ktm_prosinec




SWM - italský návrat po třiceti letech

Značka SWM (Speedy Working Motors) nebo chcete-li S.V.V.M (Sironi Vergani Vimercate Milano) vznikla z vášně dvou přátel Pietra Sironiho a Fausto Verganiho pro terénní motocykly. Láska, vášeň a zápal je známý motor úspěchu, a tak se není čemu divit, že vavřínů z teréních disciplín získala italská značka velké množství. Bohužel ale také zažila osud podobný ostatním italským značkám řízeným srdcem. Nicméně po 40 letech se vrátila na scénu a dnes představuje nové modely.

Kapitoly článku

Pietro Sironi se v roce 1953 sám pokoušel o úspěchy v motocyklovém sportu, ale při tréninku na závod Milano-Taranto měl nehodu, která si vyžádala šedesátidenní pobyt v nemocnici a potom ještě rok rehabilitace. Následně se ještě snažil uplatnit v motocyklových soutěžích, kde není rychlost rozhodujícím kritériem, ale v roce 1968 ho povinnosti v zaměstnání přinutily pověsit přílbu na pověstný hřebík. Fausto Vergani, poradní technik Gilery, byl odborníkem na motory se sáním ovládaným rotačním šoupátkem a spolutvůrcem nádherného prototypu Gilery vybaveným tímto sáním, odvozeným od soutěžního modelu 65. Svůj sen o vytvoření takového soutěžního motocyklu začali plnit od roku 1971, kdy ve Verganiho garáži ve svém volném čase začali stavět první prototyp. Chtěli vytvořit výkonný, konkurenceschopný motocykl, který by nahradil dosavadní čtyřtakty Gilera, Guzzi, Morini nebo Ducati, které byly v té době překonávány lehkými dvoutakty ze Zaalpských zemí. Tak se zrodil první prototyp značky SWM, která byla zaregistrována 11. července 1971 se sídlem v Miláně. Jako pohonnou jednotku použili motor Sachs 125 B se šestistupňovou převodovkou. Vzhledem byl dost podobný motocyklu Morini, byl použit tlumič výfuku z Herculesu vyvedený pod palivovou nádrží. Když oba zakladatelé viděli dobrý výsledek prvního prototypu, rozhodli se postavit další s motory 50, 100 a 125 cm3, opět v soutěžním provedení. Sironi byl jmenován vedoucím stáje, kterou tvořili jezdci Franco Acerbis, Renato Anesa a Pasquale Bernini.

Pietro Sironi se synem a Fausto Vergani

Začaly přicházet první sportovní úspěchy značky a po jejich vystavení na Salone del Ciclo e Motociclo di Milano v listopadu 1971 začal i velký zájem veřejnosti. První tým SWM tvořili Vergani, Redrezza, Giuseppe Signorelli a Pierluigi Rottigni. Současně bylo připraveno několik strojů pro ty jezdce a fanoušky SWM, kteří neměli příliš velký zájem o motocyklový sport. Pro ně byly pořádány akce jako Sergio Cristina di Gozzano, na nichž se učili jak motor rozebrat a znovu složit a jak na motocyklu pracovat samostatně. Na mezinárodní scéně se SWM představilo poprvé na soutěži ve španělské Segovii a nebylo to nijak jednoduché. Italská motocyklová federace byla v té době v těžké finanční situaci a sdělila SWM, že se sice podniku může zúčastnit, ale na svoje náklady. Deset dní před odjezdem bylo všechno připraveno, ale stále chybělo oprávnění od výrobce motoru firmy Sachs. Viníkem bylo pověstné německé puntičkářství. Nakonec všechno dobře dopadlo a potřebné oprávnění dorazilo na letiště v Madridu přesně v den příjezdu týmu SWM. První den soutěže proběhl bez potíží, počasí bylo slunečné, teplota 20ºC, vzdálenosti nijak veliké. Nepříjemné bylo jenom odstoupení Ciceriho, ostatní jezdci byli na předních místech ve svých třídách. Horší už to bylo druhý den. Počasí se změnilo, začalo pršet a v pohoří Siera Nevada dokonce padal sníh. Jezdci se vraceli promoklí a prochlazení, začali odpadat jak pro technické závady, tak pro vyčerpání, pro které odstoupil i Vergani. Výsledek italské výpravy na SWM přesto nebyl špatný. Redrezza byl pátý ve třídě 50 cm3, Signorelli třetí ve třídě 100 cm3 a Rottigni ve třídě 125 cm3 skončil dokonce druhý. Po tomto výsledku měl najednou Sachs o spolupráci s SWM větší zájem. V polovině roku 1972 začínají nové dějiny SWM. Skončila výroba prototypů a začala sériová výroba motocyklů. Aby výrobce uspokojil požadavky trhu, dodával dva typy strojů - jeden ekonomický a jeden výkonnější sportovní. První se jmenoval Regolarita, druhý Six Days, aby bylo podtrženo jeho sportovní určení. V prvním roce výroby bylo postaveno 522 strojů o objemu 50 kubíků, 187 kusů 100 cm3 a 880 kusů stopětadvacítek obou provedení. Spolu s tím přibylo i sportovních úspěchů. A. Rustignoli se stal italským mistrem v motokrosu třídy 125 cm3, P. Rottigni skončil třetí v ME enduro ve stejné kubatuře. V italském soutěžním mistrovství byli G. Brissoni a Redrezza na 2. a 3.místě v padesátkách, P. Rottigni byl třetí ve třídě 125 cm3. V této sezóně se stroje SWM poprvé představily také v Mezinárodní šestidenní soutěži, shodou okolností u nás ve Špindlerově Mlýně. Italský tým A ve Stříbrné váze na SWM obsadil 10. místo, když v něm jeli Vergani, Brissoni, Signorelli, Bernini. Italové získali 3 zlaté a jednu stříbrnou medaili.

