tudydudy

Zveřejněno: 18.10.2020 20:40,Kategorie: Recenze,Zhlédnuto: 930x,Komentářů: 0x,Hodnocení: 5.00 od 1 uživatelů

V souvislosti s mým nedávným záhozem mě snad ani nemohla nenapadnout otázka. Jak by si v oný inkriminovaný situaci vedla tříkolka Yamaha Niken? Stroj, jež jsem měl letos tu čest okusit.

Upřímně, zcela logicky vůbec netuším. Mám - li ale hodně fantazírovat (v návaznosti na to, jak se zachovala klasická motorka - prostě sebou řízla na předek), tipuju, že přední dvojice kol by se sklouzla v smyku nedotáčivém a zadní guma by tím pádem třeba ani neměla důvod jakoukoli neplechu vyvádět. To mne ale přivádí k teorii, zda bych v poli neskončil tak jako tak. Akorát s rozdílem, že na místo válet se na jeho kraji, bych to "zakopal" někde o několik brázd dál. Kdoví.... 

Niken. Revoluční věc s třemi namísto dvou kol. Dvě vpředu, jedno vzadu. O tomhle “zázraku” se během posledního roku řeklo a napsalo mnohé. A veskrze se jednalo o pozitivní ohlasy. Navíc cenovka základní verze nebyla a vlastně doposud není nikterak přemrštěná. Logicky by z toho jednomu vycházelo, že jich zanedlouho bude jak naseto. Jak se ale ukazuje, neděje se tak. Proč?

Vždyť už jen teorie pojednávající o jízdě na tomhle peklostroji slibuje velké věci.  Dosud nepoznaná jistota, značná blbuvzdornost vůči případným jezdeckým chybám, nebývalý brzdný účinek těžící z dvojnásobné styčné plochy předních gum. Na papíře to všechno (krom vizáže) vypadá až neuvěřitelně dobře.  Je tomu tak i ve skutečnosti? 

Začneme obligátně vzhledem. Diskutabilním vzhledem. Zepředu, z profilu, z boku. Takřka odevšad je na Nikena pohled zvláštní. Nebo přinejmenším neobvyklý. Já osobně jej ale beru. Až na jednu výjimku - na pohled zezadu. Měl prosím vás někdo možnost vidět to zezadu (a nejlíp ještě za jízdy)? Vždyť to je jak kdyby se pod někým splašil záchod! V lepším případě máte pocit, že před vámi valí jakýsi invalida kabrňák, co si své nemotorné vozítko řádně poladil. Opravdu, pokud máte alespoň tušení o nápravě vpředu, dává vzhled mašiny více či méně smysl. Dokonce si nechám namluvit, že někomu se jeho futurismus líbí. Nezkoušejte ale přijít k němu zezadu. Namísto kopance co by člověk schytal od koně, schytá od Nikena nálož - podivna. 

Podivna co se místy hlásí o slovo i v samotném kokpitu. Byť zde již razantně v menší míře. Na mysli mám především nevzhledné kusy nelakovaných plastů dost prvoplánově skrývající složité šasi konstrukce předních kol. Zbytek věcí tu je ale dá se říct v pohodě. Inverzní displej s jízdním infem nenadchne ani neurazí, ochranný štítek též nevybočuje a svou úlohu plní dostatečně. Samotná jízdní pozice jezdce potom nejvíc připomíná tu, kterou znám z BMW GS.

Posez hodně nad zadním kolem, záda rovná, nohy jen mírně za sebou. Na výkony co je Niken v obloucích schopen předvádět až dost sterilní geometrie. Zvlášť v souvislosti s koncepcí podvozku, který oproti oficiálnímu puncu Yamahy má spíš než k cesťáku blíž k sportovněji založenému náčiní. Potentní motor, čistě silniční pryže (byť na cenduro původně určené) a hlavně to třetí kolo navíc.

Mimochodem je-li řeč o motoru, za sebe nemám výtek. Jasně, rodeo jako na jeho koncepcí klasických, dobrých sedmdesát kilo lehčích, stejným agregátem omotorovaných sestrách se tu nekoná. Přesto mi ale zde přítomná "cépétrojka" plně vystačuje a žehrání některých nad absencí velkého čtyřválce z MT-10 (chcete-li z R1) příliš nerozumím. Zvlášť vzpomenu-li na apetit, který obecně čtyřválce tří ladiček v posledních dekádách mají. Sto patnáct plnokrevníků tříválcové japonské dokonalosti  uděluje Nikenu dynamiku příkladnou a spotřebu (i vzhledem k nijak oslnivě veliké nádrži) rozumnou. A to jsem prosím veškerý čas v jeho sedle trávil v zajížděcím režimu, neb stroj neměl ještě ani panenských tisíc kilometrů. Jak že ty kilometry tedy vypadaly?

