Gottvald padl ve tři ráno do písku vyčerpáním

Tu noc v poušti třicet kilometrů před cílem čtvrté etapy skončil pro Zdeňka Gottvalda jeho první Dakar. Technika ten den začala ježkovického závodníka opět trápit nedlouho po startu. „Začala mi prokluzovat spojka, tak jsem s plynem musel velmi pomalu, aby neshořela. Při tankování jsem si chtěl přivolat pomoc, ale neměl jsem signál,“ vypráví jezdec. Snažil se co nejvíce vyhýbat hlubokému písku a využívat kamenité cesty, kde motorka tolik nepodkluzovala. Při složitém kličkování mezi dunami nabíral kilometry navíc. „V jednom místě signál naskočil, a tak se mi přes portugalského kolegu Pedra podařilo sehnat mechanika. Čekal jsem na něj asi dvě hodiny ve strašném horku. Nakonec ale dorazil a spojku spravil.“
Po deseti kilometrech se ale spojka ozvala znovu. „To už začalo zapadat slunce a já si pomyslel, že jsem v prdeli,“ říká Zdeněk. Po tmě se totiž nedá spoléhat na navigaci a závodníci se musí držet vyjetých stop. „Jenže to zase nepřipadalo v úvahu pro mě. Stopa byla rozhrabaná a já v ní s tou svou spojkou jet nemohl,“ říká závodník. Snažil se tedy jet po velbloudí trávě, nebo aspoň tam, kde nebylo tolik písku. Terén se ale zhoršoval, stejně jako stav motorky. „Dál jet nešlo, tak jsem se rozhodl, že budu tlačit. Věděl jsem, že když se dostanu do cíle, motorku opravíme a ráno vyjedu. Kolem ale byly i padesátimetrové srázy z dun dolu. Kdybych v některém skončil, ven bych se nikdy nedostal,“ popisuje dakarský smolař. 
Desítky metrů dlouhé úseky tedy vždy nejprve prošel sám a poté se vrátil pro motorku. „Za hodinu jsem se posunul o sto metrů. Po několika hodinách, když motorka znovu upadla, padl jsem vedle ní. Zvládl jsem se ještě nasoukat do izotermické fólie, nebo co to je, abych do rána nezmrznul a vyčerpáním jsem okamžitě usnul.“ Další závodníci, kteří v noci podobně jako on bojovali s pouští, ho probudit nedokázali. Ke srážce ale naštěstí nedošlo ani přesto, že se ve spodních částech dun začala tvořit mlha. „Naštěstí jsem byl nad mlžnou čarou a z motorky mi svítila bludička z GPSky. Myslím si ale, že světla náklaďáků se od mé fólie odrážela, takže jsem byl v bezpečí,“ přemítá Zdeněk. Ráno ho vzbudil zvuk vrtulníku a pomocný personál organizátorů s vysílačkou, kteří ho podle navigace našli a přijeli odvézt. „Protestoval jsem, že etapu dojedu. To je nezajímalo. Byli nekompromisní. Pokud okamžitě nenasednu na motorku a etapu nedokončím, musím nastoupit do vrtulníku. To samozřejmě nešlo, takže jsem musel s nimi,“ říká Zdeněk.
„Když jsme vzlétali, hlodalo ve mně, jestli jsem neudělal chybu, že jsem se v noci nezapřel a ještě to nezkusil,“ pokračuje závodník. „Pak jsem ale pod námi uviděl dvě zaseknutá auta Japonců, kteří u mě v noci zastavovali a dávali mi pít. Měli stroje v pořádku a přitom za celou noc, co já spal, dojeli jen asi o kilometr a půl dál. Stejně tak závodníci v autech, kteří měli v bivaku vyřídit, že jsme v pořádku. Když jsme nad nimi letěli, zrovna vyměňovali urvané kolo,“ vzpomíná Zdeněk Gottvald na neuvěřitelně náročný úsek trati. Může si tak být jistý, že pro dojetí udělal maximum. „Když jsem potom viděl tu vzdálenost do konce etapy, uvědomil jsem si, že bych nedojel, ani kdybych pokračoval až do rána. Mojí rychlostí by to trvalo několik dní.“

Informace o redaktorovi

Petr Šour - (Odebírat články autora)