The story ...

Minulý rok jsme se s manželkou (ona - Marauder 800; já - FJR 1300) vraceli s našeho cestování po alpách ve Švýcarsku a dohodli jsme se, že to vezmeme horem přes Lichtenštejnsko do Rakouska směrem na Dorbin.

Nicméně manželka se chtěla podívat na Bodamské jezero a tak, vzhledem k pokročilému času jsem na GPS navolil nejkratší trasu a to jsem neměl dělat. Ponořili jsme se do lesů a zkratky chvílemi připomínaly polní cesty, prostě chyběl asfalt a povrch byl směsicí prosívky a štěrku. Kupodivu povrch ale byl rovný bez výmolů atd.

Najednou se před námi objevil voják připomínající rudoarmějce s pendrekem, nebyl to pendrek ale bíle svítící tyč regulovčíka. Protože jsme byli rychlejší než on, zahlédl jsem pouze ve zpětném zrcátku, jak něco gestikuluje. Vycházeje z toho, že Švýcaři i Lichtenštejni jsou neutrální země, nenapadlo mě, do čeho míříme. Záhy jsem to ale pochopil, když z prava na naší silnici mířila kolona tanků promíchaná kolovými bojovými vozidly pěchoty. Manželka na mě samozřejmě řvala přes intercom (to manželky obvykle dělají), kam to jedeme a že nás zavřou a budou vyšetřovat až jsem byl překvapený, co si všechno za tak krátkou dobu vymyslela. Nicméně jsme zřejmě byli na hlavní a kolona vojenské techniky nám ukázkově dala přednost a tak jsme se zařadili za nějaký lehký tank (typ jsem nepoznal). Před námi tanky za námi tanky - no musel to být pohled! Tanky byly tak široké, že se nedaly předjet. Určitě jsme sklízeli úspěch na otevřené scéně, regulovčíci cestou přibývali a pro nás nepochopitelným způsobem odkláněli čáti naší kolony do různých stran. Mě nenapadlo nic jiného, než je zdravit za jízdy salutováním (hledí přilby jsem měl ze slušnosti také otevřené). Manželka chtěla kolonu také opustit, ale já jel stále dle GPS. Postupem času jsem zjistil, jaké houfnice a polní kuchyně Švýcaři mají. Až po cca půl hodině nás zaregistrovali nějaké šarže, obyč vojáci z toho měli doslova a do písmene "prdel". Bylo chvílemi zábavné si gestikulací vyměňovat pozdravy s velitelem tanku přede mnou. Jakmile ná dojel jakýsi štábní vůz,tak se zdálo, že dojde na prognózu mojí manželky. Ta "vysílala" po celou dobu naší vojenské mise a zdálo se, že nakonec umřeme v nějaké šatlavě ve Vaduzu (hl.město Lichtenštejnska). No abych nezdržoval, tak na otázku nějakého "generála" (v jejich hodnostech se nevyznám) jsem odpověděl "I do not understand, I am from Czech Republic and I lose". Jak se ukázalo, on uměl jenom francouzky a já anglicky. Mojí ženu jsem vynechal, byť má několik jazykových státnic, ta by se totiž přiznala i ke špionáži, kdyby na ní zhurta spustili. Vše tedy bylo jasné, oni i my jsme chtěli nebýt tam, kde jsme a z gestikulací nad mapou jsme pochopili, že existuje odbočka, která nás vyvede z prostoru společného cvičení švýcarské, lichtenštejnské a rakouské armády.

Zkrátím to, dostali jsme se nakonec do Vaduzu a stále přemýšlím nad tím, jak je možné, že neutrální země mají tolik vojenské techniky, kolik jsme tam viděli.

Zážitek to je ale na celý život, ... a manželka mně to pořád vyčítá, takže na to nikdy nezapomenu (ona mi to totiž vždycky připomene kdykoliv zabloudíme ... a to je dost často).

... OM