Jak tlusťoch zachránil Ameriku: Harley-Davidson FLSTF Fat Boy

Letos tomu bude dvaatřicet let, kdy měl Terminátor premiéru a dva roky navíc uběhl i od prvního představení Fat Boye. Ten se na svět dostal díky Willie G. Davidsonovi, který měl tenhle projekt jako vlastní dítě a rozhodl se jeho prostřednictvím rozčeřit stojaté vody stávající nabídky. K tomu jako na zavolanou přišel kasovní trhák v čele s Arnoldem a svět amerických čoprů a cruiserů zažil druhou mízu.

Ty už nějakou dobu stagnovaly a dalo by se říct, že šlo o sto a jednu variací na modely, které měly svoje kořeny dvacet let po druhé světové. Doba „před tlusťochem“ by se dala označit jako konzervativní, s modelovými řadami Electra Glide, Dyna, Softail a Sportster a nejeden model se hrdě hlásil k odkazu padesátých, někdy až čtyřicátých let. Základem pohonných jednotek byl dvouválec Evolution představený v roce 1984 s objemem od 883 kubíků u Sportsteru až po 1340 u vrcholných modelů jako třeba Electra Glide. Vývoji běžícímu ospalým tempem přihlížel jediný potomek původních zakladatelů v čele fabriky, Willie G Davidson, který se ve firmě svého dědy angažoval od roku 1963. Postupně se stal klíčovou osobou v oddělení designu a jedním z jeho prvních výtvorů byl FX Super Glide z roku 1971. Ten moc úspěšný nebyl, ale o šest let později z něj vznikl model FXS Low Rider, kterým už si Willie napravil reputaci.

V jednaosmdesátém se stal zakladatelův vnuk jedním z třinácti investorů, kteří provedli odkup Harleye od vlastnické skupiny AMF a nastolili snahu o zavedení moderních technologií a dalších výrobních zlepšováků. Ty měly Harley vrátit na výsluní v kategorii velkoobjemových motorek a aby měla značka na reinkarnaci klid, pomohl prezident Regan zavedením cel na konkurenční Japonce. Snaha se začala vyplácet, zákazníci si začali všímat, že Harleye mají najednou kvalitnější komponenty, lepší technická řešení, ale pořád svojí duši, která byla na hony vzdálená od asijské produkce. Veškerá snaha vyvrcholila příchodem Fat Boye, se kterým se H-D v Americe vrátil na první příčku v prodejích v kategorii nad 750 kubíků. Proti soudobým čoprům povětšinou překypujících chromem, byl Tlusťoch spíš vzorem jednoduchosti a Willie G se vydal cestou striktnosti a oblých tvarů. Hodně dílů byla z hliníkových odlitků, jako třeba obě kola a novinkou byly výfuky, které měly evokovat hlaveň brokovnice.

Přelomový model patřil do řady Softail, jejíž kámen položil Harley v roce 1984, kdy reinkarnovaná továrna koupila řešení zadního odpružení od inženýra Billa Davise z Missouri. Šlo o kyvku tvářícící se jako hardtail a důvtip se skrývá v odpružení schovaném podélně pod motorem. Stejné řešení převzal i Fat Boy, přední kolo bylo odpružené zakrytovanou vidlicí a místo stupaček si Terminátor opřel nohy o plotny. Od svých předchůdců se tlouštík odlišoval nejen vzhledem, ale také přístupem k vývoji, protože se v jeho případě přistoupilo k důslednému testování prototypů a dolaďování detailů. Mimoto se před zahájením výroby Harley poctivě ptal vybraných zákazníků na jejich názory a další změny probíhaly právě na tomto základu. A tak i přesto, že jde o hromadu kovu, prakticky bez jakékoliv vyspělé technologie, věnovala továrna vychytávání finální podoby přes dva roky.

Williemu G na novém modelu hodně záleželo a sám se často za jeho řidítky testování účastnil. V letech 1988 a 1989 například vyrazil po ose na Bike Week v Daytoně a poctivě sbíral ohlasy motorkářů. Technika se v tomto případě nijak zásadně neřešila a prakticky všechny úpravy se týkaly vzhledu. Příkladem může být rám, který se začal lakovat stříbrnou práškovou barvou a některé díly byly obroušené tak, aby to vypadalo jako ruční práce. Na nádrži přistálo odlišné logo, které v sobě neslo prvek patriotismu a ze svých cest si Willie G přivezl i jméno modelu. Různě slýchával, jak je motorka tlustá, jednoduchá a čistá, až mu z toho vyšlo, že to bude Fat Boy. Taková by měla být podle pramenů realita, která se ovšem neshoduje s pověstmi, které se vyrojily brzy po úspěšném představení. Japonské značky začaly od šedesátých let americký trh ovládat a postupně se montovaly do víc a víc kategorií, až nakonec začaly v USA otravovat i s napodobenami Harleyů. Různá Viraga, Vulcany nebo Intrudery část trhu zabraly, a tak když se objevil Fat Boy, začalo se říkat, že jde pomstu o jméno je kombinací názvů Fat Man a Little Boy. Což jsou jména prvních dvou atomových bomb svržených na Hiroshimu a Nagasaki a podlé této teorie měl být příchod Fat Boye stejně zničující i pro japonské čopry. Stejní mudrlanti potom přišli s teorií, že stříbrné lakování a žluté detaily mají připomínat bombardéry B-29, které Fat Mana s Little Boyem shodily. Plná hliníková kola jsou prý také důkazem, že jde o připomínku Létajících pevností, což byla přezdívka Bdvacetdevítek a logo na nádrži to prý mělo jen dotvrzovat. Jak je vidět, chytré názory se objevovaly i před příchodem internetu. V každém případě tomu s názvem tak nebylo, což potvrzuje i sám Willie G ve své knize 100 Years of Harley-Davidson, vydané v roce 2002: „Asi se divíte, proč jsme zvolili jméno Fat Boy. Slyšel jsem o tom hodně historek, ale pravda je taková, že jsme se snažili přijít na způsob, jak lidi vymýšlí motorkám přezdívky. S tímhle způsobem jsme se potom podívali na připravovaný model, prostě nám z toho vyšel tlusťoch, všichni to přijali a beztak jsem to předtím často slýchával, když jsem s prototypem jezdil mezi motorkáře.“

Takže žádná atomovka, žádný bombardér a další z designérů, Scott Miller, se nechal slyšet, že plná kola ho napadla, když jednou viděl po ulici projíždět parní válec. V každém případě jejich dílo slavilo v devadesátém roce úspěch a zároveň nadchlo filmaře z Holywoodu, kteří si Fat Boye vybrali pro natáčení Terminatora 2. V tomhle případě to byla opravdu volba lidí z Holywoodu a ne výsledek protlačování ze strany Milwaukee, ovšem výsledek stál pro Harley za to. Z Fat Boye se stala přes noc ikona, prodeje zaznamenaly strmý růst a dalo by se říct, že šlo o nejzásadnější model dalších dvaceti let. Úspěch je to o to větší, když si uvědomíme, že technicky nejde o nic strhujícího. Železný rám, dvouválec s rozvodem OHV, karburátor, oddělený pětikvalt, třista dvacet kilo, na dobu představení by se dala jako moderní označit snad jen zadní kotoučová brzda.

Vpřed hnalo tlustoprda necelých sedmdesát koní a stejně tolik jich bylo i od roku 1999, když se do rámu dostal nový motor Twin Cam s objemem 1450 kubíků. Místo koní přibylo jen dvacet newtonmetrů a pohon byl následně opepřen ještě dvakrát, a to v roce 2006, kdy byl objem zvětšen na 1584 kubíků a v převodovce přibyla šestka. V roce 2018 pak dostal Tlusťoch novou identitu, z původního vzhledu už moc nebylo, ale zase jste si mohli vybrat mezi motory s obsahem 1746 a 1868 ccm. Pokud jde o pokročilé technologie a speciální efekty, možná víc než motorka toho může nabídnout její účast ve filmu. Součástí jedné scény je monumentální přelet, kdy Terminátor skočí zhruba z deseti metrů na zem a v roce 1990 šlo o jeden z nejlepších kaskadérských kousků. Na motocyklu neseděl Arnold, ale dvojník Peter Kent, provedení vymyslel koordinátor Joel Kramer a zatímco motorka letěla vzduchem, byla přivázaná na ocelových lankách. Ty byly chycené na jeřábech stojících mimo záběr, předek motorky byl ukotven k autu jedoucímu taky mimo kameru a ve střižně byly potom lanka vymazána.

Trik vyšel výborně, Terminátor se stal kultem, Fat Boy i díky němu odvrátil dlouholetý útok Japonců a Harley se stal opět nezpochybnitelným pánem svého rybníku. Není se ani co divit, že domácí motorkáře pak napadaly myšlenky na Fat Mana, Little Boye, Hirošimu nebo Kawasaki...

Informace o redaktorovi

Roman Kostelecký - (Odebírat články autora)