Pro sezónu 1973 byly motocykly znovu upravené a technicky vylepšené využitím zkušeností z absolvovaných soutěží. Bylo změněno zavěšení zadního kola, upravena přední vidlice, upevnění motoru, na nádrž se dostala kožená brašna na nářadí, sedlo bylo zvýšeno a dostalo anatomický tvar, stupačky byly posunuté dozadu. Některé z těchto úprav se dotkly i motokrosových strojů, u kterých byl změněn i tlumič výfuku. V tomto roce byly vyráběny tři varianty strojů. Pod stejným jménem Regolarita to byl stále ekonomický model, varianta Six Days ES byla výkonnější a určená pro soutěže s upraveným motorem Sachs a její ekonomičtější verze Six Days ER měla sériový motor Sachs namontovaný ale ve shodném podvozku. Koncem roku dostala verze ES litá kola a jiné tlumiče pérování. Mezi úspěchy můžeme počítat italský mistrovský titul v soutěžích, který získal G. Perego ve třídě 50 cm3 a druhé místo ve stopětadvacítkách, které obsadil P. Rottigni. SWM navíc získala italský titul v soutěžích družstev. V soutěžním ME skončil celkově na druhém místě P. Rottigni ve své třídě 125 cm3. Na druhém místě v italském mistrovství v motokrosu ve třídě 125 cm3 skončil jezdec Mori. Na 48. Mezinárodní šestidenní soutěži, která se jela ve Spojených státech, obsadil tým Italia B na SWM ve složení Rottigni, Mercatelli, Laurieati a Radici sedmé místo v soutěži o Stříbrnou vázu, navíc si Italové odvezli čtyři zlaté medaile.
V roce 1974 došlo na motocyklech série Six Days ES/ER k dalším změnám. Opět byla změněna zadní vidlice, kola byla definitivně z hliníkové slitiny Akron, řídítka Tomaselli nahradily modernější Magury. Rozdíly mezi ES a ER byly stále menší, a aby byl ve výrobě nějaký ekonomičtější model, přišel do výroby typ Regolarita N. Ten měl chromovaný rám s černou nádrží, klasické tlumiče A73 Marzocchi, řídítka Tomaselli nebo Domino. Přední kolo mělo kuželovou brzdu Grimeca průměru 125 mm a kola byla paprsková. Později byla přední brzda bubnová, ale stále značky Grimeca. Tento typ měl výhodu v nízké prodejní ceně. Továrna také získala nové prostory po bývalé továrně na obuv v Rivoltě, kde postupně vybudovala centrum výroby SWM s moderním strojním vybavením a zkušebnou motorů. Firma přitom vyvíjela další zlepšení. Už v roce 1974 zkoušel Rottigni při tréninku přední kotoučovou brzdu, válec a hlava válce byly z materiálu s menší tepelnou rozpínavostí, bylo upraveno zavěšení kol, upraven byl i podvozek. SWM chtěla mít výkonnější, rychlejší a spolehlivější motocykly než jejich konkurence, kterou byly zejména Zündapp, Jawa, Hercules a MZ. Dbala i na propagaci a styk se zákazníky, pro které dokonce vydávala vlastní časopis Corriere della SWM. Bezesporu největším úspěchem sezóny 1974 bylo vítězství Rottigniho ve třídě 125 cm3 na Mezinárodní šestidenní v domácím Camerinu. Hlavně proto, že porazil Gileru, která byla před zahájením soutěže považována za favorita. Zejména její jezdec Gritti a právě ve třídě 125 cm3. Kromě vítězství Rottigniho tam získali jezdci Petrogali a Němec Klenk druhá místa ve třídách 100 a 50 cm3. Mimo toho získali Rottigni, Petrogalli G. L. a Laurieati zlaté medaile, Mercatelli získal stříbrnou a Klenk bronzovou medaili. Dalšími úspěchy této sezóny byly italský mistrovský titul jezdce Gabbiho v motokrosu třídy Kadet 125, dvě třetí místa v celkové klasifikaci ME získaná jezdci Radicim ve třídě 50 cm3 a Rottignim ve stopětadvacítkách. V italském soutěžním mistrovství obsadil Rottigni druhé místo, zatímco v obou nižších třídách obsadili třetí místa Radici a Comotti.

