Spanilá jízda Böhmerlandů
Text: Jarda Šíma | Foto: Jarda Šíma | Zveřejněno: 8.6.2007 | Zobrazeno: 12 792x
Konec května a Horní Počernice, to je již po šest let tradiční termín i místo, kde je možné spatřit neobvyklé stroje vyráběné na severu Čech v Krásné Lípě před druhou světovou válkou. Ano, řeč je o naprosto jedinečných motocyklech Böhmerland, nebo chcete-li Čechiích, které jsou dílem Albína Liebische. Jeden z modelů dokonce nese světový primát, protože je nejdelším sériově vyráběným motocyklem.
Setkání a výstavu těchto skvostů ve Chvalské tvrzi uspořádala firma Pneu Zezulka a není náhodou, že právě pan Jiří Zezulka je také jedním z přímých účastníků akce. Motocykly Böhmerland jsou s touto rodinou velmi úzce spjaty, vždyť je začal sbírat již otec pana Jiřího a jezdí na nich i jeho syn Jiří Zezulka mladší. Naštěstí je v této rodině více motocyklů, než jejich členů, a tak přišla moje chvíle. Byl jsem totiž přizván jako jeden z řidičů a dostalo se mi té cti povodit si po Praze dlouhý model Böhmerland z roku 1937.
Ráno však nevyšlo úplně nejlépe. Když už byly všechny vzácné stroje i jejich majitelé namístě, začalo hustě pršet a jen málokdo věřil, že do poledního odjezdu se vyčasí. Zatímco pan starosta Ivan Liška vítal účastníky zahajovací řečí, sedmdesáti i víceleté stroje skrápěly proudy vody.
Jako mávnutím kouzelného proutku se však počasí umoudřilo a davy diváků se nemohly nabažit neskutečných tvarů, barev a výjimečných technických provedení, kterými je značka Böhmerland vyhlášená. Na ploše Chvalské tvrze bylo vystaveno 17 motocyklů a jak můžete vidět, dorazili i zahraniční účastníci. Nejen pro pobavení diváků, ale především jako důkaz o stavu motocyklů, byla vyhlášena soutěž ve startování na první našlápnutí. Překvapením jsem až zkoprněl, když i mně po řádném přeplavení karburátoru naskočil bublající dlouhozdvih objemu 600 cm3 na první našlápnutí a já se rázem ocitl v semifinále. Finále však patřilo starým borcům a neukončit soutěž losem, trvala by snad doteď. Dopřejte si na svém PC zvuk a při videu se nechte unést lahodným projevem motoru, který chytne hned napoprvé.
To už se ale dává kolona letitých veteránů, a teď mám na mysli i většinu řidičů, do pohybu a po projetí Horních Počernic míří téměř volnou silnicí skrz Vysočany přes Libeň na náměstí Krále Jiřího, kde bude první zastávka. Směrem do centra se lidé mačkali na okrajích chodníků a nevěřícně zírali na letité veterány o nichž naprostá většina z nich neměla do té doby ani ponětí. Teprve při jízdě úplně volnou magistrálou kolem Hlavního nádraží jsem pochopil, že to co zažívám, není sen a jízdu si začínám užívat naplno. I Lenka si pomalu začíná zvykat na rozdílnost stroje a zvládá i focení.
Vše co dělá Karel Mareš z Liberce za léta ježdění, a to i zahraničního, naprosto podvědomě, se já učím teprve za jízdy. Nepřesné ruční řazení mě nejednou potrápilo. Trvalo chvíli, než jsem si zvykl, kde je dvojka a kde trojka, ale motoru je to nějak jedno, ten je klidně schopen se rozjet i na tu trojku, která je zde samozřejmě poslední rychlostí. To už ale sjíždíme Václavákem až na Můstek, kde je další ze zastávek. Přede mnou obdivovaný sidecar Vaška Slováka a u mě svěřeného Böhmerlanda se začíná zahřívat spojka, takže vyřazení je čím dál problematičtější. Brzda se zase už oklouzala natolik, že brzdí ještě méně než na samém začátku, kdy už její účinnost nebyla nic moc.
Opět stovky nechápavých pohledů. Především pro cizince jsou motocykly Böhmerland velkou hádankou. Pár zodpovězených dotazů, fotografie, dokumentující účast na tomto nezvyklém místě a už si to naše blažená kolona šine po nábřeží kolem Zlaté kapličky a před námi se otevírá úchvatné panoráma Hradčan. Na další zastávku na Malostranském náměstí před budovou Senátu nepřijely všechny stroje. Doprovodný servisní vůz a jeho mechanici však všechny drobné závady jako výměnu svíčky nebo ucpaný přívod benzínu řeší promptně, takže za chvíli jsme opět všichni. To už si s Čechií začínám rozumět a z náměstí vyrážím jako jeden z prvních.
Na jízdu nahoru Nerudovou ulicí, ze které jsem měl nejprve strach, se doslova těším. Škoda jen, že nebudou fotografie, majitel i další zkušení böhmerlandisté mi rozmluvili jízdu ve dvou, takže Lenka potupně nasedá do auta, zatímco mě táhne bublající motor na druhý převodový stupeň po řádně nakloněné dlažbě s množstvím zpomalovacích hrbů.
Hodinu trvající zastávka na Hradčanském náměstí je tou největší odměnou. Za poslední léta jsem měl pod zadkem nespočet motocyklů, ale, že se někdy dostanu s motocyklem až sem a ještě že to bude Böhmerland, tak to mě nenapadlo ani v tom nejbujnějším snu.
Rachot jednoválců se nese nad Vltavou a nejvíc si to užíváme v Husákovu tichu (pražáci budou vědět). Ještě poslední zastávka v Libni na dohled od Sazka arény a už je tu opět Černý Most a s ním blížící se konec spanilé jízdy blažené kolony Prahou. Je to až k neuvěření, že do areálu Chvalské tvrze přijely zpět všechny stroje. Přitom počasí i trasa je nijak nešetřily.
Závěrečná fotografie zachytila většinu účastníků skvělé akce a z jejich rozjasněných pohledů je vidět, že byla opravdu povedená. Ještě vzdát pokřikem hold panu Liebischovi a mohla začít nekonečná debata nad úžasnými kousky z naší historie. Můj osobní dík patří panu Jiřímu Zezulkovi, který mi umožnil splnění tajného snu.
Ráno však nevyšlo úplně nejlépe. Když už byly všechny vzácné stroje i jejich majitelé namístě, začalo hustě pršet a jen málokdo věřil, že do poledního odjezdu se vyčasí. Zatímco pan starosta Ivan Liška vítal účastníky zahajovací řečí, sedmdesáti i víceleté stroje skrápěly proudy vody.
Jako mávnutím kouzelného proutku se však počasí umoudřilo a davy diváků se nemohly nabažit neskutečných tvarů, barev a výjimečných technických provedení, kterými je značka Böhmerland vyhlášená. Na ploše Chvalské tvrze bylo vystaveno 17 motocyklů a jak můžete vidět, dorazili i zahraniční účastníci. Nejen pro pobavení diváků, ale především jako důkaz o stavu motocyklů, byla vyhlášena soutěž ve startování na první našlápnutí. Překvapením jsem až zkoprněl, když i mně po řádném přeplavení karburátoru naskočil bublající dlouhozdvih objemu 600 cm3 na první našlápnutí a já se rázem ocitl v semifinále. Finále však patřilo starým borcům a neukončit soutěž losem, trvala by snad doteď. Dopřejte si na svém PC zvuk a při videu se nechte unést lahodným projevem motoru, který chytne hned napoprvé.
To už se ale dává kolona letitých veteránů, a teď mám na mysli i většinu řidičů, do pohybu a po projetí Horních Počernic míří téměř volnou silnicí skrz Vysočany přes Libeň na náměstí Krále Jiřího, kde bude první zastávka. Směrem do centra se lidé mačkali na okrajích chodníků a nevěřícně zírali na letité veterány o nichž naprostá většina z nich neměla do té doby ani ponětí. Teprve při jízdě úplně volnou magistrálou kolem Hlavního nádraží jsem pochopil, že to co zažívám, není sen a jízdu si začínám užívat naplno. I Lenka si pomalu začíná zvykat na rozdílnost stroje a zvládá i focení.
Vše co dělá Karel Mareš z Liberce za léta ježdění, a to i zahraničního, naprosto podvědomě, se já učím teprve za jízdy. Nepřesné ruční řazení mě nejednou potrápilo. Trvalo chvíli, než jsem si zvykl, kde je dvojka a kde trojka, ale motoru je to nějak jedno, ten je klidně schopen se rozjet i na tu trojku, která je zde samozřejmě poslední rychlostí. To už ale sjíždíme Václavákem až na Můstek, kde je další ze zastávek. Přede mnou obdivovaný sidecar Vaška Slováka a u mě svěřeného Böhmerlanda se začíná zahřívat spojka, takže vyřazení je čím dál problematičtější. Brzda se zase už oklouzala natolik, že brzdí ještě méně než na samém začátku, kdy už její účinnost nebyla nic moc.
Opět stovky nechápavých pohledů. Především pro cizince jsou motocykly Böhmerland velkou hádankou. Pár zodpovězených dotazů, fotografie, dokumentující účast na tomto nezvyklém místě a už si to naše blažená kolona šine po nábřeží kolem Zlaté kapličky a před námi se otevírá úchvatné panoráma Hradčan. Na další zastávku na Malostranském náměstí před budovou Senátu nepřijely všechny stroje. Doprovodný servisní vůz a jeho mechanici však všechny drobné závady jako výměnu svíčky nebo ucpaný přívod benzínu řeší promptně, takže za chvíli jsme opět všichni. To už si s Čechií začínám rozumět a z náměstí vyrážím jako jeden z prvních.
Na jízdu nahoru Nerudovou ulicí, ze které jsem měl nejprve strach, se doslova těším. Škoda jen, že nebudou fotografie, majitel i další zkušení böhmerlandisté mi rozmluvili jízdu ve dvou, takže Lenka potupně nasedá do auta, zatímco mě táhne bublající motor na druhý převodový stupeň po řádně nakloněné dlažbě s množstvím zpomalovacích hrbů.
Hodinu trvající zastávka na Hradčanském náměstí je tou největší odměnou. Za poslední léta jsem měl pod zadkem nespočet motocyklů, ale, že se někdy dostanu s motocyklem až sem a ještě že to bude Böhmerland, tak to mě nenapadlo ani v tom nejbujnějším snu. 
Rachot jednoválců se nese nad Vltavou a nejvíc si to užíváme v Husákovu tichu (pražáci budou vědět). Ještě poslední zastávka v Libni na dohled od Sazka arény a už je tu opět Černý Most a s ním blížící se konec spanilé jízdy blažené kolony Prahou. Je to až k neuvěření, že do areálu Chvalské tvrze přijely zpět všechny stroje. Přitom počasí i trasa je nijak nešetřily.
Závěrečná fotografie zachytila většinu účastníků skvělé akce a z jejich rozjasněných pohledů je vidět, že byla opravdu povedená. Ještě vzdát pokřikem hold panu Liebischovi a mohla začít nekonečná debata nad úžasnými kousky z naší historie. Můj osobní dík patří panu Jiřímu Zezulkovi, který mi umožnil splnění tajného snu.
Informace o redaktorovi
Jak se Vám líbil tento článek?