou stanu, kde byla náležitá cihlová budova. Poslali mě ale zpět do Indie, abych dostal razítko při odjezdu z Indie. A ten chlápek na indické straně se samozřejmě smál. Dal mi razítko a konečně jsem překročil hranice do Nepálu.

Okamžitě jsem cítil, že jsem přijel do ráje. Mezi těmi dvěmi zeměmi je obrovský rozdíl.

7 km od Mandi, Himachal Pradesh, Indie

Takže překročení hranic na motorce tam nebyl vážný problém?
Ne, musíš si jen koupit nepálské poznávací značky, které jsou trochu drahé, nebo jet na těch indických, ale zaplatit poplatek za každý den, který tam jsi. Tehdy to bylo jednoduché. Řekl jsi, jak dlouho budeš v Nepálu, zaplatil a oni už nikdy nekontrolovali, jestli jsi svůj pobyt nepřekročil. Zaplatil jsem za tři dny a zůstal měsíc a půl.

To, co jsem se na cestách naučil, bylo, že si na internetu můžeš přečíst spoustu věcí, ale realita vypadá pokaždé jinak. Z toho, co jsem věděl a dočetl se na internetu, nikdy bych tu cestu nikdy nepodnikl. Teoreticky totiž vypadala jako neuskutečnitelný. V praxi to ale vypadalo mnohem jednodušeji než online.

Praní prádla v Bhaktapuru, Jezero Pokhara, Pokhara, Stupa Boudhanath, Káthmandů

Zpět k tvé motorce, skončili jsme u toho, že jsi s ní měl problém…
Zastavil jsem v Pokhaře a ukázal svou motorku jednomu z místních. Řekl mi, že musím jít a navštívit „Bullet doktora“ (měl jsem Royal Enfield 500cc Bullet) za rohem. A měl pravdu a doktor mi motorku opravil. Cestou do Káthmandů se ale zase porouchal. Nakonec jsem se vydal do prodejny Enfieldů v Káthmandů a tam mi řekli, že odešla hlava válce. Museli ji vyměnit. Od té chvíle jsem tento problém nikdy neměl.

Později jsem měl v Nepálu nehodu. Docela špatnou. Zničil jsem převodovku. Měl jsem ale štěstí v neštěstí. Ten stejný obchod v Káthmandů měl jednu převodovku a to poslední.

Jak jsi nakonec dostal svou motorku z Nepálu do Thajska, tvé další destinace?
Zařídil jsem její přesun s falešnými papíry a to bylo skutečně jednoduché. Přepravní společnost se mnou šla v Káthmandů na letiště a naložili jsme motorku do přepravky. Musel jsem odmontovat přední kolo a odstranit všechen benzín a olej. Z pochopitelných důvodů tedy všechny hořlaviny. Poslání motorky letecky mě tehdy vyšlo na čtyři sta dolarů. Hodně slušná cena.

Byla tvá motorka nějak omezena v Thajsku? Musel jsi mít nějaké zvláštní povolení, abys na ní v Thajsku mohl jezdit?
Jestli si dobře pamatuji, tak jsem byl omezen jen trváním svých víz. Všechno šlo strašně hladce. Nákladní letiště bylo Don Mueang, staré letiště v Bangkoku. Já přistál na Suvarnabhumi, ubytoval se v hotelu a další ráno jel na nákladní letiště. Místní mi tam pomohli vyskládat motorku z přepravky. Byl jsem velmi překvapen, jak všechno bylo v Thajsku jednoduché. Nic nebyl problém, všichni se usmívali. Cestou na letiště jsem koupil olej, doplnil jej na letišti do motorky a oni byli tak laskaví, že mi dali trochu benzínu. Taky mě nasměrovali k nejbližší pumpě.

Takže jsem byl v Thajsku se svým Royal Enfieldem.

Téměř v závěru cesty, v tu chvíli jsi byl skutečně daleko…
Ano, vydal jsem se cestou do Vietnianu, hlavního města Laosu, jel jsem do Vang Viengu a Luang Prabangu. Chtěl jsem překročit vietnamské hranice u Dien Bien Phu. Neptej se mě proč, prostě jsem chtěl.

…ještě tě ale čekalo několik překvapení před cílem, ne?
Cesta do Luang Prabangu je vlastně pořád do kopce skoro šedesát kilometrů. S mým Enfieldem jsem měl strach, že se motor přehřeje. V momentě, kdy jsem na to začal myslet, motorka s šíleným randálem zdechla. Zadřel jsem píst. Věděl jsem to. Myslel jsem, že tím to končí. Motorka je mrtvá. Zkontroloval jsem olej a viděl jsem, že nemám dostatek oleje a že cesta do kopce to jen zhoršila.

Zastavil jsem jeden náklaďák, aby mě vzal do nejbližšího servisu. Tam neuměli anglicky, tak jsem je požádal o olej. Naplnil jsem motorku olejem a přestože jsem cítil, že jsem skutečně píst zadřel, z nějakého neuvěřitelného štěstí jsem ji mohl znovu nakopnout a píst se začal znovu pohybovat. Počkal jsem dvacet minut, aby motorka zchladla a znovu ji nakopnul. Nastartovala a já pokračoval dál v cestě.

