No už se to tady zase množí Nedávno tady bylo řečeno , že toto vlákno je především o fotkách a vzpomínání na české a slovenské závody. Určitě nikomu nevadí sem tam něco zvenku , taky to sem dávám , ale poslední dobou to tady převládá

fotoman46> no tgak já se tedy polepším

dobrý, Fotomane?

Ale bylo by škoda nevzpomenout na kluky co jezdili na starým okruhu v Brně. To je přece taky krásná minulost.

To je ono

teuvo> Ale jasný, to je samozřejmost. Jen by to chtělo z toho Brna víc fotek

a co takhle z Kyjova?

teuvo> jasans Baláž, Staša , Tonda Kružík . Zbytek neznám. Hlavně prosím kdybych se tam někde mihnul , smaž to

Brno, asi 1964. Snad tam Fotomane nebudeš

Jistěže je i tam ! Ta vykukující hlava ze škarpy ( osmá zprava) má jasně jeho rysy!

mamba54> jo, ten 128. zleva, já si nevšim

Vy dva exoti to mě byly čtyři a v tý škarpě nejsem vidět

Poznáte?



Naposledy editováno 25.04.2011 11:12:11

skarel> Novopacká legenda Antonín Vitvar Si myslím , tedy

fotoman46> no, za úsudek si dej 1

Brno 1959, nevím, jestli to není moc těžké

hmm, to jsem byl ještě na houbách .....

skarel> Zdá sa mi podľa tváre, že ten na ľavej strane je František Srna. Ak áno,tak v roku 59 v Brne vyhral pred Kassnerom a Hockingom dvepade. Ale ten výsledok už nemám z mojej hlavy.

V tom čase jazdil na ČZ OHC, tak by to aj mohol byť on...

v komentáři k fotce je psáno Srna a Bojer, tř. 175 ccm

Naposledy editováno 25.04.2011 20:07:23

ten samý rok, Farinka a tř. 350 ccm

Tu 62 bych si tipnul na Fr. Bartoše, ale opravdu jen tip.

mamba54> tip je vynikající a ten první je Schneider s Nortonem

Naposledy editováno 25.04.2011 20:44:02

fotoman46 píše: teuvo> jasans Baláž, Staša , Tonda Kružík . Zbytek neznám. Hlavně prosím kdybych se tam někde mihnul , smaž to

Zády sedí Zdeněk Židlík

nanino>

kroměřížák Zdeněk Židlík

teuvo> jj, znám ho . seděl jsem s ním ve Dvoře Králové když tam jedinkrát startoval. Takhle zezadu bych ho nepoznal Tady vpravo vykukuje Milan Matějka

Pozná někdo odkud je tento snímek? Závod se jel 9.9.1962... Tábor? Příbram?

Dovoluji si podělit se s návštěvníky tohoto vlákna o jednu z mých dalších vzpomínek. Ač je poněkud delší, snad vás nebude nudit.

POPRVÉ V DEPU.

V květnu devětašedesátého mi bylo patnáct. Věk, kdy člověk prožívá všechno mnohem intenzivněji, dramatičtěji. Jakoby se nemohl dočkat, až mu bude patřit ten svět, ve kterém ho dospěláci berou pořád jen tak nějak napůl. Vzít zkrátka rozhodování a činy do svých vlastních rukou.

Takové a podobné myšlenky se mi honily mojí hlavou, až dospěla k názoru, že už mi nestačí přijet na Velkou cenu do Brna s tátou, usadit se někde u trati na mezi a sledovat, co se na ní odehrává. Chtěl jsem víc. Být v samotném centru dění. To znamenalo jediné. Dostat se do parkoviště závodních strojů! Lehce se řekne, hůře se provádí. Ne však ke všemu odhodlanému, patnáctiletému muži.

Vybaven ještě neoschlým občanským průkazem, novými polobotkami, dvěma chleby se salámem a poněkud optimisticky i sešitkem na autogramy v kapse, řkouce doma, že jdu ven, doprovázen o tři roky mladším sousedem Alešem, jednak abych přece jen nebyl úplně sám, ale hlavně proto, abych měl před kým dělat chytrého, vyrazil jsem toho překrásného pátečního červencového rána směr Brno.

Cesta vlakem utekla jako nikdy. Rázem jsme stanuli ve víru velkoměsta, před hlavním nádražím. První zádrhel v našem plánu se dostavil záhy. Znaje sice směr i cíl cesty, jsem však netušil, jakým způsobem ho dosáhnout. Šalina tehdy jezdila pouze k ústřednímu hřbitovu, ale její číslo mi nebylo známo, zrovna tak, jako numero autobusové linky k bohunické nemocnici. Navíc, hrdost patnáctiletého světáka mi nedovolovala, abych se někoho zeptal.

Lehká pomoc, myslím si. Mám přece mladé nohy v nových polobotkách. Proto hurá, směr Nové sady, hřbitov a dál do kopce. Relativně rychle uběhla cesta kolem kriminálu, ke staré bohunické nemocnici. Tam se však přidal jeden neočekávaný problém. A tím byla právě probíhající rekonstrukce v části Jihlavské ulice. Byla zrovna ve stádiu rozhrnuté, ještě neuválcované kamenné drtě. Terén nepříliš vhodný pro moje lesklé polobotky. Couvnout? Nikdy! Kupředu, zpátky ni krok! Sešli jsme dolů do Starého Lískovce, podchodem pod tratí a rázem byla před námi příjezdová cesta do depa.

Bylo nám nad slunce jasné, že hlavní bránou, střeženou jako vchod do atomové elektrárny se dva ušatí chcánci z Blanska nedostanou. Na takový tam rozhodně nečekají. Vyhnuli jsme se jí proto velkým obloukem a přes strniště se dostali až k zadnímu drátěnému plotu depa. Kolem něj už byla slušně vydupaná cesta od podobných zvědavců jako jsme my.

Zvolna procházíme kolem plotu a zíráme. A že bylo na co! Pestrobarevná změť stanů, aut, motorek a lidí. Takhle nějak vypadal v mých představách Babylon, křížený cirkusem. Hned u plotu stála zaparkovaná kubánská ekipa. V tomto sportu takový exot, jako Vatikán v hokeji. Čtyři, nebo pět motocyklů MZ na stojáncích, dvě dodávky Barkas a mezi tím se procházel menší obtloustlý Kubánec, zálibně kouřící doutník silný jak násada od krumpáče! Jen se na nás culil přes ten plot. Jdeme zvolna dál.

"Alešu, vole vidíš?" vyjelo ze mě. Z dálky svítil bílý nápis na zeleném kamionu. MV-AGUSTA Reparto Corse. " To je Agostiniho", prohodil jsem znalecky. A o kousek dál Yamaha Hammamatsu Japan, Dunlop, Suzuki Racing Team. Ty názvy, které jsem dosud znal jen tak jaksi zprostředkovaně, mi najednou při jejich čtení zněly, jak rajská hudba. "Alešu, musíme dovnitř!" zněl můj jasný povel.

Oko znalce vyhodnotilo bleskově situaci. Zhruba metr osmdesát vysoký drátěný plot nebyl žádnou nepřekonatelnou překážkou pro mě, člověka vytrénovaného výpravami na třešně do cizích zahrad. Jediným problémem bylo, aby nás při "akci " vidělo co nejmíň lidí. Všiml jsem si, že v rohu parkoviště, tam, kde sousedilo se zdí velkého rodinného domu, roste veliký ořech, jehož větve přesahovaly ten drátěný plot. Bylo to jasné. To je přesně místo, které potřebujeme...

"Aldo, lezem, rychle!" Nohu přehodit, skok dolů a jsme tam! Chvíli jsme se krčili za nějakou dodávkou. Srdce v krku, tep dvěstě. Opatrně vykukuji. Nic se neděje, vzduch čistý. Jdeme! Svět nám leží u nohou. Procházíme uličkami mezi stany, ohýbáme se pod šňůrami s rozvěšeným prádlem, ale hlavně civíme. V ruce startovní listinu, zakoupenou už u nádraží, to aby byl přehled.

Támhle stojí zelenostříbrná italská Benelli. Z útrob přepravního kamionu zrovna vychází obrýlený muž v černé závodní kombinéze a zvolna si nasazuje ochrannou přilbu, na které má namalované dvě vypoulené oči. Sakra honem, kde mám ten zatracený notýsek. Rychle k němu přistupuji. " Signor Pasolini?" "Si". Podávám mu notýsek a propisku. Jezdec navyklým, rázným tahem napíše: Renzo Pasolini." Gracia". "Prego", zní odpověď. Odcházíme opodál a sledujeme, jak jezdec přebírá od mechanika svoji čtyřválcovou Benelli a odtlačuje ji na zahřívací plochu, odkud se už ozývají pekelné zvuky ostatních motocyklů, které se vydají za okamžik ke svým prvním treninkovým kolům...

"Kdo to byl?" ptá se Aleš. "Renzo Pasolini vole, copak ho neznáš?" "Aháá! A ty umíš italsky Laďo?" "To je normálka", zní moje poněkud přezíravá odpověď mladšímu kámošovi. Uvnitř ale zažívám pocity ředitele zeměkoule Pokračujeme dál. Procházíme depo křížem krážem. Lovím autogramy jako o život. Kdo ví, jestli se mi taková šance někdy ještě naskytne. Je potřeba ji využít, co to jde!

