Nejtěsnější vítězství 500GP/MotoGP v historii

1. 1975 Assen (NL): stejný čas

Budeme-li se držet výhradně oficiálních materiálů, pak musíme tento závod zařadit na první místo nejtěsnějších dojezdů v celé historii kubatury pětistovek, neboť oběma prvním jezdcům byl v cíli naměřen zcela shodný čas. Ovšem je tu několik záležitostí, které to možná zpochybňují. Jednak se v té době měřil čas s přesností pouze na jednu setinu vteřiny, zatímco dnes je časomíra už nutná s přesností na tisíciny, a jednak očití svědkové tvrdí, že vítězství Barryho Sheena bylo sice těsné, ale přeci jen zřetelné. Ovšem je to již řadu let a po takové době nelze na lidskou paměť stoprocentně spoléhat. V závodě samotném vedl zpočátku Read na MV Agustě, ale Agostini se Sheenem ho nakonec nechali výrazně vzadu a o vítězství si to rozdali jen mezi sebou. Několikrát se vystřídali ve vedení, ale ani jednomu se nepodařilo svého soupeře setřást. Rozhodla tedy poslední šikana, jako již mnohokrát v Assenu. Tou projel lépe Sheene a získal tak své vůbec první vítězství v pětistovkách. Další přidal ještě ve Švédsku, ale to byly také jediné dva závody, které v sezóně dokončil. V ostatních vždy musel odstoupit pro poruchu své zatím nespolehlivé Suzuki. Giacomo Agostini sice na konci sezóny získal svůj další (a poslední) titul, ale především v osobě Barryho Sheena se už vše chystalo ke „střídání stráží“.

2. 1996 Brno (CZ): 0,002 s

Mick Doohan měl na svém kontě dva mistrovské tituly pětistovek z předešlých dvou let a kráčel rozhodně k tomu třetímu v řadě (nakonec jich bylo pět). V sezóně 1996 se postupně stal jeho největším soupeřem Alex Crivillé, což bylo o to pikantnější, že oba byli týmovými kolegy z tovární stáje Hondy. Navrch měl Doohan a Criville za ním dojel 4x druhý, než ho dokázal na Grand Prix Rakouska těsně porazit. To bylo právě před naší Velkou cenou v Brně, a tak se bylo nač těšit. Zprvu sice vedl poněkud překvapivě Američan Russel na Lucky Strike Suzuki, ale po pár kolech převzal vedení Doohan. Za něho se zakrátko posunul Crivillé, který na Doohana hned zaútočil a šel do vedení. Ujet mu však nedokázal a Mick po několik kol zůstával v jeho těsném závěsu. Zřejmě ale chtěl závod rozhodnout zavčasu ve svůj prospěch a opět šel do čela. Dvojice ovšem zůstávala stále těsně pospolu. Možná se dalo předpokládat, že týmová režie bude na straně Micka Doohana, ale nakonec to dopadlo poněkud jinak. Rozhodlo se až v posledních metrech, nebo spíše centimetrech, závěrečného kola, v němž vsadil Crivillé vše na jednu kartu. Možná lépe najel do posledního esíčka a na výjezdu se tak posunul na úroveň vedoucího Doohana. Bok po boku prolétli prakticky nastejno cílovou čarou a pouhým okem nebylo možné určit vítěze. Nakonec se jím stal Crivillé o nepatrných 0,002 s, což je dosud (spolu s Estorilem 2006 – viz níže) stále nejmenší rozdíl mezi prvními dvěma jezdci v celé historii MS ve třídě 500 cm³/MotoGP . Doohan byl sice na stupních vítězů na svého kolegu pěkně naštvaný, ale na konci sezóny ho to s dalším mistrovským titulem určitě přebolelo.

