Rumunský kafe Royal Enfield Continental GT

Vlastník	Gilless
Vloženo	5.9.2019
Aktualizováno	25.11.2022
Zobrazeno	4 264x

Na motorkách cestuju rád, proto mě Rumunsko dlouho lákalo, konkrétně už od poslední motodovolené ve Švýcarsku 2013. Během těch deseti let ta chuť vyrazit gradovala, až jsem si v zimě 2023 řekl, že buď to hecnu letos, nebo holt nikdy. Chtěl jsem jet sám, koneckonců tak jezdím nejradši a představa, že na Royal Enfieldu GT 650 jedu s partou cestovních endur, mi vůbec nepřipadala atraktivní. Nezávisle na tom přišlo echo ze skupiny majitelů RE Interceptor, že začátkem léta se tamtéž vydají v počtu 4 kusů. Pro mě je to už nepříjemně velká skupina, bude se víc stát než jezdit, ale přece jen jsem dlouho nebyl tak daleko, takže tahle jistota party mě zviklala se k nim přidat. Jak čas plynul a termín se blížil, postupně odpadli úplně všichni, takže jsem zase zbyl sám. To už ale o Rumunsku věděl kolega z práce Martin, kterýho to nadchlo a hrozně rád by se tam se svým Triumphem Thruxton taky podíval. Slovo dalo slovo, našli jsme v kalendářích okno 9 dní na konci června, nahlásili jsme si dovolenou a základ plánu byl na světě. Všichni kolem nás si klepali na čelo, že chceme jet na kafáčích do hor na východě, ale my jsme tušili, že to bude dobrý. Hodně dobrý!

Že Café racery nejsou primárně určený k cestování je sice fakt, ale to neznamená, že na nich cestovat nejde. Ergonomie posezu je otázka preferencí, mě konkrétně předklon a váha na rukou vyhovuje mnohem víc než vzpřímený posez, kdy jdou všechny rázy přímo do páteře a každých 15 sekund mám záda jako oblouk. Na Enfieldu jsem už dřív dal 500km za den a tak jsem věděl, že to půjde dobře. Hlavní otázka byla ohledně zavazadel, ale ta se vyřešila poměrně lehce. Léta páně 2009 jsem na svojí Jawu Dandy zakoupil ten legendární a bájný tankvak v Lidlu. Projel jsem s ním půl Evropy, takže tohle je sázka na jistotu. Boční brašny mám modernější, ty jsem kupoval na svojí půllitrovou Hondu až v roce 2011. Objem 2x15 litrů není žádná hitparáda, ale vzhledem ke zvedajícím se výfukům a horizontálnímu rámu pod sedlem vychází na motorku tak akorát. Z Indie jsem objednal nosiče bočních brašen asi za litr, trochu je přihnul k motorce a bylo hotovo. Poslední na řadě bylo zavazadlo za řidiče. Normálně používám jednosedlo, za kterým mám uzamykatelnou krovku o objemu 6,5 litru. Na každodenní používání je to super, ale na dovolenou jsem to nahradil dvojsedlem s 25l brašnou, co jsem si půjčil od táty. Jednak mě přesvědčil ten objem navíc a druhak jsme se s parťákem Martinem shodli, že kdyby se přihodila nějaká nepříjemnost, tak přijde vhod mít možnost jet oba dva na jedný motorce. Poslední vychytávka na cestu byla nabíjecí zásuvka s USB, USB-C a voltmetrem z Alíka. Enfield na to má připravenej spínanej a jištěnej konektor v předním světle, takže jsem koupil zásuvku za 300 Kč, konektor Faston za dvacku a ještě jsem si k tomu vytiskl držák na 3D tiskárně. Tahat stany se nám nechtělo, vzhledem k příjemným cenám hotelů a medvědům ve stanech jsme se rozhodli pro hotely. Hotovo, motorka připravena.

Trasu jsme nechávali dost otevřenou, v plánu byla naprostá improvizace s dvěma konkrétními body v podobě Transfagaraše a Transalpiny. Plus přibyl ještě jeden pevnej bod, a to sice autovlak z Prahy do Košic a potom zpět. Nejdřív jsem se za ten vlak trochu styděl, protože mi to přišlo jako cestovatelský podvádění. Nakonec musím uznat, že to byl výbornej nápad, kterej nám ušetřil 2x den dovolený z práce a 2x 700km přesunu po dálnici a z toho plynoucí placatý gumy. Náklady jen minimálně vyšší oproti cestě po ose a hotelu, pohodlí nesrovnatelně lepší. Dostatečně velký lůžko, sprcha, snídaně - co víc si přát. Akorát při cestě tam mě přepadla paranoia a byl jsem si v podstatě jistej, že Enfield určitě spadnul z vagónu ještě někde před Kolínem :D No jestli to máte blízko do Prahy, tak autovlak jednoznačně doporočuju a musím tady vyseknout poklonu ČD.

Teď konečně to hlavní - jěždění. V pátek jsme to z Košic vzali co nejrychleji na jih, přes Maďarsko po dálnici až k Debrecenu. Do Rumunska jsme vjeli po obědě přes liduprázdnej hraniční přechod Valea lui Mihai. Hned za přechodem nás překvapil stav silnic, kde bylo pár děr tak velkých, že by se do nich vešel člověk. Naštěstí se ještě před Zalau kvalita povrchu výrazně zlepšila, aby nás až do Kluže dovedla fantastická, zakrouceně rychlá silnice DN1F.

V sobotu přišel čas na tu největší atrakci, a to sice Transfagaraš ze severu na jih. Počasí se zhoršilo, jeli jsme ho v mírném dešti, což já ale celkem rád. Provoz rozumnej, výhledy i přes omezenou viditelnost dechberoucí. Nahoře bylo celkem živo, rumunský trdelníkáři měli na spěch, tak jsme si udělali fotky u jezera se sněhem a pokračovali na jih. Cesta dolů příjemně ubíhala, když jsme v lese dojeli podivně stojící auto uprostřed silnice. Zastavili jsme za ním a hned nám došlo která bije. Medvědí rodinka u krajnice asi 20 metrů před náma! Medvíďata nezájem, okusování plechovejch svodidel bylo zábavnějsí než tůristi na motorkách, ale medvědí panimáma si nás prohlížela. Naštěstí v leže a v klidu. Auto vpředu se rozjelo a opatrně kolem medvědů projedelo, přišla řada na nás. Na jednu stranu fascinace z krásnejch zvířat, na druhou stranu bobky u prdele. No nic, vzal jsem telefon do ruky, zapnul natáčení a vyrazil kolem nich. Taková nádhera! Teď už jsme viděli všechno, můžeme jet domů :) Cestou dál k přehradě jsme potkávali další medvědy, dohromady asi 20. Na řidičích aut bylo vidět jak jim otrnulo, když neváhali zastavit přímo vedle medvědů kvůli selfie. To se nám jednou málem vymstilo, když to auto před náma nečekaně zaduplo a stejná věc napadla i řidiče auta v protisměru. Rázem jsme zůstali viset na zatarasené úzké silnici těsně u medvědů, auta objet nešlo. Tohle už bylo vážně moc, díky...

V neděli už pršelo hodně silně, tak jsme zůstali v lázních v Calimanesti. Nakonec došlo na bleskový lokální záplavy, takže nejezdit se ukázalo jako nejlepší nápad. V pondělí už bylo počasí jako z partesu a řada přišla na Transalpinu, opět ze severu na jih. Cesta přes horu super, lesní úseky ve svižném tempu, jen to překvapení na konci sjezdu před hospodou v podobě dvou šotolinových zatáček... Vlětěl jsem tam hodně optimisticky a se štěstím jsem to ustál. Vypadalo to jako konec Transalpiny, ale pak jsme si na mapě všimli, že ještě pokračuje dál jižně na Novaci. Stoupání na další horu, tentokrát s nízkým porostem a tedy dobrou čitelností, kombinace serpentin a rychlých zatáček. Tohle se nakonec ukázalo jako to úplně nejlepší svezení! Dost možná nejlepší v životě. Nemohl jsem se nabažit jízdy ani krásy krajiny kolem nás. Tohle přesně jsem si od Rumunska sliboval a naplnilo se to vrchovaně.

