Cagiva W12 (2001)

Jednou to přijít muselo a pravda, že to bylo setsakra nečekaně. Aukci na aukru jsem nikdy nezkoušel, ale když jsem dostal typ na tuhle mašinu, prostě jsem neodolal. Pravda díval jsem se spíš po XT 350, což byla z finančního i provozního hlediska asi jediná akceptovatelná motorka a kupovat italské stroje, by mě ani ve snu nenapadlo. Nu jak to tak bývá, člověk míní... Jedno XT mi prodali přímo před nosem a s vidinou, že je tohle šance která se nebude opakovat jsem přhodil a vyhrál. Cena stejná co jsem byl ochoten dát za XT, celkem málo km a ještě nemá věk ani na občanku.
Tak jsme se jedno nedělní odpoledne vydali s kámošem, mentorem a náčelníkem našeho kmene v jedné osobě až na daleký jihovýchod, kde už se prohánějí slováci, v éteru zní moravanka a vzducem se line opojná vůně přímo lákajicí k návštěvě sklípku. Nicméně cíl byl jasný a už nebyla možnost couvnout.
Majitel byl už od pohledu sympaťák a maskáčema dobře ladil k laku motorky, která stála v garáži a už čekala na náš verdikt.
Kontrola zevnějšku dopadla více méně v pořádku, i motor navzdory zimě, naskočil a tak došlo i na zkušební jízdu. Karbec trochu zlobil a mašina chcípala, ale přeci jen, je to policejní veterán a člověk musí ledasco odpustit.
A tak jsem ledasco odpustili, naložili, sepsali a vstříc postupující temnotě a padajícímu sněhu vyrazili k domovu.

Dnes, neboť jakožto "řádný" občan dbalý zákonů musím mět vše v pořádku, jsem se rozhodl, že pojedu na evidenční kontrolu. Už od rána při pohledu na hladké silnice jsem si říkal, že jsem měl i lepší nápady, ale hold předpisy jsou předpisy, a do jara mi s přepisem nikdo nepočká. Navíc má druhá myšlenka byla, že jsem měl nápady daleko horší, takže toto bylo docela v normě. Tohle mínění mě pomalu přecházelo, když jsem málem nedobruslil ani k bráně, hlásek v hlavě říkal: "ty vole ty nedojdeš po svých k vratům a chceš na tom jet na motorce?..." Zkusit se má všechno a s nohama na zemi můžu jet vždycky, že jo.
Vydal jsem se tedy ku garáži, namontoval baterii a jal se startovat. Po zkušenosti z minulého tdne, kdy jsme ji ve dvou střídajicích se kopáčích nastartovali asi na bambiliontý pokus, jsem se modlil, aby byl dnešní scénář jiný. Nebyl.
Tedy vlasně ano, dnes jsem byl na to sám a můžu jen řict, že ke konci bych radši skládal pět metráků uhlí. Nechtěla a nechtěla naskočit, ani startér, ani nakopávačka. I když s tou jsem si byl jistý, že nakonec chytne. A přeci jen čapla. Pravou nohu už jsem měl KO, ale řekl jsem si, že když už jsem tam namontoval tu baterii a připravil se na cestu tak ji prostě nakopnu. Zabrala levačka. Hurá, konečně se zadařilo.
Když jsem vyjížděl, začalo mžít a pěkně to přimrzalo na plexi helmy, ale jel jsem krokem, takže to docela šlo. Připadal jsem si jak exotickej papoušek mezi tučňáky, každý na mě koukal jak na naprostou halucinaci, přitom jsem ráno viděl borce jak jel do sámošky na babetě, takže jsem tutově nebyl jediný motocyklista co dneska vyrazil.
Evidenčka proběhla samozřejmě dobře a i já se nakonec dopravil v pořádku zpět do naší dědiny. Mám za sebou prvních dvacet kilometrů na novém stroji a jsem zatraceně rád, že jsem nebyl jedním z těch, pro které jelo těch pět nebo šest sanitek, co jsem od rána slyšel.
Ačkoli masáž nohy by vážně bodla.