Stříbrná premiéra v Liberci

Závodění mezi veterány je sice parádní, ale já jsem najednou zatoužil po něčem novém a chvíli si pohrával s myšlenkou na koupi trialové mašiny. Nakonec levé zatáčky vyhrály a já jsem se rozhodnul, že mojí další štací bude kubatura Classic, tedy motocykly vyrobené do roku 1989. Nic ale není tak jednoduché, jak se původně plánuje a já jsem musel i díky milionu dalších mých aktivit první letošní závody absolvovat ještě s Černým Zabijákem. Úvodní dva závody s ČZ vyšly tak nějak napůl – žádnou díru do světa jsem rozhodně neudělal, a to i díky tomu, že konkurence ve veteránech se sice moc nerozrostla, zato ale silně porychlila. O to víc jsem se těšil na první závod v klasicích. Původně zamýšlenou dvoutaktní krosku ČZ 380 jsem bohužel nesehnal, na dvouválcovou pilu Yamahu RD 350 nemám dostatek technického umu a tak jsem koupil klasické a (doufám) nesmrtelné enduro Honda XR 600R. Teď je ze mě tedy hondista a ještě k tomu čtyřtaktní – no, co se dá dělat, život je i o kompromisech… Mašinu jsem pro letošek chtěl dát pouze na devatenáctková kola a další ladění nachat do sezón budoucích, ale i tahle přestavba se dost protáhla a já jsem k prvnímu závodu v téhle kategorii vyrazil až v polovině sezóny na plochodrážní ovál v Liberci. Na něm se vloni jel ukázkový závod ve flattracku a tak jsem od jeho účastníků už věděl, že je to jeden velký kolotoč – v podstatě jedna nekonečná zatáčka. Zatímco klasické ovály mají délku kolem čtyř set metrů, tak „délka“ toho libereckého je pouhých 280 metrů. Na základě těchto referencí jsem se na tenhle ovál hodně těšil, vždycky se mi líbily víc tratě „za roh“ a čím víc jsou rozbité, tím líp! Bohužel někteří flattrackeři do Liberce nedorazili, i když například v případě tria s dvouválcovými Harlejemi se to dalo pochopit. Ralf Schumacher kdysi přirovnal ježdění s formulí po ulicích Monte Carla k létání s vrtulníkem v obýváku a tohle by bylo asi hodně podobné. Z „jednoválcové“ špičky klasiků tady ale nechyběl nikdo a tak jsem si před závodem stanovil skromný cíl – neskončit úplně poslední. Už první tréninková jízda mi dala jasně najevo, že vysoký endurový podvozek není na ovál rozhodně optimální, mašina se při sebemenším driftíku houpala a skákala jak rozjančená koza. Novopacký motorkář, vynálezce a exmistr republiky ve quadech Jarda „Průša“ Vopršal ale přišel se spásným nápadem – přitáhnout kyvku k podsedláku kurtou a mašinou tím snížit! Hondice hned z levé strany vypada o hodně líp – fakt jako závoďák. Při pohledu zprava na improvizovaný tuning podvozku to bylo už podstatně horší a předsevzetí, že po třech letech volnomyšlenkářského závodění se Zabijákem postavím do klasiků seriózní mašinu zmizelo jak pára nad hrncem. Sakra! Zase je to pankáč! Ale pocit z druhého tréninku byl o sto procent lepší, mašina seděla o hodně líp a hlavně výjezdy ze zatáček byly o mnoho kontrolovanější. Snažil jsem se jezdit podobně jako ve veteránech, tedy s koly pěkně za sebou s minimálním driftem – při společných trénincích jsem totiž tímhle klasickým stylem dokázal v apexech zatáček s čízou držet jak klasiků, tak i některých „jedničkářů“.