Začal jsem skutečně mít rád onu nezničitelnost Enfieldu.

Enfield 500ccm kousek od Luang Prabangu, Laos

To byl poslední test odolnosti Enfieldu nebo ne?
Ne, cestou k vietnamským hranicím na mě čekalo trojité překročení řeky. U jednoho jsem si byl jist, že most pro motorky nebyl postaven pro Enfieldy. Byl rozhodně v pohodě pro Wave (Honda Wave, poloautomatické motorky široce používané v Jihovýchodní Asii. Pozn. autora). Bambusový most ale vypadal příliš žalostně, aby vydržel mou plně naloženou motorku. Přes tu sto metrů širokou řeku jsem se ale musel dostat. Rozhodl jsem se ji tedy přebrodit.

Uprostřed řeky byla voda tak hluboká, že se dostala dovnitř motorky. Zbytek cesty jsem ji tedy musel tlačit. Na druhém břehu jsem sundal svíčku, začal ji nakopávat a viděl jsem, jak z pístů stříká voda. Sundal jsem vzduchový filtr a nechal jej uschnout. Pak jsem složil všechno dohromady, nakopnul a hned napoprvé motorka hladce naskočila. Takže jsem jel dál do Dien Bien Phu.

Enfield 500ccm na cestě mezi Dien Bien Phu a Hanojí, Vietnam

Konečně se tedy dostáváme do bodu, který jsi zmínil už na začátku našeho rozhovoru. Překročení Laosko-Vietnamské hranice…
Ano. Ten hraniční přechod se nachází v džungli, kam musíš jet do kopce po padesát kilometrů dlouhé prašné cestě. Laoská strana byla jednoduchá. Ale vietnamská už ne. Šel jsem k okénku se svým pasem, vízy a dostal razítko. Zeptal jsem se, co má motorka a jeden ze strážníků šel se mnou ven se na ni podívat.

Řekl mi, že já do Vietnamu můžu, ale moje motorka musí zůstat v Laosu. Doslova mi řekl, že mám jít do Vietnamu bez Enfieldu a cestou zpátky si jej vyzvednout. Já jsem ho nezajímal, ale ta motorka musela zůstat.

Začali jsme se dohadovat. Měl jsem v té době v Hanoji kamarádku a zavolal jsem ji, aby mu vysvětlila, že hned další den pošle příslušené papíry k autorizaci motorky ke vstupu do Vietnamu. Mluvila s ním, ale jeho to nezajímalo. Řekl mi, že dál nemůžu.

Jen si to představ, po všech těch tisíci kilometrech jsem se dostal sem. Odmítl jsem se vrátit do Laosu a rozhodl se zůstat do rána na místě.

Ptal se mě, kde strávím noc. Nechtěl dokonce ani, abych zůstal tam, protože to byl hraniční přechod bez hotelu nebo něčeho jiného. Bylo tam jen pár Vietnamců, kteří stavěli nějaký dům. Nakonec to vzdal a odjel. Ale předtím po mě chtěl klíčky od motorky, což jsem odmítl. Pak šel za jednou z místních žen, která připravovala večeři, aby na mě dávala pozor. A měla mu zavolat, kdybych se rozhodl udělat nějakou hloupost.

Takže on odjel domů a Vietnamci se mě začali ptát, co budu dělat. Tak jsem jim řekl, že počkám na své papíry. Jeden z nich pak za mnou přišel a řekl mi, že kdyby bylo na něm, tak by překročil hranice hned teď. Viděl jsem ale na něm, že mě jen pokouší a čeká na moment, kdy budu souhlasit. Takže by mohl zavolat toho strážníka. Řekl jsem mu ale, že prostě počkám do rána.

Takže jsi zůstal do rána na hranicích?
Stmívalo se. Byla noc. Vietnamci mě pozvali, abych si s nimi dal večeři a přespal v jejich přístřešku. Byli neskutečně přátelští a milí. Byl to skutečně úžasný moment.

Pak šli spát. Všichni jsme šli spát. Já jsem se ale probudil uprostřed noci a odplížil se. Bylo tam naprosté ticho. Popadl jsem motorku a tlačil ji přes hranice. K mému štěstí se cesta za hranicí svažovala. Skočil jsem na motorku, ani jsem nerozsvěcoval, světlo stejně nefungovalo. Měl jsem jen svou čelovku. Jel jsem v naprostém tichu a nastartoval asi až po dvou či třech kilometrech dole pod kopcem.

Ujel jsem celou cestu k Dien Bien Phu v noci. Bylo to strašidelné. Dorazil jsem do Dien Bien Phu okolo třetí ráno. Našel jsem hotel, ubytoval se a po pár hodinách spánku se znovu vydal na cestu.

Pak už jsem byl v bezpečí.

