Jednoho roku, díky častějšímu cestování mimo území města, začal jsem více vnímat, že po silnicích
se kromě aut, pohybuje stále více a více jednostopých vozidel a začal si jich všímat se stále větším zájmem.
Obdivoval jsem mohutný zvuk a sílu strojů, rychlost a zručnost, s jakou se zkušení jezdci proplétali mezi
kolonami ostatních vozidel a při pohledu na ztepilé postavy jezdců, odděné do slušivých barevných kombinéz, se mě zmocňovala čím dál větší touha, býti také jedním z nich.
Občas jsem i na některém z frekventovaných míst zastavil u krajnice, sledoval projíždějící stroje a nassssával atmosféru. Na silných mašinách se kolem mě proháněli neznámí borci a musel jsem dát za pravdu tvrzení, které jsem kdesi zaslechl, že na pěkné motorce vypadá i sebevětší hovado jako king.
Tím spíše, že za tmavými plexištíty přileb nebylo lze rozpoznat, zda majitel stroje je nepohledný olysalec, či zda měl vážné problémy s dostudováním obecní sedmiletky.

Až přišlo jedno říjnové, teplé a slunečné odpoledne, kdy ve mně uzrálo pevné rozhodnutí, že i já budu motorkářem.
Vybral jsem z účtu své banky příslušný obnos, jež jsem hodlal do svého nového budoucího koníčka investovat, vyhledal v inzertních novinách adresu největšího prodejce ojetin, aby bylo z čeho vybírat a vypravil se autobusem na nákup.
Po příchodu do prodejny mě ohromila široká škála vystavených modelů, pečlivě vyrovnaných v dlouhých řadách, mezi kterými se proplétalo množství koupěchtivých zájemců.
Počal jsem bloumat mezi naleštěnými krasavci a začala se mě zmocňovat panika, zda z takového množství zboží budu schopen vybrat ten správný kus ještě ten den, neboť jsem byl rozhodnut, že do svého domova se navečer navrátím na jednostopém stroji, doprovázen atraktivní zvukovou kulisou.
Snažil jsem se však zachovat chladnou hlavu a postupovat systematicky.
Nejprve bylo nutno zvážit, do jaké sorty motorkářů se vlastně chci zařadit. Stanu se čoprákem a
s vlajícím plnovousem budu brázdit silnice na naleštěném, burácejícím Harleji? Nebo snad budu krosařem, zvaným též bahňák a s prskajícím endurem nenechám bez povšimnutí jedinou terénní nerovnost? Či snad je mému naturelu nejbližší silniční supersport, na němž bych lámal rychlostní limity našich sillnic?
Rozhodování to bylo nelehké, stroje všech kategorií byly v mých očích nádherné, ale nakonec jsem se přistihnul, že u kapotovaných, silničních sporťáků se zastavuji přece jen častěji.
Pečlivě jsem zkoumal stav plastů, kvalitu vzorku na pneumatikách a znalecky se ohýbal k zemi, abych odhalil případný únik oleje z motoru.
Po nějaké době jsem zahodil ostych a na jeden z vystavených exponátů, po vzoru ostatních zákazníků, hodlal usednout, abych tak zjistil, jak se v jeho sedle budu cítit.
S náležitým respektem a třesoucíma rukama jsem ke stroji nakročil a přehozením nohy přes jeho sedlo jsem mínil zaujmout správnou jezdeckou pozici.
Bohužel jsem nechtěně přehazovanou nohou nakopnul vedle stojící exponát, na němž se jen šťastnou shodou okolností právě nacházel jeden ze zájemců o případnou koupi.
Pouze jeho včasná a pohotová reakce zabránila tomu, že se stroj neskácel a mě jímala hrůza při pomyšlení, že bych jej svou neopatrností povalil a následný dominový efekt způsobil, že se k zemi následně poroučí i celá dlouhá řada ostatních stojících motocyklů.
Naštěstí se tak nestalo, já přeslechnul štiplavé poznámky na svou adresu, časem se otrkal a postupně osedlal snad všechny přítomné stroje.
Nakonec jsem se začal vážně rozhodovat mezi dvěma kousky, jež mi vyhovovaly jak cenou, tak barvou
a rozhodnul se zahájit obchodní jednání s prodejcem, který mě stejně už drahnou chvíli při mém zmateném pobíhání po hale nervózně pozoroval.
Nastínil jsem mu můj plán ohledně zakoupení jeho zboží a dychtivě očekával příval rad, jak co nejlépe vybrat, abych neprohloupil a odjížděl z jeho provozovny náležitě spokojen.
Znal jsem již v té době samozřejmě triky různých autoprodejců, jejichž jediným cílem je oholit zákazníka o jeho pracně vydělané peníze a bez jakýchkoliv morálních zábran jsou schopni prodat důvěřivému naivkovi krumpl, jenž je nebezpečný jak svému majiteli, tak jeho okolí.
Má neznalost poměrů mě ovšem udržovala v bláhovém přesvědčení, že prodejce motocyklů je zcela určitě srdcem vášnivý motorkář a jeho příslušnost k této sortě lidí je zárukou férového jednání, v němž není místo pro nečestnost a ziskuchtivost. A tak jsem k němu přistoupil s hlubokou důvěrou rovnající se vztahu mezi starším a mladším sourozencem.
.Lehce mě proto zklamal jeho přístup k podávání informací méně informovanému budoucímu členu té naší motorodiny. Obdržel jsem od něj pouze radu jedinou, a to tu, že nejlépe je, se po složení příslušné zálohy, na stroji projet a tak zjistit, jestli mi vyhovuje.
S pozdviženým obočím vyslechnul mou námitku, že jsem naposledy seděl na padesátikubíkovém Pionýru před dvaceti lety a od té doby až do dnešního dne nepřišel s motocyklem do styku.
Zjevně pobaven mým sdělením, mi oznámil, že záloha je ve výši ceny motorky a při případném pádu během zkušební jízdy se automaticky stávám jejím majitelem. Pak se mi ochotně nabídnul, že mi motorku vytlačí před obchod, abych se vyhnul kolizi, hrozící nezkušenému jezdci hned při průjezdu úzkými vrátky.
Venku mě ještě obeznámil s obsluhou stroje, shlédl se zájmem mé dva neúspěšné pokusy o rozjetí a poté se odebral za kšeftem, ponechav mě svému osudu.
Přišlo mi líto, že se tak rychle vzdálil, neboť nebyl svědkem, že hned při dalším pokusu jsem se rozjel a s tlukoucím srdcem udělal několik opatrných koleček po místním parkovišti.
Poté jsem se odvážně vydal do přilehlých ulic a po třetím objetí bloku domů, při střídavém zařazování prvního a druhého rychlostního stupně, jsem usoudil, že mašina je dobrá a že ji beru.
Sepsali jsme tedy kupní smlouvu, při jejímž podpisu jsem si vyslechnul chválu na to, jak jsem zkušeně a neomylně vybral ten nejlepší kousek, poté v místním obchodě, znaje pravidel silničního zákona, zakoupil ochrannou přilbu a tak jak jsem přijel, tj. v sandálech, kraťasech a tričku, jsem se vydal na cestu k vzdálenému domovu.
Ovládání stroje jsem si brzy osvojil, s mašinou se postupně sžíval a tak cesta ubíhala bez vážnějších problémů, pominu-li fakt, že se již smrákalo a přes atraktivně zatmavený plexištít přilby, jsem měl problém
rozeznávat, zda se na vozovce vyskytuje zrádná díra, nebo jde jen o naftovou či olejovou skvrnu. Kromě toho mě začala být v říjnovém podvečeru, v mém chatrném oblečení zima.
Celý prokřehlý, sotva se držíc řídítek, jsem se již těšil do tepla domova, když v tom mě kousek před cílem zastavila silniční hlídka Policie.
Rozechvělý jsem poslušně zastavil a chtěl sesednout. Bohužel jsem však opomenul vykonat jeden důležitý detail a tím bylo sklopení bočního stojánku. To mělo za následek, že jsem se i s těžkým strojem
skácel do prachu silnice, přímo pod nohy překvapeného příslušníka, jenž taktak uskočil před mým ne-
čekaným atakem.
Pomohl mi na nohy a s pobaveným úsměvem naslouchal vyprávění mého celodenního dobrodružství, přerušovaném drkotáním zubů.
Naštěstí i on se v civilu věnoval motorkám a tak mě, osvěžen v nudné službě moji klauniádou, po chvíli konverzace propustil, aniž vyžadoval jakékoliv doklady.
Odřen a otlučen po zalehnutí těžkým motocyklem, jsem toho dne doma usínal s blaženým úsměvem na rtech, v očekávání nevšedních zážitků dnů příštích.

Po několika dnech v sedle a stovkách naježděných kilometrů jsem seznal, že tento nový koníček mi velice přirostl k srdci a vydrží mi jistě po delší dobu. Investoval jsem tedy další nemalou částku do vhodného ochranného oblečení a obutí a usoudil, že se vyplatí udělat si i příslušné řidičské oprávnění.
Ihned v následujícím roce jsem tedy hned na jaře opět začal navštěvovat autoškolu.
Hned při první cvičné jízdě mě můj instruktor upozornil, že není zrovna vhodné, abych dojížděl na hodiny na svém motocyklu a navíc svůj stroj parkoval přímo na chodníku před učebnou a varoval mě před tímto jednáním zvláště před závěrečnými zkouškami se zkušebním komisařem, jenž byl znám svou přísností.
Maje toto na paměti, zaparkoval jsem v den závěrečných jízd o dva bloky domů dále.
Když jsem však zastavil na místě, uvědomil jsem si chybu, jíž jsem se právě dopustil. Přední kolo motorky směřovalo kolmo k vysokému obrubníku chodníku a vozovka k němu se prudce svažovala.
Bylo mi hned jasné, že vysoký obrubník nepřejedu a těžkou motorku zpátky na silnici vlastními silami nevytlačím.
Požádal jsem tedy kolemjdoucího chodce o pomoc, vysvětlil mu svoji situaci a motorku jsem s jeho přispěním odtlačil na vhodnější místo.
Poté jsem zaběhnul do blízkého řeznictví na vydatnou svačinku a za chvíli již s dalšími absolventy kursu netrpělivě očekával před budovou autoškoly, příchod zkušebního komisaře.
Když se tento zjevil na místě a byl nám představen, zhořkla mi uklidňující cigaretka v ústech a píchlo mě v levé straně hrudníku.
On se však na mě mile usmál, odpověděl srdečně na můj zahuhlaný pozdrav a požádal mě, zda bych mu nebyl nápomocen při odtlačení zkušebního stroje ze dvora autoškoly na ulici…
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…….