Velké změny přišly v roce 1975. Především se objevil nový podvozek s centrální trubkou, na kterém jel Rottigni už na šestidenní 1974, podvozky byly upraveny v oblasti hlavy řízení a uložení motoru. V roce 1975 také zesílil úmysl SWM dát konečně do výroby motocykl 175 cm3. Zpočátku byl používaný jenom na silnici při testování oficiálními jezdci. Na všech motocyklech byly použity kuželové brzdy Grimeca (125 mm pro padesátky a 140mm pro silnější modely). Motory byly posledního provedení Sachs B a v provedení ES byly použity karburátory průměru 24 mm pro 50 cm3, 28 mm pro 100 cm3 a 32 mm pro 125 a 175 cm3. Řada dílů byla vyrobena z plastických hmot nebo ze skelných laminátů jako přední blatník, kryt řetězu, přední číslová tabulka, plášť čističe vzduchu. Tyto modely byly označeny jako Six Days série B. V polovině roku 1975 se zvyšovala poptávka po oficiálních strojích, a proto se SWM rozhodla uspíšit výrobu nových typů Six Days: 100; 125 a 175 cm3 série C, beze změny zůstal jenom model 50 cm3. Motocykly se lišily od předcházejících opět novým podvozkem ze zesílených trubek a úpravou v oblasti připevnění nádrže. Přední vidlice na modelech ES byla nová Marzocchi z trubek průměru 35 mm s kluzáky z hořčíkové slitiny. Ze sportovních úspěchů sezóny 1975 je největší pochopitelně vítězství italského týmu na Šestidenní na Isle of Man ve složení Rottigni, Gagni, Brissoni, Petrogalli, v soutěži o Stříbrnou vázu. Všichni jeli logicky na SWM. Mimo to tam byl Rottigni třetí ve třídě 125 cm3 a tým SWM byl úspěšný i v soutěži továrních týmů. Celkem získali jezdci SWM tři zlaté, jednu stříbrnou a pět bronzových medailí. Kromě těchto úspěchů se stali mistry Itálie v motokrosu Brissoni a v soutěžích Rottigni, oba ve třídě 125 cm3. V soutěžním ME skončili na třetích místech ve třídách 100 a 125 cm3 Petrogalli a Rottigni, ve třídě 175 byl  Laureati druhý.