A ve stejný den jsi dorazil do Hanoje. Co byla první věc, kterou jsi udělal?
Na konci své cesty jsem sám sebe rozhodl odměnit. Rozhodl jsem se ubytovat v Hotelu Metropole. To byla první věc, kterou jsem v Hanoji udělal – dorazil jsem do Hotelu Metropole. Ale příjezd do Hanoje byl zklamáním. Protože to byl konec mé cesty a víš, nečekal jsem, že tam bude na mě čekat ohromný dav. Ale nebyl tam doslova nikdo. Nikoho to nezajímalo.

Byl jsem na cestě sedm měsíců a nikdo mě nevítal.

Bylo období Vánoc a všichni byli zpátky v Evropě. Jiný mí přátelé už byli z Hanoje nadobro pryč. Takže chápeš, že to bylo zklamání, protožes prostě dojel do města. Hanoj je jen město. Takže jsem se dorazil do Metropole, který je strašně nóbl. A přijel jsem na motorce, s batohem, oblečením, vším kompletně špinavým. S těžkými boty a špinavým obličejem.

Šel jsem se ubytovat, což personál trochu zmátlo a ptali se mě, jestli jsem si nespletl hotel. Vzali mou rezervaci a ukázali pokoj, který byl naprosto pohodlný a příjemný.

Takže jsi byl u konce své cesty. Co považuješ zpětně za úplně nejtěžší?
Měl jsem několik technických problémů, ale nikdy jsem kvůli nim nebyl vyčerpaný. Myslím, že to bylo počasí. Déšť. Když pršelo a já byl na cestě. To bylo to nejhorší. V Indii jsem chytil několik šílených lijáků.

Cestou jsi projel spoustu různých zemí. Je nějaký z nich, do které by ses chtěl na motorce vrátit? Jakou zemi považuješ pro motorkáře nejlepší – kterou sis nejvíc užil?
Zemí, kterou jsem měl nejvíc rád, byl Nepál. Nejlepší země pro cestování na motorce, to je záludná otázka. Například Turecko bylo fajn. Záleží ale, na jaké motorce jedeš. S motorkami, na kterých jsem jel já skrz tyhle nepřehledné země byly nejlepší Indie, Thajsko, Nepál a Vietnam. Ale jako biker nemůžu doporučit žádnou zemi. Záleží na jakém stroji jedeš a, co očekáváš.

Hagia Sofia a Modrá mešita v Turecku, Na břehu Bosporu v Istanbulu, Turecko, Celsova knihovna v tureckém Efesu

Kdybys mohl dát nějakou radu lidem, kteří by chtěli udělat podobnou cestu na motorce, jako jsi dělal ty, co by to bylo? Co ses naučil?
Nečekejte, že dostanete pákistánské víza v Iránu. (směje se) Ne, opravdu, naučilo mě to základním věcem: cestuj nalehko, ujisti se, že znáš svou motorku a ber to s humorem. Potkávej lidi, dej se s nimi dohromady a strav s nimi nějaký čas.

A dávej pozor v Turecku, protože tam všichni kradou. Bez legrace. Vysáli mi z Uralu benzín a nahradili jej pískem. Protože olej je v Turecku příšerně drahý – stojí víc než dvojnásobek toho, co v okolních zemích. Takže kradou benzín. Dodnes nechápu, proč mi dali písek do nádrže. Mám jednu teorii. Pravděpodobně proto, že motorka bude mít s prázdnou nádrží jinou váhu. Jenže s Uralem a sajdkárou žádný rozdíl necítíš. Stejně to ale dělali. To bylo skutečně bolestivé, protože písek se dostal úplně všude. A vyčistit jej bylo peklo. Ta motorka už nikdy nebyla ve stejné kondici jako předtím. Vyčistil jsem ji jen tak, jak to šlo.

Dobře. Poslední otázka. Viděl jsem na jednom snímku, že vzadu na Uralu máš nějaký nápis. Masalah. Co to znamená?
Jo, Masalah. Nebo taky Mash’Allah pochází z arabštiny a znamená to „je to Boží vůle“. V Turecku a Iránu to uslyšíš pořád. Byl jsem v jednom hotelu v Istanbulu a vedle byla prádelna. Byl tam celkem fajn chlap a hodně času jsme strávili klábosením. Hodně se mu líbil můj nápad s cestováním a taky jsem vzal jeho děti na projížďku na motorce. A on mi doporučil, abych si ten nápis dal na motorku. Takže druhý den mi jej připravil. Pro mě, abych mě na cestách doprovázelo štěstí.

Nad údolím Howraman, Irán

Díky za rozhovor!

Bob odjel z Brna na své narozeniny 19. května 2009 a dorazil do Hanoje koncem prosince, jen chvíli před Vánocemi. Procestoval 14 000 kilometrů na třech různých motorkách, Uralu a dvou Royal Enfieldech. Chtěl svou cestu udělat tak, jako ve starých dobách, takže jel bez GPS nebo podobných vymoženostech. Chtěl se prostě vydat na cestu s tm, že se uvidí, jak to dopadne.

Máte podobný zajímavý rozhovor nebo cestopisnou reportáž z míst, kde se ostatní motorkáři nedostanou. Pošlete nám ji do redakce.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.04
Známkováno: 57x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist