ktm_srpen




Surtees Special 7R: Kvůli téhle motorce John Surtees odešel do F1

Tento stroj má na svém kontě spoustu hodně zajímavých výsledků – Peter Williams na něm v roce 1966 dojel druhý na Manu při Junior TT a Kanaďan Mike Duff, nyní Michelle Duffová, na něm skončil v roce 1964 třetí v mistrovství světa 350GP. Ovšem ještě daleko zajímavější je jeho vznik. Vyrobil si jej totiž pro sebe sám osminásobný mistr světa John Surtess. Nakonec nejenže na něm nikdy nestartoval, dokonce kvůli němu opustil motocyklový svět! A my víme, jak jezdí.

Kapitoly článku

John Surtees zůstane navěky zapsán v pamětích fanoušků motorsportu coby člověk, který jako jediný dokázal získat titul mistra světa na dvou i čtyřech kolech – sedm na motocyklech MV Agusta 350/500 a jeden ve Ferrari F1. Ovšem co se naopak téměř vůbec neví, že kromě špičkového jezdce byl John také velmi zdatným mechanikem. Vždyť třeba na Silverstonu si v paddocku narychlo udělal přídavnou nádrž pro své Ferrari, když byl jediným člověkem z celého týmu, který uměl se svářečkou. V zimě 1959/60 si doma postavil vlastní závodní motorku s motorem AJS 7R o objemu 350 cm3, s níž plánoval závodit na krátkých britských okruzích v mezičase, kdy nebude závodit pro MV Agustu v Grand Prix. Tento motocykl se stal později známým jako Surtees Special a nyní jej vlastní sponzor známého newyorského Teamu Obsolete (provozuje spoustu raritních historických závodních motocyklů) Robert Iannucci.

„John rád závodil každý víkend, ne kvůli penězům, ale aby se udržoval v kondici,“ říká Robert. „Ovšem hrabě Agusta mu na to přestal půjčovat motorky, tak se John rozhodl, že si udělá vlastní.“ Zatímco do pětistovek si pořídil Manx Norton, pro kategorii 350 si John vyrobil svůj motocykl s motorem AJS 7R. Ten měl stejný výkon jako Norton a byl lehčí a navíc měl i uzavřený ventilový rozvod, takže o místo méně, kde by mohl unikat olej, jak John říkal. Podařilo se mu získat tovární motor 7R od vývojáře AMC Jacka Williamse a následně si najal svářečského mága Kena Spraysona, který jinak pracoval pro Reynolds Tubes, aby mu podle jeho designu posvařoval rám z chrommolybdenových trubek 531 o průměru 32 mm a tloušťce stěny 1,2 mm. Ovšem první verze nebyla podle jeho gusta, takže Sprayson vyrobil druhý – motor šel víc dopředu a hlava řízení byla pevnější a níž, aby umožnila uchycení zkrácené vidlice Norton Roadholder. Celé tohle pevné a zároveň lehké šasi bylo založené na designu dvojitého rámu Manx Norton Featherbed, s nímž John zamlada závodil, ovšem vrchní i spodní hlavní dvojice rámových byly propojeny kratším spojovacími trubkami a nepřehlédnutelné jsou dlouhé spojky od půlky vrchních trubek k čepu kyvné vidlice. V levé z nich bylo schované mazání primárního řetězu.

Surtees si motorku sám celou poskládal a následně ji otestoval v Brands Hatch ana Silverstonu, kde překonal vlastní traťový rekord, který zajel s čtyřválcovou MV Agustou 350! Když se to dozvěděl vznětlivý hrabě Agusta, okamžitě do smlouvy prosadil dodatek, který Surteesovi zakazoval závodit na motocyklu jakékoli jiné značky. Ovšem neříkalo se v něm nic o autech, takže v březnu 1960 John Surtees zažil svou premiéru na čtyřech kolech, když při závodě Formula Junior v Goodwoodu dojel druhý ve speciálu Cooper-BMC svého souseda Kena Tyrerlla (ano, toho Tyrrella, v jehož vozech získal dva tituly mistra světa F1 Jackie Stewart). Frustrovaný z Agustova zákazu jezdit na jiných motorkách v nemistrovských závodech, zejména na té jeho, rozhodl se John, že 1960 bude jeho posledním rokem v jedné stopě. A hned začal závodit i v autech. Zbytek je historie – vznik Surtees Specialu byl tedy katalyzátorem pro Johnův přechod do aut.

Co se pak s motorkou stalo? Stála na krámě Johnova otce, až ji v roce 1962 koupil Rex Butcher, britský specialista na krátké okruhy. Jenže ten na ní pořádně nedokázal seřídit karburaci a při jednom tréninku v Brands Hatch 1963 ji půjčil Kanaďanu Miku Duffovi, který tehdy závodil za Toma Artera. „Neujela jsem ani 100 metrů a bylo jasné, že tu motorku chci, byla prostě fenomenální,“ vzpomíná Mike, dnes teda vlastně již Michelle Duffová. „Vrátila jsem se do boxů a řekla Rexovi, ať ji nikomu neprodává, jen mně. Byl rád, že se jí zbavil, plácli jsme si za 1000 liber. Řekla jsem potom Tomovi, že si chci koupit Surtees Special, a ten mi řekl to samé – nikomu to neprodávej, jen mně! Řekla jsem jasně, ale jen v případě, že na ní budu moct jezdit. Smál se a souhlasil. Naprosto jsem se do té motorky zamilovala a vyhrála na ní spoustu závodů. Všechno na ní bylo správně – ovladatelnost, brzdy, prostě všechno. Bylo jedno, co jste dali dovnitř za motor, vždycky letěla jako raketa. Ať s pětistovkou G50, nebo třipade 7R. Ale nikdy jsme nezjistili proč. Vypadalo to, že nějak dokáže dostat z motoru všechnu sílu a přenést ji na asfalt lépe než standardní 7R, zřejmě díky pevnějšímu rámu, který znamenal, že se tolik síly neztrácelo v jeho kroucení.“

V roce 1964 Duff za řídítky Surtees Specialu 7R, připraveného Tomem Arterem, dojel druhý při Ulster GP a třetí v Junior TT i ve Velkých cenách jak Východního, tak Západního Německa. S trojicí pátých míst na jiných okruzích to pro Duffa znamenalo celkově třetí místo v mistrovství světa třistapadesátek a angažmá od Yamahy pro jízdu na jejich dvěstěpadesátkách RD56 pro následující rok, kdy skončil druhý za týmovým kolegou Philem Readem. Mike používal motorku pravidelně při závodech britského mistráku, dokud ji Tom Arter nedal svému novému jezdci Peteru Williamsovi na konec sezony ´65. Ten na ní okamžitě dokázal dvakrát vyhrát, v průtrži mračen v Mallory Parku a v Brands Hatch. „Surtees Special byl jednou z nejpříjemnějších motorek, na kterých jsem kdy jezdil,“ říká Williams dnes. „Roztlačování na startu bylo jako tlačit jízdní kolo, řízení bylo lehké a přesné, celá motorka obratná a ovladatelná – fakt skvělá.“ Ale nebyl to jen speciál na krátké technické tratě, což Duff dokazoval už o rok dříve na velkých GP tratích jako Solitude, Monza či Sachsenring. V roce 1966 na Surtees Specialu dokázal Peter Williams při svém debutu na Junior TT dojet druhý za Agostinim na tříválcové MV! Vyhrál potom ještě několik národních závodů, ale na Sachsenringu 1967 se na téhle motorce krutě rozbil, a i když se z toho dostal, potom už se soustředil jen na pětistovky v sedle Arteru G50. Který, jak je nutné podotknout, měl šasi podobné Specialu. To proto, že se Tomu Arterovi podařilo sehnat ten první Surteesův rám! Tahle motorka potom dala vznik celé řadě slavných Arterů G50 až po model nazývaný Wagon Wheels.

Ještě v roce 1972 dojel nový Arterův jezdec Dave Hughes na Surteesu čtvrtý při Junior Manx GP v konkurenci ostrých dvoudobých Yamah (na 12 let staré motorce!), ovšem v půlce 70. let už tento stroj putoval do skladu. Na světlo se podíval při krátké demo jízdě v roce 1998 při Assen Centenial TT. V dubnu 2000 poté, co Tom Arter zemřel, byl Surtees Special 7R vydražen v aukci Bonham´s ve Staffordu v kompletním, ovšem nikoli pojízdném stavu, získal jej za 10 120 GBP právě Robert Iannucci, pro něhož to je další kousek do sbírky Arterů. Renovace (vzhledem k Robertově mnoha projektům) trvala až do roku 2016 a podílel se na ní i sám John Surtees, bohužel zemřel tři měsíce předtím, než motorka poprvé vyjela na zkušební jízdu. Veřejně se objevila na okruhu v Mosportu při oslavě 50 let od konání první a jediné Kanadské GP. Michelle Duffová zde dojela třetí v pětistovkách na Arteru G50, který pro ni Team Obsolete přichystal. Ale oči jí zvlhly, když v boxu nečekaně narazila na Surtees Special, a pak už strávila zbytek víkendu na „mé oblíbené motorce – nejlepší, na které jsem kdy jela“.

Robert Iannucci a Michelle Duffová

Surtees Special je mnohem nižší a kompaktnější než standardní 7R, dvouventilový OHC jednobuch se suchou skříní je totiž umístěn o 29 mm níž. Rám objímá motor velmi těsně, vždyť jen sundat víčka na kontrolu ventilů chce velkou šikovnost, a dolů jdoucí přední trubky jsou lehce vmáčknuté dozadu, aby kolem pravé mohlo být co nejblíže obtočeno výfukové potrubí. Abyste vyndali z rámu celý motor, musíte nejdříve odmontovat převodovku… Trojúhelníková olejová nádržka je menší, lehčí a umístěná níže a se svými suchými 119 kg bez kapotáže je Surtees Special o značných 12,75 kg lehčí než standardní AJS.

Stupačky a výfuky jsou výše, aby umožnily „extrémní náklony v zatáčkách, které umožňují nejnovější závodní pneumatiky“, jak kdysi John Surtees uvedl v jednom rozhovoru, když byl motocykl nový. Brzdy jsou pochopitelně bubnové, vpředu dvouklíčová 230mm Oldrani, vzadu jednoklíčová 178mm Norton s hořčíkovým nábojem. Obě najdete na motocyklu doteď, stejně jako hliníkové vrchní brýle, které si vyráběl John sám a které drží o 19 mm kratší 37mm přední vidlici Norton Roadholder s upraveným tlumením. Kyvka z trubek Reynolds má dva tlumiče Girling a dává stroji rozvor 1395 mm, kola zůstala 19palcová jako na standardním 7R.

Tovární motor od Jacka Williamse (otce Petera!) byl zprovozněn Teamem Obsolete za použití co největšího možného počtu originálních dílů, říká Iannucci. Původně měl lehčí ramena kliky z tříventilového speciálu 7R3, ty však byly nahrazeny díly od NEB a motor navíc dostal titanovou ojnici, Nikasil do válce a vyšší kompresi (12,5 namísto 10,2:1). Původní duální zapalování s magnetem Bosch bylo nahrazeno jednosvíčkovým a Lucasem. Standardní motor AJS podával výkon 38 koní při 7600 otáčkách, Surteesův ovšem měl 42 koní při 8250 a má je dodnes. Síla na zadní kolo jde přes šestistupňovou převodovku Schafleitner, která se objevovala na mnohých motocyklech Arter, sám Surtees ovšem původně použil čtyřstupňovou Norton.

Možnost svézt se na tomto raritním Surtess Specialu 7R jsem měl hned dvakrát. Poprvé při již zmiňované akci v Mosportu, ovšem to jsem objel jen pár kol a zamířil do boxů, abych jej předal Michelle Duffové – udělali byste to také, věřte mi. A podruhé a již podstatně intenzivněji jsem tuhle motorku mohl ochutnat na setkání historiků v italském Varanu na pouhých 1,8 km dlouhé trati s 11 zatáčkami, což byl naprostý opak velmi rychlého Mosportu. Tady mi velmi štíhlá stavba a přesné řízení připomněly jednoválce Aermacchi, s nimiž jsem kdysi závodil deset let a které též byly doma jak na rychlých, tak na technických tratích. Ovšem se svými ležatými jednoválci nikdy neměly tolik váhy na předním kole, kolik bych si býval přál pro optimální grip, což se Surteesova motocyklu rozhodně netýká. Působí úplně stejně hbitě jako Aermacchi, ale nikoli nervózně, a má podstatně přirozenější jízdní pozici než Matchless G50, na kterém závodím už 45 let. Způsob, jakým šel mrštný štíhlý jednoválec přehazovat v šikanách, mi umožnil pochopit, proč tuhle motorku Mike Duff i Peter Williams tak milovali.

Díky podstatně nižší hmotnosti můžete na Surteesu začít brzdit výrazně déle a tvrději, dokonce stroji nevadí ani to, když brzdíte až k apexu zatáčky. Žádné zamrznutí přední vidlice, žádné vibrování kol, žádné zvedání z náklonu. Tohle všechno John Surtees dobře znal a udělal všechno pro to, aby se to na jeho motocyklu nevyskytovalo. Mně se to hodilo hned několikrát. Poprvé, když jsem si na Mosportu spletl úsek trati a najednou potřeboval opravdu hodně rychle zastavit, a podruhé, když jsem se ve Varanu naháněl se svým kamarádem Estebanem Fullanou na Matchlessu G50. Já ho dával na brzdy, on mě na motor na rovince, a tak pořád dokola. Surtees totiž nejenže brzdil skvěle, on se přitom i choval naprosto stabilně. Muzikálně ladění italští fanoušci si nemohli nevšimnout, jak spolu pořád vysoce znějící Surtees a hluboce bručící Matchless zápasí a po jízdě nás dokonce přišli do boxů pochválit za pěkný zážitek…

Ač mám díky své výšce 180 cm normálně u závodních motorek docela problémy, překvapilo mě, jak jsem se na Surtees Special dobře vešel. Motorka je to sice štíhlá a nízká, ale prostorná. A to měl John o osm centimetrů méně a stroj si stavěl přímo pro sebe. To mi umožňovalo posunovat se po sedle tam a zpět a měnit těžiště podle aktuální potřeby. Navzdory Johnovu tvrzení o co nejvyšším umístění stupaček mi tyto nepřišly kdovíjak vysoko, i když vzadu byly dost.

Stejně jako na mém vlastním G50 s šestikvaltem Schafleitner, i na Surteesu šlo řazení skvěle, byť do Varana byl zvolený převod hodně dlouhý a používal jsem akorát čtyři kvalty. Musel jsem si hlídat otáčky, aby nespadly pod 5500, tam motor ztratil veškerou sílu. Občas se mi to stalo v šikanách, stačilo však lehce líznout spojku a ručička otáčkoměru vystřelila vzhůru. Už při zahřívání na místě v boxech bylo znát, s jak velkou chutí letí tenhle jednoválec do otáček. Mít napřevodováno na všech šest kvaltů a moci motor točit až do 8200 namísto 7800 (kvůli životnosti), musel by to být naprosto dokonalý zážitek. Můj obdiv vůči Johnu Surteesovi tak ještě vzrostl. Nejenže to byl skvělý závodník na dvou, třech (začínal jako spolujezdec v sajdě svého otce Jacka) i čtyřech kolech a následně ještě respektovaný šéf týmu v náročném prostředí F1, byl to také skvělý konstruktér.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (16x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.



TOPlist