70 let MS silničních motocyklů: 1. díl 1949-1973

Mistrovství světa silničních motocyklů má od roku 1949 za sebou již 70 sezón. Málokdo je pamatujeme všechny, a tak si je pojďme postupně alespoň drobnými střípky ve stručnosti připomenout od samých počátků až po současnost.

1949
Mistrovství světa bylo vypsáno pro sólo třídy 125, 250, 350, 500 cm3 a pro kategorii sidecar. První ročník se skládal ze šesti závodů: Tourist Trophy a Grand Prix Švýcarska, Holandska, Belgie, Ulsteru v Severním Irsku a také Grand Prix národů v Itálii. Všech šest závodů ale jely jen pětistovky a např. kubatura stopětadvacítek měla na programu jen tři a je zajímavé, že ve všech vždy bodovali výhradně italští jezdci. Zcela prvními mistry světa se stali: 125 cm3 – Nello Pagani (Itálie), 250 cm3 – Bruno Ruffo (Itálie), 350 cm3 – Freddie Frith (GB), 500 cm3 – Les Graham (GB), sidecary – Eric Oliver/Denis Jenkinson (GB).

První mistr světa pětistovek Les Graham

1950
Opět se konalo šest mistrovských závodů. Pořadatelské země zůstaly stejné a až na jednu jedinou výjimku se nezměnily ani závodní tratě. Jen ve Švýcarsku se místo v Bernu konaly závody na okruhu v Ženevě. O mistrovské body se zde ale jelo pouze 1x a pořádání švýcarské Grand Prix se po roce opět vrátilo do Bernu. V Ženevě dosáhl vítězného double 350/500 cm3 Angličan Les Graham na motocyklu značky AJS, k mistrovskému titulu mu to ale ani v jednom případě nestačilo. Obhajobu titulu z předešlého roku zvládl úspěšně jen sajdkárista Oliver, v jednotlivých sólových kategoriích ale nikdo nedokázal titul obhájit.

1951
Prvním několikanásobným mistrem světa se stal Bruno Ruffo. V letech 1949 a 1951 vyhrál titul ve dvěstěpadesátkách a mezitím ještě ve třídě do 125 cm3. V té době se ale na světové scéně zrodila první opravdová legenda – Geoff Duke, který vyhrál mistrovský titul v obou nejsilnějších kubaturách 350 a 500 cm3. Zřejmě jako první z jezdců začal užívat jednodílnou přiléhavou kombinézu. Tuto „hadí kůži“ si nechal zhotovit v jednom londýnském krejčovství, které se zabývalo především výrobou divadelních a baletních kostýmů. Svého třetího titulu v řadě dosáhl sidecarista Eric Oliver – do třetice vždy před Italem Frigériem.

První multišampion Bruno Ruffo na Moto Guzzi

1952
Duke se svým Nortonem zvítězil opět ve třídě 350 cm3, ale titul v nejprestižnější kubatuře pětistovek obhájit nedokázal. Začalo se ukazovat, že Norton se svými jednoválcovými motory už do budoucna na konkurenci víceválcových strojů zřejmě stačit nebude. Od počátku MS to byl právě souboj výhradně anglických a italských motocyklových firem jako například AJS, Velocette, Norton, Excelsior, Moto-Guzzi, Benelli, Gilera, MV Agusta… Pomalu, ale jistě, začínaly mít navrch motocykly italské provenience. Jsou to legendární značky, ale dnes bohužel už ani jednu z nich nenajdeme ve vrcholovém motocyklovém sportu na úrovni Grand Prix. Některé již dokonce zcela zanikly. Nyní se v Moto2 pokusí na scénu vrátit MV Agusta.

1953
Mistrem světa se stal poprvé zástupce jiné země než Itálie nebo Velké Británie. Němec Werner Haas na německém motocyklu NSU získal titul světového šampióna ve třídách 125 a 250 cm3. Po druhé světové válce bylo Německo vyloučeno z Mezinárodní motocyklové federace (stejně jako z řady dalších mezinárodních organizací) a německým jezdcům nebyla účast v MS povolena. Až na kongresu FIM v roce 1950 bylo rozhodnuto o obnovení členství – nejprve pro Spolkovou republiku Německo a později byla do řad FIM přijata jako samostatný stát také Německá demokratická republika. Geoff Duke se dopustil „vlastizrady“ a od domácího Nortonu přestoupil k italské Gileře. Byl to ovšem prozíravý krok.

Geoff Duke přestoupil ke Gileře

1954
Geoff Duke (Gilera 500) a Fergus Anderson (Moto Guzzi 350) dokázali obhájit své tituly z předešlého roku. Rovněž tak Werner Haas na dvěstěpadesátce NSU, ale mistrovský titul v kategorii do 125 cm3 patřil tentokráte jeho týmovému kolegovi Rupertu Hollausovi z Rakouska. Ten vyhrál první čtyři závody za sebou, ale v tom následujícím, při Grand Prix národů na italské trati Monza, tragicky zahynul. Jeho bodový náskok byl ovšem takový, že ho ve zbývajících závodech již nikdo nedokázal v celkovém pořadí předstihnout. Hollaus je tak jediným mistrem světa motocyklů in memoriam. V sajdkárech se poprvé stal mistrem světa Wilhelm Noll na BMW. Začala tak dlouhá éra nadvlády německých posádek a značky BMW.

Wilhelm Noll odstartoval nadvládu BMW v sajdkárech

1955
Přes dosažené úspěchy se firma NSU rozhodla již neobsazovat mistrovství světa oficiálním továrním týmem. Svým dosavadním jezdcům místo závodních speciálů nabídla jen upravené sportovní stroje. To odmítl Werner Haas a ze závodní scény odešel. Pak se věnoval své další vášni – létání. Bohužel na podzim 1956 ve svém letadle zahynul. Pro NSU ale získal další titul H. P. Müller, který se tak stal nejstarším mistrem světa  v historii MS. V době zisku titulu mu bylo 45 let a 87 dnů. Geoff Duke dosáhl třetího titulu v řadě za sebou v kategorii 500 cm3. Byl to již jeho celkově šestý a poslední titul (3x s Nortonem, 3x s Gilerou).

1956
V mistrovství světa se poprvé představili také českoslovenští závodníci a motocykly. Jezdci strakonické ČZ Václav Parus a František Bartoš si premiéru odbyli na nejslavnějším závodě Tourist Trophy na Isle of Man. Parus dojel ve třídě 125 cm3 na 6. místě a Bartoš byl ve dvěstěpadesátkách pátý, což pro oba dva znamenalo mistrovské body. Další v průběhu sezóny vybojoval v Assenu ještě Jiří Koštíř. Účast našich jezdců byla ale zatím jen sporadická a odpovídala našim možnostem – technickým, finančním i politickým. První titul si na své konto připsal Angličan John Surtees (500 cm3).

1957
Přestože jim patřily tituly ve všech čtyřech sólových kubaturách: Mondial – 125 a 250 cm3, Moto Guzzi – 350 cm3 a Gilera – 500 cm3, rozhodly se všechny tyto italské značky ukončit své působení v mistrovství světa. Byly sice na vrcholu úspěšnosti, nedokázaly však z prodeje svých motocyklů nadále financovat velice drahé účinkování v MS. Odchod původně zvažovala i další značka MV Agusta. Nakonec ale zůstala. Hrabě Agusta nebyl nikdy zcela závislý na financování závodů z prodeje svých motocyklů. To mu zajišťovaly jiné aktivity a závody byly pro něho především zábavou. Do MS ale naopak vstoupila naše značka Jawa a v tabulkách celkového hodnocení můžeme poprvé najít jméno Františka Šťastného.

1958
Po odchodu většiny italských značek zůstala MV Agusta na scéně Grand Prix v podstatě jediným továrním týmem, proti němuž stále jen řada soukromých Nortonů a několik motocyklů BMW. V nižších třídách se ještě objevovalo několik jiných značek, ale nikdo neměl reálnou šanci silnou MV Agustu nějak výrazněji ohrozit. Podle toho také vypadaly celkové výsledky v jednotlivých kategoriích. Surtees získal pro tuto značku mistrovský double 350/500 cm3. Titul ve dvěstěpadesátkách patřil Italovi Provinimu a ve stopětadvacítkách jeho krajanu Ubbialimu. Bylo to poprvé, kdy jedna značka ovládla s výjimkou sajdkár všechny kubatury.

Carlo Ubbiali nakonec získal devět mistrovských titulů

1959
Když se na nejtěžším závodě světa – Tourist Trophy na ostrově Man - poprvé objevily japonské motocykly Honda, nedával jim nikdo proti evropským strojům žádné naděje. Jejich na první pohled subtilní konstrukce spíše jen budila shovívavé pousmání. Brzy ale všem jejich úsměvy ztuhly. Zatím to ale byla stále MV Agusta, která plně dominovala. John Surtees své tituly ve dvou nejsilnějších kubaturách vcelku jasně obhájil a v obou případech patřilo druhé místo, stejně jako předešlého roku, jeho týmovému kolegovi Johnu Hartlemu. Ve třídách 125 a 250 cm3 byl zase Carlo Ubbiali, který si rovněž s motocykly MV Agusta připsal na své konto další dva tituly. Tím bylo hotovo, nikdo jiný neměl nárok.

1960
MV Agusta opět nenašla konkurenci a potřetí za sebou dosáhli její jezdci na titul mistra světa ve všech sólových kategoriích. Na konci sezóny se ale dva nejúspěšnější s MS rozloučili. John Surtees viděl svou novou výzvu v automobilových závodech Formule 1 a rovněž zde dokázal své jezdecké umění. V roce 1964 se stal mistrem světa a dodnes je tak „Big John“ jediným, kdo má mistrovský titul z Moto GP i Formule 1. Svou kariéru poněkud překvapivě ukončil Carlo Ubbiali, jenž během ní získal celkem devět titulů mistra světa, tedy stejný počet, jako má například Valentino Rossi. Je to tak trochu nespravedlivé, když si uvědomíme, kdo všechno dnes zná Rossiho a kdo Ubbialiho…

John Surtees je jediným jezdcem, který získal titul jak v Moto GP, tak ve Formuli 1

1961
Byl to zatím nejúspěšnější rok celé historie našeho silničního motocyklového sportu. František Šťastný vyhrál v kategorii do 350 cm3 dvě Grand Prix a (GP Německa na Hockenheimu a GP Švédska na trati v Kristianstadu) a v celkovém pořadí obsadil druhé místo! A hned za ním skončil další jezdec Jawy Gustav Havel. Jó, kdeže loňské sněhy jsou… Před naší dvojicí byl jako mistr světa už jen Gary Hocking s MV Agustou, který vyhrál rovněž pětistovky. Vedle prvního světového vítězství Šťastného a Jawy bylo k vidění také první vítězství japonské Hondy – Tom Phillis vyhrál pro tuto značku první závod i první titul ve třídě 125 cm3. Tím definitivně nastala éra, která se někdy nazývá „japonská invaze“.

Československá legenda František Šťastný

1962
Šampionát byl rozšířen o třídu 50 cm3. Mezi těmito „kolibříky“ udávala tón především Suzuki, která byla od roku 1960 po Hondě druhou japonskou firmou v MS. Premiérový titul vyhrál pro Suzuki Ernst Degner, který se k této značce dostal ale dost dramatickým způsobem. Jako občan východoněmecké NDR jezdil na východoněmeckých stojích MZ. V roce 1961 se však nevrátil z Grand Prix Švédska do své vlasti a emigroval na Západ, kde měl již vše se Suzuki předem domluveno. Vzal s sebou různou technickou dokumentaci a některé součástky motocyklů MZ, prý snad i celý motor. Těžko říci. Faktem ale je, že některé prvky z MZ byly nepochybně na strojích Suzuki použity.

1963
Vedle Mika Hailwooda, který vcelku bezpečně obhájil svůj titul v pětistovkách, jsme tu měli dva dvojnásobné světové šampióny. Jim Redman dokázal obhájit oba své tituly z kubatur tříd 250 a 350 cm3, zatímco Novozélanďan Hugh Anderson ovládl obě nejnižší třídy, tedy stopětadvacítky a padesátky. Bývalý šestinásobný světový šampion Geoff Duke nasadil do pětistovek svůj tým s upravenými motocykly Gilera z roku 1957. S těmito doslova veterány startovali  John Hartle a Phil Read (později ještě Derek Minter). Na Dutch TT v Assenu dokonce obsadili první dvě místa, i když je nutno brát v úvahu odpadnutí Mika Hailwooda, který jinak všechny ostatní závody pětistovek vyhrál.