V roce 1976 skončila dodávka motorů Sachs pro SWM, přitom v tom roce byla výroba SWM mnohem širší. V katalogu byly uvedeny modely Ciclomotori řady VP 16 se 16palcovými koly a VK 10 s 10palcovými koly z lehké slitiny, s trubkovým rámem, přední teleskopickou vidlicí a motorem Minarelli 49,6 cm3. První se startoval pedály, druhý startovací pákou. Pro děti byl určen Minicross s 9palcovými koly a motorem Morini S 5K s jediným převodem a model Cross Boy s motorem Minarelli  P4 CS/KS se čtyřstupňovou převodovkou, karburátorem 19 mm, hydraulickým zavěšením, předním kolem 15 palců a zadním kolem 12 palců. Dále klasická ekonomická 125 cm3 Regolarita NC postavená na základě staré řady Six Days C a řada Silver Vase s šestistupňovou převodovkou v objemech 100; 125 a 175 cm3 ve verzích ES a ER a nová Silver Vase 50 cm3 v jediné verzi ES. Ta poslední měla velký úspěch, měla magnéziová kola, plynové tlumiče a motor Sachs 50 6A GS, připravený u SWM. Ještě tam patří řada Silver Vase se sedmistupňovou převodovkou v objemech 125; 175 a 250 cm3 ve verzích ES a ER, do které byla zařazena verze 255 cm3. Model s větším objemem se pozná podle složitějšího výfukového systému s velkým tlumičem výfuku. Na konci řady najdeme Cross 50 na bázi Silver, která měla dobrý odbyt, Cross 125 byl kopií vítězného stroje Brissoniho z italského mistrovství 1975 a Cross 250, který měl ale málo následovníků. Řada Silver Vase byla vybavena zcela novým podvozkem, kuželovými brzdami Grimeca, řídítky Magura, vidlicí Marzocchi ZT1 Piuma z trubek 35 mm a koly Akron z hliníkové slitiny pro verzi ES a tradiční vidlicí s ocelovými koly pro verzi ER. Karoserie byla vyrobena z plastických hmot s výjimkou zadního blatníku, který byl stále ze skelného laminátu, přední světlomet byl zpočátku kulatý, později se změnil na lichoběžníkový. Na 51. ročník Mezinárodní šestidenní v rakouském Zeltwegu se střediskem na automobilové závodní dráze vyslala SWM čtveřici složenou z Cagniho (100 cm3), Brissoniho (125 cm3), Rottigniho (175 cm3) a Laureatiho 250 cm3) s úkolem obhájit titul získaný před rokem. Navíc jeli ještě A. Marinoni ve stovkách a S. Sala v dvěstěpadesátkách. Tento rok ale věci nešly tak dobře a čtveřice byla ve Stříbrné váze klasifikovaná na třetím místě. Zlaté medaile získali Gagni, Marinoni, Brissoni, Rottigni a Laureati. Mimo to se tým SWM stal italským mistrem družstev v motocyklových soutěžích. V soutěžním ME skončil Brissoni na druhém místě, na třetích místech skončili Gagni a Rottigni (100cm3 a 175cm3), na devátém místě skončil ještě Sala ve třídě 250 cm3. V italském soutěžním mistrovství vyhrál svou třídu Brissoni, na druhých místech skončili Gagni v nejslabší třídě, Radici ve třídě 100 cm3 a Rottigni ve kategorii 175 cm3. Sala byl ještě třetí ve třídě dvěstěpadesátek a v třídě nad 250 kubíků se stal mistrem Itálie Laureati.
Rok 1977, šestý rok života společnosti SWM, byl pro společnost jedním z nejdůležitějších. Musela se rozhodnout, zda pokračovat s motory Sachs, což nedávalo do budoucna žádnou velkou perspektivu, nebo zvolit jinou cestu. Úvahy o vlastním motoru by zaměstnaly příliš mnoho lidí a také času na jeho vývoj, tak bylo rozhodnuto vyzkoušet nového partnera pro dodávku motorů a servisu. Volba padla na rakouský Rotax. Ty už dlouho používal i Puch a ukázaly se jako dostatečně výkonné a spolehlivé. Pro použití u SWM potřebovaly další zjednodušení, odlehčení a racionalizaci, požadavky, kterým byl Rotax nakloněn a souhlasil také s úmyslem SWM proniknout i do soutěží v trialu. Příchod nového motoru s rotačním šoupátkem, ve který Vergani hodně věřil na základě předešlých zkušeností u Gilery, dal nový tvořivý popud SWM k realizaci řady vylepšených motocyklů z technického a stylistického hlediska, ale i z hlediska použití materiálů na realizaci nadstavby. Nové motory v rozsahu objemů 125; 175 a 250 cm3 byly zkoušené pro sérii vyrobitelnou v krátké době a založené na všech získaných zkušenostech z let vývoje a soutěží. V rekordně krátké době byl připraven první prototyp a v dohledu byla sériová výroba, protože nová sezóna byla za dveřmi. Na pracích se podílela i čtveřice: Gagni – 50 cm3, Marinoni - 100 a 125 cm3, Rottigni - 125 cm3, Valoti - 175 cm3 a Brissoni - 250 cm3. Jako sportovní vedoucí byl vybrán Enrico Bosch. Nové motocykly dostaly označení RS-GS pro soutěžní stroje a RS-MC pro motokros, po celou zimu probíhaly testy a po nich přišly první mistrovské soutěže. Do prodeje nové modely přišly začátkem června 1977. Stalo se také, že Andrea Marinoni oživil Silver 100 namontováním nového motoru Rotax 100 cm3 už v předstihu, aby připravil také tento objem, který chyběl v řadě RS. V polovině sezóny motor vybavený nuceným chlazením neodpovídal pravidlům FIM, a tak Marinoni převzal stroj 125 cm3 a získal s ním zasloužené páté místo na konci sezóny. První typy RS 1977 měly jiný systém napínání řetězu a řadit bylo nutno s velkou silou.