Moje první chvíle za řidítky Nikena byly prazvláštní. Osazení druhým předním kolem jako kdybych vůbec nevnímal a trvalo mi dobrých několik kilometrů, než jsem jistotu z koncepce tříkolky začal pociťovat. Pak už ale jízda byla naprosto v pořádku. Rozuměj ovšem v pořádku podle Yamahy. Jinak by se totiž pihy na kráse najít určitě daly. 

Onou největší pihou stroje je za mne nepoměr mezi hi-tech přední částí kontra naprosto běžnou částí zadní. A to hned minimálně ve dvou rovinách.  On totiž zadek nejen že zcela pochopitelně ztrácí v otázce přilnavosti (přední pryže sveřepě drží zatímco zadní už cestuje z oblouku ven) . On se tu odehrává i neharmonický disbalanc v odladění, resp. projevu tlumících jednotek. Svou roli v tom hraje jistě i nevděčná pozice zadního kola oproti předním. Člověk podvědomě často užívá strategii úhybných manévrů před výmoly podobně jako v autě ("strká" je pod sebe) a tím pádem vše odnáší zadní stodevadesátka. Protože ale tlumení onoho zadku nemá na starost nic převratného - pouze obyčejně pojatý centrálně umístěný tlumič s relativně dost tvrdou pružinou, pilotovo pozadí je značně natřásáno.

Proto i přes perfektní práci přední nápravy (grip/absorpce nerovností) zůstává největším zážitkem a devízou Nikenu jízda po kvalitní zakroucené okresce. Tam mu mohou konkurovat snad jen rychlé plechovky. Z motorek asi nic. A jestli přece, tak jen s velmi zdatným pilotem. Motor i díky spolupráci převodovky s jednostranným rychlořazením cvičí mašinou zdatně, dvě přední pryže poskytují při deceleraci  oporu dosud v tomhle světě nezažitou. To samé na druhou pak platí o průjezdech oblouků jako takových. Ano, na Panigale V4 jsem letěl po dálnici tři sta, ale až po sesednutí z Nikena mi přišlo, že tentokrát to bylo vážně rychlé. Způsob, jakým se člověk může vrhnout i třeba do úplně neznámé zátočiny nemá ve světě motocyklů obdoby. 

Jistota a rychlost jezdci zde nabízená je fantastická. Stačí nasměrovat pohled správným směrem a nebát se. O zbytek se už postará dokonale v harmonii fungující párek předních patnáctek. Svým způsobem Yamaha tímhle počinem plive na všechny, jež se v sedle silniční mašiny poctivě vyjezdily k jakési rychlosti. Za řidítky Nikena se totiž na to, co jinde trvá kilometrů tisíce, dostáváte klidně  v první hodině.

Po chvíli ostýchání nabývá vaše sebevědomí exponenciální měrou. S každým dalším vinglem nájezdová rychlost víc a víc olizuje absurditu. Devět z deseti kolínkářů dosud se na vás lepících odpadá a je jedno, jestli už na ztrátu umu, odvahy, či při nejhorším fatálním úbytkem přilnavosti. Hlásiče náklonu, do asfaltu se zakusující až při relativně vysokých čtyřiceti pěti stupních, zanedlouho přestávají na motorce existovat. Vaším nitrem přitom prostupuje dosud nepoznané blaho a ukrutná touha po tom zažívat to znovu, pořád a pořád dokola.

Buď jak buď, zkušenost povodit tuhle pro leckoho obludu byla zajímavá, mé jezdecké obzory rozšiřující a v neposlední řadě i značně povznášející. Všem, co nad tříkolovou Yamahou už z podstaty věci lámou hůl doporučuji nejdřív vyzkoušet! Ovládá se prakticky totožně jako jakákoliv jiná motorka a ve výsledku nezabere ani víc místa než klasickou architekturu vyznávající bike. Navíc se  pekelně dobře  vodí. Jako negativum osobně chápu vzhled, případný servis složitého předního zavěšení a fakt, jak lehce na ní i jezdec podprůměrný dokáže dobře zalétat.