Hmotnost, nepřítel stroje: Cagiva Planet 125

Pokud koncem devadesátých let cloumala s teenagerem touha po streetu tak silně, že se nemohl dočkat dospělosti, měl v případě Planetu prakticky jedinou šanci, jak se dostat do sedla kvalitní alternativy. Samozřejmě pomineme-li možnost pořídit kapotovaný bzučák a sundat z něj plasty, což skoro pokaždé vedlo k výsledku na pomezí nevkusu a podivnosti. Ne tak Planet, později Raptor, který se úlohy streetu pro náctileté zhostil dokonale a není divu, že vzešel z Itálie, která byla hotovým královstvím dvoudobých stopětadvacítek. Tedy hlavně v desetiletí kolem přelomu devadesátých let, na jejich konci už tolika fabrikám veselo nebylo, ovšem královna této třídy, Cagiva Mito, se vyráběla stále. Design identický s Ducati 916 z ní udělal ikonu malorážek a vychytaný podvozek s živým motorem dokázali vzít za srdce i zkušeného pilota. Ale co když se puberťák neztotožnil s hrdiny Velkých cen a jeho idolem byli chuligáni, kterým se měsíc co měsíc věnoval časopis Streetfighters? Pak nejlepším řešením bylo pořídit Cagivu Planet a zmíněná cesta se mladým nadšencům otevřela dva roky před koncem tisíciletí. V roce 2003 došlo k přejmenování na Raptor 125 s ohledem na nové modely téhož jména s motory 650 a 1000 kubíků a v sezoně 2012 byl s malým streetem konec. Motor byl ovšem ekonormami už nějakou dobu napůl vykastrovaný a tak nás bude nejvíc zajímat Planet. Ten by se dal s ohledem na techniku popsat jako bratranec Mita, ze kterého převzal všechno důležité, od kol, přes rám až po jednoválec.

Jestliže Mito patřilo mezi nejlepší kapotované stopětadvacítky, převzetí techniky udělalo z Planetu v jeho kategorii jasného krále. Malé naháče samozřejmě existovaly, ale šlo spíš o přibližovadla a použít v téhle třídě komponenty, které by neudělaly ostudu ani na superbiku, moc továren nenapadlo. Když to vezmeme odpředu, mluvím hlavně o vidlici, která sice nebyla nastavitelná, ale byla obrácena, měla průměr 40 milimetrů a takové zavěšení mohla Planetu závidět většina soudobých šestistovek. Kromě toho se v dolní části vidlice nacházel čtyřpístek Brembo a v něm 320 milimetrový kotouč. Stejnou sestavu jste našli třeba na Monsteru 600 a předek Planetu byl mezi nahatými dvácami bez konkurence. Stejně tak by se dal popsat i hliníkový detlabox a zadní kyvka, jejíž tvar vycházel z dvoutaktů pro Grand Prix a byl zahnutý kvůli tomu, aby v přední části kyvky zbylo místo na expanzní komoru výfuku. Motor původem z Mita byl lehce přiškrcen a náplastí za otupění výkonové špičky bylo zhutnění středního pásma v zájmu příjemnějšího městského použití. Pokud jde o parametry, častokrát narazíte už u prvních modelů na škrcenou patnáctikoňovou verzi a pokud jde o plnotučnou variantu, ta poskytovala 24 koní. Plný výkon se dostavoval kolem devíti tisíc a o jeden tisíc níž bylo maximum krouťáku v podobě hrozivých 18 newtonmetrů. Možná škoda, že Planet nikdy nedostal sedmistupňou skříň jako Mito EV a musel si vystačit s šestikvaltem. Samozřejmě s odstupňováním kratším než týden před výplatou, protože s takovým krouťákem vám nezbyde, než sázet na otáčky. Když už jsme u nich, tam jste museli sázet na vlastní ucho, protože Planet neměl na rozdíl od Mita otáčkoměr a v zorném poli se blyštil pouze kulatý tachometr skrývající několik nejnutnějších kontrolek.

Jsme u designu a tady bych se vyjímečně zastavil. Sice proč vzhled hodnotit, když vkus má každý svůj, ale Planet má několik řešení, které mi nedovolí nechat si komentář pro sebe. Prvním bude upozornění na použití chromu na několika místech a ať jsem to viděl dvacet let nazpátek nebo dneska, pořád mě napadá jediné slovo, proč. Ale dejme domu, sprejem za stovku máte vyřešeno a dostáváme se k druhému místu, které mě na vzhledu Planeta vždycky zajímalo. Je to ta díra mezi rámem a nádrží, která je tak velká, že by tam prolétl čmelák. Tedy ne ten živý, ale spíš ten práškovací. A třetí věc, kterou bych hledal spíš v kategorii Bizár než v dílech na motorku – výfuková koncovka. Tu navrhoval snad Stevie Wonder a pro mě byla vždycky jak pěst na oko. Stejného názoru nás asi bylo víc, protože následující varianta, nesoucí už jméno Raptor, žádný chrom neměla, výfukový tlumič byl stejný jak na Mitu a v těhle souvislostech díru pod nádrží už vem čert. Kromě ztráty chromu se začal také do černé barvy lakovat rám i kyvka a pro některé trhy zústal výkon motoru na čtyřiadvaceti koních. Jinak se jelo dál beze změny a masivní přední brzda, vidlice Marzocchi, centrál Sachs a solidní deltabox byly stále vrcholem své třídy. Život modelu pokračoval další evolucí v roce 2012, kdy už byl k dispozici maximálně patnáctikoňový výkon, vylepšení se dočkalo zadní odpružení a prcek převzal některé detaily z větších Raptorů. V ten samý rok ale zároveň výroba všech Raptorů skončila. Stejně tak Mito, Cagiva celkově a místo ní se majitel továrny soustředil na motorky MV Agusta.

Nu co, všechno jednou končí a místo abychom brečeli nad rozlitým mlékem nebo zaniklou značkou, vrátíme se dvacet let zpátky do jednoho slunného dne, kdy jsem coby redaktor ČMN testoval ojeté motorky. Planeta jsem na seznamu snů úplně neměl, sice jsem bral v potaz, že jde o kvalitní techniku, lákalo mě se na něm svézt, ale ten chromovaný výfuk mě odpuzoval. Vadil mi i další chrom všudemožně a říkal jsem si, že podobně by asi dopadlo Mito, kdyby ho dostal za úkol přestavět někdo od kolotočů. Jenže ojetých motorek nebylo na testy tolik, abyste si mohli vybírat, a tak když byl Planet, tak byl Planet. Co vám budu povídat, naživo jsem nad designem od Kočků kroutil hlavou stejně jako na fotce, ale stačilo usednout a fyzikální vlastnosti začaly hnát vizuální dojem do kouta. Na začátek jedna základní věc, a to hmotnost, coby nepřítel každého stroje. Tady jí bylo až neskutečně málo, ať pocitově nebo tabulkově, kde v kolonce suché hmotnosti zářilo 125 kilogramů. I přesto, že rozměrově nebyl Planet miniatura, ale tříčtvrteční až skoro dospělá motorka. Řidítka širší než většina naháčů z Japonska, při pohledu zezadu nic nezkazila 150 milimetrů široká pneumatika a v sedle se člověk průměrného vzrůstu neomezoval. S testovacím exemplářem jsem měl štěstí na kousek v kondici, navíc v otevřené čtyřiadvacetikoňové variantě a na pokyn startéru motor naskočil bez mrknutí. Zvuk výfuku byl zajímavý, ve svojí době už začínal být dvoutakt kuriozita a když jste většinu času trávili na velkých motorkách, bylo setkání s Planetem příjemným zpestřením. Motor poskytoval to, co jste od dvoutaktu čekali, tedy že ho budete držet u krku, využívat převodovku a necháte ho ječet kousek pod otáčkovým stropem. Zábava to byla parádní, čtyřiadvacet koní není nic, z čeho byste museli mít extra vítr, a tak se dalo pořád topit a topit a člověk si připadal jako správný výtržník. Motoru nejen sekudnoval, ale výrazně ho předčil podvozek, kde jsem měl pocit, že jedu na kusu skály, jak byl pevný. Ač naháč, byl Planet podvozkově z tužšího kraje, takže na horších cestách občas trochu odskočil, ale na pěkném asfaltu nebyla šance, že by ho člověk dostal na limit. Tedy nějaký okruhový dvoutaktář by to svedl raz dva, ale pro běžného motorkáře byl limit nedosažitelný. Poslední věc, na kterou si vzpoměnu, i kdyby byly tři ráno, byl povedený předek. Vidlice, jak už zmíněno, tužšího kalibru, ale ve spojení s brzdou a nízkou hmotností byl pocit z řízení a na brzdách superpřesný. Další výhodou pro mě osobně bylo, že jak motorka vážila pět a půl kila, ale měla dobrou brzdu i vidlici, šla výborně na předek. Tehdy jsem v tom byl začátečník, takže mi to na ničem moc nešlo, ale Planet ze všech testovacích motorek vyčuhoval. Povedlo se mi ujet pár metrů, hned jsem si připadal jako Craig Jones a Cagivě v tu ránu všechno odpustil. Na ježdění byl Planet hodně povedená motorka, zábavy s ním bylo víc než na Matějské a kdo chtěl naháče a stačila mu stopětadvacítka, ten neměl lepší volbu.

Informace o redaktorovi

Roman Kostelecký - (Odebírat články autora)