V roce 1978 byl tlak na definitivní zrušení třídy 100 cm3 v mistrovství Evropy, ale zatím ještě zůstala, a tak Italové přišli s připraveným prototypem RS-GS 100 s motorem Sachs. Ten už ale neměl žádné pokračování. Souběžně s vývojem modelů Regolarita začal realizací úprav motoru také vývoj modelů pro trial. Sironi opět včas viděl význam této disciplíny a chtěl navázat na úspěchy španělských motocyklů Bultaco, Montesa a Ossa. Ve skutečnosti byla SWM první italská značka, která chtěla vyzvat iberskou hegemonii v těchto soutěžích a získat světový titul. Je známo, že trialové dějiny SWM začaly zcela neuvědoměle na Sardinii v Olbii, kde Saroniho rodina trávila krátké prázdniny a jezdila v okolí po cestách v zarostlém údolí na 125 a 250 se sedmi převodovými stupni. Tam se setkali s třemi neznámými osobami na „stejně neznámých malých motocyklech bez sedel“. Jednou z nich byl Peter Kuciukian, který v následujícím roce už spolu s Dario Seregnim a Giovanni Toscem vyvíjel první prototyp SWM pro trial a potom se stal vedoucím továrního trialového týmu. První prototyp přišel ve druhé polovině roku 1977 a zkoušel ho zkušený Tosco na říčce Adda v lokalitě Pozzo. Ještě ale nebyl zcela hotový, řada dílů byla později měněna. Motor byl vyvinut v podstatě z dlouhozdvihové 250 cm3. Zvětšením vrtání ze 72 na 76 mm byl zvětšen objem válce na 276,6 cm3, motor měl elektronické zapalování, jiný karburátor, upravenou spojku a celý stroj byl lehčí. Motor měl lehčí hlavu a válec a mnoho změn bylo také v zavěšení. Ne jednou radou při vývoji přispěl také mýtický Sammy Miller. Na konci roku 1977 byl na motocyklové výstavě představen konečný model trialového motocyklu pod označením RS-TL Alpaca pro 125 cm3 a RS-TL Guanaco pro třídu 320 cm3. K dispozice byla krom verze TL také Gara bez elektronického systému. A opět v tom roce přišly sportovní úspěchy. Na Šestidenní v rakouském Bad Aussee získal třetí místo Brissoni ve třídě 125 cm3, v soutěžním ME skončili na druhých místech Gagni ve třídě padesát a Brissoni ve dvěstěpadesátkách. Mistry Itálie v motocyklových soutěžích se stali Gagni v nejslabší třídě, Marinoni ve třídě 100 cm3, Rottigni ve stopětadvacítkách a Brissoni v nejsilnějších 250 cm3. Na druhém místě skončil ve třídě 175 cm3 Valoti.

Rok 1978 byl důležitým rokem pro změnu struktury SWM. Původní výrobní plochy v Rivolta d´Adda přestaly stačit, a tak bylo rozhodnuto postavit novou kapacitu v Trevigliu. Na francouzském trhu vznikla společnost SWM France a výroba Ciclomotori byla nakonec předána Mondialu. V letech 1977 a 1978 se konala také příprava a výcvik jízdy v terénu Polcanto ve spolupráci SWM a československou reprezentací v motokrosu a enduru. Řada SWM byla v té době široká. Existovaly tři typy pro děti: Minicross, Cross Boy a Junior Boy; dále Ciclomotori VP a VK v různých verzích, Regolarita Boy a Senior Boy (pro motokros). Ve verzích Regolarita to byly Silver Vase 50 ES, RS-GS 125-175-250, ekonomický Silver Vase 125-175-250 se sedmistupňovou převodovkou a NC 125 se šestistupňovou převodovkou. Modely pro motokros tvořily SV Cross 50; RS-MC 125 a 250; a byly i nové modely pro trial, jejichž výroba začala v únoru 1978: TL-Alpaca 125, TL-Guanaco 320 a verze TLM pro motoalpinismus s dlouhou sedlovou částí. Samotná výroba překonala v roce 1978 hranici 6000 kusů za rok. Důležitou novinkou byla příprava nového motocyklu 350 cm3, který byl upraven z dvěstěpadesátky zvětšením objemu na 280 cm3. Tento prototyp vydržel a osvědčil se po celou sezónu v motokrosu i v soutěžích, díky umění Andreiniho.

Pro 53. Mezinárodní šestidenní, která se konala ve Švédsku, byl sestaven tým pro Světovou  trofej jenom z jezdců na SWM s úkolem získat trofej, kterou Itálie nezískala od roku 1931. Všichni pracovali s maximálním nasazením na přípravě strojů a jezdci na fyzické přípravě, aby ve Švédsku dosáhli co nejlepších výsledků. Bohužel, hlavní úkol se splnit nepodařilo. SWM ale i tak získala úspěch, když Andreini vyhrál třídu 350 cm3 a absolutní klasifikaci, zatímco Brissoni vyhrál třídu 250 cm3. Další úspěchy sezóny 1978 byly první místo Brissoniho ve třídě 250 cm3 v soutěžním ME, dvě druhá místa obsadili Marinoni ve třídě 175 cm3 a Andreini ve třídě 350 cm3. Třetím místem přispěl ve stopětdvacítkách Gagni. Na 46. výstavě motocyklů koncem listopadu 1979 SWM vyměnilo velkou část svých výrobků a uvedlo některé nové jak například model GTS Racing - nový nekonformní stroj inspirovaný stroji scrambler. V roce 1979 SWM změnila řadu TF2 pro motokros tím, že opustila starý podvozek typ TF1 a použila nový, konstruovaný výhradně pro tuto disciplínu. Přední vidlice byly montovány Marzocchi Piuma, zatímco u zadní kyvné vidlice byly tlumiče Corto a Cosso. Málo změn bylo na soutěžních motocyklech TF1. Nejdůležitější změnou na motoru byl u 125 cm3 nový pětikanálový válec ze slitiny Nikasil se dvěma výfukovými kanály s chromovanou pracovní plochou a použití karburátoru Dell´Orto PHBE 34. Také řada trial, označená TL N se změnila. Dostala nový rám, který vytvořila Coutard & C., nové tlumiče Corte a Cosso. Zůstala řada Silver Vase 125; 175 a 250 cm3 se šestistupňovou nebo sedmistupňovou převodovkou, byla vyrobena také ekonomická verze nazvaná Regolarita s ocelovými ráfky a nezlepšeným zavěšením. Také staré RS-GS stále zůstávaly ve výrobě ve verzi GSL.

Po úspěšném soutěžním roce 1979, kde SWM vyhrála vše, co se dalo vyhrát a neočekávaných úspěších v motokrosu v Itálii, Belgii i světovém mistrovství se SWM rozhodla oficiálně také zúčastnit této disciplíny v mistrovství světa. Jezdcem se stal Belgičan J.C. Laquay pro třídu 250 cm3 a mladý Ital Brun. Tovární tým pro trial v sezóně 1980 tvořili Bourgat, Desnoyers, Galeazzi, Coutard a tým to byl velmi silný. Soupeřem byla hlavně Montesa v jejímž týmu jel Lampkin, který ale nakonec posílil SWM. Soupeřem bylo i Bultaco, kde byl další silný jezdec Schreiber a konečně také šéf týmu SWM Kuciukian, který dal přednost barvám Italjetu. Konec sezóny ale nebyl až tak špatný. Lampkin obsadil v mistrovství světa 5. místo a pro SWM získal dvě druhá místa v Německu a v Itálii, Bourgat skončil na 11. místě a nejlepší Ital Galeazzi byl 15. V italském mistrovství to bylo ještě lepší, v mistrovství Senior získala SWM první vítězství. Také v mistrovství Junior třídy 125 cm3 vyhrála SWM díky Ponzimu. V motokrosu to šlo také celkem dobře, uvážíme-li, že to byl první ročník s oficiální účastí SWM. V mistrovství světa třídy 250 cm3 skončil Lacquaye na šestém místě, když získal dvě vítězství, ve Francii a ve Finsku, navíc byl ještě druhý v Polsku. V italském mistrovství třídy 250 cm3 byl nováček Brun na 5.místě a Brissoni dvanáctý, osamocený Andreini ve třídě 500 cm3 skončil na osmém místě.

Po zrušení malých tříd v soutěžích nasadila SWM Brissoniho do třídy 125 cm3, Marinoniho do třídy 250 cm3 a Andreiniho do třídy 500 cm3. Na Šestidenní ve Francii postavila Itálie pro Světovou trofej ještě smíšený tým SWM (Marinoni 250, Brissoni 350, Andreini 500) a KTM s nímž získala znovu 1. místo. Jednotliví jezdci SWM skončili: Andreini 1. místo, Marinoni 2. místo, Brissoni 3. místo, tovární tým SWM skončil druhý. V italském mistrovství skončila trojice SWM Brissoni na prvním, Andreini na třetím a Marinoni na čtvrtém místě. Jezdci SWM použili v roce 1980 model TF1 v úpravě, která měla být sériově vyráběna v roce 1981. Historie SWM v roce 1981 přinesla další náklady na zabezpečení růstu motocyklové výroby v Rivilta d´Adda a velké náklady na obchod i sport. Změny na motocyklech byly převážně v použití jiných vidlic Marzocchi a zadních tlumičů, také Marzochi. Zejména po motorové stránce byly zlepšeny soutěžní stroje, stopětadvacítka dostala motor s jazýčkovým sáním. Vyráběly se i dětské motocykly Mini Cross a Cross Boy.

Po získání nových sponzorů mohla SWM v roce 1981 postavit ještě kvalitnější tým v trialu, který tvořili Galeazzi, Bourgat a Lampkin. V soutěžním týmu byly veliké změny a přišli Bettoni pro třídu 125 cm3, Medardo pro třídu 175 cm3, F. Gualdi pro třídu 250 cm3 a G.A. Croci pro třídu 500 cm3, navíc jednotliví dovozci nasazovali vlastní jezdce do národních mistrovství a do mistrovství Evropy. Zejména SWM France měla mezi jezdci dvě velké naděje, pro enduro to byl Gilles Laley a pro trial Thierry Michaud. Přes všechny nepříznivé předpovědi SWM dokázala vyhrát mistrovství světa v trialu s Gillesem Bourgatem v sedle 320 TLNW, kterým přerušila dlouhou iberskou hegemonii. Mimo světového mistrovství vyhrála SWM v roce 1981 také francouzské mistrovství (Bourgat), švýcarské (Barnfaller), italské (Galeazzi) a Skotskou šestidenní vyhrál Bourgat. V Itálii vyhrála dvojice Kuciukian-Trentin mistrovství v trialu motocyklů s přívěsným vozíkem. Málo je známé, že SWM měla v úmyslu vážně se zúčastnit i silničních závodů. Tak přišel v únoru 1981 dvouválec SWM 250 cm3 postavený ve spolupráci s firmou Bimota z Rimini, se kterým měl startovat v italském a světovém mistrovství Loris Reggiani. SWM se měla starat o peníze a motor, Bimota o podvozek.

V červnu 1982 SWM uvedla nové enduro jednoválce 350 a 506 XN a čtyřventilový čtyřdobý stroj 500 cm3. Výroba začala v září a na trh měly být dodávány na začátku roku 1983, koncem roku 1982 byla druhá série XN zlepšená použitím přední kotoučové brzdy a bubnové brzdy 160 mm v zadním kole. Produkce soutěžních strojů SWM v roce 1982 byla složena z řady RS-GS TF3 ve zdvihových objemech 125; 175; 240; 250; 347 a 440 cm3. V praxi šlo o stroje vyvinuté pro Šestidenní na Elbě.
V trialu získala SWM potřetí za sebou italský titul s Galeazzim a druhé místo v mistrovství světa díky Schreiberovi, který na začátku sezóny platil cenu za nedostatečné seznámení se strojem a úspěšně potom stíhal Lejeuna s jeho čtyřtaktním prototypem Honda 360. Následovali pátý Michaud a šestý Galeazzi, nejlepší Ital. Skotskou šestidenní vyhrál Schreiber a SWM vyhrála také soutěž továrních týmů. Do týmu pro soutěže enduro v sezóně 1982 byli povoláni Luigino Medardo pro třídu 125 cm3 a Alessandro Gritti pro třídu 250 cm3. Zpočátku používali motocykly z předchozí sezóny v očekávání příchodu nového podvozku s monoshockovým zavěšením. Bohužel tady nastaly první neshody u SWM, když Vergani nevěřil v užitečnost monoshockových systémů, které Japonci už léta používali. Nový motocykl měl proto obtížný vývoj než se stal přiměřeně konkurenceschopným. Na nový podvozek přišly kotoučové brzdy Brembo, později s plovoucími třmeny a nová hliníková nádrž, beze změny zůstaly motory 125 chlazený vodou a 250 chlazený vzduchem. Nakonec se Gritti v sezóně přece jenom slušně umístil.

Úplně jiná byla situace v trialu. Pro sezónu 1983 přišel nový motocykl s podvozkem Jumbo, vyráběl se v objemech 125; 240 a 320 cm3. Jezdci trialu byli Bernie Schreiber, který se těšil z druhého místa v mistrovství světa za Lejeunem na Hondě, vyhrál ale otevřené mistrovství USA a zlepšil tak odbyt SWM na americkém trhu. Za ním následovali Michaud, který byl třetí v mistrovství světa a vyhrál mistrovství Francie, Cordonier byl sedmý v mistrovství světa a druhý v mistrovství Belgie a Galeazzi, desátý ve světě a mistr Itálie. Protože stávající modely začaly být zastaralé, průmyslová strategie SWM měla být zaměřena více k silničním motocyklům, především se myslelo na velké objemy 500 a 750 cm3 se čtyřdobým jednoválcem Rotax, pro který už byly připravené některé prototypy. Současné spojení s vládními organizacemi nabízelo příležitost průmyslové výstavby v jižní Itálii s vládní finanční podporou. Proto bylo plánováno postavení tří továren SWM v Potenze. Plán to byl velmi ambiciózní, ale byl podporován vládou, a když byly k dispozici finanční i technické prostředky, padl souhlas. Od tohoto bodu ale bohužel začíná pokles SWM. Na 48. výstavě v Miláně byla ještě představena řada nových typů, bohužel, hospodářská situace v té době přivedla ke konci mnoho italských společností a neustálé spory s odborovými organizacemi po celé Itálii zasáhly také SWM. Ta musela přijmout opatření ke změně struktury obchodu, aby překonala okamžitou krizi oboru.  V SWM se redukovala část výroby a také administrativa byla přenesena z Milana Palazzolo do Rivolta d´Adda pro snížení nákladů. Mezitím ale díky vládním penězům pokračovala výstavba v Potenze. Bohužel, po výstavě osazenstvo okupovalo společnost, nastaly stávky, dodavatelské továrny neměly odběr a okamžitě začala růst nezaměstnanost. Tato situace samozřejmě nijak nepomohla k řešení již tak obtížné hospodářské situace SWM. Po zastavení produkce nemohla splácet vlastní dluhy, také dealeři neměli co prodávat, i když poptávka byla stále vysoká. Jak je obvyklé, v takových situacích se řetězí několik osudových ran. Tak tomu bylo i u SWM. V tomto stadiu bylo nutné udělat investice pro novou výrobu a tím se ještě více zadlužit, přitom ale trh vyžadoval stále více silničních motocyklů, čemuž chtěli v SWM vyhovět výrobou 124 RZ a GTS Racing. Bohužel to byly dva osudem pronásledované typy. První pro nedostatečný výkon, druhý zase proto, že příliš předběhl dobu.

Právě plány na převedení výroby do Potenzy byly podnětem k odštěpení dělníků na severu. Po třech měsících nevýroby a samozřejmě nevyplácení mezd, došlo k dalším komplikacím. Nakonec vedení SWM nezbylo než požádat o nucenou správu. A to byl prakticky konec SWM. SWM oficiálně skončila v roce 1984, ale znovu se objevila po třiceti letech v roce 2014. Zásluhu na tom má inženýr Ampelio Macchi, dříve pracující pro společnosti Cagiva, Aprilia a Husqvarna. Ten si zajistil podporu od velkého čínského výrobce Shineray Group, který má ve svém katalogu více než sto motocyklů a čtyřkolek a exportuje do 86 zemí celého světa. Motocykly SWM se vyrábí v Lombardii v bývalé továrně Husqvarna, která se uvolnila po prodeji Husqvarny rakouské KTM. SWM tím získala nejen výrobní prostory, ale také zkušené a osvědčené pracovníky, kteří by jinak přišli o práci. První nový SWM, RS650 R, sjel z linky 8. července 2015. RS650 byla v podstatě Husqvarna TE610 s aktualizovaným systémem vstřikování paliva. Nová SWM vyrábí v podstatě sortiment, který chtěla v osmdesátých letech vyrábět původní továrna, ale ta už k tomu neměla příležitost. Samozřejmě, že vyráběné motocykly technicky odpovídají dnešní době. Oproti původní výrobě se spekulovalo také o výrobě vidlicových dvouválců. Začít by měly objemy 350 a 500 cm3, následovat by měly větší objemy 800 a 1200 cm3. Jenže je do toho zamotaná i Moto Morini, protože motor vypadá na chlup stejně jako jejich Bialbero CorsaCorta, viz. článek. Uvidíme jak to s ním dopadne a zatím se můžeme těšit na nové jednoválce Varez jejichž finální verze firma představila na letošním veletrhu Eicma.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Autor článku obdržel prémii 18 Kč od 6 uživatelů. Prémie jsou již uzavřené, děkujeme.
Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (0x):



TOPlist