Proč Olga Roučková nadávala do přilby?

Máš za sebou další premiéru: první maratónskou etapu na Dakaru. Jak moc to bylo náročné?
Tak zažila jsem maratónskou etapu ještě na Merzouga Rallye, ale ta byla taková dětská oproti té, kterou jsem jela teď na Dakaru. Bylo tu strašně moc kilometrů, hned v prvním dni jsme měli hodně velbloudích trav a hodně malých dun. Ty mi jako čtyrkolkářce vyhovovaly, takže jsem tam předjížděla jezdce, které jsem ještě za tento Dakar ani neviděla. Udělala jsem pak jednu chybu a do bivaku jsem přijela až za večera. I díky tomu, že jsem vyvážela jednoho z místních jezdců, kterému selhal roadbook.

Pak jsi přijela do bivaku.
Do bivaku jsem přijela asi v devět hodin. Vyfasovala jsem oblečení, kupodivu v barvách Moto Racing Group a Big Shock. Bylo totiž takové žluté a trochu červené, tak jsem se hned cítila o něco lépe. Pak mi řekli, kde je sprcha a spaní, dostala jsem zase nekonečný roadbook. Takže celá rozbitá, utahaná, nevysprchovaná jsem se rovnou šla najíst, převléknout se do dakarského overalu a šla si vykreslit roadbook, na který jsem samou únavou skoro už neviděla.
Co tvoje čtyřkolka, přežila etapu bez větších technických potíží?
Mákla sem si na ní asi do půlnoci. Chtěla jsem si být 100% jistá, že bude v pohodě a připravená na další den. Raději jsem vše prošla, podívala jsem se na olej, dotáhla šrouby. Nic jsem na ní ale nerozbila, takže jsem vše dělala pro jistotu. Bylo tam hrozně moc bahna a vody, takže čtyřkolka dostala docela zabrat. Jen v těch nadmořských výškách moc nejela, což je ale normální a měli jsme s DK v Modřanech, kde mi stroj mapovali, připravenou variantu, že v nejhorším případě sundám víko airboxu, aby se tam dostalo víc vzduchu. Nebyla to žádná chyba, ale připravená varianta.

Jak ses cítila poprvé sama bez asistence? Nebylo toho na tebe hodně?
Vůbec ne! Jak jsem řekla, na quadu nebylo tolik práce, takže vše bylo úplně v pohodě. Přestože jsme byli v dost vysoké nadmořské výšce, tak jsem vše zvládla, myslím, bez větších potíží. Bylo pro mě ale trochu divné spát v místnosti asi s dalšíma šedesáti lidma, na palandách. A ještě vůbec na ní vylézt, to byl nadlidský úkol. Byla jsem zbitá jak pes a hlavně jsem nechtěla nikoho vzbudit. Všechny palandy strašně vrzaly.
Brala sis s sebou něco speciálního do maratónské etapy?
Ano, vzala jsem si klíče na dotažení kol, svíčku, olej a takové ty drobnosti, které jsem věděla, že budu potřebovat.

Zvýrazňovače na roadbook sis nebrala?
Byla jsem domluvená s Milanem Engelem, parťákem z týmu, že tam toto všechno bude. Vzala jsem si asi jen dvě fixy, které jsem samozřejmě ztratila cestou. Ale kupodivu jsem se fakt divila, že tam mají všechno. Když jsem přijela do bivaku, věděla jsem, že mám úplně špinavý vzduchový filtr, tam ale prostě vše mají. Nářadí, čističe, mazadla. Stačilo se jen zeptat a vše jsem měla k dispozici. Nejdřív jsem tedy musela oškrábat asi tuny bahna ze čtyřkolky. Takže to vypadalo na celkem dost práce a druhý den brzy ráno hned další etapa. Ráno jsem vstala brzy a etapa se mi nelíbila už od začátku.

Proč?
Přišlo mi, že byla dělaná až příliš pro motorky. Jedna stopa a pro nás to byla taková vytloukačka. Navíc jsem se ještě špatně oblékla. Vzala jsem si toho moc, trochu jsem se pekla a při první tankovačce jsem ze sebe pár vrstev shodila, abych mohla v klidu pokračovat. Fakt se mi to nelíbilo, nadávala jsem do helmy. Dokonce jsem vytáhla pár slov, které vůbec nepoužívám. Tak nějak jsem se pak dokodrcala do cíle a byla jsem ráda, že jsem ráda. Bylo to nekonečné.
A pak ses dozvěděla, že se další etapa ruší a čeká tě ještě 500 km přejezd do bivaku v Saltě.
Přesně, slyšela jsem jen „ani se nesvlíkej, jedeme dál“, tak jsem se nesvlíkala a vyrazila.

Informace o redaktorovi

Petr Šour - (Odebírat články autora)