3. 2006 Estoril (P): 0,002 s

Možná více než velice těsný dojezd v boji o vítězství si z tohoto závodu všichni pamatují situaci, kdy Dani Pedrosa „sestřelil“ svého týmového kolegu Nickyho Haydena, jenž bojoval o titul mistra světa a potřeboval proti Rossimu každý bod. Ten nebyl takovým suverénem jako v předešlých letech, kdy získal za sebou pět mistrovských titulů, ale stále byl reálně ve hře o další. Tento závod byl předposledním v celé sezóně, a tak byly všechny body nadmíru důležité. Hayden tedy nezískal žádný, zato Rossi si mohl připsat za případné vítězství plný počet, tedy 25. Téměř celý závod byl také na čele, ale velkými soupeři mu byli možná poněkud nečekaně Kenny Roberts jr. na motorce týmu svého otce, vybavené motorem Honda, a Toni Elías na soukromé Fortuna Hondě. Roberts sice najížděl do posledního kola na prvním místě, ale hned se před něho dostal Elías a vzápětí také Rossi, jenž šel po několika zatáčkách do vedení. Elías jel ale stejně bravurně a možná měl dokonce nepatrně lepší průjezd posledními zatáčkami, což nakonec ze slipstreamu proměnil v těsné vítězství. Bylo to pro něho první a také jediné vítězství ve třídě MotoGP. Přesto se Rossi poprvé v sezóně dostal do čela šampionátu a čekalo se, že si v posledním závodě ve Valencii již svůj další titul pohlídá. Ovšem nestalo se tak. Hned v pátém kol měl pád a přes veškerou snahu dojel až daleko vzadu. Hayden skončil třetí a o pět bodů vyhrál titul. Právě o těch pět bodů, které Rossi ztratil v předešlém závodě v těsném dojezdu s Elíasem…

4. 2001 Phillip Island (AUS): 0,013 s

Byl to poslední ročník třídy 500 cm³, která byla poté od roku 2002 přetransformována do kategorie MotoGP, v níž byly dvoutakty do 500 kubíků nahrazeny čtyřtakty s objemem 990 cm³. Na otázku, kdo tedy bude posledním mistrem pětistovek, dal svými výsledky ráznou odpověď Valentino Rossi, pro něhož to byla druhá sezóna v královské kubatuře. Nikdo z mnohem zkušenějších soupeřů ho nedokázal zastavit. Ani jeho italský krajan Max Biaggi. Rivalita obou dvou byla veliká a mnohdy to bylo mezi nimi vyhrocené až na samou hranici fair play. Závod na Phillip Islandu už sice mohl sotva zvrátit vývoj světového šampionátu v neprospěch Rossiho, jemuž stačilo pár bodů k titulu, a oběma šlo vlastně už jen o jediné – porazit svého soupeře. Zejména Biaggi chtěl každým závodem dokázat, že je přinejmenším stejně dobrý, ne-li lepší než Rossi. Ten se zase nechtěl smířit s druhým místem, přestože i toto umístění by mu definitivně zajistilo titul. Byl to velice dramatický a vyrovnaný závod, v němž do posledního kola najížděla těsná skupina devíti jezdců. Na jejím čele byl Biaggi sledován Rossim. Ten šel na Lukey Heights na vnitřek zatáčky a dostal se do vedení. Pak už jen v táhlé cílové pasáži držel full gas a doufal, že ho Biaggi ze závětří nepředjede. Max se na něho v cílovce výrazně dotahoval, a kdyby byla cílová čára o pár metrů dále, tak by zřejmě vyhrál. Kdyby...

5. 2019 Silverstone (GB): 0,013 s

Byla to jedna z nejdominantnějších sezón Marca Márqueze. Z 19 závodů totiž jen jeden nedokončil a v ostatních buď zvítězil (12x), nebo dojel na druhém místě. Bylo téměř nemožné ho porazit. Dokázali to jen dvakrát Dovizioso s Viňalesem, jednou Petrucci a jednou také Alex Rins. Právě vítězství Rinse bylo nejtěsnější dojezdem sezóny a jedním z nejtěsnějších dojezdů prvních dvou jezdců v celé historii MS. Že právě Rins na Suzuki dokáže porazit v přímém souboji Márqueze, na to by asi vsadil málokdo. Ovšem Alex je vynikající jezdec, jen se nemohl rovnat Márquezově vyrovnanosti. Ani jeho pátá startovní pozice oproti Márquezově pole-position ho před startem nijak nefavorizovala. Vlastní závod v Silverstone ale zvládl bravurně. V podstatě celý závod jezdil na druhém místě za Marcem a výrazně na něho dotíral. V posledních kolech ještě přitlačil a několika předjetími mu ukázal, že s ním musí rozhodně počítat. Nájezd do cíle v Silverstone, to je taková táhlá a velmi rychlá pravotočivá zatáčka. V ní na konci předposledního kola protnuli oba cílovou čáru doslova bok po boku. Rins na vnějšku tam byl o centimetry dříve. Po hektickém posledním kole si to proto Márquez už hlídal a nenechal vlevo zvenku vedle sebe žádné místo na předjetí. Rinsův závěrečný manévr byl ovšem brilantní. Jako by s tím počítal, netlačil se tentokráte na vnějšek, ale podjel Marca nečekaně na vnitřku zprava. Úžasné!

6. 2011 Valencia (E): 0,015 s

Závod se konal pouhé dva týdny po tragické smrti Marca Simoncelliho, který zahynul při závodě v Malajsii, a před začátkem všichni společně uctili památku tohoto nesmírně populárního jezdce. Život šel ale dál a dál také pokračovaly motocyklové závody. Hned od startu všem z pole position ujížděl Casey Stoner, který si před pár týdny na domácí Grand Prix Austrálie zajistil svůj druhý titul mistra světa kategorie MotoGP. Ten první získal v roce 2007 s Ducati, druhý hned ve svém prvním roce působení u Hondy. Po půlce závodu měl více něž 10vteřinový náskok na své pronásledovatele, jimiž byli Pedrosa a Dovizioso, a vše se zdálo jasné. Čtvrtý jezdil Ben Spies, předloňský mistr světa superbiků. Ke konci závodu však začalo mírně pršet, což výrazně zamíchalo kartami. Spies předjel Pedrosu i Doviziosa a na čele značně zpomalil také Stoner. Když ho tři kola před cílem Spies předjel, zdálo se, že už ho nikdo nedokáže zastavit a že si tento Američan dojede po holandském Assenu pro své druhé vítězství v Grand Prix. Stoner se ale nevzdal a dokázal se ho s nevelkým odstupem udržet a v samém závěru se přitáhl na těsný kontakt. Rozhodla zcela poslední zatáčka, v níž možná Casey našel trochu sušší stopu a dokázal plně využít akcelerace a větší síly své Hondy. V cílové rovince se pak posouval po bok bezmocného Spiese a v cíli ho o pár tisícinek překonal.

7. 1991 Hockenheim (D): 0,016 s

Obrovská rivalita mezi Waynem Raineym a Kevinem Schwantzem je v historii motocyklových závodů všeobecně známá. Rodila se již při jejich vzájemných soubojích na domácích amerických tratích a následně se přenesla i do mistrovství světa. Zde spolu svedli řadu vyrovnaných a těsných duelů, ale žádný z nich nevyústil v tak těsný dojezd jako na Hockenheimu 1991. Rainey obhajoval svůj první titul světového šampiona z pětistovek a jedním z nejvážnějších soupeřů, kteří rovněž chtěli získat mistrovský titul, byl pochopitelně Schwantz. V závodě s nimi dokázal držet nastolené tempo pouze Mick Doohan, ale v několika posledních okruzích se propadl o několik vteřin dozadu. O vítězství se tak v závěru rozhodovalo jen mezi oběma Američany. Táhlé pasáže okruhu dávaly možnost mnohých manévrů a oba jezdci si zde také mnohokrát vyměnili své pozice. V posledním kole právě v jedné z nich se Rainey zase dostal před Schwantze, ten však vzápětí kontroval jedním z nejúžasnějších předjetí, co kdy byly na závodních tratích k vidění. Těsně před závěrečným zatáčkovitým úsekem šel z plné rychlosti na brzdy v tom nejzazším možném okamžiku, ale spíše ještě za ním, dokázal udržet zmítající se motocykl pod kontrolou a do pravotočivé zatáčky ho sklopil pod svého soupeře. Tím to ale neskončilo a jejich těsný boj probíhal až na cílovou pásku, kde Kevin svou vedoucí pozici nakonec těsně uhájil.

8. 2016 Mugello (I): 0,019 s

V letech 2014 a 2015 získal Marc Márquez dvakrát po sobě titul mistra světa MotoGP, ale do třetice to v další sezóně už nedokázal. Předčila ho totiž dvojice Yamahy Jorge Lorenzo a Valentino Rossi. Do ročníku 2016 byl Marc odhodlán vzít si „svůj“ titul zase zpět. Z celkem čtyř závodů, kdy se Márquez a mistr světa Lorenzo umístili na prvních dvou místech (měli to vyrovnané v poměru 2:2), byl nejtěsnější ten v italské Mugellu. Domácí fanoušci tam ovšem přišli především na Valentina Rossiho, který jim z pole position dodával již před startem vítěznou náladu. V závodě však pro poruchu svého motocyklu nedojel. Největší podívanou tak Italům nakonec předvedli španělští závodníci. Do posledního kola vjížděl na první pozici Lorenzo těsně sledován Márquezem. Ten šel po pár zatáčkách spektakulárním předjetím dopředu a získal pár délek náskoku. Jorge se ale nevzdal a v druhé půlce okruhu opět svého soupeře předjel. Bylo to však jen nakrátko a v další zatáčce mu to Marc hned vrátil. To už do konce závodu zbývalo jen pár stovek metrů. Márquez udělal vše stoprocentně a zdálo se, že malý náskok, který si přivážel do cílové sekce s dlouhou levotočivou zatáčkou, bude stačit. Nestačil. Jorge byl přinejmenším stejně skvělý, vlastně ještě o něco lepší, a na poslední chvíli dokázal svého soupeře překonat. To ještě hrávaly Yamaha s Hondou prim...

9. 2019 Losail (Q): 0,023 s

Sezóna 2019 znamenala pro Marca Márqueze další rok, kdy v boji o mistrovský titul MotoGP naprosto suverénně deklasoval všechny své soupeře. Z celkového počtu 19 Grand Prix jich dokázal vyhrát celkem 12, když o zbylých sedm se podělili čtyři jezdci: 2x Dovizioso, 2x Rins, 2x Viňales a 1x Petrucci. Sezóna tradičně zahajovala v Kataru pod umělým osvětlením. Rok předtím (viz níže) zde byl k vidění těsný závěr mezi Doviziosem a Márquezem a stejně tak tomu bylo i tentokráte. Od startu vodil celé jezdecké pole Andrea Dovizioso a s výjimkou několika kol v prostřední fázi, kdy se na čele objevil Rins, tomu tak bylo až do samého závěru. Neustále byl ale pod tlakem Marca Márqueze. V předposledním kole byl v jedné ze zatáček jen nepatrně vynesen z ideální stopy a Márquez šel hned před něho. Dovi si ale udržel 2. příčku a po cílové rovince v nájezdu do první zatáčky posledního kola se opět dostal do vedení. Bylo však jasné, že to na něho Marc zase zkusí. V jednu chvíli se mu sice podařilo předjetí, ale Dovi šel hned zase před něho. Zbývala poslední zatáčka, do níž vlétl Márquez na vnitřek pod Doviziosa. Po tvrdých brzdách nebyl zcela v ideální stopě a Andrea ze zatáčky akceleroval lépe. Márqueze měl však těsně za sebou až pod šachovnicovou vlajku. Nepatrný rozdíl v cíle ale nebyl jen mezi těmito dvěma. Celkově to byl totiž velmi vyrovnaný závod a prvních 15 jezdců (tedy všichni bodující) projelo cílem v rozmezí 15,093 s, což byl do té doby rekordně těsný dojezd třídy MotoGP.

10. 2018 Losail (Q): 0,027 s

V předešlých dvou letech získal Marc Márquez titul mistra světa MotoGP a bylo otázkou, zda ho dokáže někdo zastavit v cestě za dalším. Dnes víme, že nedokázal, ale hned z první Grand Prix přeci jen odešel poražen. Naprostou většinu závodu byl na čele poněkud překvapivě Johann Zarco, tehdy ještě na satelitní Yamaze týmu Monster Yamaha Tech3.  Za ním ovšem byli těsně Márquez, Rossi, Dovizioso a ostatní. Pět kol před koncem šel do vedení Dovizioso sledován Márquezem a ti si to také nakonec rozdali v boji o vítězství. Marc tlačil na svého soupeře, jak mohl, Dovi však stejně brilantně odolával. Předjížděcích manévrů se Márquez rozhodně nikdy nebál, ale Dovizioso mu svou jízdou příliš možností nedával. Bylo to neustále těsné kolo na kolo. Marcovi nezbýval čas a musel to tedy zkusit v poslední pravotočivé zatáčce. Z Doviziosova závěsu se vnitřkem dostal dopředu, ale byl při tom nepatrně dlouhý. To stačilo k tomu, aby se Andrea opět vrátil na první pozici, kterou už na cílové rovince za nadšeného jásotu celého týmu Ducati těsně uhájil. V předchozí třech letech zde byl Dovizioso vždy druhý, takže si konečně připsal v Kataru vítězství. Ocitl se tak na čele šampionátu, ale v průběhu sezóny dokázal vyhrát už jen jednou. Marca Márqueze nedokázal výrazněji ohrožovat ani nikdo jiný, a tak se stal opět suverénním mistrem světa.

