Pokud chcete, slyšte mé předlouhé vyprávění o příhodách, které se mi udály cestou do Arviky.

To si takhle v létě jedu po dálnici do Puttgarden na trajekt do Dánska. Na benzínce zjišťuji, že se mi uklepala jedna nožička na blatníku u PAva (to je ten přívěs, který za sebou tahám). Ale je tam ještě druhá nožička a ta je v pořádku a navíc i dva šroubky, to bude v pohodě... Zbývá mi asi 30km a najednou si všímám, že nesvítím (normálně je vidět odraz světla v kapotáži). Tak tedy zastavuji a vida, Jawka přestala dobíjet. Bez nějakého velkého přemýšlení a aniž bych zjišťoval něco dalšího identifikuji příčinu ve vadném regulátoru Ducati (protože ten se přece často pokazí, je to známá závada...). Nevadí, mumlám si pod vousy, mám přece rezervní! Vytahuji zpod sedla nový regulátor, ovšem vloudila se jakási chybička, konektorů je tam méně a jsou jinak popsané... Protože elektrice houby rozumím, je mi jasné, že tohle bez pomoci nezvládnu. A kde v takových končinách shánět pomoc, navíc když zrovna strašně pospíchám do Arviky na svou oblíbenou skupinu, že? Vrátit se po krátkém rozmyšlení odmítám, přece si nenechám zkazit výlet takovou pitomostí. Protože sice nerozumím elektrice, ale geniálních nápadů mám plnou nádrž, v hlavě se mi ihned objeví plán, jak tuto situaci řešit oklikou. Motor bude fungovat vždycky i bez dobíjení a ten zbytek se nějak pořeší. Takže na tu chvilku, co mi zbývá k trajektu, jedu bez světel a nápravu nechávám na Dánsko. Vjíždím na trajekt.

Když po necelé hodince přirážíme k molu u dánských břehů, měl bych podle pokynů opouštět loď jako první. S myslí nažhavenou očekáváním ultrarychlých dánských dálnic startuji. Po třetím marném nakopnutí mi dochází, že je asi něco špatně a trochu si nadávám, že jsem se fakt nevrátil. Teď už ale musím "durch". Do doby, než vyjedou všechna auta, se ještě v zoufalství snažím motor přimět k životu usilovným cvičením s nakopávačkou. "Lodivod" na mě pobaveně kouká a když jsou všichni ostatní pryč, pokyne mi, ať už taky vyjedu. Chápavě se na sebe usmějeme a já potupně tlačím. Protože komunikace mezi zemí a lodí vázne, v protisměru se kolem mě už protáhne pár aut, než si obsluha terminálu dole všimne, že se ploužím z lodi a přece jen kvůli mně dopravu na chvilku zastaví. Jsou tak hodní!

Terminál osiřel. Stojím u bývalé celnice (asi?), půl hodiny ve vedru rozebírám motorku. Benzín teče, jiskra neskáče. Vůbec nechápu proč a hlavně proč tak najednou...? Hlavou mi běží samé černé scénáře. Pak si všimnu jednoho malého detailu. Nejsem nadávácí typ, a tak beze slova další půlhodinu skládám motorku dohromady, ukládám všemožné nářadí do kastlíků, dávám si horalku... Před vyjetím VYPNU CHCÍPÁK!!! (jawisti ví o co jde, je to ten nejzbytečnější ovladač a už dávno jsem ho chtěl z řídítek odstranit), v pohodě nastartuji a pokračuji. Při manipulaci na lodi jsem nějakou nešťastnou náhodou tímhle nesmyslem hýbnul a protože ho nikdy nepoužívám, vůbec mě nenapadlo se na něj podívat.

V dánském kempu si domluvím, že mi majitelé nechají přes noc nabíjet můj akumulátor na obrovské nabíječce Einhell, kterou mají v takové kůlničce pro jejich elektroskůtr.

Ráno si jdu ke kůlně pro baterii a už zdálky slyším podezřelé bublání. Teprve teď si na ajnhelce všímám přepínače "želva/zajíc", který je samozřejmě přepnutý na zajíce. Ale je to dobré, stačila se vyvařit pouhá polovina vody! Doplňuji zaručeně destilovanou H2O ze sprch.

To ráno v Dánsku seženu za pomoci prodavačovy mizerné angličtiny a mé mizerné dánštiny světlo pro denní svícení (inspirován Jeníkem), malou uzavřenou Pb baterii, kterou si přidělám za kapotáž nad hlavní světlo, a s pomocí několika metrů drátů různého původu to celé zprovozním. Konečně svítím! S tím, že po celou další cestu budu muset přes noc dobíjet obě baterky ze zásuvky. To se dá, nejhorší je vždycky najít tu zásuvku (někdy je bezplatná a někdy kvůli tomu musím okupovat v kempu místo pro karavany).

Další den, už ve Švédsku, koukám na blatníček a ten už drží jen na jednom místě z původních čtyř. Ztratit ho nesmím, nový se skoro nedá sehnat! Přivařit ho nemůžu, to by se nejspíš zase vlivem vibrací uklepal. A tak nastupují další kilometry drátu (jsem totiž pojízdný dráteník) a blatníček opět drží (trochu...ale jo, drží). Má to sice jednu nevýhodu - vydrží takhle vždycky jen jeden den a pak se to celé musí předrátovat, ale co nadělám. A tak každý večer vyndavám postupně jednu a druhou baterii, přibližně o půlnoci je na nabíječce mezi sebou měním, abych je ráno - hned po vyčištění zubů a znovupřidělání blatníčku - nasadil svěží a nabité na svá místa.

No a tímhle způsobem jsem ujel dalších 2000 km. Až domů. Kde jsem konečně vyměnil regulátor. Nebylo mi to nic platné. Měl jsem totiž vyhřáté pojistkové pouzdro a stačilo s ním trochu zahýbat...

Není snad z tohoto vyprávění evidentní, proč mě tak moc baví jezdit na motorce?

simp> Ty jsi trdlo.

simp> POjistkový pouzdro, to byla na Jawičce velká bolest. A vždy mi vyhořelo jen na dovolené. Až to poslední vydrželo 3 sezony. Už si nepamatuju co to bylo zač.

simp>