Je to tady – start první jízdy! Na lajně jsem bohužel trošku zachrápal a odjížděl jsem až kdesi v závěru pole, ale postupně se mi podařilo dostat se až na třetí místo – to by bylo pro začátek hodně dobrý! Kromě startu mi všechno mi sedlo jak zadnice na hrnec a já si v zatáčkách začínal krásně užívat neuvěřitelně přilnavé pneumatiky, které úplně přesně vědí kdy se přilepit, kdy se prohrábnout a dávají tak neuvěřitelný pocit kontroly nad mašinou. Druhá jízda vyšla ještě líp, chvíli jsem se vozil dokonce na úplném čele a i když mě v závěru předjel Michal Hloušek, tak jsem to nijak extra neprožíval – přeci jen je to dvojnásobný mistr republiky… Opět třetí místo v poslední kvalifikační jízdě znamenalo, že jsem si po Michalovi připsal druhý největší počet kvalifikačních bodů a mohl si vybírat výhodné místo v první lajně. Na start finále jsem ale dojel nějaký letargický a ospalý, takže jsem se musel nabudit několika fackami přes helmu a zařvat si pro sebe pár nepublikovatelných výrazů. Trošku to pomohlo, ale stejně jsem od startu odjel předposlední… Co se pak odehrávalo ani vlastně nevím, prostě jsem kroužil, předjížděl a užíval si. Teda zpočátku jsem si užíval! Ke konci patnáctikolového závodu už jsem toho měl fakt dost a na vlajku oznamující poslední kolo jsem se těšil jak na smilování! Bolely mě snad všechny svaly co mám, v posledním kole jsem ani nemohl pořádně zabrzdit a všechno bylo navíc umocněné tím, že jsem za sebou pořád slyšel nějakého otravu, který se mě v posledních třech kolech snažil ze stříbrné pozice vystrnadit. Ale povedlo se a já si za Michalem Hlouškem dojel pro stříbro! Po projetí cílem jsem zjistil, že tím otravou byl Dawid Havlíček, který skončil třetí a doprovodil nás na stupně vítězů. Emocí a nadšení jsem měl na rozdávání a všechno bylo umocněné i gratulacemi mých starých i nových soupeřů. „Tak tohle jsi pos… hochu! My tady převrtáváme, ostříme vačky, tuníme podvozky a ty stáhneš kyvku kurtou a seš druhej? Tak takhle teda ne!“ Huláká na mě s pusou od ucha k uchu a plácá mě svou tlapou po zádech Dawid a já v tu chvíli vím, že tohle závodění je fakt ještě o kamarádství… První závod tedy vyšel na jedničku, ale je mi jasné, že tomu tak nemusí být (a asi ani nebude) pokaždé. Pokud se mi ve zbytku sezóny podaří ještě aspoň jednou vylézt na bednu, tak to bude super!

Průběžné pořadí po čtvrtém (ze sedmi) závodů
1. Michal Hloušek 56 bodů
2. David Havlíček 53
3. Tomáš Matička 41
4. Petr Mrázek 40
5. Jiří Mikšovský 36
6. Luděk Šimůnek 34
7. Radek Pecina 34
8. Petr Hloušek 33
9. Jiří Kraus 27
10. Martin Hakl 16
11. Petr Kolář 14
12. Dan Bukovský 14
13. František Klauz 13
14. Jan Rousek 11

První sobotní finále ale jela moje oblíbená kubatura veterán, kde Černýho Zabijáka vodil můj synátor Matěj. Zabijáka jsem přes zimu rozhodně nezanedbával a pro jeho zrychlení jsem ho vybavil „racingovým“ výfukem a hlavně perfektním a soupeřům hrůzu nahánějícím zobrazením zabijácké lebenice na nádrži. Moje obavy, že by mě někdo kvůli tomuhle názvu kvůli jeho copyrightu tahal před soud byly rozptýleny, protože přítel google mi na dotaz „Černý Zabiják“ nabídnul pouze video s názvem „Černý zabiják kuchá křehkou blodýnu“ z čehož jsem usoudil, že v oblasti motosportu se s nikým nejspíš dohadovat nebudu. Kubatura veteránů bohužel zatím nenaplňuje předsezónní očekávání minimálně desítky startujících a jejich počet se v každém závodě stěží přehoupne přes minimálně požadovanou pětici účastníků. Všechno se ale strašně zrychlilo a to i díky dvojici nově příchozích střelců, zejména pak Standovi Pavelkovi s nenápadnou ČZ 250. Stejnou mašinu vodí i Jirka Slezák a už první závod ve Svitavách ukázal, že ani on nebude žádný ořezávátko. Tradičně rychlé jsou pardubické třiapůlové péráky v sedlech s Jirkou Kozákem a Frantou Chvojkou a třipade postavenou Dawidem Havlíčkem si do Liberce přivezl Kuba Štěpánek. Bohužel opět absentoval jeden z největších favoritů na zisk titulu Honza Škoda, který má i kvůli zdravotním komplikacím po polovině sezóny body pouze z jednoho závodu. Nízký počet startujících ale naštěstí neměl vliv na tvrdost soubojů na trati a veteránisté se rvali doslova jak o život. Největší radost měl po závodě Jakub Štěpánek, který si s novou mašinou hned dojel pro vítězství po urputném souboji se stříbrným Frantou Chvojkou a bronzovým Standou Pavelkou. Ve čtvrtém závodě je tak po Jirkovi Kozákovi, Honzovi Kratochvílovi a Frantovi Chvojkovi už čtvrtým vítězem! Mates moc nedbal mých rad, aby postupně a pomalu pronikal do tajů flattrackového závodění, hned v první zatáčce po startu finále se Zabijákem fláknul o zem a závod pro něj skončil. Ale každý začátek je těžký a už v kvalifikačních jízdách ukázal, že dřív nebo později se bude rvát s ostatními o veteránské vavříny. Jen je potřeba Zabijáka ještě trošku porychlit: tužší přední vidle, lepší gumy a spousta dalších drobných vychytávek - tohle hraní prostě nemá konce!

Průběžné pořadí po čtvrtém (ze sedmi) závodů
1. František Chvojka 62 bodů
2. Stanislav Pavelka 57
3. Jiří Kozák 55
4. Jiří Wurm 26
5. Jiří Slezák 24
6. Jan Kratochvíl 20
7. Jakub Štěpánek 20
8. Martin Hakl 20
9. Leoš Rejda 20
10. Jan Škoda 14
11. Matěj Hakl 9

Největší pecky se ale pochopitelně jedou ve třídě FT1 Competition, která odpovídá pravidlům světového poháru FIM. Právě tahle kubatura oproti předešlým sezónám zaznamenala ohromný progres kvality a to hlavně díky účasti zahraničních jezdců, z nichž zejména Italové patří k absolutní evropské špičce. Jejich největší hvězdou je určitě Emanuele Marzotto. Tenhle syn zakladatele firmy GM (Giuseppe Marzotta) dojel v loňském světovém mistráku na druhém místě, zvítězil v prestižním mistrovství Itálie a pohled na jeho drifty snad nikdy neomrzí – on se s tou mašinou snad už narodil! Letos nechyběl ani na jednom závodě českého mistráku a doprovází ho navíc další italští bombarďáci, kteří hodně výrazně čeří hladiny (dříve dost poklidného) českého rybníku. Stejně jako tomu bylo ve všech dosud odjetých závodech, tak i v Liberci se odehrávaly souboje tradičního trojlístku a to našeho nejúspěšnějšího flattrackera Pavola Pučka startujícího s KTMkou týmu 883, vítěze loňského mistrovství ČR Hansona Schrufa z Rakouska a právě charizmatického Emanuele Marzotta. Po souboji jak vystřiženém z amerického filmového trháku se nakonec z vítězství radoval Schruf před Marzottem a Pučkem. Náš reprezentant svůj bronz jen těsně uhájil před dotírajícím Italem Lucasem Forestim, na skvělém pátém místě dojela půvabná amazonka Yasmina Poppenreiter. Druhým nejúspěšnějším z našich pilotů byl šestý Roman Janošťák, který za sebou nechal i loňského medailistů Roba Sijbringa z Nizozemska. „Jedničkám“ jsem sice věnoval nejméně prostoru, ale tady by každé další slovo by bylo zbytečné – tohle totiž MUSÍTE vidět na vlastní oči! Jedná se už opravdu o závodění na té nejvyšší úrovni a je skvělé, že si můžeme užívat umění jezdců skutečné evropské špičky. Další možnost téhle podívané budete mít už 12. září, kdy se jede další podnik v tradiční baště českého flattracku, tedy v areálu Cihelna ve Svitavách. Tak se s vámi těším na shledanou!

Průběžné pořadí po čtvrtém (ze sedmi) závodů
1. Marzotto Emanuele 72 bodů
2. Pučko Pavol 64
3. Schruf Hanson 59
4. Foresti Lucas Nicolas 40
5. Vondrášek Jan 31
6. Poppenreiter Yasmina 31
7. Sijbring Rob 30
8. Janošťák Roman 28
9. Exler Aleš 24
10. Maso Simone 19
11. Balšínek Pavel 18
12. Katzler Georg 16
13. Špaček Michal 8
14. Oravec Marcel 8
15. Sulzbacher Martin 8
16. Kis Tomáš 6
17. Kehr Andreas 2
18. Brunner Hubert 2
19. Rozenberg Rico 2

Informace o redaktorovi

Martin Hakl - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE