Osobnosti paddocku - Andrew Pitt

Rychlý příchod mezi světovou konkurenci

Andrew Pitt byl se značkou Kawasaki spojen od úplných začátků svého ježdění v jedné stopě. Stejně jako u mnoha jiných, i cesta Andrewa Pitta k mezinárodním silničním závodům vedla po prašné cestě. První motocykl, který si koupil, když začal závodit jako motokrosový jezdec doma v Austrálii v roce 1987, byl model KX80. Později přešel na stroje KX125 a KX250. Jeho cílem však vždy bylo závodit na silnici. Byl zde ale jeden problém - v jeho mladých letech se totiž v Austrálii na asfaltu závodit nesmělo, dokud jezdec neměl dovršený věk sedmnáct let. Na scénu uzavřených okruhů v Austrálii tedy vstoupil od roku 1995, a poprvé v ní výrazněji uspěl v roce 1996, kdy skončil na druhém místě v soutěžním šampionátu 250 cm3. Jednalo se o šampionát motocyklů, které pocházely z produkčních modelů (NSW State 250 Production Series - s motocykly Honda NSR250 a Suzuki RGV). Jen tři roky po svém prvním silničním závodě se Pitt stal australským vicemistrem v národním šampionátu supersportů, na motocyklu soukromého týmu svého otce (rok 1998). Na následující rok Andrew podepsal smlouvu s Kawasaki Australia, na které vyhrál třídu Supersport a bitvu o šampiona třídy Superbike prohrál pouze těsně se Stevem Martinem (ten jezdil na tovární Ducati). Úspěch z domácí scény mu pomohl velmi výrazně nakopnout další kariéru světového rozměru.

První kroky kariéry strávené na prašných tratích

Pitt byl jedním z mnoha australských jezdců, kteří po úspěchu na domácí scéně velmi rychle okusili konkurenci na té mezinárodní. Zmíněný zisk titulu v australských supersportech pro Kawasaki z roku 1999 mu doslova „natáhl červený koberec“ do továrnou podporované sestavy World Supersport v roce 2000, po boku týmového kolegy Iaina Macphersona. Následovala solidní sezóna a Pitt dosahoval stabilně dobrých výsledků. Už ve svém čtvrtém závodě v Donington Parku skončil těsně mimo pódia. Sezónu ukončil celkem desátý, jen dvě místa za týmovým kolegou, který mu pomohl aklimatizovat se na trati i mimo ni.

Úvodní kroky jeho kariéry světového jezdce byly podpořeny manažerem Petrem Doylem

Zjevný potenciál mu zaručil místo v týmu i v roce 2001, ve kterém zahájil svou ofenzívu na titul. Mladý Australan v ní pozoruhodně uspěl, aniž by zaznamenal coby jediné vítězství v závodě. Přestože během sezóny získal sérii pódií, Pitt určitě nebyl favoritem na titul. Nakonec to však byl on, kdo získal korunu vítěze. Zcela nečekaný zisk titulu na ZX-6R mu vynesl u „zelených“ značnou míru popularity.

Rok 2001 Troy Bayliss, vlevo, a Pitt vpravo vyhráli tituly WorldSBK a WorldSSP

Pro rok 2002 pochopitelně zůstal na palubě supersportovního týmu (již třetí sezónu v řadě), a konečně v něm okusil úspěch v podobě vítězství v závodě (na Phillip Island a Kyalami). Nepovedený konec sezóny ho však v boji o titul odsunul až na páté místo celkově. Navzdory neúspěšné obhajobě titulu si japonský výrobce pro svého oblíbence připravil opožděnou odměnu, když byl povolán do týmu MotoGP, aby debutoval s Kawasaki ZX-RR v posledních třech kolech šampionátu 2002.

S mistrovským číslem #1 během ročníku 2002

Nenaplněné ambice v MotoGP

Jak se dalo očekávat, houževnatému Australanovi chvíli trvalo, než získal patřičnou rychlost. Byl však ve výborné formě a ve finále sezóny ve Valencii skončil závod s famózním dvanáctým místem v cíli. Tento výsledek stačil k tomu, aby přesvědčil továrnu Kawasaki, která mu pro rok 2003 nabídla stálou sedačku továrního pilota, po boku krajana Garryho McCoye. Sezóna se však nakonec ukázala jako velmi neúspěšná. Pitt se na motorce trápil a jen zřídka atakoval bodované pozice. Celkově se Andrew dostal k bodům jen třikrát, přičemž během sezóny jich nasbíral pouze čtyři, což byl skoro identický součet, kterého dosáhl v jediném závodě roku 2002. Určitě je třeba ale poznamenat, že tovární tým Kawasaki byl jediným týmem na pneumatikách Dunlop a motocykl ZX-RR byl ve své podstatě velmi složitý stroj.