11. 1979 Silverstone (GB): 0,03 s

Když v letech 1976 a 77 získal Barry Sheene dvakrát po sobě titul v královské kubatuře pětistovek, stalo se tak pokaždé s poměrně značnou převahou vždy ještě před koncem sezóny. Své soupeře válcoval, jak chtěl, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se to mělo nějak v brzké době změnit. V roce 1978 se však objevil na scéně Grand Prix Američan Kenny Roberts a najednou bylo všechno jinak. Sheene si možná ani nepřipouštěl, že by mu tento „Amík“ měl dělat nějaké problémy – to se ale velice mýlil. Kenny totiž hned ve své první sezóně získal titul mistra světa pětistovek právě před Sheenem. Byl to ale vyrovnaný boj a Barry podlehl novému šampiónovi jen o pět bodíků. Na další rok tedy chystal odvetu. Jejich nejtěsnější vzájemný duel byl k vidění na Grand Prix Velké Británie v Silverstone. Od startu šel do vedení Will Hartog, k němuž se zakrátko přidali Sheene s Robertsem. Z této trojice se postupně všichni několikrát vystřídali ve vedení a pochopitelně všechny Sheenovy předjížděcí manévry byly doprovázeny hromovou odezvou přihlížejících diváků. Atmosféra byla úžasná. Ke konci už o vítězství bojovali jen Roberts se Sheenem a v těsném šiku se blížili do finále. Možná Barry trochu doplatil na předjíždění opozdilců o jedno kolo, ale v několika posledních zatáčkách se na Robertse opět těsně dotáhl. Při jeho závěrečném ataku ho diváci svými hlasivkami doslova tlačili k vítězství. Bohužel to o kousíček nevyšlo…

12. 1985 Salzburgring (A): 0,03 s

Freddie Spencer a Eddie Lawson patřili spolu s Kennym Robertsem, Waynem Raineym a Kevinem Schwantzem k nejsilnější generaci amerických motocyklových závodníků, jejichž kariéry zdobí řada mistrovských titulů. Mezi lety 1983-1986 se o ně střídavě dělili právě Spencer a Lawson a nejusilovnější vzájemné souboje spolu sváděli v sezónách 1984 a 85. V roce 1984 se mistrem stal Lawson, v roce 1985 Spencer. Zajímavé je, že pokud oba dojeli v závodě společně na prvních dvou místech, tak v devíti případech vyhrál Spencer, ve třech pak Lawson. Nejtěsnější rozdíl mezi nimi byl naměřen v Rakousku 1985, kde časomíra rozhodla těsně pro Spencera. Bylo to vše ale poněkud složitější. Rozjetý závod byl totiž po 16 kolech (těsně po polovině) zastaven pro déšť. V ten okamžik byl ve vedení Spencer o 2,18 s před Lawsonem. Tehdy se podobná situace řešila tak, že závod byl opětovně odstartován a časy z obou částí závodu se sčítaly. Po restartu se více dařilo Lawsonovi, který měl v posledním kole před Spencerem náskok více než čtyř vteřin, což by mu zajistilo vítězství. V poslední šikaně před cílem ho ale zdržel o kolo zpět jedoucí Katayama, jenž Lawsonovi svým manévrem nenadále „přibouchnul dveře přímo před nosem“. Lawson tím ztratil pár rozhodujících okamžiků a v součtu časů tak přišel o téměř jisté vítězství.