1964
Ve dvou nejvyšších objemových kubaturách nabídlo mistrovství světa v podstatě obdobný obrázek jako v předešlých letech a Mike Hailwood a Jim Redman již potřetí za sebou získali tituly v kategoriích 500 a 350 cm3 – nakonec o rok později ještě tuto řadu prodloužili. Yamaha, která vstoupila do mistrovství světa v roce 1961, se poprvé se svým továrním týmem (Phil Read a Mike Duff) účastnila kompletně celého šampionátu. Read dokonce hned získal pro Yamahu i pro sebe první mistrovský titul. Duff po ukončení své kariéry podstoupil operační a hormonální přeměnu na ženu, ale motorky rozhodně neopustil a ve veteránských závodech později startoval jako Michele Duff.

Jim Redman při Ulster GP 1964

1965
Vedle Mika Hailwooda přišel do týmu MV Agusta italský mladík Giacomo Agostini. Utvořili tak spolu zřejmě nejsilnější týmovou dvojici všech dob. Hailwood obhájil titul v pětistovkách, Agostini skončil bezpečně za ním. Jim Redman s Hondou vyhrál počtvrté za sebou kategorii 350 cm3. V tomto roce byla Velká cena Československa konaná na brněnské trati od roku 1950 poprvé zařazena do světového šampionátu. Na dosah ruky a na vlastní oči mohli diváci vidět všechny tehdejší hvězdy, o kterých většinou jen slýchali nebo četli. Nikdo zde nechyběl a první vítězství si odvezli Mike Hailwood, Jim Redman,  Phil Read a Frank Perris.

1966
Mike Hailwood přestoupil od MV Agusty k Hondě. Tím bylo zaděláno na legendární souboje Agostiniho s Hailwoodem, které jsou mnohdy považovány za nejikoničtější duel v celé historii MS. Honda chtěla především vyhrát titul v pětistovkách, který jí dosud scházel. Ten měl ale pro ni získat Redman. Hailwood dostal k dispozici jen motocykly 250 a 350 cm3. Redman se však v průběhu sezóny zranil a jeho pětistovku tak „zdědil“ Hailwood. V přímých soubojích s ní byl rozhodně lepší než Agostini, ale body z počátku roku mu chyběly. Svůj první titul tak získal Ago. Ve třídách 250 a 350 cm3 byl ale Hailwood nepřekonatelný a s převahou získal oba tituly.

Hailwood přestoupil k Hondě a zle zatápěl Agostinimu

1967
U Hondy se vše točilo kolem Mika Hailwooda, který jel tři třídy – 250, 350 a 500 cm3. Hlavní pozornost se ovšem opět soustředila na jeho duel s Agostinim ve dvou nejsilnějších kubaturách. Legendární je třeba jejich vzájemná bitva na Tourist Trophy a návštěvníci naší Velké ceny určitě také nezapomenou na Hailwoodovo vítězství ve všech třech závodech! V celém šampionátu byly nejdramatičtější pětistovky a na konci sezóny měli oba stejně započitatelných bodů, nerozhodný počet vítězství 5:5, a rovněž bilance druhých míst byla vyrovnaná. Ve prospěch Agostiniho nakonec rozhodlo pár lepších umístění na dalších příčkách. Honda tak zase na svůj vytoužený titul nedosáhla. Na konci roku odstoupily z MS tovární týmy Hondy a Suzuki.

1968
Po odchodu Hondy se z obou nejsilnějších kubatur 350 a 500 cm3 stala „one man show“ Giacoma Agostiniho na MV Agustě. Dvojici nižších kubatur hodlala ovládnout Yamaha, která byla vedle MV Agusty v podstatě jediným dalším továrním týmem na scéně MS. Vlastně už dopředu stanovila, že Bill Ivy získá titul v dvěstěpadesátkách a Phil Read vyhraje stopětadvacítky. Oba pojedou v obou třídách, nebudou ale vzájemně bojovat proti sobě a naopak si v případě potřeby vypomohou. To se sice snadno řekne, ale hůře provede. V průběhu sezony se vztah mezi nimi značně vyhrotil a oba jeli „na krev“ proti sobě. Yamaha je nedokázala ukočírovat a oba tituly získal nakonec Phil Read.