Na tovární Kawasaki ZX-RR v roce 2002

Plná sezóna na pozici stálého jezdce MotoGP

Přestože mu Kawasaki původně přislíbila i druhou plnou sezónu v roli továrního pilota, Pitta v roce 2004 nakonec nahradil Shinya Nakano. To mu ponechalo jen omezené možnosti na další působení v paddocku premier class. Pomyslné „záchranné lano“ dostal u organizace „Moriwaki Racing“, která jej využila při vývoji speciálu „MD211VF“ (použity byly MotoGP motory Honda), s úmyslem zúčastnit se několika závodů. Zamýšlené starty se nakonec opravdu uskutečnily a celkově absolvoval za Moriwaki tři závody, přičemž jednou se výsledkové listině dostal na čtrnácté místo. To už ale byly jeho dny v MotoGP sečteny a on sám se díval stále více zpět, směrem k sérii Superbike a Supersport. Na konci sezóny 2004 nakonec dostal možnost absolvovat tři poslední podniky v konkurenčním šampionátu, a to za supersportovní tým Yamaha.

MotoGP za stáj Moriwaki

Jediné vítězství na poli SBK

Po svém návratu na konci sezóny 2004 udělal Pitt u Yamahy skvělý dojem (třetí místo v holandském Assenu a dvě šestá místa na Imole a Magny-Cours). To mu pro rok 2005 vyneslo sedačku do superbikového týmu Yamaha Motor Italia, po boku Noriyukiho Hagu. U značky Yamaha dostal popravdě skvělou šanci. Japonský výrobce se totiž vracel do soutěže SBK po čtyřleté přestávce, ve které se zaměřoval výhradně na MotoGP. Hlavně z úvodu sezóny měl Pitt výsledkově v týmu dokonce navrch. Ve prospěch zkušenějšího týmového kolegy a velikána série Hagu se karta obrátila až ve druhé půlce ročníku. Během sezóny se sice Pittovi nepodařilo dostat na pódium, přesto mu osmé místo na konci sezóny 2005 stačilo k tomu, aby se jeho smlouva prodloužila i na rok 2006. Projevenou důvěru okamžitě splatil třetím místem na otevření sezóny v Kataru. Své jediné vítězství pak dosáhl ve druhém závodě v Misanu, po boji s Alexem Barrosem a kolegou Hagou. Zlatý věnec z tohoto závodu nakonec zůstal jeho historicky jediným vítězstvím na úrovni Superbike.

Roky 2005 a 2006 v sedle superbiku Yamaha

Pitt obsadil v konečném pořadí sezóny 2006 páté místo, což vedlo mnohé k domněnce, že se udrží u Yamahy i nadále. Všechno ale dopadlo úplně jinak. Japonská značka poněkud kontroverzně (i přes údajný příslib o dalším působení) využila příležitosti k podpisu šampiona z roku 2005, Troya Corsera. Andrew Pitt tak zůstal znovu na dlažbě. Jelikož v SBK neexistovaly prakticky žádné volné sedačky, obrátil svou pozornost zpět do MotoGP. Tam zakotvil v nově vytvořeném týmu Ilmor, který jej pro rok 2007 pověřil dalším vývojem ambiciózního stroje X3 o objemu 800 cm3.

Motocykl Ilmor, se svým průkopnickým motorem (inspirovaným seriálem F1) nakonec do sezóny 2007 i oficiálně nastoupil (pokud nepočítáme dvě divoké karty z roku 2006). Odvážný, ale při absenci hlavního sponzora i vysoce podfinancovaný projekt trpěl značnými problémy. Motocykl po velkých mechanických problémech s motorem svůj první oficiální závod nedokončil a nový závodní tým skončil dříve, než vůbec začal, už v prvním závodě. Pitt byl po jediném závodním víkendu opět bez práce. Chvíli poté sice ještě působil jako součást vývojového a testovacího týmu Yamaha v MotoGP, stálé sedačky se ale už nikdy nedočkal. Přestože měl v prototypové sérii našlápnuto velmi slibně, jeho kariéru v MotoGP vždy zbrzdily hlavně málo konkurence schopné stroje.

V sede prototypu Ilmor X3 a Yamaha M1

Závěrečné kroky kariéry

V závodním tempu se nakonec přece jen znovu objevil, a to ve „své“ sérii supersportů. Stalo se tak na palubě týmu Ten Kate Honda, kde nastoupil místo zraněného Sebastiena Charpentiera (na dvě kola sezóny 2007, ve Španělsku a Nizozemsku). Pitt, který zapůsobil dvojicí druhých míst, byl odměněn trvalým místem v týmu pro rok 2008. V nabídnuté šanci nové závodní sezóny pevně zachytil její začátek a vyhrál čtyři z prvních sedmi závodů. Jelikož mu žádný jiný jezdec nebyl stálou hrozbu, Andrew se velmi rychle etabloval jako hlavní favorit na titul (sice na něj ke konci sezóny tvrdě tlačil mladý týmový kolega Jonathan Rea). Pitt byl nakonec podruhé ve své kariéře korunován za šampiona série. V týmu Ten Kate sice existovala dohoda, že šampion kategorie 600 cm3 automaticky postoupí do litrové série, byl to ale nakonec Jonathan Rea, který získal sedačku po boku Carlose Checu v týmu kategorie Superbike. Andrew byl týmem požádán, aby jezdil v sérii Supersport ještě jeden rok.