V úterý jsme jeli z města Drobeta-Turnu Severin podél Dunaje, který tvoří hranici se Srbskem. Koupačka v Dunaji přišla vhod, cesta do Bělehradu už tolik ne. Celkově jsme toho ze Srbska neviděli moc, ale to málo bylo celkem zklamání. Připadal jsem si tam trochu jako v Rusku, kde to sice mám celkem rád, ale při nastavení mindsetu na Rumunsko to prostě nebylo ono. Po jedné noci v Bělěhradě jsme ve středu vyrazili zpátky do Rumunska. Cílem byly české vesnice v Banátu, konkrétně Rovensko (Ravensca). Opět krásná krajina, cesty od super asfaltu až po pár kilometrů šotolin. Vesnice Rovensko byla další příjemné překvapení. Už jen ta možnost mluvit s místními česky byla zajímavá zkušenost. Ubytování v domku a domácí strava od paní Pinkavové byla opravdu skvělá. Další drobnost, díky které jsem si Rumunsko doslova zamiloval.

Ve čtvrtek už jsme se přesouvali na sever, takže padla volba si znovu zopakovat Transalpinu. Ta se prostě neomrzí, euforie se opakovala ještě jednou. Tempo bylo tentokrát ještě sviznější, až mě cestou nahoru omezoval nedostatek výkonu a Martin mi trochu ujížděl, naopak cestou dolu jsem ujížděl já jemu. Předjeli jsme desítky cestovních endur a v duchu jsem se škodolibě smál, jak "nevhodné" jsou ty naše kafáče na cestování.

Pátek už byl čistě přesunovací den Alba Iulia do Satu Mare. V sobotu pak už jen přesun do Košic, ale vzhledem k prvnímu prázninovému víkendu dost pozdržený na hranicích, kde jsme ztratili asi 2,5 hodiny. Jinak zbytek cesty bez komplikací.

Sečteno podtrženo, dovolená předčila moje očekávání. Super poježdění 3000km a hromada zážitků za přibližně 20 000 Kč na hlavu, přičemž jsme se rozhodně neomezovali a několi tisíc by se dalo klidně ušetřit. Enfield i Triumph zvládly cestu na výbornou bez problémů a defektů, vyjma naprasklé SPZ na Enfieldu. Množství zavazadel se nakonec ukázalo jako předimenzovaný - kdybych takvak a brašnu na sedle hnal do výšky, tak bych se v klidu obešel bez bočních brašen. A jestli se příště vydám do světa s bočními brašnami, tak je určitě aspoň upravím z upínacích popruhů na sucháče kvůli rychlosti montáže a demontáže. Celkově mě Rumunsko nadchlo natolik, že se tam rozhodně chci ještě vrátit. Koketovali jsme s myšlenkou dojet k Černému moři, což se nám do 9 intenzivních dnů samozřejmě nevešlo, ale zároveň to zůstalo podnětem pro příští dovolenou. Závěrem bych ještě chtěl promluvit ke všem, kdo by rádi vyrazili a pochybují, jestli to zvládnou bez cestovního endura. Za mě je odpověď jednoznačně ano. Není to tak dávno, kdy ještě nebyla cestovní endura v módě, a tenkrát se cestovalo úplně na všem. Rozhodně proti nim nic nemám a vůbec bych se nebránil, kdyby mi v garáži jedno cenduro přibylo, akorát nesouhlasím s tím, že by cestování bez cesťáku mělo být v něčem horší. Jestli se vám na vašem stroji dobře jezdí, tak tam jeďte. A je jedno jestli na sportu nebo chopperu, naháči nebo malorážce. Rumunsko je pro motorkáře ráj a byla by věčná škoda ho nezažít!

Hodnocení (1x):

Royal Enfield Continental GT (2019)

Vložení komentáře