Deníček se mi utěšeně zaplňuje. Nejen podpisy více, či méně slavných jezdců, ale i černými šmouhami od jejich rukou. Inu, motocyklový sport tehdy nebyl pro manekýny v bílých košilích. Nevadí, aspoň to mám i s jejich otisky prstů. Molloy, Carruthers, Read, Rosner. Další a další. Jen Ivyho už nezískám... Škoda. Postupně si odškrtávám ve startovce. Pohoda.

" A vy dva ste co?" Náhle cítím na svém rameni cizí ruku. Esenbák! " Týý vole", bleskne mi hlavou! "My se tady jenom díváme," koktám. "Občanské průkazy!" "Já ještě nemám", špitne Aleš a čučí do země, zatímco já vytahuju ze zadní kapsy svoji novou občanku. Orgán ji dlouze zkoumá zrakem ostřížím. "Kde máte visačky?" "Nemáme", zní moje krátká, ale o to upřímnější odpověď. " Tak to bude za třicet kaček" "No nazdar!" Vytahuju z peněženky tři desetikoruny a třesoucí se rukou mu je podávám. Zpět dostávám pokutové bločky. Pak nás potupně vyprovází až k závoře u hlavní brány. "A ať vás tady nevidím", zní mi v uších jeho slova. Tak a je po parádě...

Za chvíli mi však otrne a ďábel našeptavač říká: "Snad se ty posero nenecháš odradit nějakým starým policajtem?" A just, že nenechám! Je rozhodnuto. Teď ještě zbývá dodat odvahu Aldovi. " No jo, ale co když nás znova chytí?" "Nechytí, nebuď srab, jdeme." Znovu tedy obcházíme parkoviště a pod ořechem zase stejná produkce. Hotovo a rychle pryč!

Na druhém konci parkoviště jsme narazili na stánek naší Jawy. Právě přichází její dlouholetý, skromný a nenápadný jezdec, František Boček. Znám ho z fotek. V ruce nese nějaká ozubená kolečka z převodovky. " Dobrý den pane Bočku", zdravím a předkládám notýsek. Ochotně se podepisuje. V tu chvíli netuším ani já, tím méně on, že je to jeden z jeho posledních autogramů v životě, neboť o dva dny později, v okamžiku, kdy se lidská noha poprve v dějinách dotkne povrchu Měsíce, zemře v brněnské úrazovce na následky zranění z nedělního závodu třistapadesátek... Teď však má ještě plnou hlavu starostí se svojí jawou. Proto nerušíme a nevděčně obracíme pozornost jinam.

O kousek dál stojí hlouček lidí kolem rozesmátého muže v pruhovaném svetru, s koženým kloboučkem na hlavě. Nemůže být pochyb. Franta Šťastný ! Žijící legenda. Kolikrát jsem o něm četl, prohlížel si jeho fotky, fandil mu. Byl jsem nadšený z jeho vítětztví, smutný z jeho proher a pádů. Teď stojí tři metry ode mne. Cítím sucho v krku a podlamující se kolena. Prodírám se hloučkem. "Pane Šťastný, prosím vás, nemohl byste se mi podepsat?",žadoním. " Proč bych nemoh, jak se jmenuješ?" "Laďa". Vzal z tašky fotku a napsal na ni: Laďovi věnuje Franta Šťastný-Jawa. Přistihl jsem se, jak dlouze zírám na těch pět slov. Dodnes nevím, jestli jsem mu stačil poděkovat. Jestli ne, tak dodatečně, tam nahoru- pane Šťastný, děkuju.

Je poledne. Ozývá se žaludek. Z tašky lovím chleba se salámem. "Aldo, chtělo by to sodovku. Pojď, půjdeme k restauraci, koupíme si pití a chvilku sednem. " Tak vám to nestačilo?!" Slyším známý hlas obtloustlého muže v uniformě." No kurňa, to je pech!" "Tak za třicet!" chechtá se. Navyklým způsobem trhá bločky, zatímco já se loučím nejen s penězi, ale i s depem. " Tak pánové, jdeme, jdeme a poklusem." "Že ho to furt baví, takhla buzerovat lidi", brble si pro sebe Aleš. Horší je, že z ranní stokoruny, poctivě našetřené za zběr papíru mi zbývá už jen pár drobných, akorát tak na zpáteční cestu.

Touhy patnáctiletého puberťáka jsou však nezničitelné. Znovu stojíme pod dobře známým ořechem. Do třetice. Vyšlo to! Konečně přicházíme ke stanu MV Agusty. Kolem je lidí jak na Matějské pouti. Chvíli trvá, než si vybojujeme místo, odkud bychom něco viděli. Na zelené plachtě stojí na jakýchsi nízkých lavičkách čtyři naleštěné červeno stříbrné motorky. Dvě třistapadesátky a dva půllitry. Ty zdobí po obou stranách dvojice mohutných výfukových rour, na konci o průměru zhruba deset centimetrů. Jako kanóny. Kolem každého stroje se pohybují dva mechanici v blankytně modrých overalech a bílých rukavičkách. Úplný koncert. Co však chybí, je dirigent. Začíná zahřívání jednoho z půllitrů. Ozve se zadunění pekelného stakata. Z výfuků se vyvalují obláčky namodralého kouře. Drrum, drrum, drrum... Bolest útočí na ušní bubínky, naskakuje husí kůže. Mechanik přesným pohybem ruky otáčí rukojetí plynu, zvyšuje a snižuje otáčky motoru.

Dav kolem houstne. Začínají se sem sbíhat snad všechny ženské, co se jich v depu pohybuje. Oči všech přítomných jsou upřeny na dveře továrního kamionu. Konečně se pozvolna otvírají. A v nich stojí ON. Maestro. Božský Ago. Tvář filmového herce, široký úsměv.Ustává hluk zahřívaného motoru. Začíná jekot fanynek. Do toho vrčí kamery filmových a televizních štábů, cvakají spouště fotoreportérů z celého světa.

Agostini sestupuje ze schůdků vozu, přichází k mechanikovi, něco si říkají a přitom gestikulují tak, až by našinec čekal, že začnou lítat facky. Omyl! Příčinou je jen jižanský temperament. Desítky rukou podstrkují programy, fotky, plakáty. Většinou marně. Maestro jich podepíše jen pár a odchází, následován mechaniky tlačícími jeho stroj na zahřívací plochu. "Škoda, snad tedy později", myslím si. Ale bude ještě nějaké později? Kdo ví?

Na dolním konci depa stojí nenápadná šedivá dvanáscettrojka se strakonickou espézetkou. Vedle ní nový čtyřválec ČZ OHC a dva jednoválce. V křesílku pod slunečníkem právě odpočívá jejich pilot, reprezentant, mnohanásobný mistr republiky, Bohumil Staša. Prohlíží si nás přimhouřenýma očima, vypadá, jakoby spal. Váhám. On však pokyne rukou a na stolku před sebou vezme dvě fotky, podepíše a podá nám je. Rovněž on nemůže ještě tušit, že se v neděli, po závodě pětistovek postaví po boku Agostiniho a Švýcara Marszowskiho na stupně vítězů...

Další podpisy, fotky i nálepky přibývají. Smith, Pagani, Gould, Grasseti, Simmonds, Rosner...Při dalším "kolečku" depem se na nás usmálo štěstí. U MV je relativně prázdno. Ve stínu pod přístřeškem tam sedí mechanici, manažeři, ale v civilu i Ago! Teď, nebo nikdy! "Signore Agostini, porfavore, uno autograffo." Aniž přerušuje rozhovor, podepisuje notýsek i barevnou fotku. Hurá, mám ho! Teď už můžu třeba umřít... V následujícím okamžiku skutečně leknutím umírám. Přímo proti mně stojí, ano, kdo jiný, než můj "známý" policajt!!! "Poslóché, ty seš jak tak kókám nenapravitelné, co? Tobě to nestačilo? Pakuj se, ať už ti nevidím". To však bylo z jeho strany vše. Ještě jsem stačil koutkem oka zahlédnout, jak i on podstrčil program Agostinimu k podpisu. Spokojeně odcházel a nás už si nevšímal. Asi pochopil, že proti klukovské vášni nemá šanci, možná si vzpomněl na vlastní mládí. Kdo ví...?

Po zbytek toho léta ze mě byl absolutní king. Tedy, aspoň mezi mými vrstevníky. Když jsem začal patřičně barvitě vyprávět svoje zážitky, nikdo ani necekl. Dokonce ani uhrovitej Béďa, kterej všechno znal, všude byl, od všeho měl klíče a vždy musel mít poslední slovo. A to bylo co říct! Z "taktických" důvodů jsem ovšem zamlčel to, co se odehrálo u nás doma, bezprostředně po mém pozdním návratu. O ten však výjimečně ani tak nešlo. Ale ty zničený polobotky! Vždyť stály třicet korun!!! Ale co, hlavně, že se v neděli jelo s tátou na Velkou cenu. Tenkrát jsem se na ty závodníky koukal tak nějak... jako na "staré známé". Zbytek léta jsem prolítal v polokeckách a ten notýsek, ten patří dodnes mezi moje nejvzácnější relikvie.