V roce 2008 dominoval celé sérii 600 cm3, na fotce také týmový kolega Jonny Rea a Josh Brookes

Charismatický Australan prosbu vyslyšel a s týmem zůstal i nadále. V sezóně 2009 však už znovu nedokázal předvést vítězné tempo předchozího ročníku (nový motocykl a dodavatel odpružení) a kromě dvojice druhých míst v úvodních dvou kolech měl problémy dosáhnout na pódium. Sezónu nakonec ukončil na šestém místě celkově, daleko za kolegy z Hondy - Eugenem Lavertym a Kenanem Sofuogluem. Smlouva s Ten Kate již dále nebyla obnovena.

I přes poměrně neúspěšnou sezónu se pro Pitta otevřela další možnost v podobě překvapivé nabídky ze série Superbike, s rakouským týmem Reitwagen Motorsport. Nový satelitní tým (který se poprvé veřejně objevil během testování na Phillip Islandu, jen týden před úvodním kolem sezóny) provozoval vedle továrního týmu BMW další dva stroje. Přestože motocykl z úvodu ukázal v Pittových rukou velmi slibné tempo, ukázalo se, že tým nebyl vůbec finančně zajištěn. I přes zisk několika bodů z prvních šesti závodů, tým Reitwagen jednoduše „zmizel“ ze startovní listiny. Australana, který zůstal znovu bez závodní sedačky nakonec zakotvil v Británii, kde jako náhradník za Neila Hodgsona osedlal stroj Motorpoint Yamaha.

Satelitní Reitwagen BMW

V sérii BSB jezdil pro tým Motorpoint Yamaha

Pěknou sérii výsledků v první desítce ukončil pád a zranění z Brands Hatch, po kterém byl náhle vyměněn ve prospěch mladého Lorise Baze. Jeho zranění bylo totiž vážnější, než se původně předpokládalo a dvojnásobný mistr světa supersportů ve věku 35 let oznámil konec závodní kariéry. Nezvratné poškození nervů levého ramene mu už neumožňovalo jízdu na nejvyšší úrovni, a proto raději skončil. Emotivním poděkováním směrem funkcionářům, traťovým komisařům, zdravotníkům, dobrovolníkům, mechanikům, členům posádek a novinářům definitivně ukončil jezdeckou kariéru. U motorek však hodlal vytrvat i nadále.

Práce v manažerských sférách

Po konci kariéry se chtěl věnovat vývojovým pracím testovacího jezdce a komentování motocyklového dění. Změnil to ale telefonát od majitele britského týmu Nicka Morgana. Pitt, který se stále zotavoval ze zranění ramene, nastoupil jako šéf posádky pro Garyho Masona (od půlky sezóny 2011), do organizace MSS Colchester Kawasaki na britských ostrovech. Chvíli se sice uvažovalo také o jeho potencionálním návratu co by jezdce, to se ale nikdy nestalo skutečností a Pitt pokračoval už jen jako šéf posádky.

Později, v roce 2014, přestoupil do světových supersportů s PJ Jacobsenem. Spolupracoval také s Fabienem Foretem a rovněž se angažoval i na zlepšení propojení mezi italským týmem Intermoto a Kawasaki Europe. Kromě toho, že byl velitelem posádky, věnoval se také mentoringu jezdců. V roce 2017 působil u týmu Kawasaki Puccetti Racing se Sylvainem Guintolim a Randym Krummenacherem. Stáj Kawasaki následně vyměnil za oficiální tovární tým Pata Yamaha Paula Denninga, ve kterém se věnoval Alexi Lowesovi (2018-2019) a Michael van der Markovi (2020). Od roku 2019 je také silnou oporou týmu YART v mistrovství světa vytrvalostních závodů. Ani dnes se Pitt rozhodně nenudí. Od vstupu Andrea Locatelliho do oficiálního týmu světových superbiků Yamaha v roce 2021 se stal jeho hlavním mechanikem.

Andrew Pitt v týmu Kawasaki Puccetti Racing

Od roku 2021 se stal šéfem posádky Andrea Locatelliho v týmu Pata Yamaha Paula Denninga

Mimo práce v závodních týmech se věnuje mnoha veřejným lektorským akcím ve Španělsku či Itálii. Také tráví co nejvíce času doma se svými dětmi. Pobývá střídavě na Isle of Man, a jeho druhým domovem v Itálii, odkud pochází jeho manželka.

Andrew Pitt

Informace o redaktorovi

Tomáš Scherer - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE