PeeteaCZ

Zveřejněno: 24.04.2022 15:22,Kategorie: Návod,Zhlédnuto: 1118x,Komentářů: 5x,Hodnocení: 5.00 od 13 uživatelů

Pár věcí, co předcházely koupi vysněného stroje

Téměř před třiceti lety jsem jezdil na fichtlovi. S kamarády jsme se proháněli kolem komína a v sedmdesáti km/h jsme zalehlí za řidítky předjížděli zmatené cyklisty.

Jo a namotal se mi cíp dlouhého vojenského kabátu do rozety, když jsme si užívali život Wyatta a Billiho z Bezstarostné jízdy.

Pak jsme přesedlali na dvapade panelku. To už bylo jiný žihadlo. Dodneška si pamatuju, jak jsem neúmyslně přejel borovou šišku a můj údiv nad tím, že to s motorkou ani nehnulo. Totiž, provést něco takového na fichtlovi, znamenalo téměř jistě odřené plechy a štěrk pod kůží v dlaních. Jednoho dne zdechla a už nenastartovala. A já neměl vůli s tím něco dělat.

A čertík na levém rameni usnul a spal dlouhých 22 let. A probudil se, když jsem poznal Matouše. Paradoxně se jedná o bývalého manžela mé současné paní. Vztahy máme, troufám si říct nadstandartní.

Matouš je motorkář, který projel Evropu, válel se v prachu na Balkáně a spal s liškami na Ukrajině.

A Matouš, když k němu zavítám, vypráví. Vypráví poutavě, lehce nenuceně, zábavně a vypadá u toho trošku jako pan Vašut, když recituje nějakou básničku. A já tam sedím, tvářím se, že mě to jako zajímá, ale motorky mě vlastně ani moc neberou. A ten ďáblík na mém rameni, se vždycky směje, plácá se do stehen až se zakucká a pak otravně špitne "Jak dlouho budeš ještě hrát, že tě to neláká?"

Tak se zpravidla omluvím, že musím jít podojit housata, nebo zahnat psy do ohrady, nasekat zelený kočkám, nebo ostříhat krávy. Zpitomněle vypadnu, za vrátky si nadávám (ale hlavně tomu ďáblíkovi na rameni, že tohle bylo napsledy) a celý rozrušený jdu spát. Matouš vezme kýbl s hadrem, vytře, co jsem pod sebe naslintal a dělá, že se vlastně nic nestalo.

Matouš vypráví, jak jel Karpaty.

 "A víš co, to ti jedeš, rozumíš, bomby, příroda, krásný a najednou ti v půlce kopce jako kretén, začne mašina vařit"

Souhlasně pokyvuju hlavou, protože to přece dá rozum, ta motorka by byla blázen, kdyby nevařila.

"Ty vole a vono se smráká, a ty víš, že tam asi dneska umřeš"

Matouš lehkou změnou tónu hlasu přidává na dramatičnosti. Můj zmatený výraz mu napoví, že musí vysvětlovat.

"No nahoru jet nechceš, pač  furt vaříš a nevíš, co tam jako bude, že jo. No a dolů nemůžeš, pač jsi právě vyjel asi tak pětkrát Sněžku a upek bys brzdy na prvním kilometru"

S úlevou sleduje, že už se trochu orientuju, tak pokračuje, opět o tón temnějším hlasem.

"Tak jsem si řikal, tak já mašinu píchnu vedle cesty, hodim stan a ráno uvidim. Ale kámo, Karpaty. To nechceš. Hele, medvědi, vlci, nojo..."

Nabývám dojmu, že nejmenším zlem jsou v Rumunsku rolníci s vidlemi, kteří v každém cestovateli s přilbou vidí reinkarnovaného Vlada Naražeče.

Příběh končí happy endem, dojde k vysvobození Matouše náhodným kolemjedoucím a naložením mašiny do dodávky.

A takových příběhů sype Matouš desítky.

"Švýcarsko, kámo... Ty vole, tam jedou všechno podle pravítka a úhelníku! Tam nevidíš j e d i n e j plot, aby měl nakřivo plaňku. Ty vole, zametený a vytřený i pole s bramborama. A kámo, ty brambory, ty jsou jedna jako druhá."

Nebo

"Moldavsko, znáš ten jejich národní park?"

Kroutím hlavou, až mi z ní jehličí lítá na všechny strany.

"To je parádice, voe. Tráva a stromy zelenější, vobčas potkáš jednorožce, nebo Fénixe. Fakt bomba"

"A tak se tam jedu podivat a řikám si, kurva, vedro jak v psí prdeli (on takhle mluví), na sobě hardry, vstup do parku asi za litr na naše... má to vůbec vejšku?"

"No nic, alespoň se podivám vokolo."

"Tak ti tam zastavim před závorou a tam děda a co prej jako chci a tak, tak mu vysvětluju, že bych chtěl k těm vodpopádům, ale asi že na to seru, že je vedro a pěšky ten bambilión kilometrů v motorkářskym nedám".

"Dědula zvedne závoru a prej,

"No tak si tam zajeď, vždyť máš motorku"

Tak na něj čumim, že jako do národního parku s motorkou?

Jen mávne rukou, že je tam správce už asi tam devadesát let a motorkáře, pokud jsou slušní, vždycky pouští.

Po téhle příhodě jsem se sesypal, propukl jsem v hysterický pláč a mezi vzlyky hláskoval, že " Já chci taky, kurva mo-torkůůůů"

Když jsem rozhodným hlasem doma oznámil, že nebude nová sušička, ale stará motorka, manželka se chraplavě zasmála, jako když škrábeš rezavej hrnec.

"A jakou jako? Jakože jakou značku?"

"Ono, aby ji v Dráčikovi, nebo Bambuli měli, víš?"

Jiskřička naděje pohasla, začal jsem vyjednávat. Za vynášení koše dvakrát týdně, denní vyndávání myčky a čtrnácti denní stříhání nehtů (já původně navrhoval kvartálně), jsem dostal svolení na skútřika.

Řikám,

"Miláčku, to je přece klasický win-win. Já budu mít svoje dvě kola, Skútřik žere prd, ty budeš mít radost, že nemám motorku a děti můžu vozit do školy. Po jednom. Nejsme v Bangladéši že jo"

To, že skútřík bude skoro třistakilový hovado s šestpade pod plastama, se dozvěděla, až když Burgman stál na dvorku.

A já byl šťastnej. Asi dva dny. Tahal jsem za to a měl radost, že to faaakt jede. Radost přešla, když jsem přepnul ukazatel na spotřebu.

"Mno" zhodnotila manželka. "Takže "skútřík" žere dvakrát tolik, co můj Rapid. Ta úspora je kde? No?" významně poťukávala na krystalky displeje.

"Nejsem na něm šťastnej" vypadlo ze mě.

Pak jsem ji asi hodinu křísil.

Když pak seděla pod jabloní s mokrým hadrem na čele, politicky jsem se jal vysvětlovat, že to prostě není ono a já potřebuju nádrž mezi kolenama a ne pod prdelí.

Koukala na mě, jako bych se lusknutím prstu naučil svahilštinu a právě jí vysvětlovat dopad HDP Eritreje na produktivitu zemědělců z chýše. Té třetí vlevo. Vedle toho starého baobabu.

Argumentoval jsem tou nefalšovanou radostí, kterou mi dopřeje a hrdostí na tatínka, kdy děti ve škole budou moct jen tak, mezi řečí prohlásit, že táta je motorkář.

Ze stejného důvodu tlačím synátora do toho, aby se stal stihačem.

"Ty moulo" říkám mu

"… představ si, za dvacet let, budete mít sraz ze školy. A tam vedle tebe, se budou spolužáci trumfovat. Já jsem doktor a druhej, Já manažer, ředitel, politik."

"Pak kouknou na tebe, ty do sebe pomalu kopneš  panáka vizoura a tiše proneseš"

"Já jsem stihač."

"Chápeš to? Ty vole" (občas mi to ujede i před dětmi. To si pak většinou zacpou uši a zpívají si, abych měl pocit, jak slušně jsme je vychovali) řikám….

"Ty vole, doktorů, právníků, ředitelů, je plnej internet. Ale stihačů? Kámo, stihačů je jen pár."

Potomek na mě potom většinou dlouze zírá a hledá slova. Vždycky ale jen mávne rukou a zahlásí

"To je dobrý, tati".

Stejně z něj jednou ten stihač bude.

A ze mě motorkář.

Takže Burgmánek potají šel do inzerce a já hledat svůj vysněnej stroj.

Po načtení tuny příspěvků na diskuzních fórech a recenzí, se mi vyprofilovaly požadavky:

Musí bejt hodnej Musí odpouštet chybičky Musí bejt černej

Správným poskládáním těchto klíčových slov mi vyjelo asi pět modelů.

"Hmmm, kontrola trakce, hezký", říkám si . "Hele, adaptivní světlomet… potřebuju". A fakt jsem našel mašinu, která byla naprostá pecka. Nejvíc. Meta.

Pak jsem kouknul na stav účtu a do kolonky 'Cena do' začal vyplňovat úplně jinou cifru. Nabídka se rapidně zmenšila.

Rádcem v těžkých chvílích mi byl i Matouš, kterému jsem se svěřil, když jsem tiše seděl ve sklepě a šeptal do telefonu, že si asi jako koupim motorku.

"Blbče… já ti řikal, ať se vysereš na skútra a koupíš rovnou mašinu, že tě to stejně nejpozdějc za půl roku čeká. Tak. Trvalo  ti to přesně čtrnáct dní. Gratuluju." zhodnotil můj postupný přerod ze skútrysty do motorkáře.

" Hele, kup todle, todle, todle, nebo todle. Na tohle ani nekoukej, maximálně todle."

"A když se mi líbí todle?"

"No to ses asi posral, vole, ne? Ne!" a zavěsil.

Dokouřil jsem, vajgl zahodil tradičně mezi benzínem a acetonem nasáklé hadry na podlaze a vylezl ze sklepa.

Předstoupil jsem před manželku, která šimrala kočku na bradičce.

"Miláčku?" pronesl jsem do ticha.

"Už mám vybranou motorku."

Kočka prskla, sekla mým směrem drápem a začala syčet jako zmije černá, když vidí potkana.

Manželka jemně přejela nehty po kočičí lebce. Zmije se proměnila zpátky na koťátko a blaženě zavrkala.

Napadlo mě, že takhle asi usvědčovali čarodejnice. Kdysi dávno. Holt, moudrost předků.

"Tak vybranou motorku, říkáš."

"No jo" špitl jsem.

"Tak mi ji ukaž. Tu svoji motorku."

Opatrně, po krůčcích jsem přistoupil s telefonem otevřeným na dané záložce.

"Hmmm, pěkná. A celkem super výbava, koukám. A za solidní prachy. Už jsi pánovi volal? Aby ti ji někdo nevyfouknul."

Teď jsem zase potřeboval křísit já. Po chvíli jsem ze sebe vypravil, že jako ještě ne.

"Tak mu zavolej, pozejtří máme oba volno, tak bychom na ni jeli kouknout"

Cítil jsem nějakou zradu. Jakože v ten okamžik, kdy začnu vytáčet číslo, vyskočí zpoza gauče děti a zařvou Apríl! nebo tak něco.

Nebo že večer, až budu zalitý endorfinem, proběhne kočka a shodí mi do vany fén, jakoby náhodou zapomenutý na umyvadle.

Zapojený.

V zásuvce.

Bez ochranného vodiče.

S hřebíkem místo jističe.

Náhodou.

Známe to, kolik takových případů už bylo, že jo.

Příběh bude pokračovat. Teď se jedu projet...