Do cíle sice jako první dojel Lawson (1), ovšem Spencer (4) měl lepší součet časů

13. 2022 Misano (RSM): 0,034 s

Celou první polovinu sezony to vypadalo, že svůj titul z předešlého roku obhájí Fabio Quartararo. Ovšem ve druhé půlce ho výrazně převálcoval Francesco Bagnaia. Především čtyři vítězné závody v řadě (Nizozemsko, Anglie, Rakousko a San Marino) ho dostaly na vítěznou vlnu a výrazně posunuly až k titulu mistra světa. Vyhrát každý závod je velice těžké, i když to tak někdy nevypadá. Těžko říci, zda byla Grand Prix San Marina pro Bagnaiu tím nejobtížnějším závodem, ale každopádně to bylo ve finále jeho nejtěsnější vítězství sezony. Pecco se do čela závodu dostal během třetího kola a za ním se na dlouho stabilizovalo pořadí 2. Viňales, 3. Bastianini, 4. Marini, 5. Quartararo. Nejaktivnější byl Bastianini, který předjel Viňalese a začal se tlačit na lídra závodu. Možná bylo jeho motivace o to větší, že na počest Fausta Gresiniho nastoupili jezdci této stáje v kombinézách a s motocykly v retro barvách, s nimiž jezdil Fausto ve svým nejlepších mistrovských letech. Rozhodně to bylo potěšení pro oko pamětníků. Drama vrcholilo v posledním kole, kdy už byl Enea těsně za Peccem. Byl to boj opravdu až na cílovou pásku, kde Bagnaia nakonec své vedení těsně uhájil.

14. 2003 Brno (CZ): 0,042 s

Před naší Velkou cenou nedokázal Rossi vyhrát ve čtyřech závodech po sobě a hned se všichni ptali, co se děje. Nedělo se ale nic zvláštního. Závod vedl od počátku možná trochu překvapivě Troy Bayliss na Ducati, jenž si první pozici držel téměř až do jeho poloviny. Za ním jezdili „v klidu“ Valentino Rossi a Sete Gibernau. Pak se ale tato dvojice dostala do čela a začal urputný boj o vítězství. Troy se stále držel, přesto nakonec na své soupeře nestačil. V předposledním kole předjel v pravotočivé zatáčce před „céčkem“ Gibernau Rossiho. Ten však zůstával v těsném závěsu. V nájezdu do Schwantzovy zatáčky brzdil až na poslední chvíli a trochu ho to vyneslo více na vnějšek, což dalo Gibernauovi pár metrů náskoku. Takto také vjížděli do posledního kola. Vale se v něm opět dokázal těsně dotáhnout na Seteho a ve „Švoncovce“ si útok na první pozici zopakoval. Tentokráte vše provedl naprosto precizně a na prvním místě najížděl do závěrečné pasáže okruhu. Gibernau ještě nasadil k ataku v posledním esíčku, v němž se jeden okamžik ocitl téměř po Rossiho boku a mocně finišoval až do cíle. Nakonec to ale Rossi uhájil a oplatil Gibernaovi těsnou porážku (- 0,060 s) z předešlého závodu na Sachsenringu. Kromě vítězství zaznamenalo pro Rossiho právě to poslední kolo také nový rekord okruhu.

15. 2022 Aragon (E): 0,042 s

Když Bastianini vyhrál hned první závod sezóny v Kataru, dalo se to možná považovat za náhodu. Když ale vyhrál v Americe a do třetice ještě ve francouzském Le Mans, měl na svém kontě tři vítězství ze sedmi závodů, a to už rozhodně žádná náhoda nebyla. Ovšem jeho další výsledky byly poněkud nevyrovnané a oproti svým soupeřům měl i řadu horších dojezdů. Přesto se stále držel v popředí průběžné klasifikace. Na titul to nebylo, ale rozhodně měl po celý rok o co hrát. Za celkové třetí místo měl totiž ve své smlouvě ujednané značné finanční prémie a také na dálku bojoval s Jorge Martínem o místo továrního jezdce Ducati na příští sezónu. K obojímu mu mimo jiné také pomohlo jeho čtvrté vítězství v sezoně, když v Aragonu dokázal těsně porazit pozdějšího mistra světa Bagnaiu. Ten odtáhl na čele prakticky celý závod. Po několika kolech se přes Bindera a Millera dostal na druhou pozici Bastianini. Stáhl náskok vedoucího Bagnaiu a dokonce šel před něho. Krátce nato ale byl v jedné ze zatáček dlouhý a Pecco mu zase ujel. I tuto ztrátu dokázal ale Enea dotáhnout a v posledním kole nasadil k rozhodujícímu předjetí. Nenechával si to až na poslední chvíli a Bagnaia měl ještě relativně dost času na oplátku. V poslední zatáčce byl Bastianini jen těsně vepředu, ale mohutný Bagnaiův závěrečný nápor už na něho nestačil.

Informace o redaktorovi

František Feigl - (Odebírat články autora)