Yamaha vládla nižším kubaturám, ale situace mezi továrními jezdci byla značně napjatá

1969
S cílem bojovat o mety nejvyšší angažovala Jawa do sedla svého nového čtyřválce 350 cm3 populárního Angličana Billa Ivyho a počáteční výsledky byly více než slibné. Bohužel Ivy při tréninku na Velkou cenu NDR na Sachsenringu smrtelně havaroval, což znamenalo nejen konec těchto ambicím, ale byl to vlastně prvopočátek velkého úpadku naší silnice. Dave Simmonds vyhrál na motocyklu Kawasaki vcelku jednoznačně kategorii 125 cm3. Později zahynul při hašení požáru karavanu kolegy Jacka Findlaye. Deset let od vstupu Japonců do MS (poprvé Honda 1959)  tak měly už všechny čtyři nejslavnější japonské značky na svém kontě mistrovský titul. Nieto získal na padesátce Derbi první titul pro Španělsko.

1970
Nic nového pod sluncem. Agostini měl pod palcem opět třiapůle i pětistovky a každoročně si navyšoval skoré získaných titulů a vyhraných závodů. Ostatní vedle něho hráli víceméně jen druhé housle a museli využít ojedinělé situace, když Ago nedojel, nebo když s titulem v kapse umožnila MV Agusta v závěru sezóny start někomu jinému – takto třeba vyhrál Angelo Bergamonti obě třídy v závěrečné GP Španělska. V týmu Jawy pokračoval Ital Grassetti, který již v předchozí sezoně nahradil Ivyho. Přes některé nesporné úspěchy nesplnilo jeho angažmá všeobecné očekávání a ještě před koncem sezóny došlo k rozchodu.

Agostini byl tak suverénní, až to bylo nudné

1971
Giacomo Agostini zase všechny „nudil“ svou jasnou převahou v obou nejvyšších třídách a oproti svým soupeřům samozřejmě mimo jiné nadále těžil z technické převahy a továrního zázemí stáje MV Agusta. Nelze ovšem všechny jeho úspěchy připisovat jen na konto jeho motocyklů a buďte si jisti, že Agostini rozhodně uměl na motorce jezdit jako málokdo. Dvěstěpadesátky již druhým rokem připomínaly spíše jakýsi „Yamaha Cup“. Jediným, kdo se dokázal mezi Yamahy vklínit, byl Silvio Grassetti, tentokráte s východoněmeckým motocyklem MZ, který dokázal vyhrát dvě Grand Prix a v celkovém pořadí obsadil 7. místo.

1972
Začalo se dít něco donedávna téměř nemožného: Agostini začal prohrávat!  Zatímco v pětistovkách byl nadále suverénním vládcem závodních tratí, ve „třiapůlích“ mu začal výrazně šlapat na paty Jarno Saarinen z Finska. Již v předešlém roce dokázal vyhrát dva závody (svou zcela první Grand Prix v kariéře dokonce u nás v Brně) a už tehdy se ukázalo, že Agostiniho hegemonie může být přeci jen narušena. Tohoto roku už byl Saarinen reálným aspirantem na titul mistra světa, ale nakonec ho přeci jen získal opět Agostini. Saarinen se však stal mistrem světa dvěstěpadesátek. Králem malých kubatur se postupně stával Angel Nieto, jenž vyhrál padesátky i stopětadvacítky.

Jarno Saarinen měl být novou hvězdou

1973
Měl to být Saarinenův rok a v určitém smyslu to také jeho rok byl – ovšem tragický. S tovární Yamahou neměl zpočátku sezóny konkurenci a již po pár závodech bylo zřejmé, že v kubaturách 250 a 500 cm3 nebude mít vážnějšího soupeře. Nakonec bylo vše jinak. V závodě dvěstěpadesátek v Italské Monze došlo k hromadné havárii, při níž zahynuli Jarno Saarinen a Renzo Pasolini. Byl to jeden z nejčernějších dnů v celé historii motocyklového sportu. Rozsáhlé vyšetřování ustanovené komise přineslo sice řadu závěrů, přesto nejsou dodnes zcela jednoznačně stanoveny příčiny této tragédie. Přes svou poměrně krátkou karieru patří Saarinen právem mezi největší legendy Moto GP.

Autor článku obdržel prémii 38 Kč od 19 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 0.00
Známkováno: 0x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist